10. Kapitola

10. Kapitola

---

"Dnes nejdeš do práce?" Michal se zvědavě optá, zatímco Alex připravuje jejich snídaňový oběd. Je přesně dvanáct hodin a on, i když pociťuje známky nevyspání, protože na takový režim není zvyklý, se cítí abnormálně skvěle. S Alexovým úsměvem, který nebyl jen tak k vidění, šlo hned všechno lépe.

"Mám dneska a zítra noční bez příslužby, ale máme tam trochu problémy s jedním týpkem, tak se ještě uvidí, jak to nakonec bude…"

"Špatné vedení?"

"To ne, jen kluk, který mě zastoupil po dobu mojí nepřítomnosti, si usmyslel, že by bylo fajn mě z mojí pozice dostat. Jenže vedení si uvědomuje, že když nás s klukama rozdělí, tak to nebude klapat, protože kluci ho nemají rádi a tak no… Jak to v týmu nefunguje jak má, dělají se chyby…"

"Aha… no a… k jinýmu týmu nemůže?"

"Může, taky s ním nyní jezdí, ale on si prostě usmyslel, že potřebuje mít třináctku pod palcem," ušklíbne se, když si vzpomene na Šimonův křivácký úsměv.

"Divný…"

"Je mladej a vyskakuje si," pokrčí Alex rameny. "S tím se nedá nic dělat. Jen trpělivě čekat, až dospěje… Tady to máš," položí před něj talíř s míchanými vajíčky, na dalším talíři spoustu zeleniny a na prkýnku nakrájený chleba.

"Děkuju, dobrou chuť."

"I tobě," mrkne na něj Alex, když se usazuje naproti.

***

O dva týdny později...

"Tak co, noc byla plná vášní?" vykoukne na Alexe zpoza skříňky zvědavý Roman.

"Zalez, ty zvědavče… sám bys měl vědět nejlíp, že noc byla plná ježdění…" Alex si unaveně projede vlasy rukou a začne rozvazovat tkaničky na botách.

"Takže jsi po příjezdu domů padnul jak žok a nazdar?" ozve se rozesmátě.

"Povídali jsme si…"

"Tak povídali…" zopakuje po něm pitvořivě. "Moment… už zase? Vy si vždycky po tvém návratu jenom povídáte?" zdá se mu to nějaké divné. Alex je určitě tahá za fusekli. Robin, který měl nohy hozené na konferenční stolek, jehož sklo nebylo pod nánosem novin vidět, na jejich rozhovor nereaguje, místo toho si pořádně prohlíží Alexe. Vypadá nějaký nesvůj. Něco se snad stalo? Přimhouří oči, když sleduje, jak něco Romanovi odpovídá, zatímco si natahuje kalhoty.

"Rome, nech ho na pokoji, vždyť se na něj podívej…" pronese se zájmem. Je vidět, že dnes s Alexem moc srandy nebude. Takže z něj budou muset vytáhnout, co se stalo.

"Potřebujeme třináctku na výjezd, pokud jste připraveni, hlaste se," ozve se ženský hlas v reproduktorech garáže.

Roman zasténá. "Ale ne, máme ještě pět minut do začátku služby…"

"Ty sis ještě nezvyknul, že ti tahle práce ukrojí o dost větší část života, než slibují?" otočí se na něj pobaveně Alex, zabouchne skříňku v ruce bundu. "Tak jdeme na to, práce začíná. Lidi nečekají, až my budeme sloužit…"

"Vždyť já vím…"

"Hele, vy dva, přestaňte se vybavovat a jedeme." Koukne po nich Robin, který už je nasáčkovaný v sanitě i s výbavou. Zběžně pohledem překontroluje, zda na něco nezapomněli. Roman jen pokrčí rameny, když spatří Roba v zadu sanitky, zavře dveře a skočí vedle Alexe, zřejmě to má nějaký důvod.

