29. Kapitola

Dlouho jsem nikomu nevěnovala... takže dnes kapitola patří: Keksíčkovi, Sung, Dáše a Lili, za jejich komentáře u předešlé kapitoly.

29. Kapitola

---

"Val? Jsi tady?" Adam strčí hlavu do Valériina bytu. "Ou, pardon, jsem nechtěl rušit," zazubí se, když se ti dva od sebe odtrhnou. Ani netušil, že Marián je přítomen.

Valériiny tváře zrůžoví. "To nic, pojď dovnitř, něco jsi asi chtěl, ne?" Marián s vařečkou v ústech na něj jen s úsměvem kývne, než se odvrátí zpátky k hrnci. Buď teprve do práce půjde, nebo z ní přišel, o tom vypovídají mohutné kalhoty se znakem místních hasičů, které na sobě má. Kšandy jsou volně spuštěné dolů podél boků a místo trička má odhalený opálený hrudník.

"Jo… přišla mi výzva na zaplacení pokuty za nedodržení pravidel boje. Nezúčastnil jsem se přece…"

"Myslela jsem, že to zrušili? Vždyť kolem toho byla taková kauza… Ukaž mi to," hmátne po dopise s červeným pruhem, který Adam drží v ruce. Zelené oči se zaostří na písmenka. "Hmm… zavolala bych tam, jestli to myslí vážně… tohle bude spíš jen nějaká opožděná systémová reakce. A ještě tam mají pravopisnou chybu…" shlédne na další papír, který Adam třímá v ruce. "A tohle je co?"

Adamův úsměv se rozšíří. "Zkus hádat…" spiklenecké mrknutí na Mariána, který je zvědavě pozoruje, zatímco míchá omáčku.

"Tentokrát už rovnou předvolání k soudu?"

"Ne, koukni se," podá jí vypsané papíry, již potvrzené i se stvrzenkou.

"Peďák?!" vyjekne Valérie překvapeně. "Adame?!"

"Říkal jsem si, že by to nemuselo být na škodu…" pokrčí jmenovaný rameny.

"Sportovní a kondiční specialista? Překvapivě," mrkne na něj. "Jsem ráda, že sis to rozmyslel," obejme ho kolem krku. Adam obtočí ruce kolem štíhlého pasu.

"Ale to není všechno…"

"Cože?"

"Jen čti dál…"

Pobaveně hledí na Valérii, jejíž oči těkají po paírech tam a zpět, jak se snaží všechny ty zbytečné věci přejet co nejrychleji. "Huh?! Ortotik-protetik?" vykulí oči, tohle by do Adam tedy nikdy neřekla.

"Vím, jakej je život s omezením, proč nezkusit pomáhat i jiným?" odvětí s úsměvem. "A taky se může stát, že to nevyjde. Sice jsem dostal potvrzení od doktora, že jsem schopný práce s naslouchadlem, ale víš jak to je… některé školy by raději kompletně zdravé studenty…"

"To by potom mohla být diskriminace. Nejsi ničím omezený, Adame… myslím, že tady budeš mít šanci. Navíc… kdo by nevzal skoro hluchého, nadějného studenta? Zvýší to prestiž," zazubí se. Jistě, Valérie přece nikdy nic nezkazí.

"Fajn, ale až budu při učení na zkoušky propadat panice, mám to u tebe!"

***

Adam neměl nejmenší tušení, proč se do toho kurzu přihlásil, ale po silném naléhání ze strany Valérie i Mariána, se nechal přemluvit, aby ho navštívil. Takže teď stál v tělocvičně s dalšími čtyřmi kolegy, kteří měli projít stejným výcvikem profesionálnější první pomoci. Prý se mu to bude později hodit, když ho vezmou na školu. První pomoc je tam důležitá. Jako boxer za sebou měl několik školení, ale tam nikdy nešlo o nějaké praktické věci, všechno měli z učebnic našrocené a jak to tak bývá, takové věci se snadno z hlavy vytratí. Čekali na instruktora, který je měl v tomhle učit, měl nemalé zpoždění a jich se začínala jímat nervozita.

