6. Kapitola

Omlouvám se za svoje fňukání, jako omluvu vám zveřejňuji kapitolu o den dříve... A dělejte s ní, co jen chcete. :)

6. Kapitola

---

Před prostorným rodinným domem s velkou zahradou zastaví černé Audi, dva psi pobíhající po zahradě se ihned běží podívat k plotu, kdo je ten cizinec, jež narušuje jejich teritorium. Dva zvědavé čumáky se prostrčí mezi latěmi a nasají pach vetřelce, následuje jedno zavrčení a jedno zavrtění ocasem. Z vozidla totiž vystoupí vysoký, pohledný mladík s tmavými vlasy, v jedné ruce třímá puget růžových květin, v druhé dárkovou tašku a dva balíčky zabalené do lesklého papíru. Pohlédne za plot, pozdraví se s černým labradorem, vlčák na něj vycení zuby, ale vzápětí zjihne a nechá se také pohladit, prsty se dotknou zvonku.

Působí trochu nejistě, jeho profesionální postoj jakoby nikdy nebyl.

Dvě zvědavé, přesto vlídné oči, ho s odstoupením celého těla pouštějí dál. "Už vás čekáme, Alexandře."

Trochu překvapeně se na ni podívá, vzpomene si na vychování a s představením se napřáhne ruku, kterou žena přijme s lehkým smíchem. "Pojďte, dovedu vás k Míšovi do pokoje."

"Míšo? Máš návštěvu." Drobná paní ustoupí od dveří pokoje jejího syna a vpustí ho dovnitř, dveře se za ní tiše zavřou.

Michal se zvědavě otočí od dřevěného stolu, kde sepisuje důležité poznatky do práce, kdo že je ten návštěvník.

Unavené oči se zamračí.

"Alexandře? Co ty tady chceš?"

"Ahoj Míšo, myslíš, že bychom si mohli promluvit?" Pokornost, ale zároveň rozhodnost v Alexově hlase ho donutí kývnout. Je to ale i tím, že jeho srdce nadšeně plesá, že je zase tak blízko něj.

"Posaď se." Ukáže na tmavou pohovku stojící u stěny hned proti němu. Ruka s květinami vystřelí vzhůru, když si Alex toporně uvědomí, že na ni úplně zapomněl.

"Ta je pro tebe." Podá ji, tím prudkým pohybem, překvapenému Michalovi, střetnutí rukou se jako v každém romantickém filmu nekoná, Míša si dává až moc velký pozor na dotek jejich rukou, věděl, že by mu odpustil hned, sám ho pustil, ale může ho trochu potrápit, když on takhle potrápil jeho. Oko za oko, zub za zub.

Položí květiny na stůl, stočí se zpět k Alexovi. "Tak povídej, co máš na srdci."

"Nejdřív bych se měl asi omluvit, že jsem tady nezůstal, když se ti stala ta nehoda…"

Michal mávne rukou. "Tohle slyšet nechci, sám jsem ti pár dní předtím řekl, že máš odjet, některé šance dostáváme jen jednou, co kdyby tohle byla zrovna tvá jediná šance. Nechtěl jsem to být já, kdo by ti zkazil život, Alexi. Proto bylo lepší, když jsme se rozešli, ale zase… Chodili jsme spolu vůbec?"

Alex se trochu pousměje. "To je dobrá otázka, i tak to ale bylo ode mne dost netaktní, že jsem vypadl, aniž bych se rozloučil, Míšo."

"To už je zamnou… Nemyslím na to, nechci na to myslet, za ty čtyři měsíce jsem si toho užil dost i bez tvé pomoci, jen ten soud byl dost vyčerpávající. Naštěstí je tvoje sestra opravdu skvělá právnička, bez ní bych to nezvládl tak dobře. Takže… nech to už být."

"Mohl bys… Můžeme zkusit začít znovu?"

Michal se na něj zkoumavě podívá, hledá ve známém obličeji jakýkoliv náznak toho, že jde jen o žert, jenže nic nenajde. Pomalu, nejistě, přikývne. Každý si přece zasloužíme nějakou tu šanci navíc. A po tom přemýšlení, kterým si prošel… čtyři měsíce.

"Jen mi řekni jednu věc… jak dlouho jsi doma?"

Alex se na něj zkoumavě zahledí, ví přesně, na co myslí. Povzdychne si. "Pár dní…"

Michal přikývne. Vlastně… čekal to.

"Zjistil jsem, že jsem v takových věcech totální srab, Míšo, nezlob se. Najednou jsem nevěděl, co mám vlastně udělat, ale tak… teď jsem tady a hodlám svoje chyby napravit."

V obou tvářích se objeví úsměvy, možná, že Michal dělá chybu, když to takhle jednoduše přijal, ale taky by toto mohl být nový začátek.

*

"Můžu ti něco dát?"

Michal se zvědavě nakloní z vozíku blíže k Alexovi, nevypočítá však délku vzdálenosti a srážka čely je nevyhnutelná. S vyjeknutím se za něj chytne, rozesměje se. "Promiň."

