Hořkosladké polibky {9}

Nejsem si jistá rozsahem, ale mám pocit, že se blížíme konci.

Hořkosladké polibky - část devátá

---

Oliver se unaveně sesunul na volnou židli, která se mu připletla pod nohy, sotva zamknul za posledním zákazníkem. Kromě toho, že tu měli narváno, měli i prodlouženou otevírací dobu. A kmitat tady musel sám, protože otec se od časného rána choval jako lev v kleci a nebylo s ním k vydržení, takže to tady musel spáchat sám ještě s jednou brigádnicí, kterou propustil před hodinou domů s tím, že to tady už zvládne. Tak… pravda to byla, zvládnul to, ale ta cena. Byl vyšťavený jako citrón. Rozhodně si oddechnul, že nemusel s Teem trávit dnešního Valentýna taky, protože by byl otrávený jako indiánský šíp. Jenže oni spolu nechodili z lásky. Svátek lásky pro ně tedy neplatil.

Unaveně se zvedne. Musí uklidit i v kuchyni než se vydá domů, takže tu minimálně ještě hodinu stráví. Mokrým hadrem umyje všechny stoly, zatímco se mu do kýble natáčí voda, aby vytřel. Břečka, která vznikla u dveří, ho opravdu odpuzuje, ale někdo to uklidit musí. Do dalšího kýble vyždímá vodu, kterou hadr nasál.

Hlavou mu letí myšlenky na to, jak moc ho posledních pár dnů změnilo. Najednou začínal smýšlet jinak, ale uvnitř… uvnitř ho cosi požíralo a nedávalo mu šanci myslet na věci do budoucna.

Padla na něj deprese jako tunový žulový kvádr.

Jeho otec chce uzavřít svazek s mužem, s jehož synem má jakýs takýs vztah. Vztah, který nemá budoucnost. Ne pro něj. I přes to, že ho Teo tolik přitahuje, že by snad i všechno skousnul, ale… kdo ho trestá za vlastní hloupost až nyní?

Nespokojený sám se sebou.

Zvrácený.

JSI zvrácený.

Hloupé podvědomí, které se ozývá až příliš často. Jistě, vždyť ho taky doprovází den co den. Kdyby se jen dalo vypnout. Byl by svatý klid.

V hlavě mu hučí jako nikdy předtím. Úporná bolest hlavy se dostaví v agresivním tempu. Musí se usadit zpátky na židli, aby se nesvalil směr zem. Prsty pomáhají udržet balanc, když se dotýkají hrany stolu. Vlhkost se nažene do očí. Co se to s ním děje?

Mohl by vrátit čas? Získat nějaký stroj času a nejspíš se ani nenarodit? Ne, to by nešlo, přece by nenechal svého otce ve štychu, ale… chtěl by tolik situací změnit. A nejde to.

Pěst najde tvrdou desku stolu, jen to zaduní.

První slza opustí zrudlé víčko a vydá se na svoji cestu, aby jí za chvíli následovaly její sestry. Jenže nic takového se nestane. Nešetrně je setřena roztřesenou dlaní, která se vzápětí utře do upnutých džínů. Další už ven nepustí. Ostrá bolest v hlavě však zůstává.

Zaklepání na dveře ho překvapí. Zvedne pohled. Instinkt mu radí, aby se dal co nejrychleji do pořádku.

Teodore?

Dveře klapnou, když otočí klíčem. "Tati? Proč nejsi doma?" jen na sobě nedat nic znát. Nic z toho, co se děje uvnitř něj. Naprosto bezstarostný senátor, kterého zajímají kdejaké šílené věci, ale v jádru je to kluk hodný.

"Chtěl jsem ti pomoct, je tady moc práce, Olie…"

"A proč nemáš klíče?" zvedne obočí.

"Protože jsem je zapomněl na stole a došlo mi to, až když jsem zabouchnul," zazubí se na něj otec a rozejde se k pultu, aby pomohl uklidit zákusky.

"Tak jo… no a na kdy že to mám teda připravit?"

"Kolem půl deváté by měl Tomáš přijít…"

"Proč se to vůbec koná u nás, tati?" zajímá ho to. Proč se to nemohlo konat u Tomáše doma a on by měl byt sám pro sebe? Takhle bude poslouchat všechno, co si ti dva řeknou nebo udělají.

"Kdybys vařil u Tomáše, zřejmě by mu došlo, že se něco chystá?"

"Mohl jsem uvařit doma, potom to převést a už jen nachystat stůl…"

"Jo… to by asi taky šlo, ale… takhle je to lepší…" A teď Olivera požádá, zda by nemohl trávit večer jinde. "Tak mě napadlo… dlouho jsi nebyl s nikým venku, Olie…"

"Jestli se mě chceš zbavit, stačí to říct na rovinu, tati. Nejsem negramot, abych to nepochopil." Ohradí se trochu. Jeho sebevědomí se zase pomalu vrací na svoje místo.

Marek se na svého syna zakaboní. "Promiň teda, že jsem chtěl být jen zdvořilý."

"Tati, nech toho, ano? Tohle nemá cenu. Uvařím a vypadnu, ale v jedenáct se vrátím. Nebudu zůstávat někde, kde mi bude mrznout prdel jen proto, aby sis mohl zašpásovat. Můžete si dovádět, jak chcete třeba celou noc, jen si prosím odpusťte nějaké hlasitější projevy…"

"Neměl jsem nejmenší tušení, jak pěkně to zaobalíš. Tak to pojď poklidit, ať se můžem vydat domů…"

…

Opřený o zábradlí, znechucen situací. Vlastně spíš hlavou, která pulzovala s každým jeho nádechem. A to stál opřený o zábradlí. Na svém místě v parku, na které se vydal po tom, co obsloužil svého otce a jeho přítele. Nutno sdělit informaci, že takhle vynerveného tátu ještě nikdy neviděl. Asi to pro něj hodně znamená. Jistě, pro koho taky ne?

