32. Kapitola

Tohle je taková ta klasická okecávací kapitola, kde se nic neděje, ale... příště! No, možná Vám to po přečtení dojde :D

Děkuji za Vaše milé komentáře u minulé kapitoly! Věnováno všem komentujícím.

32. Kapitola

---

Adam se již po několikáté sprchoval. Připadal si zpocený jako prase sotva se utřel do hebkého ručníku, který mu sem šoupla Valérie po vyžehlení. Nechtěl se zase v závěru tolik vonět, aby nebyl moc přeumělkovaný. Moc gay. Jak říká Valérie, stačí jedno, maximálně dvě stříknutí, protože potom je to spíš na bolest hlavy s růžovým kulatým kamarádem do žaludku, než na příjemně strávený večer. Prsty prohrábne mokré vlasy. Chová se jak kráva před porodem. Nervózní, přešlapuje z místa na místo… Měl by se vyklidit ven nebo to nestihne. Chystal se přece na rande. Po určité době…

O několik hodin dřív…

"Adame, tohle si na sebe neber, prosím tebe. Vypadá jak sedlák od Chlumce… jsi to vyhrabal mezi bramborama nebo co? Takovej pytel, pane bože. Měla bych ti přebrat šatník… takhle si uděláš akorát ostudu… a ty chceš přeci dělat dojem, no ne?" mrkne na něj Valérie, zatímco se vrhá na police v jeho skříni, aby mu vybrala něco lepšího. Víc sexy.

…

Nemá tušení, proč na takovou schůzku kývnul. Prý: půjdeme se projít do parku, na večeři a potom večer ukáže, co se bude dít. Co se asi tak bude moci dít, že? Uculí se při té myšlence, i když jím trochu rozjíždí nervozita a způsobuje mírný třes rukou. Měl by se nějak zaměstnat, než pro něj přijede Filip svým autem. Tentokrát to prý nebude služební, ale opravdu jeho. První den volna po dlouhé době… copak měl jako pracovník u záchranné služby tak málo volna? Vždyť i záchranáři musí odpočívat, ne?

Pohled mu padne na knihy rozložené po jídelním stole, na kterém se již několik dnů pilně připravuje na přijímačky, které se budou konat už za tři dny. Popsané papíry se válejí všude možně, stejně jako propisky a tupé tužky. Opravdu se má jít bavit, když má dělat přijímačky? Najednou ho popadne deprese. Co když nic neumí a jeho veškerá snaha bude promarněna? Do mysli se pomalu vkrádá nejistota.

Červené světlo nad dveřmi se rozbliká. Návštěva je tady. To by se měl asi obléknout, no ne? Mokrý ručník kolem boků ho zradí v nejnevhodnější chvíli. Jak na to mohl zapomenout? A ještě ani nemá sluchadlo. Zahučí za dveře ložnice, aniž by otevřel příchozímu ty vchodové. Červené světlo bliká dál. O chvíli později se rozvibruje mobil na skleněném stolku před pohovkou. Jenže jeho roztěkanost nedokáže vnímat víc věcí naráz. Hupne do džínů, navlékne tričko přes hlavu. Rychlé kroky ho vedou zpátky ke dveřím.

"Ahoj, omlouvám se, nestíhám," vyhrkne jen, ale dojde mu, že si nevzal naslouchadlo. Zbystří proto svůj zrak na dokonale líbající rty. Filip stojí pobaveně mezi dveřmi. Pomalu si začínal myslet, že bude muset volat posily pro otevření, když mu nebral ani telefon.

"Volal jsem ti…"

"Byl jsem ve sprše…" omluvně.

"Je to vidět," Filip pobaveně mrkne na Adama. Co to..? Pohledem sjede na své tělo. Bílá cedulka jeho oblíbeného trička je na jiném místě, než by očekával. Jako na povel zrudne. Filipův smích mu k uším dolehnout nemůže, ale otřásající hrudník, který má v periferním vidění, mu stačí. Zavrtí nad sebou hlavou.

"Sedni si, jen se dám do kupy…" mávne rukou k pohovce a zapluje k sobě. Zhroutí se na postel. Takový idiot. Jako kdyby se chystal na svoje úplně první rande. Proč se chová tak pitomě? Proč je tak nervózní? S ničím takovým už se snad v jeho věku ani nedá počítat nebo jo?

Filip drze nakoukne do ložnice. "Jsi v pohodě?" jenže Adam s hlavou zabořenou do polštáře těžko zjistí, že na něj někdo mluví, když aparátek stále leží na nočním stolku vedle něj. Skousne si rty, když Adam nezareaguje. Pohled mu přejde po pokoji. Měl by? Nakonec ale vycouvá z ložnice, aniž by něco udělal. Adam vypadá trochu ztraceně a tím, že by ho zase nachytal na švestkách, by mu náladu nejspíš nezlepšil.

Rozhlédne se po pokoji. Líbí se mu styl, ve kterém má Adam byt zařízený, ale co mohl vidět vedle u Valérie, je to dost podobné, takže zde zřejmě řádila při zařizování Valérie. Šum z vedlejší místnosti ho donutí se otočit. Adam, konečně správně oblečený, se vypakoval z ložnice a vypadá už být v pohodě. Nasadí svůj oblíbený úsměv.

"Hotovo?"

"Jasně… tak… půjdeme?"

Filip přikývne. "Račte do mého taxíku."

*

Adam se ve svém odhadu, že půjdou jen do městského parku, mýlil. Filip ho vyvážel někam mimo město.

"Kam přesně jedeme?" obrátí se na něj, aby Filipův tajemný úsměv prohloubil jeho zvědavost.

"Za chvíli tam budeme, tak uvidíš."

