14. Kapitola

Varování: Popis porodu

Věnování: Všem, kteří nyní zkouškují, maturují a tak dále...

14. Kapitola

---

"Alexi, na slovíčko…" Alex se zmateně otočí za vedoucím úseku, který má na starosti řidiče sanitek.

"Děje se něco?" ustoupí od skříňky, aby mohl nadřízenému čelit tváří tvář.

"Ten noční zásah se vám povedl. Zřejmě vám nedošlo, komu pomáháte, ale paní Mrázová je sestrou místního hejtmana a určitě budete za skvělý výkon náležitě odměněn. Rodička i chlapec jsou v pořádku a těší se poporodnímu zdraví. Chtěl jsem jen, abyste to věděl, kdyby vás někdo najednou začal v této věci oslovovat. Jen nezapomeňte na svou přísahu… a určitě s vámi bude chtít mluvit šéf, který má ale nyní nějaké jednání, tak můžete jít v klidu domů. Hezky se vyspěte." Zmizí stejně rychle, jako se objevil.

"To jsi to zase vyvedl, viď, Alexi?" poplácá ho po rameni Roman, který stále hraje zelenou barvu, byť už od výjezdu uplynulo několik hodin.

…

Mluvil a žvanil té paní všemožné nesmysly, kterého jen napadly, protože jim na kurzu kladli na srdce, aby s rodičkou vždy mluvili a snažili se ji uklidnit.

Vyhrnul noční košili až pod prsa, aby měl volné pracovní pole.

"Jak se vlastně jmenujete?"

"Markéta…" odfoukne si rodička. Nohy automaticky pokrčené, prsty zabořené do matrace lehátka.

Nasazoval si zrovna sterilní rukavice a chtěl odpovědět, když jim na dveře sanity někdo zabouchal. Bledý Roman odehnal vyděšeného tatínka zpátky do auta, aby jim tam nepřekážel. Až teprve potom si uvědomil, že stojí na normálně nejvíc frekventované ulici, aniž by byli nějak šikovně zaparkovaní. Alex se zřejmě nechtěl ničím takovým, jako je parkování, zdržovat. A to už u nich stála i policejní hlídka.

"Máme uniformovanou společnost…" podotkne jen.

"A kde je ten zatracenej doktor? Provoz přece není." Zahuhlá. "Běž ven přes řidiče a vysvětli jim situaci a koukej se vrátit, budu tě tady potřebovat!"

"Ok."

Stejně rychle jako zmizí se i objeví. "Prý tu s námi počkají."

"Fajn, rozbal mi sadu a podej mi ten malý ručník." Otočí se s úsměvem na udýchanou paní, která sleduje v tichosti jejich práci. "A vy, až přijdou kontrakce, začnete tlačit, ano? Miminko je na pohmat v poloze, ve které by mělo být, takže mu pomůžeme na svět už tady. A nezapomeňte pěkně rychle dýchat." Stiskne rukou na okamžik ženino zápěstí, aby ji uklidnil. Ale spíš uklidňuje sám sebe. Na čele mu vyráží kapky potu, jak se snaží vzpomenout si na základní postupy.

Omyl v tom, že by se mohl protáhnout čas porodu, aby mohlo dítěna svět v pořádku, ho vyvede lehce z míry, ale okamžitě přiloží prsty na hráz a tak, jak je to učili, stiskne. Ještě riskovat protržení… pokud to půjde bez něj, bude radši.

"Dere se na svět pěkně rychle, Markéto. Už víte jméno?" otáže se, ale soustředí se tak, že mu jde odpověď mimo vnímání.

"Nevíme s manželem ani jakého pohlaví bude. Chtěli jsme se nechat překvapit…" zaskřehotá na něj mezi vzdechy.

Hlavička deroucí se ven vyklouzne a on jen prsty koriguje, aby se nestalo něco zlého. Rychlá kontrola, zda není pupeční šňůra nešikovně otočená kolem krku a hned ji přetahuje. Hlavička je venku, teď ramínka. Pomalu miminko natočí obličejíčkem do strany, ale ono samo jakoby vědělo, co má dělat.

"Až budete moci, pořádně zatlačte!" mrkne na Romana a málem, že se nerozesměje nad jeho barvou.

Jeden hodně hlasitý výkřik, jak si rodička uleví a ramínko proklouzne ven, za ním hned druhé. Pevně, ale jemně ho uchopí. Kluzký uzlíček mu vklouzne do rukou. Kromě miminka se ven vyvalí troška krve a zbytek plodové vody. Roman mu padne k nohám jako špalek, přímo do louže vody.

"Gratuluju, máte chlapečka!" srdce se rozběhne ve splašeném rytmu, když hned neuslyší pláč dítěte. Jak to říkali? Položit na rovnou podložku, položí uzlíček na lehátko mezi nohama rodičky. Utřít obličejík a otevřít pusinku, zda nevdechlo plodovou vodu. Sotva se dotkne malého pomačkaného nosíku, novorozenec se rozkřičí na celou sanitu. Poslepu hmátne pro dvoje svorky, aby podvázal pupečník. Vezme vyhřátý ručník, zabalí do něj ten malý uzlík a položí jej konečně na prsa jeho matky.

