1. Kapitola

Povídka dopsána se souhlasem původní autorky.

K dalšímu vývoji, který Vás jistě zajímá. Zatím se na prvních deset kapitol můžete těšit jednou týdně (vidím to pravidelně na neděli).

1. Kapitola

---

V pokoji se staženými roletami, tichou instrumentální hudbou a intimním šerem kdykoli k dispozici se za normálních okolností cítí člověk příjemně. Jen on, hudba a myšlenky… či snad společnost blízká, dle vybavení místnosti patří pokoj chlapci, tedy by se hodily svíčky a přítomnost společnosti dámské, leč toto není normální pokoj, normální kluk, normální situace.

V posteli leží mladík schoulený v teplé peřině. Na to, že venku bylo již dvacet stupňů a jaro bylo v plném proudu, se třásl poněkud nepatřičně. Na zemi vedle postele, klidně, nenápadně, trpělivě, stejně schoulený jako jeho pán, ležel černý labrador. Při vrznutí dveří zvedne hlavu a otočí ji ke dveřím, nedovolí, aby cokoli narušilo klid jeho pána. Ale tohohle muže k němu pustit smí. Položí hlavu zpátky na tlapy.

Vyšší muž středního věku přejde opatrně k posteli. Jemně sáhne chlapci na čelo, aby zjistil, že horečka stále trvá. Strnulý výraz nahradí starost a očividná rodičovská láska. Zavadí pohledem o labradora. Mají ve tváři stejně lítostivý výraz.

Musí zavolat doktora.

Tichý povzdech a jemné zavrtění. "Tati?"

"Spi, Míšo, jen jsem tě přišel zkontrolovat…"

"Hmm."Jemně poplácá Xitta po hlavě a pobídne ho, aby ho následoval.

Jeho utrápený výraz se prohlubuje, do kuchyně vejde hluboce zamyšlen. "Měli bychom zavolat doktora, tu horečku má už dva dny, ty léky, co mu dali v nemocnici, by měly teplotu potlačit, tak proč nepomáhají?" pronese a vlastně neví, komu to adresuje. Xittovi, nebo své ženě, která právě vaří vývar, aby svého syna alespoň trochu nasytila, nebo sobě? "Mohla by to být infekce…"

"Nedovolil mi se podívat." Povzdechne si a polévku ochutná. Povedla se. Snad do něj něco dostanou. Do Xittovy misky nabere granule a postaví mu jí na zem. I on musí jíst. "A do nemocnice ho při vědomí nedostaneš. Zavolej doktory."

Muž zvedne ze stolu telefon. Chvíli si s ním pohrává v ruce, než se rozhodne. Nebude rád, ale není zbytí. Vytočí 155. Téměř okamžitě operátorka na druhé straně spustí rozhovor.

"Zdravotnická záchranná služba, přejete si?"

"Dobrý den, jmenuji se Petr Baxa, můj syn, Michal Baxa, má už dva dny vysoké teploty."

"Dobře pane Baxo, má nějaké další problémy? Nemůžete ho do nemocnice dovézt osobně?"

"Mohl bych, ale syn je krátký čas po autohavárii a dobrovolně do nemocnice nepůjde. Napadlo nás s manželkou, zda nemá infekci v ráně, která ještě není zahojená."

"Máme momentálně všechny sanitky na výjezdu, dejte mu studený obklad, hlavně doplňujte tekutiny, aby nebyl dehydratovaný. Jakmile bude jedna z posádek volná, ihned jí k vám pošlu. Řekněte mi vaší adresu."

"Děkuji vám, …"

"Tak buďte na telefonu, a udělejte to, co jsem vám řekla. Kdyby se zhoršil, okamžitě volejte, ale sanitka tam bude brzy."

"Udělám to, děkuji. Nashle."

"Nashledanou."

Natáhne se do šuplíku pro čistou utěrku, aby jí namočil v chladivé vodě.

"Co říkali?"

