17. Kapitola
Pro všechny. Prosím, bez vražd.
17. Kapitola
Nespokojeně se zavrtí v posteli. Už několik hodin se snaží usnout, ale nedaří se mu. Jeho myšlenky jsou příliš zmatené a rozlítané, než aby mu daly chvilku klidu. Vstane, aby si ohřál trochu kakaa. Byla to snad jediná věc, která mu na nespavost pomáhala. Jenže dnes pochyboval úplně o všem. Opřel se v kuchyni o parapet, aby s hrnkem v ruce shlédnul dolů na ulici. Bylo příliš brzo, než aby se zde někdo vyskytoval. Všichni ještě spali a užívali si odpočinku.
Jenom on bděl a byl nucený přemýšlet.
Zdaleka se mu už vztah s Míšou nezdál tak krásný, jako si ho snil. Růžové brýle o bezstarostném žití se mu posunuly a on to teď vidět tak nějak jinak. Byla sviňárna, že se nechal tak snadno ovládnout sexem s jiným. Jenže nebyl to nikdo cizí. Felix mu byl příliš bolestně známý. Znal nejen jeho tělo, ale i duši. Věděl, z čeho má strach a z čeho naopak radost. Věděl něco z toho o Michalovi? Najednou se styděl za to, že si nebyli tak blízcí a že on všechno tak snadno vypustí z hlavy. Neměli vůbec žádný čas být spolu a jen tak si povídat o svých životech. Vždycky se bavili jen o aktuálním dění, protože se toho kolem nich dělo hodně. Z přemýšlení ho vytrhne zvonící mobil v ložnici. Zmateně se ohlédne, odloží hrnek. Vždyť nemá sloužit navíc. Měl si odpočinout od toho všeho. "Prosím?"
"Čau Alexi, vím, že nesloužíš, ale potřebujeme tě. Hromadná nehoda na dálnici, potřebujeme na výjezd všechny jednotky, co nemají ranní službu."
"Jasně, do pěti minut jsem tam, dej to vědět Romanovi."
"Už je taky na cestě."
"OK." Natáhne na sebe tepláky a mikinu, popadne vždy připravenou tašku, klíče od auta a lahev s pitím. Snad na něj ten spánek nepřijde moc rychle. Motor auta zanaříká, když rychle sešlápne plyn. Ani ne o minutku později vidí Romana, jak v dešti běží na centrálu. Přibrzdí, otevře dveře u spolujezdce. "Nasedej, vodníku."
S vděčným úsměvem zahučí dovnitř. "To je otrava, co? Sotva jsem usnul, už nás zase tahají z postele…"
"Ještě sis nezvykl?"
"Zvykl, ale Robinovi nebylo dobře, tak jsem o něj musel trochu pečovat, a když jsem konečně trochu vytuhnul, probudí mě mobil. To ti řeknu, je to něco děsnýho, vstávat a jeho nechávat spát."
"To je na tom tak špatně?" podiví se. Robin nikdy netrpěl snad ani na rýmu.
"Má horečky, dělal jsem mu zábal. Ale znáš to, je to doktor, takže si udělá diagnózu sám a k těm šarlatánům do nemocnice ho prej nedostanu. Tak doufám, že mu to brzo klesne, má je už dva dny. Rýmu jak trám, huhlá tak, že mu nerozumím a mandle má nateklý jak boxovací pytle. Diagnostikoval si angínu, předepsal léky…" povzdychne si a pokrčí rameny.
"Klasika… co dotáhnout doktora domů?"
"Říkal jsem mu to taky, že jestli nepřestane zvracet, tak to udělám. Vždycky se potom na mě tváří, jak kdybych ho neměl rád a ještě mu tím ubližoval." Projede si prsty vlhké vlasy.
Alex se na něj ohlédne. Vypadá zdeptaně. Ti dva spolu žijí tak dlouho a v tak harmonickém vztahu, že si je nedovede představit rozhádané. Oni se snad nikdy nehádali. Ne před ním, to je pravda.
