3. Kapitola

Říkala jsem v neděli, ale myslím, že Vám to vadit nebude. :)

3. Kapitola

---

Na lavičce v parku seděl tmavovlasý mladík. Zběsile něco ťukal do počítače. Občas mu pohled odběhl od monitoru notebooku k hloučku lidí, kteří dováděli na travnaté ploše, mezi sebou Xitta a Charlieho, kteří se jim snažili uloupit modré frisbee.

Pocit v zádech, že ho někdo pozoruje, ho donutí otočit se, ale zahlédne jen jakousi postavu mizící lehkým během pryč. Pokrčí rameny. Asi se mu to zdálo.

Dwight svádějící boj se dvěma psy, kteří se na něj vrhli, aby ukořistili talíř jako první, najednou ostražitě ztuhne, když si všimne tichého pozorovatele, který před malou chvílí proběhl parkem, a nyní stál na jeho kraji a díval se jejich směrem. Bylo mu jasné, na koho se dívá. Pohledem sjede na Michala, který se zmateně otočí a pak jen pokrčí rameny. Zřejmě mu nedošlo, kdo to byl.

Hodí vybojované frisbee klukům a rozběhne se za dotyčným. Dožene ho až na křižovatce. Chytí za paži.

Nechtěl ho vylekat, ale Alex sebou trhne.

Malý moment zmateně kouká, kdo že ho to zastavil, než ten obličej zařadí. Zornice očí se roztáhnou pochopením.

Otevře ústa v němém úžasu. Ne že by si ho nevšiml, ale netušil, že by za ním mohl běžet. Chtěl něco říct, ale Dwight ho předběhl.

"Jsi zpátky?" Jen přikývne. Naprosto zaseknutý neví, co má dělat ani říct.

"Neozval ses Michalovi. Proč? Byla to jen lež?" Zůstal jsem na něho zírat. Jak mu má asi vysvětlit, že se bojí Míšovy reakce? Nechal ho tady v nejhorším. A slíbil mu, že se vrátí. Potřebují si promluvit, to je pravda, ale zatím na to spíš sbíral odvahu.

Dwighta mlčenlivá reakce nejspíš pobouří. Najednou se Alex země dotýká pouze špičkami prstů obutých do tenisek. A to i přesto, že jsou skoro stejně vysocí. Má neuvěřitelnou sílu. Sevření pod krkem se prohloubí.

"Moc dobře si promysli, co mu řekneš. Jestli mu ještě jednou ublížíš… Nepřej si mě, Alexandře. Jinak poznáš, co jsem opravdu zač." Pustí ho, aby se sladce usmál. "Měj hezký den." Aniž by čekal na odpověď, už běží zpátky.

Alex se doma zhroutí na gauč. Opře si hlavu o opěradlo a zavře oči.

Vzpomene si na Michala, jak ho uviděl v parku. Změnil se. Nechal si ostříhat vlasy. Měl i nový vozík, všiml si ho jen náhodou, když se otočil za psím štěkáním. V obličeji měl lehce ztrápený výraz. Obočí zamračené jak se soustředil na práci. Dokud se na něj neotočil. Rychle se spakoval. Doufal jen, že si ho nevšiml. Byl zmatený sám ze sebe, takže netušil, jak se tomu má postavit. Uvědomoval si, že se chová jako naprostý idiot, ale po čtyřech měsících strávených v naprosté izolaci od tohohle života, se tomu neodkázal postavit čelem. Jako chlap. A to se může stát tím osudným.

***

Sedmá hodina večerní se přivalila jako velká voda a Alex jen tak tak stihl dodělat chlebíčky. Na stůl ještě postavil několik piv a víno.

Zvonek se rozdrnčí asi dvě minuty před sedmou. Zvedne sluchátko. "Řekli jste v sedm. Ještě dvě minuty."

Ozve se smích. "Přestaň dělat fóry, Roman o tobě básní už od rána, co se to dozvěděl."

Rozesměje se, zmáčkne tlačítko otevírající dveře. Za chvíli už slyší jejich dupot.

"Smolíčku pacholíčku, jen dva prstíčky…" rozrazí dveře.

"Jo jo, to znám, jen dva prstíčky a nakonec…" nestačí doříct, protože se na něj Roman vrhne takovou silou div, že ho nerozmačká. Robin je jen pobaveně sleduje. Potom, když už si myslím, že by to mohlo na uvítanou stačit, přistoupí a poplácá Alexe po rameni. Jemně uvolňujíc Romanovy ruce.

"Vítej zpátky."

Konečně se Roman nechá odtáhnout a tak se volně nadechne. Všichni tři se usmívají. Uvědomují si, jak je jejich přátelství silné.

"Pojďte dovnitř, ať tady neděláme divadlo."

Oba poslušně vejdou.

"Udělal jsem menší občerstvení, abyste mě nemohli nikde pomluvit." Ušklíbne se vesele a dovede je do obýváku, kde se všichni pohodlně usadí.

"Nabrals svaly, kamaráde." Podotkne Robin, když si mě důkladně prohlédne. "Že jo, Rome? Je nějakej mohutnej."

Roman se na mě zadívá zkoumavým pohledem. "Máš pravdu, je nějak velkej. Sundej tričko."

"Prosím?" Alex se na něj nevěřícně podívá.

"Chci vidět, nakolik tě tam vymakali. Přes ty tvoje hadry to není ono." Ušklíbne se Roman. Robin se jen uculuje. Co by pro ně neudělal, že? Svlékne si tričko.

Kluci zůstanou zírat.

Vymakané bříško bez známky tuku. Žíly na rukou se vystupují nad vypracovanými svaly. Tetování se pěkně vyjímá na obou stranách.