"Nemají volnou sanitku, máme mu dát zatím obklad a dát mu napít. Přijedou ihned, jak se někdo uvolní."

**

Zvonek od dveří vyruší tichý pár manželů, sedících na pohovce. Tiše přemýšlí, co se to s jejich synem děje.

"Dobrý den, pan Baxa?" osloví ho muž kolem třicítky v záchranářské kombinéze sotva pan Baxa otevře dveře.

"Ano, dobrý den. Pojďte dovnitř." Projde a v závěsu za ním další. Řidič zůstává v sanitě. "Nahoru po schodech a první dveře vpravo." Pokyne jim. Následuje je do patra.

Lékař otevírá dveře a Xitt, přilákaný pachem nových lidí, se jde zvědavě podívat, co má tenhle náhlý povyk znamenat. Patrně další vetřelce pozná po čichu, protože se nijak vehementně nevzrušuje: nejsou to nepřátelé.

Ač nerad, Robin rozsvítí. Místnost ozáří matné světlo probouzejících se úsporných žárovek. Přejde k posteli, aby se ujistil, že je to doopravdy Michal. Zarazí se, bože, vypadá hrozně. Sáhne rukou na čelo, které se rosí studeným potem. Podívá se na Romana, který zřejmě myslí na to samé.

"Kdy naposledy jste mu měřili teplotu?" Nahmatá trochu slabší pulz.

"Asi před dvěma hodinami to bylo rovných třicet devět."

"Zvýšila se, nebo klesla?"

"Ráno byla nižší, ale rychle stoupla. Včera měl třicet devět a půl."

Robin odhrne peřinu, aby odhalil vyhublé tělo ve volném pyžamu. Michal se zavrtí a otevře oči. Skelný pohled upře na postavu oděnou v červeno-modrých kalhotách a bílém tričku.

V hlavě mu šrotuje, kde už tyhle barvy viděl.

"Michale? Slyšíš mě?"

Dvě ruce na tvářích. Obličej dotyčného se objeví před tím jeho. Zaostří.

"Víš, kdo jsem?" Slabé přikývnutí. "Řekni to."

"Robin."

"Výborně, bolí tě něco?"

"Jsem slabý…"

"Ano, ta horečka tě vyčerpala. Ukážeš mi tvojí pravou ruku?" Michal posune svojí ruku směrem k němu.

Robin automaticky vyhrne rukáv. Objeví se zpevňující obvaz. Vezme nůžky, nebude se tady párat s odmotáváním. Stejně to potřebuje vyměnit.

Roman čeká na nějaký pokyn. Michalovi rodiče stojí tiše kousek od dveří, aby nepřekáželi.

Do nosu ho udeří štiplavý pach přemnoženého hnisu. Odhalí nevzhledně zhnisanou ránu v místě, kde ještě nedávno byly stehy. "Jak dlouho už ti to takhle hnisá?"

"Nevím, dlouho…" uhne pohledem a raději zavře oči.

"Romane, nasadíme antibiotika a dáme něco na tu horečku." Otočí se na jeho rodiče. "Vezmeme ho sebou. Potřebuje to pořádně vyčistit a zkontrolovat stav tkáně uvnitř rány. Je možné, že se tam dostal nějaký bordel při převazování, i když šití proběhlo bez problému. Možná jen nějaká alergická reakce. Máte tady jeho vozík? Vzali bychom ho sebou."

"Vy se znáte?"

Roman přikývne místo něj. "Alex byl náš kolega, než odjel."

"Vozík Michal nemá. Tedy má, provizorní, ale museli jsme mu udělat nový, protože ta nehoda ho zničila… Měl dorazit už včera, ale asi se někde opozdil. Přijedeme za ním a postaráme se o něj."

"Dobře, Romane, zavolej Šimona a ať donese nosítka."

Vezme do ruky kapačku, jejíž kanila už odvádí do Michalova těla pravidelnou dávku léku, který by měl zabránit šíření infekce. Pověsí si ji za límec.