"Budu ti věřit, že mě netáhneš do nějaké středověké kobky, abys mě tam mohl zabít a přefiknout…"

Filipa to pobaví. "Udělal bych to v opačném pořadí, aby sis to taky užil, neboj se."

Adam jen se smíchem zakroutí hlavou. Že raději nemlčel! Auto začne zpomalovat před odbočkou na lesní cestu. "Takže ne středověká kobka, ale nějaký lesní domek, kam nikdo nezná cestu?"

"Samozřejmě, gril už je nastartovaný a rozehřátý, stačí tě jen naporcovat…" Adam není zase tak daleko od pravdy a ani Filip nelhal. Gril před větším domem stojícím na okraji lesa, je opravdu zahřátý, uhlíky jsou žhavé a zahřívají rošt nad nimi. Co Adama zaujme víc, je dům se psem na zápraží.

"Kde to jsme?"

"Vítej na naší chalupě. Ukecal jsem kolegu, aby mi dnes chatu nechal volnou, protože má noční a tak… pod slibem, že nic nezapálím ani nezničím, mi přenechal klíče."

"Kolegu?"

"Jo, jezdí sem po práci relaxovat. No je to spíš proto, že já z práce dorazím tak vyždímanej, že než abych se pro relax ještě trmácel za město, tak radši lehnu do postele a spím. On dělá jen na dispečinku, kde se půl dnes snaží odrazovat blbce, kteří sto padesát pětku vytáčí ze srandy," zazubí se.

"A ten pes?"

"Ten je plyšový, Adame. Odrazuje nevítané návštěvníky," uculí se, než vystoupí z auta. Vytáhne z kufru auta dvě tašky plné jídla a košík s naloženým masem a zeleninou, kterou chystal ještě doma. Odloží náklad na verandu a poplácá plyšáka po hlavě. Stočí se k autu. "Tak co, jdeš? Nebo máš strach, že tě hned naporcuju?" spiklenecké mrknutí.

Adam zakroutí hlavou. Ten kluk je vážně trochu poděs. Ale je s ním legrace a není to žádný suchar. Líbí se mu.

…

"Dáš si něco k pití? David tady má zásoby chlastu, jak kdyby tady pořádal alkoholovou léčbu…" zakroutí hlavou nad skříňkou pod kredencí, která je naplněná flaškami různých názvů a obsahů.

"Stačí mi jen voda ze zdi…"

"Ale kuš, vodu můžeš pít doma, teď jsi semnou, tak si dej něco… hm… co třeba alespoň džus?"

"Tak fajn, pomeranč, pokud je."

"Ten je vždycky…" usměje se Filip.

Adam se rozhlédne po zařízeném interiéru. "Má to tady hezký. Malý, ale útulný…"

"Jo, budeš se divit, ale má to i ložnici pro hosty, nahoře v podkroví. Dejvovo žena dělá interiéry, takže si myslím, že za zařízení může ona…"

Adamovi spadne kámen ze srdce. V hlavě mu běhala myšlenka, kdo že to ten David vůbec je a jestli ho Filip nezná i nějak jinak, než jako svého kolegu z práce… pokud měl ženu tak… hrozba toho, že se právě nacházel v místě, kde mohl Filip trávit čas se svým bývalým, byla zažehnána.

Do ruky je mu vtisknuta sklenice s vychlazeným džusem. "Ještě se zeptám, jaký maso budeš jíst? Mám tam něco naloženýho, tak to kdyžtak omrkni, ať to můžeme dát péct a mezitím se můžeme podívat po okolí…"

"Maso mi je asi jedno, nemám nějaké extra preference, když je dobře udělané…" pokrčí Adam rameny. Vyjde zpátky na terasu, aby si prohlédnul plyšového hafana, který to tady střeží. "Co s ním dělá, když prší?"

"Sem tam ho posune po terase tak, aby si cizí mysleli, že se přesouvá po stínu…"

Adam se musí smát, protože takovou vychytávku ještě neviděl. Pečlivě opracovaná zahrádka s bylinkami pod teráskou, malé jezírko s keramickou žábou na okraji a stromy vysázené po zahradě ledabyle, bez nějakého řádu. Jen aby jejich koruny tvořily stín.

"Půjdeme?" vyruší ho z prohlížení Filipův hlas. Pár kousků masa už si hoví na grilovacím roštu a Adam trochu pochybuje, že než se vrátí, bude ještě k jídlu, ale když si to Filip myslí…

Když jdou takhle vedle sebe, tak se cítí dost trapně. Ruce má zastrčené do kapes, aby je nějak zaměstnal od věčného vlání podél těla. Nejraději by je zaměstnal nějak jinak, ale…

Hladké prsty přejedou po jeho odhaleném předloktí. Otočí se Filipovým směrem, aby zjistil, že Filip zastavil a je teď dost blízko u něj, zatímco si ho takhle šikovně přidržuje. Nakloní hlavu ke straně.

"Podívej, Adame… chodíme kolem už dost dlouho a no… od toho našeho polibku… mám chuť to prostě udělat znova, ale zase nechci, aby to nebylo proti tvým zásadám nebo proti tvé vůli…" ozve se potichu. Adam se na něj zahledí. Opravdu je v jeho postoji tolik nejistoty? Kam se vytratila jeho osobnost pevně stojící na zemi? A vůbec… má snad na čele napsáno, že je mu proti srsti, když ho někdo prostě políbí? A když ten někdo je Filip?

Jak vůbec může pochybovat o tom, že by jeho sladké rty nechtěl ochutnávat znovu a znovu? Jasně… ty zásady by asi chápal. Filip byl obeznámen s jeho situací, která se mu přihodila a která mu pořád ještě z části zasahovala do života, ale…

"Tak to udělej..."