V momentě, kdy se chtěli začít balit s tím, že hodina dneska asi není, se rozrazily dveře a v nich nestál nikdo jiný, než Adamovi známý záchranář, Filip. V duchu zanadával. Marián mu tenhle kurz doporučil schválně?! Tohle těm dvěma spočítá hned, jak je zachytí doma. Takovou podpásovku. Pohledem sjede Filipovo zmuchlané oblečení, od něčeho mokré a zrovna nevonící. V jedné ruce obrovskou tašku se znakem záchranky, na zádech ten samý batoh a v ruce druhé asi vlastní doplňky, protože cestovka už vykazovala známky opotřebení.

"Omlouvám se za zpoždění, ale měli jsme urgentní výjezd a mě tenhle kurz navazuje na konec služby, takže zároveň s dojezdem z místa nehody nestíhám ani začátky…" mrkne po nich, jeden potěšený pohled s úsměvem věnuje jen Adamovi. "Koukám, že jste si vzali i vhodné oblečení, je důležité, abyste se nemačkali v džínech. Asi mě zarazíte tím, že když budete v terénu, tak z osmdesáti procent na sobě budou mít džíny všichni, jasně, ale pro to, abyste se naučili dělat to dobře, se musíte cítit taky pohodlně. Ještě mě omluvte, jen ze sebe shodím oblečení," s tím si sundá bundu, kterou vrazí do látkového pytle, následuje ji tričko, které pod ní měl a potom i kalhoty s reflexními páskami, takže před nimi zůstane jen v ponožkách a trenýrkách. Adam polkne slinu, která se mu nahromadila v ústech. Ten kluk si dělá prdel? Se stejnou rychlostí striptýzu zdarma, se začne i oblékat zpátky. Čisté oblečení vytáhne z oné ošuntělé cestovky. Bílé tričko s příhodným nápisem na zádech: záchranář, a logem zdravotnické záchranné služby. Bundu přehodí přes lavičku a natáhne si úplně stejné kalhoty, jako měl na sobě dosud. Nohy zaplují do opotřebených kanad. A Adam si uvědomí, že je z něj dočista v prdeli. V té nejtemnější a nejvzdálenější, protože se nachytá, jak naprosto nekontrolovatelně hledí na vymakaný zadek, který je už dávno skrytý kalhotami, ale stále vystrčený směrem k nim, protože Filip ještě něco hledá v tašce. Roztěkaně se rozhlédne kolem sebe, aby s ulehčením v duši zjistil, že si toho nikdo nevšiml.

Filipův okouzlující úsměv se stočí jeho směrem, zatímco se napřimuje, v očích mu hrají pobavené ohníčky. On to celou dobu dělal schválně! O Adama se pokosí mdloby, když mu to dojde. K čemu se to zase nechal ukecat? Není to zase tak dlouho, co se rozešel s psychopatem a teď… jenže jeho tělo mluví naprostý opak toho, co si snaží sám sobě vsugerovat do hlavy.

"Tak můžeme začít? Je vás pět, což je dobře, čím míň, tím individuálnější přístup. Jen jeden z vás bude muset pracovat semnou ve dvojici při některých úkonech…" Adam sprostě zakleje ve své hlavě.

Schválně! Udělali to opravdu schválně! Další čárka do kolonky, že jim tohle má pěkně spočítat. Jasně, že by si mohl najít někoho z těch čtyř do dvojice, aby na něj nepadla černá karta, jenže to by se nesměli znát a bavit jak staří známí, že? Plácnul by se do čela, kdyby mu to nepřišlo moc dětinské. A Filipův úsměv tomu ještě nasazuje korunu, čímž Adama totálně odzbrojuje. Veškeré logické uvažování je pryč, když se ohne a začne na plochu místnosti vybalovat z tašky své náčiní. Kromě elektronických přístrojů, jim donesl i onu pověstnou Andulu, na které se budou cvičit v resuscitaci.

