35. Kapitola

35. Kapitola

---

Filip seděl na židli a pozoroval Adama, jak zručně přehazuje palačinky. Jenže tohle vlastně nebyly palačinky. Spíš takové domácí tortilly. Masožravec se pozná. Vedle na pánvi se bez oleje opékala zelenina. Maso už bylo hotové a připravené k servírování. Byl překvapený, když mu Adam volal a nakonec ho po stopadesáté omluvě pozval k sobě na večeři a že by možná potřeboval trošku prozkoušet, kdyby ho to moc neobtěžovalo, když už si vzal to volno… samozřejmě, že přijal. Trochu zklamaně volal Mariánovi, aby si mohl promluvit s Valérií a ta mu řekla, že to zařídí. Zřejmě konala rychle.

"Myslím, že to zvládneš, umíš to všechno dost dobře. Stejně tě obdivuju, že jsi dokázal přečíst tu zadanou literaturu a ještě si z toho něco zapamatovat… já už bych to asi nedal. Mám toho v hlavě tolik, že víc místa na nové informace by se tam asi nenašly…" protne to ticho. Adam se na něj s úsměvem otočí.

"Četl jsem to dost nárazově, spíš listoval. Ale mám výhodu v tom, že Valérie mě kdysi naučila se učit, takže mi to asi stačí… a taky mám dost volného místa na paměť, takže…" nasype s pánve maso, zeleninu a zabalí placku do trojhránkového tvaru. "Nech si chutnat." Sám se usadí se svým talířem vedle něj.

"Děkuju, i ty," Filip musí uznat, že byť tohle ještě nikdy nejedl, voní to dobře. Sliny se mu nahromadí v ústech, příbory zacinkají o porcelán talíře a žaludek zamručí na souhlas.

…

"Měl bych už asi jít, aby ses mohl pořádně vyspat…" Filip se začne zvedat z pohovky. Adamova ruka, která sevře jeho zápěstí, ho zastaví.

"Kam bys jezdil, vždyť je pozdě… Můžeš přespat tady. Místa je tady dost… A nějaké to oblečení na spaní ti taky půjčím…"

"O to nejde, nechci tě zdržovat, Adame. Už tak tě určitě dost zdržuju…"

Adama to rozesměje. "Ty zdržuješ mě? A co potom dělám já? Celé odpoledne až do teď jsi tady semnou byl a zíral do těch blbých knížek…"

"Docela mě to bavilo…" konstatuje Filip s úsměvem. Samozřejmě, že ano, když se mohl k Adamovi jen tak tisknout svým kolenem a paží. Někdy se střetly jejich prsty, když už chtěli otočit stránku. A dost se taky nasmáli hovadinám, které je při čtení napadaly.

"Jsi blázen… jak tě může něco takovýho bavit?"

"Zapomínáš, že zdrávka je můj obor, samozřejmě, že mě to baví…" pokrčí rameny. "Pomáhám lidem, když si sami pomoct nemůžou, to je něco, co máš před očima na celý život…"

"Jasně, to chápu, ale… co když se to obrátí? Co když ten život nezachráníte?"

"Máš pravdu, kdysi když jsem začínal, se mě někdo zeptal, kolik lidí už jsem pomohl zachránit. Nevím, stovky, tisíce… vždycky mi ale utkví v hlavě smrt někoho, koho jsme ještě mohli zachránit, jenže jeho tělo už dál bojovat nechtělo."

"Promiň… neměl jsem s tím vůbec začínat…"

"O to nejde, Adame. Měl bys poznat, jaké to je. Jaké můry mě pronásledují. Ale život jde dál. Skončí služba a člověk se vydá domů, aby si odpočinul, zapomněl na ten den a následovně se zase vrátil a pokračoval v tom. Tak už to chodí. Je to takový nekonečný koloběh života," usměje se jemně. Proplete s Adamem, který se mezitím postavil, prsty a zahledí se na jejich spojené ruce. Najednou ho přepadne pocit, že už by ho chtěl takhle držet navždy. Jenže chtěl by to i Adam? Skoro se neznají, byť spolu tráví tolik času… zase tak dlouhá doba není. "Opravdu už půjdu."

