30. Kapitola

Věnováno všem komentujícím, děkuji. :)
A myslím, že nemusím podotýkat, že se pomalu blížíme do konce tohoto cyklu (3-5 kapitol). :)

30. Kapitola


Spokojeně vyjede z areálu, aby na chodníku zahlédl Adama, jak kráčí domů. Venku bylo zataženo a vypadalo to, že co nevidět začne pršet. Což kromě jiného znamenalo i to, že se dnes asi zase pořádně nevyspí, nehod bude víc než dost. Přibrzdí vedle něj, nahne se ke dveřím spolujezdce, aby je otevřel.

"Nechceš svézt? Aktuální výběr počasí zní tak, že co nevidět začne pršet…" houkne na něj s lehkým smíchem. Adam se nejdřív zasekne a potom pohlédne k nebi. Přikývne.

"Tak díky, ale nemusel jsi…" usadí se na sedadlo spolujezdce a sotva zavře dveře, na přední sklo začnou dorážet kapičky vláhy.

"Já vím, že ne, ale chtěl jsem," s co největším dojmem, který chce udělat, vyjede naprosto normálně a s profesionální zkušeností se ležérně opře do sedadla. Zařadí auto do provozu. Hlavně aby neudělal nějakou botu. Ne rychle, ne pomalu. A ještě bezhlavě nepředjíždět jako blbec. Jak je zvyklý. Jenže ono to při sezení v sanitě vůbec nepřijde, to jen v osobáku působí jak největší pirát silnic. A to není přímo určený řidič, že… ale když to jinak nejde a není zbytí, tak musí i řídit.

Polkne, uvědomí si, že na to, že chce Adama sbalit, je celkem málomluvný, ale… o čem se s ním má bavit? Počasí už dneska padlo a tak…

"Děláš box dlouho?"

Adam se uculí. "Záleží na tom, co považuješ za dlouhou dobu… Ale ano, dalo by se říct, že už ho dělám dlouho. A co ty? Vždycky jsi chtěl být záchranářem?"

"Jistě, šel jsem v bratrových stopách, abych totálně odrovnal rodiče tím, že prostě nepůjdu sedět do kanclu a nebudu vypočítávat tabulky… jen jsem nešel dělat to samé. Hasič a záchranář v rodině se vždycky hodí," mrkne po něm. "Už jsi mě dneska jednou odmítnul, ale zkusím to znovu… na kafe bys asi nezašel, co?" řekne s úsměvem jemu vlastním.

Adam si ho prohlédne. Není zase tak špatný. Kruci. Nemohl by to být zloun a kdo ví co ještě, jen aby ho tolik nepřitahoval? Proč musí být na něj tak hodný a milý?

"Tak dobře, ale jen to kafe…" beztak nechce být zase tak brzy zavřený doma, trénink má až zase zítra a Valérie bude zaměstnaná něčím jiným…

"Super, vím o jedný fajn kavárně, je tam klid," hodí blinkr a stočí to do nejbližší ulice, aby se vyhnul dopravní špičce, která právě vrcholí.

Píííp - Píííp…

"K čertu, to se musí vždycky stát jenom mě!" přibrzdí, aby začal šacovat kapsy a hledat otravně pípající pager.

"O co jde?"

Filip na něj hodí omluvný pohled. "Naše kafe se asi nakonec konat nebude." Konečně se k němu dostane, zároveň s tím se mu na palubce rozezvoní i telefon, hmátne po něm. "Jo?" pohled upře někam před sebe, ale soustředí se na rozhovor. "Jasně, rozumí, bouračka. Budu tam asi dřív než výjezdovka, jsem zrovna v autě a kousek od místa nehody," zaklapne mobil, aniž by se rozloučil. Zapne majáček na střeše, který se nepříjemně rozeřve. Se zapnutým majákem by cizí osoby ve svém autě mít neměl, ale co… zatím ho za to ještě nikdo nekáral. On to taky hlavně nikdo nehlídá.