Minou tři sanitky vracející se odněkud se zapnutými majáčky. Pustí je před sebe a šlápne na plyn, aby se za nimi udržel, jen takhle projede nocí bez problému. Policajty neřeší, vždycky se to dá logicky vysvětlit. Zaparkuje na své místo, vyskočí, klíček pípnutím auto zamkne a už utíkají k šatnám, aby si vzali oblečení. Je tu frmol, zřejmě to na místě nehody vypadá špatně.
"Máme všechno?" otočí se na Romana, který kontroluje zběžným pohledem batohy.
"Snad ano." Přikývne a zavře se.
Sevře v prstech vysílačku a vyjede z garáže na pozici. Maják se rozsvítí. "Centrálo, tady třináctka, jsme připraveni k odjezdu." Sotva dořekne, na GPS navigaci mu naběhne trasa, kterou mají jet. Zběžně pohledem překontroluje místo nehody.
"Přítomné jednotky z místa nehody hlásí spoustu zlomenin, krvácení, otřesů a několik pacientů v šoku. Na místo byl vyslán i vrtulník pro dva těžce zraněné. Kdyby byl potřeba, je připraven ke startu."
"Bereme na vědomí. Doba do příjezdu, pět minut." Zaklapne vysílačku a podívá se do zrcátek. Za zády jim začala houkat hasičská tatra. "Máme společnost." Usměje se, ale uvnitř ho to svírá. Pokud najíždí další a další, bude to něco hodně vážného.
…
Venku je už světlo a on ulehá do postele s nařízeným budíkem. Na místě nehody to vypadalo jako na vrakovišti. Museli povolat ještě další záchranářské týmy, aby jim pomohli rozvést zraněné do nemocnice. Po silném dešti mokrá silnice klouzala pod koly i jim. Ale oni umí jezdit rychle a zároveň bezpečně. To se o mnohých řidičích říct nedalo. Hlavního aktéra převezl vrtulník těsně před jejich příjezdem. S Felixem na sebe koukli jen zběžně přes skla vrtulníku.
Usne, sotva se jeho hlava dotkne polštáře.
*
Vytrhne ho z něj otravný zvonek. Se zavrčením bouchne pěstí do polštáře, cítí se přejetý jak parní lokomotivou. S tím, že bude zvonek ignorovat, se zahrabe hlavou pod peřinu. Jenže ten otrava si nedá pokoj. Vyklopýtá z postele. "Prosím?" zavrčí do sluchátka. Vykopne dotyčného snad hned.
"Teda ty jsi příjemný, to ti povím." Ozve se ve sluchátku známý hlas.
"Felixi, co tady děláš? Chci sakra spát, tak se vrať tam, odkud si přišel."
"Pusť mě nahoru, prosím." Řekne kajícně Felix do sluchátka.
Povzdech, který z něj vyjde, musí být slyšet i dole. Zmáčkne beze slov bzučák a pustí ho. Tak slabá vůle. O moment později už se ozývá klepání na dveře.
"Pojď." Otevře je a vpustí ho dovnitř. "Co mi potřebuješ tak důležitého, že to nemůže počkat, až budu vyspalý?" ruce má překřížené na hrudi a vyčkává.
"Neposadíme se na to? Chtěl bych ti něco říct." Rozhlédne se po chodbě bytu. "Nezměnil jsi to tady, co?" zřejmě naráží na dobu, kdy střídali jejich byty k divokému souložení na všech místech, kde to byt dovoloval.
"Felixi, podívej se, jsem vážně unavený. Vrátil jsem se před dvěma hodinami. Nespal jsem ani předtím a začíná se to na mě dost projevovat."
"To vidím, nejsi moc příjemný."
Alex ho probodne pohledem, ale zjihne, když se víc zahledí na skleslého kolegu a kamaráda. Něco se mu tady nezdá. Tohle není ten Felix, kterého znal. Najednou byla ospalost pryč.
"Tak co se děje?" ustoupí do obýváku, kde se posadí a očekává odpověď.
"Alexi? Nejsi tak trochu moc hrr? Není to jednoduché, víš?"
"Přijdeš sem, probudíš mě a chceš mi něco sdělit, musíš počítat s tím, že to budu chtít vědět, když vypadáš jako hromádka neštěstí."
