9. Kapitola

Říkám si... úspěch ve škole, dobrá nálada, vyvedený středeční sraz... no, dám Vám tu kapitolu zase o pár hodin dříve, kdybyste měli dlouhý páteční večer (mě se to netýká). A potom už mám napřed napsané jen dvě. :D To bude asi konec vodníků v... oj, to byla jiná pohádka... No... znáte to, teď jsem měla přes týden pauzu - (m)učila jsem se! :D Tak uvidíme, jak mi to pošlape dál, držte palce, aby šlapalo! :D Raději půjdu, jsem dneska nějaká vysmátá... njn, tak to dopadá, když někdo do čokolády napěchuje chaluhy!

Poznámka autorky: Od této kapitoly mohou začít číst už i ti, kteří již prvních pár kapitol druhé řady četli před několika měsíci, než jsem je stáhla. Snad Vás to bude bavit stejně jako mě.

9. Kapitola

---

Tak nejtišeji, jak je schopný, se vplíží do vlastního bytu. Boty si sundal už venku, aby nedělal moc rámusu. Zapadne rovnou do koupelny, kde si rozsvítí světlo u zrcadla. Podívá se na sebe a ušklíbne se, když si vzpomene, jak mohl tuhle noc strávit s Michalem a místo toho… Jsou skoro čtyři ráno. Byl to těžký zásah. Jeli třikrát a v posledním případě museli oživovat za jízdy. Hasiči se snažili vyprostit lidi z vozidel, jak nejrychleji mohli, ale někdy to prostě rychle nejde. A ztráta krve, popáleniny a nějaké zlomeniny vysilují těla rychle.

Stáhne ze sebe tričko i kalhoty, bundu nechal rovnou v prádelně v nemocnici. Nemělo cenu ji brát domů. Počítá s tím, že bude muset fasovat novou, protože není švadlenka, aby si jí dokázal zašít a pochybuje o tom, že Sára by dokázala pracovat se šicím strojem, i když jehlu ovládala výborně… tohle byl trošku větší trh než předpokládal, že bude, když zabere.

Vleze do sprchy, neujde mu, že Michal se také okoupal, když tady nebyl, použitý ručník visí na věšáčku vedle jeho.

Horká voda. To mu chybělo. Spláchnutí prachu a cizí krve ze svého těla, i když se chrání rukavicemi a udržují svojí bezpečnost, vždy má pocit, že na něm nějaká ulpěla.

Spokojeně si natáhne svoje spací boxerky a jen tak, vyjde z koupelny. Tiše našlapuje. Vejde do pokoje, který osídlil někdo jiný, s úsměvem a hlavně tiše se chce uložit…

"Nemusíš být tak potichu, nespím." Michalovo tiché, ale náhlé zamumlání zpod přikrývky donutí jeho tělo cuknout.

Alex si připlácne ruku na čelo ve snaze zabavit svůj krevní oběh tak, aby srdce přestalo tak zběsile bušit. "Vyděsil jsi mě…"

"Nemáš snad čisté svědomí?" peřina zašustí, lampička cvakne a pokoj osvítí slabé světlo z ní vycházející.

"Jen jsem myslel, že spíš. Proč nespíš?" Alex odhrne kousek peřiny, pod který se nasáčkuje se svým nahým tělem. Ihned se nohama přitiskne k těm Michalovým, rukama obejme břicho.

"Nevím… bylo divné spát u tebe bez tebe," pokrčí Míša rameny a s dalším cvaknutím lampičky se pokoj ocitne ve tmě. Oči si pomalu přivykají. "Jak to šlo?"

"Autonehoda… někdo asi nezvládl svoje znalosti řízení…" natiskne svůj obličej na Michalův hrudník, zavře oči.

"Alexi?"

"Ano?"

"Jak to vidíš dál?"

"Co přesně myslíš, Míšo?"

"No… nejenom s námi, ale i celkově, víš? Vrátil ses z Finska a… ještě ti asi něco chybí, že?"

"Myslíš tu vojenskou?" Je mu jasné, že myslí přesně na tohle. Michal slabě přikývne a Alex by to ani nezpozoroval, kdyby neměl hlavu tak těsně vedle té jeho. Povzdychne si. Dřív nebo později tahle otázka měla padnout. Obzvlášť po tom, jak nenadále přišla zpráva z Finska a jak spěšně opouštěl vlast. "Mám podanou žádost. Musím splnit kompletní lékařskou prohlídku, psychotesty, fyzické testy a potom je nějaká speciální zkouška. A pokud bych se dostal, je to minimálně na dva roky, protože já už mám část lékařství splněno… nevím, jak to teď v armádě chodí…"

"A nešlo by to… dostat se jinam? Není jiná možnost?" naděje v Michalově hlase se nedá přeslechnout ani ignorovat. Alex ho jemně pohladí po vlasech.

