4. kapitola

Vím, má být TUvR, ale nějak nemám sílu ho dopsat (popravdě mě natolik uchvátil Zachránce, že TUvR na tom ztrácí, ale nebojte, již brzy se budu věnovat jen jedné povídce, tak, jak je mým zvykem. TUvR chybí už jen malinko do konce a já věřím, že se s nimi rozloučíme ve velkém stylu - Já, Nagini a zelené chaluhy). Aby vám to čekání utíkalo rychleji, můžete si přečíst něco málo z další kapitoly Zachránce. Bavte se!

4. Kapitola

---

Alex spokojeně vejde do haly, kde stojí všechny sanitky a výjezdní vozidla. Přes rameno má černý batoh a v ruce čerstvě nažehlené záchranářské oblečení, které na sobě neměl tak dlouho. Aby mu ještě bylo.

Pozdraví se s několika kamarády, kteří stejně jako on, míří na denní služby. Prohodí spolu několik slov. Uvidí Martina, jak kontroluje stav sanitky. Má po noční. Kývnou na sebe. Martin k němu s úsměvem vykročí.

"Ahoj Alexi," nastaví kamarádsky ruku, aby se mohli plácnout na pozdrav. Alex ji přijme.

"Martine."

"Sára tě zve v neděli na oběd. Říkala, že bys mohl vzít těch pár fotek, které jsi ve Finsku pořídil během volna. Prý je příšerně zvědavá," stále s úsměvem. Zřejmě mu vztah s jeho sestrou velmi prospívá. Což je dobře, protože i Sára vypadá víc než spokojeně.

"Zastavím se rád. Fotky přinesu. Vlastně tam pro vás ještě něco mám. Jaká byla služba?"

"Měli jsme dva výjezdy k těžkým nehodám. Jednou se volal i vrtulník. Jednou jsme museli ukončit resuscitaci... A pak taková ta klasika." Veselý usměv vystřídá ztrápený. Alexandr si uvědomí, jak najednou vypadá Martin unaveně.

Poplácá ho po rameni. "S tím už nic nezmůžeme, Martine. Už je v rukách tam těch nahoře." Naznačí rukou pohyb někam ke stropu. Martin jen kývne.

"Snad budete mít lepší šichtu. Jdu se vyspat."

"Tak dobrou noc. Pozdravuj Sáru a řekni jí, že se ozvu."

"Jasně, vyřídím. Zatím se měj. A pozdravuj kluky."

Alex ho ještě pár vteřin sleduje, jak odchází do šaten. Sám zamíří do těch druhých. Tam, kde má skříňky jeho tým. Kluci budou překvapení.

Halou se rozezní rozhlasem pozměněný hlas jejich dispečerky: "Výjezd dvacet čtyřky k dopravní nehodě." Z odpočinkové místnosti vyběhne obvyklá trojice týmu dvacet čtyři, Karel, Kamila a Petr.

Vstoupí do dveří. Už podle hluku je mu jasné, že kluci jsou již zde. Takhle hlasitě se baví jen oni dva. A jen po ránu. Veselé hadrkování o cosi a smích, který je tady víc než vítaný.

Oba se po něm ve stejnou chvíli otočí.

Romanovi na tváři naskočí dvojitý šťastný úsměv. "Konečně jsi tady."

Robin se zahledí někam za jeho rameno.

Šimon právě vešel do dveří. Na sobě záchranářský mundúr. Zamračí se na ně.

"Co tady dělá?" otočí se na Robina, který tady tomu do nynějška velel.

"Alex se vrací k nám. Myslel jsem, že ti snad ředitel vyřídil, že s třináctkou už jezdit nebudeš. Byla to dost jednoznačná odpověď, Šimone."

"A to si jako myslíš, že budu poslouchat? Třináctka je moje sanita a nikdo mi jí brát nebude. Ani on ne," znechuceně sjede pohledem Alexovo mohutnou muskulaturu. Oproti němu vypadá jak nafouknutej komár.

Ten se pobaveně zasměje. Moc dobře si uvědomuje svojí dominanci v téhle situaci. Ruce si ležérně překříží na hrudi. "A o co, že ti ji vezmu? Na to, že tady děláš tři, čtyři měsíce, si dost vyskakuješ."

Šimon trhne rameny. "To se ještě uvidí...!"

S dupáním odejde z místnosti nechajíc za sebou tři pobavené pohledy.

"Jako kohout s nezastřiženým hřebínkem…"

"No vidíš, a to jsi nás chtěl nechat jezdit s ním." Ušklíbne se Roman, navlékne si bundu, rukávy vyhrne nad lokty. "Tak kde to vázne, chlapi? Šichta nám začíná, tak šup šup." Plácne Robina po zadku a se smíchem uhne výchovnému pohlavku.