"Omlouvám se, Adame, ale máme bouračku, je to dva bloky od vašeho domu, takže tě ani nedovezu…" A dvoření je v háji.

"To je v pohodě, hlavně jeď, ať se nikomu nestane nic vážnýho…"

"Je to hnusný, ale pokud si volají posily, bude to něco horšího…" A potom ho přestane vnímat, musí se soustředit na ostatní řidiče, protože spousta z nich jezdí tak neopatrně…

Adam zaříznutý do sedadla, s pásem pevně upnutým do těla, s hrůzou zjišťuje, jaké je to sedět na sedadle výjezdového vozu, které se řítí stovkou přes město a v té rychlosti ještě stíhá míjet auta. Brzda, plyn… brzda, plyn. Vyhnutí se tramvaji v zastávce, zabrzdění u přechodu… Zatroubení. Brzda, plyn… Když Filip prudce brzdí, má už Adam podrážky svých bot pevně zaklíněné do podlahy. Za rohem ulice se objeví místo nehody. Hasiči přijíždějí ve stejnou chvíli.

"Tady se musíme rozloučit, Adame. A pokud se do té doby neuvidíme, tak na příští lekci," mrkne na něj Filip jen a vyskočí z auta, aby z kufru vytáhl potřebné vybavení, v dálce už je slyšet i houkající sanita. Tady končí jeho osobní život. U zachraňování životů jiných.

Adam vystoupí z auta, odstoupí do strany, aby nebyl za hlavního čumila a s pohledem upřeným na prestižní práci záchranných jednotek. Filip je asi něco víc, než jenom záchranář, všichni z jednotky záchranářů ho poslouchají, jak kolem sebe rozdává příkazy.

Adame, zase se uvrhnul do slepé uličky? Necháš se okouzlit tím temperamentním mužem?

A potom ho napadne naprosto nepochopitelná otázka… kolik triček asi za směnu spotřebuje?

***

Zvonek ho vytrhne z přemýšlení, nějaká návštěva? Marián byl přece vedle u Valérie a on se snažil do hlavy nadrtit tu velkou spoustu zdravotnické teorie, zásad a pravidel pro poskytování první pomoci.

Cukne sebou, když se mu do zorného pole dostane Filipův vysmátý obličej a jemu vypadnou všechny poučky o obvazování ran.

"Co tu chceš?"

"Proč tak nepřátelsky? Provedl jsem snad něco? Jedu si vyzvednout bráchu, dneska mu dělám taxi…" zabublá smíchy. Adam vypadá tak vážně a jeho zkrabacené čelo tak sexy, že by mu hned šel se vším pomoci.

"Promiň, učím se a rozhodně jsem neočekával žádnou návštěvu. Pojď dovnitř, Valérie bydlí tady, tak je můžeš vyrušit, ať už dělají cokoliv… nezákonné to asi nebude," obdaří ho zářivým úsměvem, než za sebou zabouchne dveře od svého bytu. Nechá ho tam stát naprosto zkoprněného a dezorientovaného. Zasedne zpátky za stůl, aby mu k uším dolehl hlasitý smích odvedle. Se zavrčením vytáhne sluchadlo z ucha. Někdy se tichý svět hodí… pomyslí si, než se zavrtá zpátky do textu knihy.


Něčí ruka se dotkne jeho ramene. Nadskočí jako králík potrefený kulkou. Prudce rozevře oči a zvedne hlavu, kterou si podpíral rukama, zatímco si opakoval látku. Asi nahlas. Srdce se začne pomalu uklidňovat, když spatří stejně polekaného Filipa. Něco mu říká.

Zavrtí hlavou, nesoustředí se dostatečně na odezírání. Aparátek dosedne na své místo a Filipovi dojde, proč ho Adam neslyšel. Nějak mu to úplně vypadlo z hlavy.

"Omlouvám se, nedošlo mi to…" řekne omluvně. Je blbec.

"To je jedno. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsi tady… normálně zareaguju i na tlak vzduchu, který před sebou příchozí tlačí."

