31. Kapitola

Nagini semnou slavil narozeniny, tak se kapitola trochu opozdila! :D

31. Kapitola

12+ pro polibkáře

---

Adam seděl na společném balkóně s nohama vyloženýma na zábradlí, v ruce měl kelímek s horkou čokoládou s příměsí skořice. Nebyl sám. A ten kelímek k němu taky nepřišel po svých. Filip seděl v křesílku vedle něj, s jednou nohou pokrčenou pod sebe a s druhou zajímavě složenou přes ni. Od té doby, co se začali pravidelně scházet na lekcích první pomoci a později i u Adama doma, to bylo víc a víc intenzivnější a naprosto nenucené, což Adama překvapovalo asi nejvíc.

Stihli za tu dobu probrat tolik různých témat a zavést tolik diskuzí i s Val a Mariánem… Adam si uvědomoval, jak moc dobře se v těch chvílích cítil. Pošťuchování obou bratrů, byť jen slovní, je všechny dokázalo pobavit a ve chvílích, kdy byl doma sám, mu docházelo, jak moc mu to chybí, ta společnost plná příjemných lidí a nenucené zábavy.

O něco klidněji se mu spalo, když se od Val dozvěděl, že jakýsi její příbuzný trochu podplatil pár maníků ve vězení, aby těm dvěma dali co proto… ne že by ho to na jednu stranu děsilo, na druhou ho zase zrazovala mysl, která chtěla jakousi pomstu, v jakékoliv formě. Bylo to špatné, ale copak si ty lidi můžou dělat, co chtějí s lidskými životy? Ať si kazí ty svoje, ale ostatní ať nechají v klidu žít.

"Adame, ty jsi normálně tak mimo, že bych tě začal podezřívat o tom, že jsi zamilovanej," popíchne ho s vtipem Filip, který si ho se zájmem prohlíží. Rozhodl se pro netlačící techniku. Prostě vydrží, bude chovat stejně jako vždycky a uvidí se, co se z toho vyklube. Adam byl docela složitá osobnost, protože jedna půlka křičela ano, ta druhá zase ne. Trhne sebou, když vysloví svá slova.

"Cože?"

"Jak říkám, normálně až po uši!" dobírá si ho, ale neví, co by dal za to, aby to byla pravda. Adam byl skvělý kluk. Děkoval všem, kteří při něm stáli, že byl Adam tak zmatený ze všeho, že ho od sebe vůbec neodháněl, právě naopak… tím, jak se poznávali víc a víc, jak spolu diskutovali… mu přišlo, že se sbližují víc do hloubky. A bylo rozhodně zajímavé i to, že takhle dobře se v něčí přítomnosti cítil zcela poprvé. Zkušeností by měl na rozdávání, ale nikdo nedokázal vydržet s jeho režimem práce a vedlejších úvazků. A nikdo ani nebyl tak intelektuálně vysoko, aby mu dokázal argumentovat, diskutovat s ním… zařezal se mu pěkně hluboko. A jestli ho nakonec Adam odmítne, tak bude v černočerné řiti. Dolehne mu k uším smích.

"Ty máš co povídat, ty Rómeo," ozve se pobaveně Adam vedle něj. Asi se zapomněl ve svých myšlenkách. Filip zavrtí hlavou, aby odehnal myšlenky, které mu vyvstaly na mysli.

"Promiň, máš pravdu… Jsem dnes nějak mimo, měl bych jít už domů. Beztak tě co chvíli obírám o čas, který bys mohl strávit nějak jinak…" začne se pomalu zvedat. Dnes je opravdu zvláštní den. Koluje mezi nimi podivná síla, ze které je zmatený a uvězněný v myšlenkách.

"To nemusíš, stejně bych se učil," vstane ve stejnou chvíli, jako Filip udělá první krok směrem k němu, aby kolem něj prošel do útrob bytu, ale jeho pohyb je prudší. Jejich těla se srazí.

"Promiň," zamumlá Adam omluvu, uhne pohledem. Odraz ustál jen díky tomu, že Filip instinktivně chytil jeho ruku a stále ji za zápěstí svíral svým stiskem.

"To nic…" Filip rozpačitě pohlédne do Adamových očí, které nervózně zatěkají z něj n zábradlí, podlahu a zase zpět.

Hypnotická chvíle čehosi.

Jako scéna z laciné romantické komedie, kdy se dva hlavní hrdinové k sobě pomalu naklání, až se jejich rty spojí… propěhne mezi nimi výboj energie. Adamova ruka vystřelí vzhůru, aby si Filipa přitáhl blíž k sobě jemným tlakem na šíji. Jejich těla se přiblíží, natisknou nenásilně na sebe, polibek vyvolaný nečekanou reakcí je zaskočí oba. Odtrhnout je donutí až nedostatek kyslíku.

Filip zrozpačití. Kam se poděl smích? Uvolní stisk na Adamově zápěstí, které celou dobu svíral. "Promiň, fakt bych měl jít."

"Jo, asi ano…"

Filip přikývne, Adam se na něj nedívá, což je jasný signál pro odchod. Neudělá ani dva kroky a je zastaven pevným stiskem prstů na své paži. Než stihne jakkoliv zareagovat, už má na svých rtech přilepené ty Adamovo a líbání pokračuje jako by se žádná pauza mezitím nestala.

Huh?

Hladová ústa líbala ty jeho. Chutnaly po čokoládě a skořicovém aroma. Netušil, že i taková kombinace může vyvolávat v jeho těle takové pocity. Jenže to nebylo zřejmě způsobeno jen tou sladkou příměsí na rtech, ale i faktem, že do stehna se mu tlačila Adamova erekce a on na ní zřejmě nereagoval jen proto, aby se neprozradil. Boky byly až ztuhle natlačené k němu. Kdyby neměl ten samý problém už po tak krátkém polibky, možná by to okomentoval vtipem, ale tohle… tohle přece nebylo normální?!