Ze srdce mu spadne obrovský kámen, že to zvládnul. Usadí se těžce na stoličku. Roman stále v bezvědomí se válí na zemi sanity, ale nemá sílu ho jít probrat. Životní funkce fungují, to zjistí zběžnou kontrolou tepu a dechu.

"Ani jste nekřičela, byla jste moc statečná," pochválí ji.

"Ten kluk vypadal strašně… nemohla jsem se mu smát, jak moc to bolelo a asi mě v tom přešlo i to křičení." Odpoví mu s úlevou v hlase. Alex se pobaveně zasměje.

"Máte pravdu, probudím ho a dojedeme do porodnice, aby vám odrodili placentu, budeme tam tak za dvě tři minutky." Pohladí ji po vlasech, přikryje dekou, aby zachoval zdání nějakého intimna a nezapomene přes ni přehodit ještě i alu fólii, aby ten malý, spokojeně oddychující uzlíček, nenastydnul.

"Romane!" zatřese Romanovým ramenem. Bundu má mokrou od plodové vody, která se do ní pěkně vsákla. Propleskne ho po bledých tvářích. Konečně se začne probírat. "Tak vstávej, ty hrdino, máme tady na světě kluka a ty se mu hned klaníš, to je od tebe milé."

"Přitiskněte si dítě k prsu, mělo by to vyvolat odloučení placenty. A nebojte se, o vašeho manžela je postaráno." Obrátí se ještě na Markétu než přeleze k volantu. Lékař dorazil a nechal ho v tom. Zavře průchod a otevře mu dveře. "Kde ses flákal, kruci? Musel jsem to odrodit sám…"

"Jsi dobrej, Alexi, neboj se, sledoval jsem tvoje počínání. Nahlásil jsem centrále, že rodíš ty. Navíc jsme přijeli a už jsi měl venku hlavičku. Nemohl jsem vlézt dovnitř, venku je zima."

"Jo… vím, běž prosím tebe dozadu, já to zatím dořídím. Mimino by mělo být v pořádku, křičet začalo až po polechtání na nose, když jsem mu otíral obličej. Ta paní to zvládla skvěle, vůbec jsem si neuvědomoval, že by křičela… jen poslouchala, co jí říkám. A ještě se koukni na toho hrdinu, co si sebou vozím. Má na čele nějakou bouli." Popíchne Romana pobaveně. Připoutal ho ke stoličce, aby se jim nesložil podruhé. Doktor se zasměje a přeleze si dozadu.

"Centrálo, tady třináctka. Připravte nám porodníky na pomoc při odloučení placenty z těla rodičky. Oba jsou v pořádku, již je tu s námi zasahující lékař, který se o ně postará. Doba příjezdu odhadovaná tak do dvou minut."

"Dobrá práce, třináctko. Tým na vás bude čekat."

Bez houkačky, protože ví, jak moc hlučná je i uvnitř, se rozjede. Jedno policejní auto ho předjede, aby jim udělalo prostor pro bezpečnou cestu.

Na místě vyskočí s nimi, aby zanechal Romana sanitě a on mohl následovat porodníky. Připojí se k nim i šťastný tatínek, který se slzami v očích za běhu vedle vozíku, líbá svojí manželku na čelo. Alespoň, že přivedl dítě na svět do milující rodiny.

…

"Alespoň jsem ti tam nelíbal podrážky, svalil ses mi k nohám rychleji, než jsem na to stihl zareagovat." Popíchne ho. Teď má něco, čím ho může pořádně pošťuchovat a provokovat, protože ten pohled na něj je nezapomenutelný.

"Jsi fakt kamarád, to ti povím…"

"Tak nerýpej, Románku, nerýpej. Ten tvůj pan doktor tě doma moc nepochválí."

"Hele, jo. Jsi to ty, kdo má v sanitě proškolení pro porody."

"No jo pořád. Pojď raději na pořádnou snídani, mám pocit, že pokud se nenajím, začnu chroupat i zábradlí…"

"Nepůjdeš se za nimi podívat?"

Alex přikývne. "Mám to v plánu po snídani. Je sedm, budou vizity a tak…"

"Taky pravda. Ale se snídaní ve dvou nepočítej, je mi pořád trochu blbě…"

"Jsi strašná cíťa, nechápu, jak jsi tuhle mohl držet muly na vyhřeznutých střevech… Uvědom si, že porod je přirozená součást života a je to mnohem krásnější…"

"Možná pro tebe… já bych nevěděl, co říkat a zapomněl bych i to, co mám dělat…"

"O tom mi něco povídej… na okamžik jsem přemýšlel, jestli jsem raději neměl jet dál a pokusit se stihnout příjezd do nemocnice… měl jsem bobky, rodil jsem akorát plastovou náhražku…"

"No vidíš, teď se můžeš pyšnit jedním pravým porodem." Poplácá ho po rameni. "Tak se měj a nech si chutnat."