"Podívej… já… nikdy jsem nevěřil, že k tomu někdy dojde, ale poslední dobou je to horší a horší. A měl bys to asi vědět. Vím, že jsi zadaný, ale já tě miluju, Alexi." Sklopí pohled do koberce, který má Alex pod gaučem.
Alex vykulí oči. "Cože?" nechápavě. Mozek takovou větu ve spojitosti s Felixem strašně těžko zpracovává.
"Pochop… měli jsme spolu vztah jen o sexu, ale později, když jsme se rozešli a já si našel někoho jinýho… mi to došlo. Najednou jsem pochopil, že pro mě to dávno přestalo znamenat jen sex. Chyběl jsi mi. Tak jsem vymetal všechny bary a balil každýho kluka, který na mě kývnul prstem. Chtěl jsem na to zapomenout. Nebyl jsem na nic takového připravený. Takže jsem to v sobě tutlal. A když přišla možnost, že bychom spolu mohli na misi… neváhal jsem a dal tuhle podmínku. Myslel jsem, že…"
"Myslel sis, že se do tebe zamiluju a budeme spolu na misi tokat vedle sebe?"
Felix přikývne. "Tak nějak jsem si to asi představoval. Máme stejný režim, chápeme svoje pracovní doby. Mohli bychom si je snáz domlouvat, aby se to hodilo oběma. Alexi, já už nejsem nejmladší a ty jsi…" povzdychne si. Tolik netypické gesto pro sebevědomého pilota, který strávil několik let na misích s bojovým útvarem. "Vím, že ti to připadá divný, jen jsem chtěl, abys to věděl. Abys o tom přemýšlel. A kdyby to třeba bylo oboustranné, abys věděl, že já to cítím podobně. Nechci žádné odpovědi. Jen děkuju za to, že jsi mě vyslechl." Zvedne se z pohovky s nově nabitým sebevědomým, že se mu povedlo to ze sebe dostat.
Alex jen nevěřícně kouká, sedí a mlčí. Co na to máš říct? Vždycky se všem druhům vztahů stranil, jakékoliv zmínky zahrabával pod zem, aby o tom nemusel přemýšlet a když se začne snažit navázat nějaký druh vztahu s Míšou, přijde tohle. Jako další rána pěstí. Probere ho až zabouchnutí dveří, jak od něj Felix odešel.
Zmateně se přesune zpátky do postele, i když pochybuje, že po takovém šoku zvládne bez problémů usnout. Najednou chce mozek přemýšlet a přemítat. Vybaví se mu spousta situací, kdy byli před pár lety s Felixem spolu a najednou jako by mu někdo otevřel oči. Bál se po svojí situaci s nevydařeným vztahem navázat nějaký další a tak se stranil jakéhokoliv kontaktu, který nebyl čistě sexuální. Myslel si, že i Felix to tak vidí. Kamarádi do nepohody. Nebylo to tak.
Nevěřil tomu, že by mohl být někdy šťastnější, než jako byl před dobou, kdy se provalilo všechno svinstvo kolem jeho bývalého přítele. Potom život zhořknul a on s tou pachutí v ústech musel každý den vstávat.
Ony růžové brýle se mu posunuly najednou nějak moc. Byl nekompromisně vtržen do skutečnosti, která kolem něj panovala. Měl se rozhodnout mezi životem s Michalem nebo splněním snu, po kterém tak dlouho toužil. Věděl, která strana u něj převažovala, a to ho děsilo. Nebyl tak dobře připravený na pevný vztah, jak si myslel a jak si vysníval. A teď si k němu nakráčel Felix, stejně známý ledovec jako byl on a sdělil mu svoje city k němu. S Michalem se takhle nevyznávali… Zíral do stropu a přemítal nad vším, co se kolem něj dělo. Byl zmatený.
Usne neklidným spánkem, ve kterém ho pronásleduje děsivá minulost. Minulost, na kterou už dávno zapomněl a ke které se už nikdy nechtěl vrátit.
Komentáře
Okomentovat