1. Kapitola

Za beta děkujeme Alex.

1. Kapitola

---

Konec září… začátek vysokoškolského semestru…

Kolem patnácti patrového panelového domu se stahovala mračna bouřky. Scéna ze spodu vypadala trochu jako vystřižená z hororu. Tmavé mraky plné vody se pomalu stahovaly kolem města v kruzích a zakrývaly poslední paprsky slunce, dokud je nepohltily úplně. Budova žila svým životem. Obydlena několika stovkami studentů, snášela jejich povyky bez známek poškození. Jen vrchní omítka byla již oprýskaná.

Začátek školního roku přinášel novou vlnu studentů prvního ročníku, kteří se rozhodli studovat na místních univerzitách a aby nemuseli jezdit dálky domů, zabydleli se právě tady. Školy postupně budovaly další prostory, protože studentů jako by přibývalo. Nebo se těm starým jen nechtělo stěhovat se zase někam jinam a tak si místo drželi pro sebe.

Malá kancelář v přízemí poskytovala útočiště pro nově příchozí, kteří se řadili do nekontrolovaného chumlu, jak se každý snažil dostat svoje místo v pokoji první.

"A vy jste?"

"Černý, Petr."

Pozvednuté obočí postarší sekretářky přejde mladík bez svých klasických připomínek, že si opravdu nedělá srandu. Paní sjede pohledem přes seznam jmen na počátku abecedy mezi písmenem čé a bez pohledu na něj hmátne do šuplíku, aby vytáhla svazeček klíčů. "Třinácté patro, pokoj číslo třináct, buňka Á. Formuláře ze školy byste měl dodat do konce měsíce. Další!" víc už mu pozornost nevěnuje a tak Petrovi nezbude nic jiného než čapnout svazek klíčů a nějaký papír a vypadnout z malé místnosti ven. Oddychne si, když se ocitne v malém smradlavém výtahu. Pach moči a dalších - raději nedefinovaných, nos roztahujících, vůních, je opravdu dokonalý zážitek pro první den v tomhle ústavu. Taky ho mohli během prázdnin umýt.

Se slastným nádechem vystoupí ve třináctém patře. Skoro až nahoře, když tahle budova má pater jen patnáct. Čím si to zasloužil? Avšak oproti jiným městským domům se tenhle panelák zdál být jako malá zástavba.

"Prvák, co?" ozve se vedle něj pobavený mužský hlas.

"Prosím?" otočí se zmateně za hlasem. Očividně místní mazák, který si prohlíží příchozí. Volné letní kraťasy v době, kdy se září loučí s teplými paprsky slunce, je to dost neobvyklý oděv. Alespoň v době, kdy se venku tak příšerně ochladilo.

"Říkám, že jsi prvák, že? Většina z nás už se naučila totiž šlapat po schodech… člověk nikdy neví, co by v tom malým kusu plechu mohl chytit," zasměje se vlastnímu vtipu a Petr má co dělat, aby udržel svůj žaludek na stejné pozici bez pohybu. A to není žádný posera.

"Asi jsem si jen chtěl zkusit, jaký to je."

"Jsi dobrej, mladej, kde bydlíš? U mě je jedno místo taky pořád volný!" natočí se a rukou pokyne do útrob pokoje. Typicky uklizeným. Takže oblečení chaoticky poskládané, protože ještě nebyl čas ho ušpinit. Knihy rozházené po policích a dvou stolech a v neposlední řadě dva kartony stále ještě zabaleného piva. Petr si však nenechá ujít ani pohled na opálené a dobře vypracované ruce. Hlavně, aby nebydlel s ním. Zamžourá na drobnou cedulku nad futry.

"Sorry, ale asi zklamu, mám bejvák o pár pokojů dál…"

"Neříkej, že bydlíš s naším Vlkem? Třináctka?" hádá.

Petr přikývne, taška na rameni mu začíná těžknout a on by ji rád shodil k zemi, aby už se s ní nemusel tahat.