Zavřel oči a jal se vychutnávat smyslnost naběhlých rtů a jazyka, který se začal jemně dobývat do jeho úst. S radostí ho vpustil dovnitř, aby s ním propletl ten svůj. Sten, který v Adamovi ten dotek vyvolal, mu postavil chlupy na zádech do pozoru. A nejen chlupy. Cítil svůj řádný problém, který už nešlo jen tak přejít. Adamovy ruce klouzaly po jeho zádech a s jemností letního vánku se dotýkaly kůže přes tričko, které by ze sebe nejraději strhnul, jen aby ten dotek mohl cítit na kůži.

Jako by jeho myšlenky byly vyslyšeny, šmátravé prsty přejedou po jeho pozadí, aby odhrnuly látku trička a vjely pod něj. Horká dlaň se přitiskne na jeho horkou kůži. Zasténá do Adamových rtů. Nesnáší tuhle svojí slabost pro doteky na holých zádech. Je to tak vzrušující.

"Adame…" pokusí se odtrhnout, ale nedaří se mu to, je uvězněn do pevného sevření Adamových paží. "Vážně bychom měli přestat…" zamumlá, když se Adam na okamžik oddálí pro nadechnutí.

"Cože?" horká dlaň zastaví svoje hlazení na bedrech, zmatené oči se otevřou.

"Je to opravdu příjemné… až moc, ale… nechci zajít až takhle daleko a za chvíli to bude neodvratitelné." Jen se neukázat jako sexu chtivý a nadržený. Pár sekund trvá, než Adamovi dojde, co mu tady Filip říká.

"Kruci," zasténá, když si uvědomí svojí erekci tisknoucí se na tu Filipovo přes vrstvy oblečení. Přísahal by, že cítí tu horkost sálající z něj. Jako na povel zrudne. Prsty se vymotají zpod trička a zajedou do vlasů na své hlavě. "To jsem asi přehnal, co?"

"Nemusíš se obávat, že bych byl nějaká cudná panna. Kdyby jo, už dávno jsem utekl s panickým křikem a tebe zavřel na balkóně," uculí se na něj Filip. Udělá krok zpět, protože mu začínala ta pozice být nepříjemná. Ne z vlastních pocitů, ale z toho, že nechtěl nic uspěchat a Adamův klín přilepený na tom jeho mu opravdu nedával šanci se uklidnit. Odkašle si. "Teď už bych asi fakt měl jít. V noci sloužím, tak abych se ještě trochu vyspal a no… připravil."

Vypadne z bytu o pár minutek později, když si posbírá všechny své věci. Hlava tvrdě dopadne na volant. Pořád ještě cítí vzrušivé záchvěvy, které probíhaly jeho tělem během té nevinné líbačky.

No ty vole. Promne si oči. Nevěří vlastním činům, do kterých se nechal uvrhnout. Vždyť nechtěl nic uspěchat. Jako kdyby Adam vypadal, že mu to vadí. Navíc to rozpoutal on. Párkrát se ještě zhluboka nadechne, aby se uklidnil. Motor zanaříká, když se skřípěním kol vycouvá z parkoviště.

*

Adam zase skloněný nad knížkou, tentokrát se sluchadlem v uchu, zaregistruje Valérii s úsměvem od ucha k uchu jdoucí k němu.

"Takže jste pokročili?" zamrká na něj, pro Adama trochu děsivým pohledem.

"Prosím?" zatváří se nechápavě, vůbec netuší, o co tady jde.

"Jen se nedělej, Adame, z toho se jen tak nevyvlíkneš. Takovou divokou líbačku na balkóně umíš předvést snad jedině ty…" úsměv se ještě rozšíří. Pokud to tedy jde.

"Nevím, o čem to mluvíš," ale do tváří se dostane červeň.

"Ahaaa, tak ty nevíš. Dovol mi, abych ti to trochu připomněla… Ty, Filip a vaše ruce všude kam dosáhly, tvoje pod tričkem Filipa. A vaše klíny natisknuté k sobě. Opravdu byste si měli na takové orgie vybírat jiná místa… naši sousedi by mhli být pohoršeni a policajty do grupáče bys nechtěl, to uznej sám," zamrká.

"Val… já nestačím žasnout, takové věci bys za normálních okolností snad ani nevypustila z pusy, protože to je moc sprosté," protáhne hraně. Nahodí zamyšlený výraz. "Vlastně ne, nalhávám to sám sobě, ty bys to klidně vypustila," rozesměje se a Valérie s ním. Na rameno dopadne výchovné plácnutí, protože po hlavě se přece nemlátí.

"Takže jste opravdu pokročili?" Val se vrátí k vážnějším tématům, než je kamarádské pošťuchování.

Adam pokrčí rameny. "Asi už to tak vypadá, ale… zastavil mě s tím, že nechce zajít tak daleko…"

"A ty se mu divíš? Vyjel jsi po něm jak nadšenec, málem, že jsi ho neumačkal, Adame!" pokárá ho něžně.

"To to bylo až tak?" Adam polkne. Kruci. Vůbec mu nedošlo, že by mohl být nějak tvrdý nebo…

"Vypadalo to tak trošku… drsněji…"

"Nechtěl jsem mu ublížit, já nevím… nevím, co v jeho přítomnosti dělám. Jsem jak zhypnotizovanej, Val. Nekecám… Kdybys… on tak voní a vůbec jak skvěle líbá…"

Valériin obličej rozzáří další úsměv. "No, tak to bys o něj asi měl začít bojovat, nemyslíš?"