19. Kapitola

Jelikož mám dobrou náladu (a světe div se, dala jsem se do úklidu svého pokoje), přináším vám další kapitolu už dnes, i když měla být až zítra. Snad se nebudete moc zlobit? :D

19. Kapitola

---

Alex překvapeně zvedne pohled. "Koho?" ale vzhledem k okolnostem tématu, které právě řeší. Málem se o něj pokusí mdloby.

"Vlastně on… s ním jsem měl to jednání. Dost mi pomohl a ještě mě vytáhnul ze spárů nechutného hotelu, který mě spíš děsil, než abych se v něm mohl v klidu vyspat, takže jsem mohl zůstat u něj v pokoji na jednom statku, kde jsme řešili obchodní věci." Sklopí pohled. Říkat to a přiznávat se nahlas… už ví, jak se před pár okamžiky cítil Alex. Možná… "Podvedli jsme oba, Alexi. Potom, cos mi oznámil, že ti přišlo vyjádření, jsem už neměl sílu odolávat a toužit po tobě. Začal jsem o nás přemýšlet a přišel na spoustu věcí. Vlastně jsi to už vystihl ty. Teď mi to možná nevadilo, ale čekání na tebe… to není pro mě. Nezlob se na mě za to. Prostě už se to stalo a já to nechci vracet zpátky. My dva nemůžeme být spolu plně šťastní." Zakroutí hlavou. Má toho na srdci tolik, ale asi nedokáže vše říct.

Alex se na něj dívá s upřeným pohledem. "Takže teď už je opravdu konec, že?"

Michal přikývne. "Bylo to úžasných několik týdnů. A možná se to stát mělo, ta moje nehoda, tvůj odjezd i návrat. I tahle služební cesta. Oba jsme přišli o toho druhého, ale zase jsme oba nalezli něco nového."

"Cos našel ty?" zeptá se nechápavě.

"Možná jsem naivní, ale našel jsem lásku, Alexi. A udělám všechno pro to, abych se k němu mohl vrátit co nejdřív."

"Chápu tě, já… na jednu stranu mě to mrzí, ale na druhou jsem rád, že sis našel někoho, s kým snad budeš šťastnější víc než se mnou. Vím, že můj život je příliš hektický, abys v něm mohl žít taky. A bude, dokud budu mít tuhle práci. Chci pomáhat lidem, proto si nemůžu jít sednout někam do kanceláře a tvářit se, že je mi to jedno."

"Rozumím ti, Alexi. Budu rád, když budeme moci zůstat přáteli. Vím, že to zní v tuhle chvíli blbě, ale myslím, že se mezi námi nestalo nic tak hrozného, že bychom se museli ignorovat. Chodíme do stejného parku a potkáváme se. Nechci dělat, že tě neznám. Jsem rád, že jsem tě poznal a že tě znám."

"Jsi skvělý člověk, Michale. Zasloužíš si mnohem lepší život, než si myslíš. Doufám, že o tebe bude pečovat, jinak si ho najdu. Děkuji, že jsi to vzal bez nějakých scén a pocitů křivdy."

"Nemůžu dělat scény, když jsem sám vinný." Pousměje se. Alex vstane a přejde k němu. Napřáhne ruku, aby mu jí podal.

"Přeji ti do dalšího života to nejlepší, Míšo."

"A já tobě, Alexi. Ať jsi šťastný v tom, co děláš."

Alex přitaká. Tohle celé je divná situace, ale tak nějak ho opouští sevření, které ho svazovalo. "Pošlu ti pohled z každého místa, které navštívím, jestli chceš."

"Hlavně na sebe dávej pozor. V televizi ta válka vypadá vždycky jinak, než jak se jeví ve skutečnosti, Alexi. A ty nejsi pohádkový hrdina, aby ses po každé ráně oklepal a šel dál. Život máme všichni jen jeden. Já dostal druhou šanci, ale ne každému se to poštěstí."

Alex s úsměvem pustí Michalovu ruku a ustoupí o krok dozadu. "Máš pravdu, taky se opatruj. A děkuju, že jsi byl takhle upřímný."

Michal přikývne. Doplní přikývnutí úsměvem. "Ty odrazky si nechám, jestli to nevadí. Jsou fajn."

"Popravdě jsem čekal, že je po mě spíš hodíš. Nech si je. Já bych je nevyužil a ty budeš alespoň líp vidět."

"Pozdravuj kluky a měj se."

"Budu, nevidíme se přece naposledy, ale… raději bych tě viděl mimo službu." Zazubí se.

"To já taky…" zamumlá si Michal pod fousy a mávne Alexovi k odchodu.

Odvrátí se zpátky ke svému stolu. Šlo to nečekaně rychle. A nečekaně dobře. Zavrtí nad tím hlavou, jak je z toho zmatený. Nečekal takový průběh. Opře si hlavu o stůl a zavře oči. Kdyby to jen tušil před několika desítkami hodin…

Taková hloupost, neříct si o telefonní číslo.

***

Alex zaparkuje v garáži letecké záchranky. Felix by měl být v práci, a co poslouchal vysílačku, nikde v terénu nebyli. Vejde do místnosti pro odpočinek. Stočí se na něj hned několik párů očí.

"Čau, je tady Felix?"

"Felda zase něco provedl?" zazubí se na něj muž v maskáčích a s krabičkou s jídlem v ruce.

"Ani ne. Jen s ním potřebuju mluvit kvůli misi."

"Je v garáži na heliportu, říkal, že se musí podívat na něco v mašině. Víš sám, kudy jít."

"Díky."