"Možná, kdybych byl fakt dobrej… možná bych se tam mohl nějak protlačit. Ale nevím, Míšo, v tomhle mě hodně informuje Felix, který pro armádu dělá. Ani si nevybavuju, jestli jsi už měl čest ho poznat. Někdy vás představím, pokud o to budeš stát. Je o pár let starší…"

"Tak dobře…"

"Míšo, podívej… já chápu, že tě to trápí, ale to mě taky," Alex posmutní. Je to pravda. Dokonce už přemýšlel i o tom, že to nebude tahat dál. Že ho práce v sanitě dostatečně uspokojuje a dokud dělá s klukama, nemá žádný problém. Létat s helikoptérou byl prostě jen sen, který si chtěl splnit… "Pochopím tě, ať už se v tomhle rozhodneš jakkoliv. Nechci tě do ničeho tlačit, tohle rozhodnutí bude asi na tobě, jen… myslím, že pokud by se mi naskytla příležitost, do tý armády bych šel…"

Michal přikývne. Měl možnost se o Alexovi hodně bavit se Sárou, která ho zná ze všech nejlíp. Je hodně cílevědomý, ale je to jen dobře. Lepší než aby seděl doma a nedělal nic.

"Chápu tě, kdybych mohl, taky bych byl někde jinde, ale bohužel…" pevná paže si ho pevně přitiskne na hrudník. Prsty se dotknou jeho tváře. Dojde mu, jak blbý byl, když začínal tenhle rozhovor. Jen si akorát přivodil depresi, kterou už nechtěl mít. Vždyť nad vším přemýšlel takovou dobu. Proč prost nemůže vypnout a mít klid?

"Nepřemýšlej nad tím, prosím. Vidíš, že i tobě se naskytne další životní příležitost, které se určitě chytneš," líbne ho smířlivě za ucho, ale uvědomuje si, jak těžké to pro Michala musí být. "A co vůbec říkají doktoři na tvoje nohy? Není nějaká šance?" rukou přejede až na bok, do místa, kde ví, že přechází Michalův cit v necítění.

"Pořád se dohadují. Jeden říká to, druhý ono. V Anglii mi jeden specialista řekl, že už to nebude možné, druhý zase, že moderní věda jde tak rychle dopředu, že se toho třeba ještě dočkám… nabízeli mi takový stroj. Je to trochu jako kosmický oblek, do kterého mě postaví a ono to semnou chodí. Má to tělu simulovat chůzi jako takovou. A já bych s tím možná mohl mít úspěch, když se svýma nohama pořád cvičím. Jenže to dělám jen proto, abych v nich neměl bolesti…"

Ruka ho přestane hladit. Alex se překvapeně vyhoupne na lokty. "Máš bolesti?"

Michal přikývne. "Někdy ano. Jsou to takové vystřelující záblesky… někdy se pár týdnů neozvou a někdy třeba několikrát za den…"

"A co ti brání v podstoupení té léčby?" optá se zvědavě. "Kdyby šlo o peníze, tak bych mohl…"

"To ne..!" zarazí ho Michal. "O peníze nejde. Jde spíš o mě… já a moje vnitřní já. Stavíme se tomu na odpor, i když někde hluboko bloumá nějakej ten červík…"

"A nebylo by dobrý to alespoň zkusit?" Vědomě se staví na tenký led. Cítí, že Míšovi tohle téma rozhodně není příjemné.

"Nebylo by lepší, kdybychom šli spát?" ozve se po chvíli najednou tak unavený Michalův hlas. Alex se uvelebí vedle něj.

"Omlouvám se, nechtěl jsem tě naštvat…"

"Nejsem naštvaný, jen je to pořád dost citlivý téma a… o tom musím mluvit jedině v momentě, kdy jsem s tím sám smířený…"

"Dobře, pojďme spát," vyhoupne se ještě, aby ho políbil na dobrou noc. "Času na mluvení bude ještě dost."

Ale netuší, že jim toho času zase tolik nezbývá.

*

Probere ho šramot a pocit, že se někdo zvedá z jeho postele. Upře své rozespalé oči na usměvavého Michala, který sleduje jeho rozvalenou postavičku, která ho ještě před chvílí k sobě mačkala jako plyšového medvídka. Tvář má zvrásněnou od povlečení, které se mu zkrabatilo pod hlavou. Zůstal by ležet, ale neodvratný pocit, že pokud nevstane, stane se mu nehoda.

"Dobré ráno… spíš odpoledne, ale ještě spi… pokud nemusíš do práce," natáhne se k rozespalému Alexovi a ukradne si jeden vláčný polibek z překvapených rtů. Není mu však dovoleno se ihned odtáhnout, protože silná paže si ho ještě na chvíli přidrží na místě a vychutná si to. Je to tak dávno.

Potěší ho Alexův šťastný a spokojený úsměv, když se zpátky chumlá do peřiny, ale oči má stále otevřené a sleduje ho. Ranní rozhovor je zapomenut. S novým dnem začíná i nová nálada a Michal se rozhodl tento den začít s náladou dobrou.

"A dostanu za to něco sladkého do postele?" zamumlá rozněžněně.

"No, pokud mě necháš prohledat ti šuplíky a objevím nějakou oplatku, tak ano," vyplázne na něj Michal pobaveně jazyk, než se vytratí se svým vozíkem do chodby. Alexův smích k němu dolehne záhy.

Ten se vyhrabe z postele. "Dáš si něco k snídani?" zavolá na něj, zatímco se snaží přemluvit svoje nohy, aby se postavily a odnesly ho do kuchyně.

"Podle tebe… ty jsi hostitel," ozve se z koupelny pobaveně.

Alex zavrtí s úsměvem hlavou. Není to přeci jen příjemné, mít s kým vstávat a ještě se hned po ránu smát?