"Kdyby můj spolubydlící nenastoupil a tys nechtěl trávit čas ve společnosti Vlka, můj pokoj je ti k dispozici," mrkne na něj přátelsky. "Jinak jsem Honza."

"Petr…" přijme nabízenou ruku. Lepší si udělat přátele než nepřátele, ne? "Když mě omluvíš, fakt se půjdu zabydlet. Už mi z těch tašek asi upadnou ruce…"

"Jo, jasně, hele, třináctka je na konci chodby," mávne rukou někam dozadu, kde je velké zamřížované okno.

"Dík, zatím se měj."

"Ty taky."

Petr přejde na konec chodby, aby zjistil, že se asi nebude vejít do dveří. Buňka pokojů není sice žádná sláva, ale disponuje dvou plotýnkovým vařičem a mikrovlnou troubou. O kuchyňce slyšel už něco dole, když poslouchal, jak se tam někdo baví. Takže se nemusí bát, že kdyby byl nějaký problém s jídlem, tak si něco uklohní. On se vaření nebojí. Dalším zákoutím bude nejspíš záchod a koupelna.

Dveře pokoje s písmenem A, ho přivítají s plakátem vnadné slečny oděné pouze do mokrého tílka. Ušklíbne se. Typický projev kluků. Všude nahý ženský…

Zaklepe na dveře, ale nepřijde odpověď. Zaloví v kapse pro klíče, aby se dveře rozletěly a jemu ruka zůstala ve vzduchu v půli pohybu pro odemčení. Probodne ho čokoládový pohled tmavovlasého kluka. Dlouhé tmavé dredy mu trčí kolem hlavy, jak jsou svázané do podivného copu. Na těle oblečené tmavé tepláky a černou mikinu. Bosé nohy tomu dodávají efekt domáckého chování. "Co tady chceš?"

"Někdo mi řekl, že potřebuješ spolubydlícího, tak jsem tady… jsem Petr," natáhne před sebe ruku, ale mine se to účinkem. "Tak nic…" zamumlá si pro sebe. "Kdybys dovolil, ta půlka pokoje, kterou máš volnou, je prý moje…"

"Říkal jsem jim, že nechci spolubydlícího."

"Jak sis asi neuráčil všimnout, venku a dole v suterénu stojí tolik lidí, že pochybuju o tom, že by měli ještě nějaká volná místa. Spíš je převis lidí jako prase…" procpe se drze kolem něj, aby se ocitl v docela útulně poskládaném pokojíku. Na již obydlené straně je velká knihovna od shora až dolů vyskládaná různými knihami. Vedle ní hned pracovní stůl se zapnutým počítačem a několika dalšími rozloženými knihami. Ve dvou policích osobní hygiena a nějaké další věci. Postel je skrytá právě za knihovnou s parádním výhledem na město. Jenže v době bouřky… Petr se oklepe. Ještě, že už je zavřený v budově.

Hodí tašky k zemi, tu největší však položí opatrněji, nerad by si rozflákal cennější věci hned první den.

"Ty to myslíš opravdu vážně?" ozve se za jeho zády trochu ledově.

"Jak taky jinak? Na chodbě spát nebudu a venku už vůbec ne. Za tuhle postel si platím, kámo, ať se ti to líbí nebo ne, budeš muset mojí společnost snášet. Stejně jako já tu tvojí," odvětí Petr normálním hlasem. Nač se rozčilovat?

Dredáčovi jeho vysvětlení nejspíš na chvíli stačí, protože se usadí k počítači, zády k němu a začne do něj něco zběsile datlovat. Jen zakroutí hlavou, než začne vybalovat. Má toho, jak kdyby se někam stěhoval… taky skoro jo.

O dvě hodiny později je plně spokojený s uspořádáním svých věcí. Puntičkářsky naskládá vedle sebe knihy, které si sebou vzal a o kterých tušil, že se mu třeba mohly hodit. Rozbalí počítač podobně jako spolubydlící na volný stůl, do jehož útrob před malou chvílí ještě skládal sešity, papíry a další věci.