Rozejde se po schodech dolů, ale na druhé straně místnosti než přišel. Dolehne k němu zvuk puštěného rádia. Mají to tady dobře odzvučené, kdyby někdo chtěl spát a někdo ne.

"Ahoj Felixi." Přejde k nohám vykukujícím z mašiny, jak se zase její pilot v něčem šťourá.

"Alexi?" vydechne překvapeně jmenovaný, když vykoukne z prostoru motoru ven. "Co tady děláš?"

"Chtěl jsem ti jenom říct, že s Michalem jsme se rozešli a souhlasím s tvojí nabídkou, pokud pořád platí."

Felixovy oči se na okamžik rozzáří, ale o vteřinu později už jsou zase zakryté, jako normálně.

"Nedívej se na mě takhle. Vím, že jsi rád, že s tím souhlasím. Chci ale, abys mi s tím opravdu pomohl. Pokud se mám někam dostat, chci k armádě."

"Rozumím ti." Felix přikývne na srozuměnou. "Nic mi do toho není, pro mě je důležité, jak ses rozhodl. Nebude to ale nic lehkého. Tvojí výhodou je, že máš teď nějakou fyzičku, kterou sis přivezl z Finska, tak doufám, že si jí udržuješ."

"Běhám každý den, když nemám po noční."

"To nestačí, musíš začít pořádně cvičit." Řekne tvrdě. Sám ví, jak vypadá vojenský výcvik. A není to žádná procházka.

"To mi došlo." Přikývne. "Začnu prakticky hned. Toho se neboj."

"Fajn, zastav se zítra u mě doma, ukážu ti základní výukovej plán, kterej jsem pro tebe dostal."

Alex znovu přikývne. Tak přesně tady končí veškerá zábava.

***

Sveze se znaveně na lavičku v parku. Má za sebou dvojnásobně vysoký trénink. Už třetí den od kývnutí na dohodu, musel makat dvakrát denně a taky zvyšovat tempo. Do toho chodil do práce a domů se vracel jen na dobu, kdy se potřeboval vyspat. Nehodlal se vzdávat, ne když ho teď nic nedrželo. Snad jen Felix, který do něj pořád hučel. Pokud byla někdy pravda to, co mu říkal, teď už mu to nechtěl věřit. Chtěl mu snad jen zahrát na city? O takových věcech se ale nežertuje. Jen si ho teď pořádně vychutnával, když mohl.

Michala od jejich rozchodu neviděl a teď měl to štěstí, že ho zhlédl v parku s Xittem, který byl připnutý na vodítko a nemohl se rozběhnout. To bylo zvláštní. Vždycky to bylo obráceně. Xitt měl často v parku větší volnost než ostatní psi. Michal se zdál být jiný. Zamyšlený a unavený. Dělo se snad něco vážného o čem by měl vědět? Rozběhne se k němu, ale potom se zastaví. Přece se rozešli a jemu do toho nic není. Co kdyby to však mělo souvislost s ním?

"Ahoj Míšo, venčíš?" Michal sebou při oslovení trhne. To taky není zase tak obvyklé. Otočí se k němu dvě smutné a unavené oči.

"Ahoj Alexi. Venčím, vidíš dobře." Usměje se na něj, ale není to moc upřímný pohled.

"Děje se něco? Vypadáš strhaně…"

"Moc práce, moc starostí a nestíhám to, co bych chtěl."

"I se tak cítím." Přikývne. "Budu v pohodě, jen co dodělám jednu zakázku. Je to o trochu náročnější než jsem čekal. Co ty? Dneska nejsi v práci?"

Zavrtí hlavou. "Mám noční. Teď ještě trénuju… běhám teď dvakrát denně a cvičím a podle Sáry spíš magiím. A mám tě od ní pozdravovat. Tys Martinovi neříkal, že jsme se rozešli?" myslel si, že to Sára bude vědět brzo.

"Neříkal, dlouho jsme spolu teď nemluvili, jak chystají svatbu. Budeš tam?"

Přikývne. "Jdu Sáře za svědka. Nečekaně." Usměje se.

"Neumím si tě v saku představit. Připomeň mi potom, že se s tebou chci vyfotit."

Rozesměje ho to. On si sám sebe taky jinak než v záchranářském nebo obyčejných kalhotách nedovede představit. "Pokusím se na to raději nezapomenout."

"To budeš hodný. No nic," mrkne na hodinky na ruce. "Budu muset jít, máma nesnáší pozdní příchod k nahlášené večeři…"

Alex přikývne a potom si všimne jednoho malého detailu. "Ty máš nové tetování?" řekne překvapeně. Nevšiml si ho a vypadá víc než dva dny staré.

Michal se zadívá na svoje předloktí. V očích se něco mihne. "Mám, nechal jsem si to dělat v Německu. Chtěl jsem trochu opticky skrýt tu jizvu. Povedlo se, nemyslíš?" strčí Alexovi svoje předloktí do zorného pole.

Palcem přejede po tenounké a jemné čáře. "Skvělá práce. Jak to děláš, že si vždycky najdeš tak výborného tatéra, který dokáže takovou prestižnost?" podiví se a skloní se blíž, aby mohl prozkoumat detaily. Nechápe to. Jeho tetování je sice dost tvrdé a taky dobře udělané, ale takhle luxusní…

"Jak? Buď si mě nacházejí sami nebo za to může osud." Uculí se. Je rád, že to tetování se povedlo takhle skvěle. "Ale teď už vážně musím letět, Alexi. Ať se ti daří." Dovolí si stáhnout svou ruku zpět, aby ji mohl použít k pohybu a ne okukování a vyrazí. Xitt poslušně běží vedle něj. Tetování, které vyvolává moc čerstvé vzpomínky.