Co asi dělá Teodor?

Měl by za ním jít?

Ne. Očekával by, že se při tom poblázněném a nechutně zrůžovělém svátku bude dít něco mimořádného, snad, že by dostal květiny nebo bonboniéru. Nic takového, se však s Oliverem v páru, konat nebude.

Mobil v kapse se rozezvoní, ale on to ignoruje. Ať je to kdo chce, i třeba samotný pán Bůh, nechť mu dají alespoň chvíli pokoj. Měl zalézt do nějaké večerní kavárny nebo čajovny, aby se ztratil v koutku a přečkal tam ten čas usrkáváním horkého nápoje…

Prsty projedou už tak rozčepýřené vlasy. Kdyby nebyl blbec, vzal si čepici, kterou sebou věčně tahal, jen dnes ji prostě musel zapomenout. Jenže to bylo tím, jak moc byl rozhozený kvůli otci a všemu, co se kolem něj dělo. Všechno moc rychle. Nezvládne to, věděl to už dávno, že jestli se něco takového začne a dít a on nebude v pohodě, prostě to jeho myslí neprojde jen tak, bez povšimnutí. Příliš mnoho nových informací. Ruce se nepřítomně klepaly jako u předávkovaného. Zachraňte mě někdo od toho všeho, prosím.

Hodinky odpípnou jedenáctou. Čas vrátit se domů. Pevně doufal, že ti dva už se uklidnili a mají všechno nejdivočejší za sebou. Maximálně najde zhrouceného otce. Zběžně vytáhne mobil z kapsy, aby zjistil, že mu esemeskoval Teo s otázkou, zda ho dnes uvidí. Ušklíbne se. Trochu pozdě, než by se dostal k němu, už by bylo zítra. A dneska opravdu nikoho nechce vidět. Jen se zachumlat pod peřinu a zůstat v ní uvězněn až do dalšího rána.

…

Zámek cvakne, když otočí klíčem, aby zamknul. Byt je temný a tichý, ruší ho jen tlumené hlasy doléhající z otcovy ložnice. Přejde kuchyní, aby zjistil, že večera nebyla dojedena. To na to šli celkem rychle. Rudá krabička leží prázdná na stole. Zavře se v pokoji, další zámek cvakne. Nechce žádnou návštěvu. Zapnutý notebook je jediným zdrojem světla, které nechá běžet.

Ruce zašmátrají vzadu pod postelí. Kde to jen je? Prsty narazí na dřevěnou krabici, kterou tam schovává. Projede jím vzrušení, když odklopí víko a odhalí tak své tajemství. Úplně na vrchu jsou kovová pouta se zastrčeným klíčkem v zámku. Hedvábný šál je pečlivě složený hned pod nimi.

Zuby stisknou rty. Má?

Vytáhne mobil z kapsy, vytočí poslední hovor.

"Prosím?" ozve se Teo rozespale. Probudil ho?

"Teo? Tady Oliver, nechtěl bys přijet k nám?"

"Olie? Ty jsi blázen, viď? Je u vás přeci můj otec…" potlačí na druhé straně telefonu zívnutí. Popravdě spát nechtěl, ale zatímco čekal na odpověď, nevědomky usnul.

"A to vadí? Jsou zalezlí v ložnici a to my taky budeme… měl bych tady pro tebe jedno malé překvapení…" ale nevím, zda se ti bude líbit. Ušklíbne se. Zvrácený.

"No… já…" Teo se odmlčí. Jistě, chtěl ho vidět, ale myslel si, že by mohl přijet Oliver k nim, když měl volný celý dům…

"Nebo víš co? Půjčím si otcovo auto a přijedu, jak jsi měl v plánu. Čekej mě," položí to, aniž by čekal na odpověď. V klíně mu tepe vzrušení a on by si tak rád ulevil, ale…

Najednou je všechno pryč. Polkne, když si uvědomí, že by měl být Teovým prvním? Opravdu? A opravdu chce tohle udělat? Jenže podvědomí mu doslova tleská, když je najednou tak odhodlaný. Horší já zvítězí. Byl bez toho tak dlouho, že už jinak nemůže. Asi toho bude litovat, ale… Nasouká obsah krabice do batohu, k tomu přibalí pár drobností, které ještě po pokoji najde. Klíče od auta visí na věšáku, tak jako vždycky.

Silnice jsou prázdné, noční hlídka policistů ho nezastaví, takže může nerušeně pokračovat ve svojí cestě. Zazvoní na zvonek u branky luxusní vily, vrata se otevřou, aniž by se někdo ptal, kdo přijel. Zřejmě je objekt hlídaný i kamerami… nedivil by se, kdo by si nestřežil takové jmění…

Zastaví na příjezdové cestě před garáží. Odhodlanost je patrná, ale cosi v něm se hýbe a cuká a přemlouvá ho, aby si své činy ještě jednou rozmyslel. Co když ho ztratí? Jenže to by se tak jako tak jednou stalo. Teo do toho vztahu nešel s nějakým obdivem, pouze pro zkušenost. Jak byli oba naivní.