"Můžete mu sbalit něco sebou? Za chvíli se mu udělá lépe, nebojte se."

Michalova maminka se chopí prvního batohu, který se jí dostal pod ruku, ihned začala vybírat vhodné oblečení.

"Nechci do nemocnice…" ozve se z postele slabý protest.

"Michale, pokud se to nevyčistí, mohla by se infekce dostat do celého těla. Pokud ti ustoupí horečka, půjdeš pozítří domů, ale teď se nedá nic jiného dělat, potřebuješ odborný dozor."

Ve dveřích pokoje se objevil Roman s nosítky a za ním ještě jeden kluk, Michal si nepamatuje, že by ho někdy před tím viděl.

"Chceš si obléct něco jiného?"

Pomalu přikývne. I to jej vyčerpává. Mamka už mu podává hromádku čistého a pohodlného oblečení. Jenže když uvidí, že to bez pomoci asi nezvládne, přistoupí zpátky k němu a pomůže. Robin přistoupí s kanilou a provlékne kapačku přes rukáv. Potom už to jde všechno snáz. Jen Roman musí pomoct s Michalovým nadzvednutím.

"Můžeme?" Přitáhne si pohublého Michala do náruče a položí ho na nosítka. Zabalí ho do deky.

Opatrně snesou ze schodů a už ho nakládají do sanitky. Okolím to jenom šumí, všechny kelišky z ulice přišly rozluštit záhadu modře blikajících světel na příjezdové cestě k domku jejich sousedů.

***

"Pane, Baxo? Máte návštěvu." Usměje se ve dveřích mladá sestřička a ustoupí, aby mohla návštěvu vpustit dovnitř.

Michal zmateně otočí hlavou. Vždyť rodiče tady byli před chvílí.

Do malé místnosti, kde je jedno lůžko prázdné a druhé obsazené Michalem vstoupí robustní muž. Ovšem ten dojem zmizí, jakmile spatříte roztomilého medvídka, kterého drží v rukách.

Na zničené Michalovo tváři se objeví šťastný úsměv.

Natáhne radostně ruce, nechá se přitáhnout do Dwightovy pevné náruče, stisknut v dech beroucím objetí.

"Co si to vymýšlíš ty kůzle malý, jen tě pustím z dohledu, už jsi v průseru. A ještě dvakrát." Pohladí ho po zádech opatrně, jen tak ho z náruče nepustí. Michal vzlykne.

"Proč ses mi neozval? Čekal jsem, že…"

"Chtěl jsem tě překvapit." Skočí mu do řeči dřív, než začne protestovat ještě víc. "Něco jsem ti přivezl a taky jsem si někoho přivezl."

"Koho?"

"Hádej, můžeš jednou…" uculí se tajemně.

Ušklíbne se a trochu kamaráda popíchne: "Další nový milenec?"

"Ale kuš… Přivezl jsem si Charlieho, proto mi návrat tak trval. Vyřizování…"

"Fakt? Takže bude mít Xitt kamaráda?" na Michalově tváři se konečně zračí i jiná emoce, než jen únava, prohra a zoufalství.

Dwight přikývne.

"Už se seznámili, nebyly žádný kousance. Jenom se očuchali a za chvíli už bláznili na zahradě. Tvým rodičům se líbí, jak poslouchá."

"To se nedivím.. Pamatuješ na mě?"

"Ano, byl jsi jím ohromen."

"Tak vidíš… a co máš pro mě?" zeptá se zvědavě a odtáhne se.

"Maličkost," vytasí se s tím plyšovým medvídkem, který mu při příchodu kazil image.

Michal se jako dítě zaboří prsty do měkounce hebké látky. "Zaujal mě, tak jsem ti ho vzal."

"Děkuji." Prsty přejede roztomilý čumáček. Z hrdla se mu vydere pobavené zabublání. "Jsem jako pětileté dítě."

Dwight pokrčí rameny a pohladí ho po vlasech. "Všichni jsme."