Když se Filip nedívá… čas vzít nohy na ramena. Jenže… nemůže být takový posera, ne? Dal za ten kurz takové peníze a teď by chtěl zdrhnout? Měl by se za sebe stydět.

"Sedněte si tady na lavičku, řeknu vám něco do začátku, abychom si ujasnili pravidla a nějaké body tohohle kurzu. Taky zodpovím vaše otázky, které nyní máte. Pokud vás něco napadne během cvičení, stačí se ozvat. Je to lepší hned, než danou věc zapomenout…"

…

"Nenudil ses moc?" Filip mrkne po Adamovi, který mu pomáhá sklízet vše, co na začátku vytahal. Zbytek osazenstva už je v šatně. Ne, že by Adama nezdržoval schválně…

Nevěřícně se na něj zahledí. "Blázníš? Ještě teď mám propocený trenky…" že jsi radši nedržel hubu.

"Takže moc velký tempo?" odpoví Filip pobaveně. Adamův vnitřní souboj je více než viditelný pro bystré oči. "V reálu jedeme ještě na větší…"

"Já vím, já vím, neříkám, že to bylo velké tempo, to ne. Jen jsem nečekal, že to bude až takhle intenzivní," zrudne rozpaky. To už je po několikáté… a pokaždé jen ve Filipově přítomnosti! Co se to s ním děje? Má být teď v totální depresi. Asi bude muset k Valérii pro radu.

"Jo tak… všechno je jednou poprvé a něco musí být trochu intenzivnější. Příště už to takové nebude. Jen je to dobrá technika na ty, kteří tenhle kurz nemysleli vážně, příště už většinou nepřijdou…"

"Aha."

"Mohl bych tě pozvat na skleničku, Adame?" vysloví jeho jméno s takovou něhou a… něčím, co nedokáže rozpoznat. Ale Filipův šarm ho táhne k němu jako magnet. Jen se přitisknout…

"Víš o tom, že jste s Mariánem úplně odlišní?"

"Jsem s tím už hodně let obeznámen, Adame, je to můj bratr a máme spolu dobrý vztah," mrkne na něj. "Tak co, šel bys?"

Zdálo se mu to nebo škemral o jeho společnost pro dnešní večer?

"Nezlob se, ale dnes opravdu nemůžu…"

"Máš něco důležitého?" smutný kočičí pohled ho probodne snadněji než kuchyňský nůž.

"Vlastně ani ne… jen se plánuju pořádně opít, protože mám ještě nějaké staré zásoby alkoholu, co nechci lít do záchodu…"

"S tím bych ti mohl pomoct… rád ti s tím pomůžu," nasadí svůj nejlepší úsměv. No tak, Adame, chytni se.

"Nemyslím si, že to je dobrý nápad, Filipe."

Jmenovaný posmutní. Tady mu to asi neprojde. Adam to neměl nejlehčí, ale byl to skoro měsíc, tak proč… miloval toho muže opravdu tak moc? Asi na něj jen tak nezapomene a on zase ostrouhá… někdy by nakopl svět za to, že musí všechno dělat tak složité.

"Kdyby sis to rozmyslel, tak kontakt na mě máš… je v papírech. A dovoláš se mi kdykoliv… i když spím, tak bdím…" odvrátí se od něj. Ne že by mu trochu nehrál na city, ale tak… jednou i taková bolest musí být přebita novými pocity, ne? Nemůže se přece ubíjet do konce života kvůli nějakýmu kokotovi, kterej mu chtěl zničit život. Oblékne se do bundy a hodí na záda batoh, přes rameno jednu tašku, do druhé ruky tu další. "Pozdravuj Valérii a bráchu," než se otočí a odkráčí z místnosti, ještě jednou se mu podívá do očí, aby zahlédl překvapení, které v Adamovi svou reakcí vyvolal. Rty zvlní úsměv.