2. Kapitola

Říkala jsem v neděli, ale pro menší navnazení... Dnes jsem opravdu naštvaná a TUvR by na tom jen utrpělo, tak snad se nezlobíte...

2. kapitola

---

Alex vykoukne z okýnka. Pohled mu padne na město, které se s přibližováním letadla zvětšuje.

Usměje se.

Konečně doma.

Na výzvu si zapne pás a ponoří se do svých myšlenek.

"Dámy a pánové, hovoří k vám kapitán. Právě jsme přistáli na Ruzyňském letišti v Praze. Teplota vzduchu je dvacet šest stupňů celsia, svítí slunce. Čas příletu šestnáct hodin a dvě minuty. Děkujeme, že jste využili naší společnost pro váš let."

Alex se zvedne ze svého sedadla a nechá si podat příruční tašku. "Děkuji." Poděkuje stevardovi, který se na něj usměje a jde si dál po své práci.

Vystoupí z letadla. Na chvíli se zastaví a zavře oči.

Až teď mu došlo, že mu domov chyběl.

"Alexandře!" prudce se otočí za hlasem a usměje se. Rozběhne se, aby mohl Sáru vzít do náruče. Sevře ji pevně ve své náruči.

"Uh, Alexi, taky tě moc ráda zase vidím, ale mohl bys mě pustit, asi mě rozmačkáš." Vyhekne.

"Promiň. Nechal jsem se unést." Pohladí jí po upravených vlasech.

I ona si ho prohlédne. "Páni," řekne obdivně. "Zmohutněl jsi. Už je z tebe chlapák," poplácá ho po rameni a potom pohladí.

"Ale ne. To ten výcvik."

"No, k něčemu to bylo. Tak pojď, půjdeme vyzvednout tašky a vyrazíme domů. Určitě máš hlad."

"Jo to mám, dostali jsme jen lehký oběd. Už se nemůžu dočkat pořádný domácí svíčkové. Mám pro tebe překvapení. Něco pěkného jsem ti přivezl."

"Co myslíš, že jsem celý den dneska vyvářela? Jaké překvapení?" zasměje se Sára, vezme bratra za ruku a zvědavě se na něj podívá. Alex to nekomentuje. Po čtyřech měsících jde o první tělesný kontakt, který má.

"Pěkná bunda bráško." Okomentuje jeho novou bundu, která nese znak pilotní jednotky.

"Děkuji, dostal jsem ji za výborné složení zkoušek."

"Fíha, to se plácli přes kapsu."

"Ale kdybys nepovídala, viď? Jak ses měla celou tu dobu?"

"Ale dobře, jen byla pořád práce, po Vánocích se objevilo mnohem více případů než obvykle a tak jsme byli vytížení. Martin už bydlí u mě a tak si spokojeně žijeme. Dívej," vytasí se s blyštivým prstenem.

"Požádal tě o ruku? Gratuluju."

"Děkuju. Ale svatbu ještě neplánujeme."

"Tak dobře. Hele, támhle jsou." Ukáže prstem na svoje tašky, které právě jedou po pásu.

Dojde k nim a vyzvedne si je. Zkontroluje, zda nemá některá z tašek porušené zapínání. V pořádku.

"A jak jinak bráško?"

"Co přesně máš na mysli?"

"Začneme třeba tím, že nemáš brýle."

Alex se musí usmát. Tuhle otázku čekal. "Během výcviku jsem je nosit nemohl. Teď je nosím jen do práce. Říkej mi, pane pilote," nadme se trochu, ale ihned toho nechá, není nikdo, dokud něčeho nedosáhne.

"Takže teď už jen tu vojenskou? To nebude problém ne? Jsi skvělý, bráško." Skočí mu kolem ramen. Alex ji od sebe jemně odtáhne.

"Pojď, vyrazíme. Už chci být doma."

*

"Pan záchranář se nám vrátil! Alexandře, vítejte zpátky." Přivítá ho mezi dveřmi domu stará paní.

"Paní Mráčková." Kývne Alex hlavou, dál si staré ženy nevšímá. Odemkne dveře vedoucí do bytu. Sára se mu tady o to pěkně starala po čas jeho nepřítomnosti.

Jmenovaná se objeví na schodech s taškami plnými jídla. "Omluvte nás paní Mráčková. Bratr právě přijel." Strčí Alexe do dveří a nohou zabouchne. Kde je ta jemná a elegantní dívka?

"Baba jedna zvědavá. Ještě jsem ti něco nakoupila. Jídlo máš na plotně, nechtěla jsem to dávat do lednice, když jsem odjížděla, bylo to ještě horké. Naberu ti tu svíčkovou?"

"To budeš hodná, mám hlad, že bych snědl dvě porce."

***

O dva dny později…

"Pane! Tady nemáte co dělat! Tohle je prostor jen pro záchranáře a zdravotnický personál."

Ve dveřích odpočívárny a jakési kanceláře, se objeví asi dvacetiletý kluk. Alex se na něj otočí od nástěnky s úsměvem.

"Nejsem nepovolaná osoba."

"To mě nezajímá. Nemáte tady sám co dělat," nesmlouvavý tón a výraz tváře donutí Alexe usmát se ještě víc.

Ve dveřích se najednou objeví další muž, přilákaný hlukem. Zamračený výraz vystřídá šťastný v uvědomění si, kdo že to před ním vlastně stojí. Vrhne se k němu a prudce ho obejme.

"Alexandře! Ty zmetku! Jak je možné, že jsi nedal vědět, že už jsi doma? Čekali jsme na tu zprávu jak na smilování!"

"Překvapení?" uculí se Alex. Ve dveřích se objeví Robin sundávající si zakrvácenou bundu. Překvapeně se zarazí. Potom udělá to samé co Roman. Prostě Alexe obejme a pevně zmáčkne.

"Chyběl jsi nám, chlape."

Odkašlání je vytrhne radosti ze setkání.

"Alexandr? Ten Alexandr?" zeptá se kluk, když si je jistý, že mu všichni věnují pozornost. Zní trochu překvapeně, když mu jméno zapadne do správného šuplíku.

"Alexi, tohle je Šimon. Tvůj náhradník."

Alex k Šimonovi natáhne ruku. "Alexander Folett."

"Takže ty jsi ta legenda mezi řidiči, o které se tady pořád povídá?" podívá se na něj trochu nenávistivě. Pohledem si ho přeměřuje. Podanou ruku nepřijme.

Alex se ušklíbne. "Pro tvoji smůlu bohužel ano."

Šimonův pohled ztvrdne.

"To se ještě uvidí, pro koho to bude bohužel," otočí se na podpatku a sebevědomě odkráčí z místnosti.

"Toho si nevšímej, Alexi… je pořád stejný… Roman mu musel trochu srazit hřebínek, ale je tady jako kohout…"

"Proč?"

"Je to mazánek pana ředitele… To víš, myslí si, že mu tady všechno patří… Ale dost o něm. Co ty? Jak žiješ?"

"Znáš to, samé papírování, od stolu se skoro nehnu."

"No a… vrátíš se k nám?" Roman zvědavě nastraží sluchy, aby mu neunikla odpověď.

"Chtěl bych, uvidím, jestli mě šéf vezme zpět. Ale budu zkoušet ty vojáky.. Mohli by mi to uznat, kdybych udělal nějaké testy…"

"Takže nás zase opustíš?" Robin zklamání nedokáže potlačit.

"Nevím kluci."

Místností se rozhostí ticho.

"Když budete chtít… zastavte se večer u mě doma. Jen vy dva, koná se menší párty."