Alex začne komunikovat s centrálou, zatímco vyjíždí z garáže. Myšlenkami je však někde úplně jinde. Už jsou to dva týdny, co u něj Míša spal a od té doby se to ještě několikrát zopakovalo. Nebo jen přijel, aby spolu strávili chvíli času. Nemohl říct, že by se mu to nelíbilo, jen ho trápila myšlenka na to, že se k němu Míša bez jeho pomoci prostě nedostane, protože nemají výtah. A taky to, že Štěpán pomalu začínal vytahovat růžky a karty z rukávu. Jenže to tady nikdo netušil, protože se snažil domlouvat jim s Robinem služby tak, aby se spíš míjeli.

Ušklíbne se sám pro sebe. Ten malý zmetek si vyskakuje i přes to, že si na něj všichni z jednotky stěžují, protože se s ním nedá normálně vyjít. Chová se jako generál, kterému všechno patří. Skutečnost však byla taková, že mu to všechno u vedení procházelo, což ho vytáčelo nejvíc. On neměl tohle místo stoprocentně jisté a tak seděl na místě, pod kterým byla umístěná časovaná bomba, a on neměl možnost najít spouštěcí dráty, aby ji odstřihnul.

"Alexi? Co se děje? Právě jsi přejel ulici…" řekne s klidem Robin, který mu nahlíží přes rameno, zatímco vypisuje základní údaje o výjezdu. Znají to tady jako svoje boty, už k adresám nepotřebují ani navigaci, ale někdy se hodí… ve stresu člověk zapomene i svoje jméno.

"Kruci…" zakleje dotyčný a hodí blinkr do protisměru jednosměrky. Naštěstí nejede žádné auto, které by ho zdržovalo couváním.

"Tak co se děje?"

"Štěpán se tak trochu snaží o dostání mě z tohohle místa…" řekne, ale mimo, soustředí se na najetí na obrubník, aby byli co nejblíže a naopak jim nikdo nezablokoval výjezd.

"Co zase ten zobák dělá?"

"Potom vám to řeknu…"

A tím konverzace hasne, protože se musí soustředit na výjezd. Někomu je špatně a oni by se tady vykecávali, jak babky na tržišti.

…

"Tak už nám to řekneš?" přisedne si vedle něj Robin, když dává dohromady seznam obvazových materiálů v sanitě, aby byly podle předpisů. On už svůj seznam dodělal. Roman nastraží uši.

"Copak vy jste neslyšeli, jak si snad každej den chodí stěžovat na vedení? Včera to bylo kvůli tomu, že jsem na cestě zpátky nehoukal, ale pouze blikal a houkačku použil jen v provozu…" povzdychne si, zapíše poslední číslo.

Robin zakroutí hlavou, protože tohle opravdu nevěděl. Vypadalo to, že to nevěděl nikdo, pouze se Štěpán postaral o to, aby se to dozvěděl Alex. "Jak ses o tom dozvěděl?"

Alex se ušklíbne. "Byl jsem na koberečku, jak jinak taky?"

"Ale vždyť houkačku takhle vypínáme všichni… Když se jede v noci, tak by nás slyšeli i lidi na druhý straně města, vždyť je to takový nepsaný pravidlo mezi náma… Nebo to snad ostatní nedělají?" Tomáš, který zrovna šel ke svojí sanitě a slyšel část jejich rozhovoru, se k nim přitočí. "Nic si z toho nedělej, Alexi, ten mladej si tady vypisuje svoje nepsaný práva a snaží se nám to tady zprotivit…"

Robin přitaká a Roman ho obejme kolem ramen. "Jen si vyskakuje, když se proti němu postavíme všichni, tak by s tím vedení mohlo něco udělat…"

"Nikdy se ti na tvojí stranu nepostaví celá grupa. Vždycky se najde někdo, kdo nebude souhlasit…" ušklíbne se tentokrát Robin a zakroutí hlavou. "Musíme s ním něco udělat dřív, než nám tady ze sebevědomýho Alexe udělá bourající trosku," poplácá ho po zádech.