Jako první se vzpamatuje Robin. Otočí se na Romana. "Dlužím ti kilo."

"Cože?" Alex si je prohlíží, proč si myslí, že na něj ty dva ušili boudu?

"Trochu jsme se doma vsadili, jestli se tam vymakáš nebo ne. Prohrál jsem. Tvrdil jsem, že na tom budeš pořád stejně." Pokrčí Robin rameny, jakoby se nic nedělo.

"Takovej pekáč buchet… Do doby než jsi odjel, sem si myslel, že jsi namakanej a víc už to nejde a ty si jen tak přijedeš a vezeš si sebou tohle…"

Alex si raději oblékne tričko zpět. Aby je nedráždil.

Roman zakroutí hlavou. "Tak nám ukaž, co všechno sis přivezl. Jsem zvědavý jako Lemur v Zoo."

Sáhne do tašky stojící u vestavěné zdi, položil ji tam, už když přijel. Vytáhne kůží potažené polodlouhé pouzdro.

Robin otevře krabičku a zůstane zírat na naleštěnou placku, která je známkou ukončení výcviku.

"Fíha, budeš zářit na sto honů."

"Nepřemýšlím o tom, že bych jí měl někdy na sobě."

"Takže… jak to plánuješ dál?"

"No, ještě nevím, zatím vyřizuju asi milion různých papírů ohledně pobytu, uznání dosaženého vzdělání a taky návrat do práce, alespoň dočasně, než narukuju."

"Takže budeš pokračovat dál? A co my?"

"A co Šimon?"

"Promiň, ale je to strašnej blbec. Navíc s námi jezdí, jako kdybychom byli kolečko plný hnoje… "

"Je to fakt poděs, Alexi."

"Ještě nemá takovou praxi…" snaží se ho omlouvat, bylo to tady už tolikrát... Každý potřebuje nejdřív nabrat co nejvíc zkušeností. A vlastně se učí až do konce svého působení tady. To je normální.

"No a co je komu do toho? Nemá se dávat k záchrance, když to nemá v sobě. My potřebujeme být na místě co nejrychleji a ne se vozit turistickým tempem."

Rozesměje ho to. "Pamatuješ si vůbec na mojí první jízdu?"

"Počkej, to jako myslíš tu jízdu smrti? Málem jsem si nadělal do kalhot. Normálně jsem si zapnul i pás," rozesměje se Robin a Roman s ním.

"Dal jsi mi to potom pěkně sežrat."

"Jo a ty sis z toho nic nedělal, prostě sis pokrčil rameny a dál sis balil věci. Pěkně arogantní zmetek…"

"Myslím, že to byl zlom našeho přátelství, nemyslíš?"

"Taky fakt, kdykoliv jsi nebyl v práci, jakože se to nestávalo často a my sloužili s někým jiným, už jsem se jen modlil, aby byl konec služby. Neříkám, že kluci od jiných nejezdí dobře to ne, ale s tebou se cítím bezpečně."

Usměje se. "Moc mi nelichoť nebo se začnu červenat."

"Ty? Nemožné!" rozesměje se Roman.

"Jo, abych nezapomněl, něco jsem vám přivezl." Znovu sáhne do tašky a vytáhne dvě pečlivě zabalené krabice. Roman ji přijme trochu nervózně. "Mám se bát?" zašklebí se. "Nebouchne to?"

"Myslíš, že kdybych se vás chtěl zbavit, dělám to u sebe doma? A ještě si tím zaneřádil byt? Tse. Neboj, bouchne to až u vás."

"Uff," hraně si otře pot z čela. "Tak to jsem klidný."

"Tak to rozbalte." Popožene je, je zvědavý, co na to řeknou.

Oba se nadšeně pustí do trhání papíru, jako malé děti…

Rob se zakouká do krabice a snaží se z ní vyčíst, co v ní je. To Roman se s tím nepáře, odklopí víko a rozesměje se. Doslova se složí na zem.

"To si děláš prdel." Robin mu nakoukne nechápavě přes rameno a potom nahlídne do svojí krabice. Najednou jsou tady dva zhroucení smíchy.

Po chvíli Rob vytáhne z krabice červený, pletený svetr, na kterém se tkví hnědý sob. Natáhne si ho na tělo. Alex se musí pochválit. Sedí mu fakt dobře. Roman má ten samý, ale v zeleném provedení. Když se konečně dosměje, posadí se zpátky a navlíkne si ho, přičemž znovu vyprskne smíchy.

"Lepší dárek jsi nemohl přivézt." No, když chcete rozesmát Romana, kupte mu svetr se sobama.

Nakloní se do tašky a vyštrachá ještě jednu krabičku. Podá jí Robinovi. "Tady máš, než se vysměje."

"Díky, to jsi nemusel…" ale se zájmem se pustí do rozbalení. Vytáhne těžítko ve tvaru prý nejkrásnějšího finského hradu. "To je Olavinlinna*.." vydechne úžasem. Alex kývne na souhlas. "Děkuju moc. Je to krásný." Zálibně si prohlíží detailně provedenou práci památky, která se mu tolik líbila.

"Není za co. Romane? Už ses uklidnil?"

"Hm?"

Vytáhne ještě flašku alkoholu, ihned mu musí být jasné, co to je. "Finská vodka? Páni."

"Je to originál, má x let, tak ne že ji vychlemtáš najednou a ještě sám," podotkne se smíchem Alex.

"Copak jsem nějakej ochlasta? Víte, že moc nepiju, vždyť mě znáte."

"No právě, že tě známe… právě."

*Olavinlinna - prý jeden z nejkrásnějších hradů Finska. Jednou se mi snad poštěstí ho navštívit... Ach ty sny..