"Díky, pozdravuj Robina."

"Vyřídím." Mávne na něj a zmizí na parkovišti mezi auty.

…

Oblečený do džínů, trička a bundy se znakem záchranky se vydá na porodní oddělení. Cestou v malém obchůdku chtěl koupit květinu, ale nebyl si jistý, jestli ho s ní pustí na lůžkové, proto raději vybral bonboniéru a malé přáníčko s textem k narození dítěte.

"Dobrý den, dnes v noci k vám přivezli rodičku. Nevybavím si příjmení, ale jménem je Markéta." Osloví mladou sestřičku sedící za příjmovým pultem, která po jeho pronikavém pohledu krvavě zrudne. Ach ta dnešní mládež.

"Alexi! Co ty tady děláš?" z kukaně vykoukne starší podsaditá paní, místní staniční sestra.

"Paní Bětka, dlouho jsem vás neviděl. Jak se vám daří?"

"Mě dobře, to víš, už mám před důchodem… ale povídej, co tě k nám přivádí?" vzpomíná na toho kluka ještě z dob jeho studia na střední škole, kdy se na porodním párkrát ukázal.

"V noci jsme sem přivezli rodičku. Chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku."

"Počkej… to ty jsi rodil paní Mrázovou?" vyhrkne překvapeně, posune si brýle na nose a zkoumavě si ho prohlédne. "Byla to dobrá práce, hráz vůbec nepraskla, odření je normální. Kde ses to naučil?" přimhouří oči. Od ní to určitě neumí.

"Měl jsem povinně ten porodní kurz jako řidič… však víte… Ale tohle byl můj první opravdový porod."

"Já věděla, že jsi šikovný kluk! Oběma se daří skvěle. Placenta vyšla téměř sama chvíli potom, co jste dorazili. Alespoň to říkají záznamy. A jak se cítíš? Přivedl jsi na svět nový život, to musí zahýbat i s chlapem jako jsi ty."

"Potom, co se mi pod nohy zhroutil záchranář, to byl opravdu zážitek… Můžu se na ně jít podívat?"

"Samozřejmě, pokoj číslo šest." Ukáže mu na konec chodby. "Ale nebuď tam moc dlouho, oba potřebují klid na odpočívání."

"Vím, děkuji."

"Až půjdeš zpátky, zastav se. Musím tě přece trochu vyzpovídat."

"Provedu." Zasalutuje hraně a se smíchem se vydá chodbou. Zaklepe na dveře, když ho tiché vstupte, pustí dovnitř, vejde.

"Dobrý den, jsem Alexander, v noci jsem…"

"Já vím, pamatuji si vás, pojďte prosím dovnitř." Usmívá se na něj tak upřímně, až to nemůže být ani možné. Na rty se mu přilepí připitomělý úsměv.

"Něco jsem vám přinesl, je to jen maličkost. Květina by mi asi neprošla takhle čerstvě po porodu…" položí na stolek bonboniéru i přáníčko.

"Děkujeme, nemusel jste si dělat škodu…"

"Jakápak škoda, jsem moc rád, že se vám daří dobře."

"A já, že jste to byl vy, kdo mě rodil a ne ten druhý mladík…" odvětí mu pobaveně, vezme do náručí z postýlky malý uzlíček oblečený do velkých dupaček. "Chcete si ho pochovat?"

"Rád, jak se jmenuje?"

"Uvažovali jsme o tom ještě v noci s manželem a nakonec jsme se shodli, že to bude Samuel. Nevěděla jsem, jak se jmenujete vy…"

"Omlouvám se, snažil jsem se vám syna přivést na svět co nejlépe a zapomněl jsem i na základní společenská pravidla… Alexander Follett." Natáhne před sebe ruku, která je mu stisknuta.

"Mrázová Markéta, ale to už vy určitě víte…"

"Vím, každopádně mi to nevadí." Vrátí jí malého. "Samuel je hezké jméno a určitě se to hodí, je to prý boží jméno."

"No vidíte, to jsem ani nevěděla…"

"Teď už víte. Budu muset jít, nesmím vás moc zdržovat, měla byste odpočívat."

"Děkuji vám, Alexandře, hodně jste mi pomohl."

"Ale kdepak, já jen dohlížel, aby všechno dopadlo dobře."

"I to je důležité…"

"Mějte se hezky, Markéto."

"I vy, Alexandře."

Vrátnicí proklouzne jako zloděj, se slovy na mladou sestřičku, aby ho omluvila u staniční, že by se měl po noční vyspat, zmizí z dosahu porodnice dřív, než se stihnou někde na chodbě potkat. Zaslouží si pořádnou dávku spánku. A potom to zavolá Míšovi. Musí to nutně někomu říct. Šťastný úsměv se ho nepustí.