"Ale pochopte to, že jsem na koberečku kvůli nějakýmu průseru nebyl ani nepamatuju… naposledy, když jsem tady začínal. To je pravda, ale stejně… proč to ten kluk dělá? Pokud chce jezdit s třináctkou, tak ať mu jí dají, klidně si vlezu do šestadvacítky, která je teď volná… Může si jí třeba ojíždět dle libosti…"

Roman se uchechtne a Robin se usměje, Alex se vrací ke svému normálu. Chvilkový zkrat byl zaražen včas.

"Dej tomu čas, Alexi, jak ho do týmu dostane každej z našich členů, poznají, že je spíš přítěž než výhra," usměje se Tomáš a jde si po svém.

"Má pravdu, Alexi, dej tomu ještě čas. Je mladej a bez zkušeností. Uvidíme, co se bude dít. Nemusíš se bát, my se za tebe postavíme, že jo, Romane?" podívá se na svého přítele.

"To víš, že jo, držíme přeci spolu, ne? A navíc… tvoje sestra je výbornej právník, kdyby něco, postará se o to, Alexi. Ty jsi na tomhle místě legálně a neděláš žádný průsery."

*

Zajel se svým autem před dům Michalových rodičů, na rtech se mu držel úsměv. Měl po práci, dobře se vyspal a konečně neměl příslužbu, takže si mohl dovolit Michala vytáhnout ven, aniž by se museli starat o to, že bude odvolaný a Michal by zůstal někde na půli cesty trčet sám. A jelikož bylo venku stále krásné počasí, které nabíralo na intenzitě slunečního záření, nebyl důvod, proč by měli zůstávat venku. Mohli sebou vzít i Xitta, který ho nadšeně vítal zpoza plotu.

"Dobrý den," pozdraví slušně Michalovu maminku pracující na zahrádce. "Je Michal doma?"

"S ohledem na to, že je už přes půl hodiny v koupelně, řekla bych, že ano," mrkne na něj s úsměvem. "Úplně jste nám ho vyměnil… to je v kompetenci vaší práce?" pronese s vtipem a otevře mu vrátka od plotu, aby šel k ní na zahradu.

"To jsou jen osobní bonusy," usměje se, prsty si pohrají s obroučky brýlí, než je sundají a zastrčí do kapsičky.

"To ráda slyším," z horního patra k nim dolehne přes otevřené balkónové dveře nadávání. "Myslím, že už bude připravený, klidně běžte nahoru," pokyne mu s úsměvem rukou. Jestli se kvůli němu Michal takhle fintí, tak to bude něco vážnějšího nebo je Alexander něčím výjimečný, čím, to je ve hvězdách.

"Děkuju, myslím, že za ním zaběhnu dřív, než si nějak ublíží," usměje se omluvně. Vydá se do domu, boty shodí přede dveřmi, aby nenanosil nějaké to smítko prachu navíc, a po dvou vyběhne schody do patra. Spořádaně zaklepe na dveře.

"Jo?" ozve se zavrčení.

"Tak milé uvítání si ani nezasloužím," roztáhne úsměv od ucha k uchu a vstoupí, aby nachytal Michala ještě stále nahého na vozíku. Přes klín má pohozené tričko, aby zakryl to nejnutnější, zpod něj vykukují jen dvě extrémně hubené, nepohyblivé nohy. "Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptá se hned, když spatří, jak je dotyčný nešťastný.

"Nevěděl jsem, že už jsi tady… čekáš dlouho?" zastydí se za sebe trochu Michal, ale ty zpropadený ponožky se mu zakutálely až pod postel, kam určitě nedosáhne, pokud se nebude plazit. Xitt je v zahradě a jemu nezbývalo, než si vzít druhé, které se skutálely z jeho klína stejně jako ty první.

"Ani ne, jen co jsem pozdravil tvojí mamku, hned jsem byl vpuštěn k tobě," pronese s úsměvem, přejde dva kroky, aby si ukradl malý polibek na přivítanou. Nepsané pravidlo, které se mu víc než líbí.