…

Zrovna když si Alex obléká bundu, halou se rozezvučí dispečerčin hlas. "Třináctka výjezd, dopravní nehoda, zraněný chodec."

Ušklíbne se, kde je asi ten malý protiva. No dobře, zase tak malý není. Nasadí si na oči své, tolik oblíbené brýle a nasedne do sanitky. Téměř lascivně přejede prsty po volantu. Robin skočí se smíchem vedle něj. Roman už je vzadu připraven. Oba ho sledují. Vycouvá z garáže.

"Centrálo, jsme připraveni na výjezd, zadej souřadnice," v momentě mu na displeji navigace naskočí cíl cesty. Pohledem zkontroluje.

Rozjede se tak, že málem prorazí ještě se zvedající závoru, která neumožňuje projetí jiných, než služebních vozidel. Vrátný na něj vystrčí z okýnka pravačku. Zasměje se a z okýnka mu na oplátku zamává. Starý vrátný jen mávne s úsměvem rukou. Alexander se vrátil. Je to znát.

S maniakální chutí se dotkne tlačítka pro zapnutí houkaček. Vychutnává si ten zvuk. Robin vedle něj se rozesměje. "Aby ses neudělal, kamaráde."

Rozdováděně na něj zamrká a s nadsázkou provinile oznámí: "Ou, pozdě, kámo!"

Přijde mu, že vycházející slunce a houkající sanitka jsou více než jen součást jeho života. Nedokázal by bez této práce být. Bez kluků. Prokličkuje mezi vozidly, které se jim statečně snaží vyhnout jako bojovníci na koních králi. Místo nehody ho však vrátí do reality. Zaparkuje v těsné blízkosti ležící osoby. Jsou u ní tři lidé a zřejmě řidič vozidla. Robin si sáhne pro jeden pár rukavic a vypakuje se z auta ihned ke zraněnému. Tyhle nehody bývají těžké. Nasadí si za chůze rukavice, vezme nosítka.

"Rome, dáme límec a infúzi. Alexi, dones ještě páteřák."

Spokojeně se vrátí do sanitky. Vše je tam, kde má být. Roman na tomhle úpěnlivě lpí. Vše musí mít své místo. Hledání zdržuje záchranu lidských životů. Podložní desku vezme společně s popruhy. Naštěstí pacient komunikuje a kromě zlomeniny, to snad nic vážného nebude.

Vzpomene si na Michala. Ne, teď je v práci. Vztahy musí stranou!

Podloží zraněného deskou, začne fixovat. Dělá to tak automaticky. I po takové době jsou sehraným týmem. Policie dohlíží na ostatní čumily, kteří se kolem místa nehody hromadí. Muž, který srážku zavinil, sedí na obrubníku.

Alex k němu přejde.

Ne vždy je dobré hned odsuzovat. Kolikrát si ten chodec na auto skočí sám.

"Jste v pořádku? Nejste zraněný?"

Podívá se na něj. Trochu si udeřil hlavu o volant. Chytí ho za tváře, natočí si ho ránou k sobě.

"Není vám špatně? Na zvracení?" Zakroucení hlavou mu nestačí. Očividně je v šoku. "Robe! Pojď sem a vezmi mi tašku." Zavolá někam za sebe kde tuší Robina.

"Co se děje?" sáhne do batohu, který mu přinesl. Robin zaostří na tržnou ránu. Taky, jak se mu na čele sráží studený pot. Bledé tváře. ruce se třesou.

S Alexem na sebe kývnou.

"Můžete vstát?"

Žádná odpověď. "Pane? Slyšíte mě?" dvě prázdné oči se na něj podívají. Je rozhodnuto. Vezme muže pod paží mezitím, co si Alex nasazuje batoh na jedno rameno. Podepře ho z druhé strany.

Policista, který k nim stojí nejblíž, přistoupí. "Děje se něco? Proč ho odvádíte? Musíme ho vyslechnout."

"Ten muž potřebuje v první řadě ošetřit. Je v šoku, stejně by vám nic neřekl. Vezmeme ho s sebou, tohle vyřídíte později."

Jen přikývnutí. Připoutají ho na sedačku vedle druhého zraněného muže.

Vše jemně a pomalu. Nesmí ho nijak vyděsit. Alex za nimi zavře dveře. O ostatní už se kluci postarají sami.

Zapne houkačku a vyjede.

Konec představení. Banda zvědavců se začne pomalu rozcházet.