"Opravdu nemusíš-"

"Já vím, že ne, díky, Adame, ale fakt půjdu. Pokud chceš, přidej se zítra k Marimu s Valérií, jsme zvaný na oběd k našim rodičům. Matka pořádá rodinou zahradní párty."

"Nejsem z rodiny…"

"I kdyby ne, tak kdo patří k Val, je taky naše rodina. To si pamatuj," mrkne na něj, ale Adam si uvědomí, že ony ohníčky, které tam vidět celou dobu, jsou najednou vyhaslé a Filipovo oči jsou najednou tak plné jakési bolesti. Nakopal by se do prdele. On a jeho všetečné řeči. Netušil, že se dostanou až k takovému tématu. Nutkání odčinit to, ho donutí se pohnout dopředu. Nejdřív jemně přejede prsty po Filipových pažích a následně si ho přitáhne k sobě do náruče. Objetí je pevné, bez závazků.

"Omlouvám se…"

Filip se usměje. "Ale jdi… jak říkám, je to život, Adame. My s tím nic nezmůžeme, někdy prostě není v našich rukách, abychom život zachránili. S tím musí počítat všichni, kteří se začlení do zdravotnického režimu. Tím spíš my, protože my lidi udržujeme mezi životem a smrtí, než se jim dostane profesionální péče z rukou nejlepších doktorů. Fakt se tím nemusíš trápit."

"Já to chápu, jen… jsi z toho smutný, vidím to na tobě…"

Filip si povzdechne. Spojí svůj pohled s Adamovým. "To bude dobrý," vtiskne drobný polibek na čelo. "Někdy to holt člověka přepadne v nejnevhodnější chvíli."

"Opravdu tady nezůstaneš?"

Filip se se smíchem oddálí. "Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mě snažíš dostat do postele!" nařkne ho s vtipem.

"Já? Nikdy!" zatváří se jako největší andílek na světě. Ale vůbec ho nezval na společnou noc kvůli sexu. Jen ho nechtěl nechat samotného. Lidi by neměli být v takových chvílích sami. Najednou zvážní. "Já… přemýšlel jsem o jedné věci…"

"Hm?" Filip si ho zvědavě prohlédne. Prsty mu listují v drobné knize, kterou si ukořistil do ruky, aby se nevědomky zaměstnal.

"O tom všem, co se mi stalo… došel jsem k závěru, že pokud mě přijmou na školu, udělám za profesionálním boxem tlustou čáru. S učením malých nepřestanu, to ne, nějak si vydělávat přece musím, ale nebudu už se hnát do žádných blbostí, jako jsou zápasy a tak… Nechci prestiž. Došlo mi, že tady jde o něco jinýho…"

Filipův úsměv se dotkne i očí. "Jsem rád, že jsi došel k rozumnému řešení. Nakonec, kdybys chtěl mít přítele, už bys nic takovýho nemohl stíhat," zamrká na něj. Adam se zakucká.

"Prosím?"

"Pokud bys to semnou vydržel, Adame, a hlavně s mým režimem v práci, slibuju, že ti splním první a poslední přání," přitáhne si ho do náruče. Dnes je opravdu divný den.

"Huh?" Adam vyjukaně hledí za Filipovo rameno a mozku stále nedochází, o co tady vlastně jde. "Takže… takže spolu chodíme?"

Filip na oko zvážní. "Jen pokud s tím budeš souhlasit… Nechtěl jsem tě do ničeho tlačit, ale po tý dnešní noci a tak… je mi s tebou dobře, Adame."

"Mě s tebou taky," nechá se vtáhnout do polibku stvrzující tohle malé řešení. "Ale nesmíš se zamnou plížit, když nemám naslouchadlo. Opravdu se tě lekám!" pokárá ho něžně a pohrozí mu u toho prstem.