"To je dobrý." Alex se smíchem mávne rukou, ukáže na dárkovou tašku. "Něco jsem ti z Finska dovezl." Podá mu ji, aby se nemusel sklánět, sledujíc jeho reakci.

Zvědavě prsty se dotknout jemné látky uvnitř tašky, vytáhnou ji ven. Modré tričko. Roztáhne ho do šířky a rozesměje se, když spatří pro Finsko tolik typického soba, ihned svlékne svoje svršky, odhalujíc tak monumentální tetování a přetahujíc si ho přes hlavu, nestačí žasnout, jak dokázal Alex odhadnout velikost, je mu přesně.

"Skvělé, děkuji, moc hezké, rozhodně se budu líbit." Přejede si ke skříni, kde se prohlédne v zrcadle, dokonce i ten odstín modré mu sluší, dušička poskočí radostí. Naděje svitne.

"To není všechno…"

"Ale to… Nemusel jsi mi nic kupovat…" Michal se rozpačitě podrbe ve vlasech, ale zvědavé oči usvědčují o všem. Alexander vstane z pohovky a přejde k němu s malým, podlouhlým balíčkem.

Pomalé rozbalování papíru, aby ho moc nepoškodil, znásobovalo dobu čekání, jak zareaguje. Víčko položí na klín a zůstane zírat na hadovitý řetízek, kdy si had kouše ocas, kterým tvoří zajímavou smyčku.

"Páni to… to je krásné, to si nemusel… dělat si takovou škodu." Jemně uchopí řetízek do prstů, snad aby ho nezničil pouhým dotykem, stříbro mu proklouzne v dlani.

"Můžu?" Alex k němu pomalu přistoupí jakoby se bál odmítnutí. Odpovědi se mu nedostane a tak řetízek jemně uchopí a protáhne kolem hlavy, aby ho mohl připnout majiteli na krk.

Rukama setrvá na šíji déle, než se sluší, ale tak dlouho necítil tak hebkou kůži pod svými prsty.

Bez přemýšlení na ni vtiskne polibek.

V uvědomění se prudce odtrhne. "Promiň, nechtěl jsem." Odstoupí o pár kroků dozadu zaražen vlastním chováním.

"T-to je dobré, v pořádku." Zrudlý Michal skloní pohled k zemi, hraje si s prsty na rukách.

Alexander přejde k otevřenému balkónu. "Můžu?"

"Hm? Jo, jistě." Michal k němu přejede, aby ho mohl následovat ven. O tváře se jim otře květnový vánek, překvapivě teplý.

"Máte nového psa? Nepamatuji si ho."

"Ne, ne, ten je Dwightův, je to policejní pes se speciálním hledacím výcvikem."

"Říkal jsem si, že je dost dobře vycvičený, nejdřív na mne vrčel a potom, když viděl, že se Xitt nechá pohladit, nechal se taky."

"Je dost ostražitý, dokud neudělá první krok někdo jiný, on je vždy v práci, pořád se někde motá, čmuchá a seznamuje se s novými a novými pachy. Dwight říkal, že je to dobře, že alespoň pozná místní prostředí."

"Tak mi došlo… U dveří mě nikdo nezabil, kde je Dwight?"

"Předevčírem musel akutně odletět do Británie, mají tam nějaký závažný případ. Charlie pojede zítra, táta ho veze na letiště. Mají tam nějaké přísnější veterinární požadavky…"

"Já zapomněl, že vlastně dělá u zásahové jednotky…"

"Dejme tomu, že tomu tak říkáme u nás." Michal se sám pro sebe usměje, zásahová jednotka… hezky řečeno.

"Michale?"

"Ano?" Michal se s očekáváním ve tváři na něj podívá.

"V neděli mám mít po službě a Sára s Martinem mě pozvali k nim domů, mám vzít fotky, co mám z Finska, nechtěl bys mě doprovázet?"

"To ne, je to blbé, pozvaný jsi ty, ne já."

"To není těžké zařídit… A i kdyby, Sára tě uvidí moc ráda."

"Nezlob se, ale… Zatím ne. Fotky si rád prohlédnu někdy jindy." Vynechání Alexandrova srdce muselo být viditelné. Radost raději ukryje někam do sebe, aby to nezakřikl. Takže se s ním chce vidět? A nechce u toho mít společnost?

"Kluci? Nechcete nějaké občerstvení?" Michalova maminka jako správná hostitelka musí pokazit všechny momenty svých dětí, děje se to jako vždy a všude.

"Dáš si něco, Alexi?"

Alex zakroutí hlavou. "Ne, děkuji, už půjdu, musím se ještě připravit do služby, abych byl na noční fit."

"Aha, no tak asi nic, mami."

Tíživé ticho zůstane mezi nimi viset jako nevyřčená otázka, uvidíme se ještě?

Alex se lehce pohne. Na tváři se objeví jemný úsměv. "Půjdu." Vezme z gauče bundu, ve které přišel, poslední balíček v lesklém papíře nechá ležet na svém místě, snad si ho všimne. "Zatím se měj, Míšo."

Dveře klapnou a Michal zůstane zírat do jejich dřeva. Nesmělý úsměv proletí přes rty.

Možná ještě není všechno ztracené.