"Hodně ses soustředil, bylo to vidět. Mluvil jsem na tebe a myslel jsem si, že mě ignoruješ záměrně, abych tě nerušil od učení…"

Adam přikývne, tohle se mu už hodně dlouho nestalo. A vůbec. Ve Filipově přítomnosti se mu stávají věci, které pro něj byly naučenou samozřejmostí, že už se stávat nebudou. Stejně jako lekání se při dotyku. Ještě teď cítí svoje srdce, že se úplně neuklidnilo. Co to s ním kruci je? Jeho soustředěnost je totálně v háji. Je roztěkaný jak nějaký zajíček.

Vytrhne ho smích. "Už mě zase nespoloucháš."

"Promiň… moc věcí… ještě jste nejeli?"

Filip zavrtí hlavou. "Valérie dělá prý nějakou studii, tak tam o tom diskutujou, tak jsem si řekl, že bych tě mohl zajít navštívit a trochu tě rozptýlit od učení…"

"To jsi moc hodnej…" zaironizuje. "Dáš si něco k pití?"

"Jen vodu, stačí kohoutková, nejsem náročnej. Učíš se na moje lekce?" řekne s úsměvem hodným reklamy na zubní pastu.

"Ty si věříš… samozřejmě, že ano, víš jak je těžký některý věci pochopit? Přijde mi to všechno jako děsný kecy. Například obvazová technika, přiložte sem, přiložte tam, překřižte… smysl to asi má, ale bez obrázků z toho vykouzlím tak nepodařenej lodní uzel…"

Filip se rozesměje. Neujíždí snad na něčem? Ten kluk se pořád jenom směje.

"To je snadná pomoc, Adame. Máme určitě nějakej čas, než se ti dva rozloučí, takže ti něco z toho můžu ukázat… když jsme potom v terénu, tak už ani nemyslíš na to, jakej styl vázání se má použít. Děláš to tak automaticky, že bych si těžko vzpomněl na všechny názvy…" Filip se rozpovídá a Adamovi dojde, jak moc musí mít tuhle práci rád, když o tom tak nenuceně mluví, pořád se směje a je ochotný pomáhat lidem ve všech situacích, i když mu zvrací na boty…

I po hodině strávené obvazováním vlastních končetin si uvědomí, že se nejen dobře bavil, ale konečně pochopil ty smyčky a otočky, na které v textu narazil a ještě mu ten čas neskutečně rychle utekl…

Filip je skvělým společníkem, dokáže ze sebemenší prkotiny udělat velkou věc a rozhodně se nepovyšuje, i když něco Adam nemohl pochopit hned. Trpělivě mu to vysvětloval a ukazoval, dokud nezačal pracovat automaticky. Právě se smíchem rolovali obvazy, které Adam vytahal z lékárničky o které ani netušil, že ji má. Zřejmě ji zařídila Valérie. Rozcupovaná vata byla i na zemi, což se bude určitě skvěle uklízet.

"Díky, že jsi mi to vysvětlil…"

Filip pokrčí rameny. "To je maličkost, Adame… mít snahu se něco přiučit, a ještě víc to, že jde o pomoc lidem… to je něco k nezaplacení. Dneska se lidi odvracejí i od kolabujícího člověka, který může upadnout během několika sekund do bezvědomí a už se neprobrat… přitom by stačilo jen pár základních úkonů, aby se to nestalo. To je na tom to smutné. Pro mě jsou tyhle věci naprosto přirozené a určitě je rád předám dál, když vím, že to k něčemu je." Natáhne ruku s posledním obvazem, aby jej uložil do igelitové tašky. "Musíš počítat s tím, že na popáleniny bys tyhle gázy už neměl použít, nejsou sterilní, což by mohl být problém…" a potom se naráz rozesmějí, když jim dojde, co vlastně řekl. "No vidíš, už se na mě projevuje profesní deformace."

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Unwell - Kapitola 50

Čas nenávidět

Neobvyklé okolnosti