***

"Tímto bychom se s vámi rozloučili. Výsledky řízení budou na internetu do čtyř pracovních dnů, potom vám začnou chodit obsílky. Děkujeme za vaší účast a s některými z vás se uvidíme v novém školním roce," usměje se na ně jinak vážný profesor, který stojí před katedrou a v ruce drží štos papírů, které do teď účastníci vyplňovali. Adam zaklapne svůj poznámkový blok. Nebude si nic kontrolovat, nechá se překvapit, protože jinak by si mohl dělat plané naděje a to nechtěl. Počká, než se ven ze dveří prodere první vlna studentů, až místnost opouští, s dalšími opozdilci, skoro poslední. Valérie je v práci, jen tu s ním ráno počkala, dokud jim nerozdali propisky a nezavřeli dveře, aby měli klid. Sluníčko pěkně hřeje. V noci přišla pěkná bouřka. Vítr si hrál se stromy jak s loutkami až se chvílemi děsil, zda nějaké nepopadají. Nemohl spát. Byl pěkně nervózní. Val s ním zůstávala do noci, ale on cítil, že by potřeboval hřejivé mužné tělo, které by se k němu v noci tisklo a spokojeně spalo. Valérie se místo toho zachumlala do náruče Mariána, který si z jejího bytu udělal přechodové bydliště a kdykoliv mohl, byl s ní. Nakonec na rodinnou párty zavítali jen oni dva.

Pohled zaujme fluorescenční pruh výjezdového vozidla, které už viděl. Zmateně se ohlédne. Ale o přední blatník není opřený nikdo jiný, než sám Filip, oděný do záchranářských kalhot s bílého přiléhavého trika se znakem výjezdové jednotky.

"Nemáš být v práci?"

Filip se zazubí. "To je mi teda uvítání. Člověk by čekal, že ho přivítáš jinak," přitáhne si ho k sobě, ukradne si malý polibek. Naprosto nenuceně. "Jak to šlo?"

Adam pokrčí rameny. Trochu se rozhlédne kolem sebe, zda to moc lidí nevidělo. Samozřejmě, že vidělo, auto záchranky se nedá jen tak přehlídnout. "Uvidíme, až přijdou výsledky. Mají být do čtyř dnů na internetu."

"Skvělé, chceš hodit do města? Mám tam vyzvednout doktora, kterýmu dneska dělám osobního řidiče," zamrká a už otevírá dveře.

"Myslel jsem, že jsi záchranář, ne taxikář…"

"Ale jdi ty… potřebujeme projednat chod, a jelikož jsem teď něco jako záchranářů šéf…" Adam vykulí oči, až tak moc? Vždyť byl ještě před pár dny… říkal mu to. "Tak jsme si dali služby dohromady. Jinak bychom se k tomu asi nedostali. Je to fajn chlap."

Adam se na něj ostře podívá. Osten jakéhosi typu žárlivosti jím projede. Zanadává si. Fakt idiot.

"Tak mě hoď do města, alespoň to budu mít blíž domů…" řekne s úsměvem. Chodí spolu oficiálně druhým dnem. Neoficiálně už několik týdnů.

"Tak si myslím, že bych se mohl na pár minut ještě zdržet a pozvat tě na zmrzlinu. Je mi nechutný vedro…" postěžuje si, zatímco zkušeně vyjede z parkoviště.

"Člověk by řekl, že sis už na to zvykl… vždyť ani jinej mundůr nenosíte, ne?"

"Ty jsi hroznej… musíš mi hned kazit moje iluze o pár příjemných chvilkách během služby?" zašklebí se na něj Filip, ale výraz mu nevydrží dlouho, hned se začne smát.

Adam zvážní. Naprosto nevinně: "Měl bych chuť na jinou zmrzlinu…"

Filipův nevěřícný, překvapený, náhlým bleskem, který protne jeho páteř, a přívalem krve do určitých partií vyděšený pohled. "Ou."