"Copak, Vlku, nemučíš nám tady nováčka?" dveře se bez zaklepání rozrazí a do nich vpadne Honza společně s dalšíma dvěma kluky v zádech. Oslovený na ně vrhne jen opovržlivý pohled a dál se věnuje své práci. Petr se zazubí.

"Co tu chcete?"

"Ále… první den, koná se klasická každoroční párty, pojď s náma, čím víc lidí bude, tím lepší…"

"Tak jo, počkejte venku, jen si najdu peněženku…" Kluci se smíchem vypadnou, dveře za nimi klapnou.

"Měl by sis dát na Honzu pozor, ojíždí tady všechno, co dýchá a vnímá…"

Petr se ušklíbne, byť je mu to trochu líto, ale ta ošklivá poznámka z něj vyjede dřív, než stačí popřemýšlet. "Poučování od někoho, kdo se neumí ani představit, fakt sedí." Nečeká na odpověď, chňapne mikinu a zmizí za dveřmi stejně jako předchozí návštěvníci.

*

Je dotažen do jakéhosi zapadlého pajzlu kde nalévají panáky nejlevněji z města. Jak taky jinak. Nechá si natočit jedno vychlazené pivo, a byť sem všichni utíkali, aby se skryli před stále přítomným mrholením co nejdřív, je jim tak nějak jednou, že jsou mokří jak myši. Není žádná upejpavka, aby se nechal zahanbit v momentě, kdy se začnou rozlévat panáky.

Se zjištěním, že ne všichni jsou tací kreténi, jak se mohli jevit, protože Honzův vliv má tady opravdu velkou cenu a dost lidí se snaží být mu v patách, aby zapadalo do správných kolejí… vydává se o pár hodin zase zpátky, ojíněn alkoholovým oparem. Tiše jako myška našlapuje už v předsíňce, protože v jejich společném pokoji se nesvítí, což dokazuje jen to, že buď jeho milý spolubydlící dávno spí, nebo šel taky někam ven. První odpověď by byla pravdivá, kdyby se s klíčem těsně u klíčové dírky dveře nerozrazily jako odpoledne a v nich nestál jako bůh pomsty Vlk, jak mu ostatní říkají. S polknutím mu dojde, že se nad ním tak trochu tyčí, byť je vyšší jen o pár čísel, polonahý.

"Uráčil ses vrátit?"

"Hmm," dobrá nálada je tatam, když ho vidí takhle obnaženého. Ale neměl by si dělat naděje. Svojí orientaci by měl držet v tajnosti asi nejdýl ze všech svých tajemství… pokud chce tedy dostudovat v pohodě a zdravý. Byť byl veřejně přiznaný gay a dnešní společnost na homosexualitu dívala již lépe než před pár roky, pořád měl tak trochu obavy z toho, že by ho kluci tady nemuseli s tím přijmout a byl by vyhoštěn někam do pryč. Chce se protáhnout kolem něj, ale není mu to dovoleno. Se sklopeným pohledem zůstane stát na místě. Na hrudník mu dopadne osuška, v jejíž barvě pozná tu svojí, potom mu na hlavu přistane jeho taštička s hygienickými potřebami. "Umyj se, potom můžeš přijít. Páchneš hůř než putyka," ohrne nad ním jeho milý spolubydlící nos. "Ty věci si nech prosím tebe viset tady, nehodlám se celou noc dusit odérem trávy."

"Dík." Poslepu se dopajdá k místu, kde tuší sprchu. Kupodivu se v té tmě trefí do správných dveří.

Nechá na sebe spadat horké kapky vody, které ho pomalu zbavují silné vrstvy alkoholu zatemňující mysl. To se zase předvedl. Ráno mu bude pěkně blbě. A jeho spolubydlící ho stále nenávidí. To kolem sebe budou chodit jako kolem nějakého cizince?

Když se o několik desítek minut i s vyčištěným chrupem belhá do čerstvě povlečené postele, jeho spolubydlící už dělá, že spí a nijak nereaguje na jeho kroky. Raději to neřeší. Sbalí se do pozice embrya a zachumlaný pod peřinu se nechá vtáhnout do říše snů.