20. Kapitola

Když jsem tak nad Zachráncem přemýšlela, uvědomila jsem si, že už nebude trvat dlouho a bude konec i tomuto dílu. Je hrozné, jak to letí. Moje postavy si žijí vlastním životem a běží hvězdnou rychlostí napřed. Doufám, že se Vám příběh stále líbí a dojdete semnou až do konce, který snad bude... dle vašich přání. :)

20. Kapitola

---

Ležel na rehabilitačním stole a nechával sebou kroutit do všech světových stran. Po uvolnění ve vířivce následovalo tohle protahování nohou a vlastně celého těla. Ležel tam skoro bez duše a nechával sebou manipulovat. Vystřelení bolesti už přestal i počítat. Silný impulz mu vždy projel páteří až do mozku, kde se zakousnul vedle toho posledního a nechtěl ustoupit, dokud nepřišel další.

"S těmi bolestmi bychom měli něco udělat. Doktoři říkali, že jsi měl přijít na nějaké větší vyšetření, Michale? Co mi k tomu povíš, hm?" promluvila na něj najednou rehabilitační sestra Markéta, se kterou si potykal snad hned.

"Co bych k tomu měl říkat? Já svojí naději už ztratil." Pokrčí rameny. "Proč si dělat nové a doufat v něco, z čeho budu nakonec zklamaný?"

"Možná ti nepomohou na nohy, abys chodil, ale i tak bys nohy mohl víc cvičit, abys je mohl používat víc jako oporu. Jak tak na to koukám, straníš se tomu."

"Jak to můžeš vědět?" zamračí se.

"Tvoje nohy o tom řeknou hodně. Kdybys je trochu víc cvičil, vypadaly by o něco lépe." Pokrčí rameny a udělá s jednou z noh další otočku v kloubu, o které si byl Michal jistý, že normálně by ji nezvládnul. Jeho svaly atrofovaly příliš rychle. Jenže na něj možná čekal někdo, kdo…

"Zkusím to. Když mi pomůžeš." Za ten zářivý úsměv, který je mu věnován, to rozhodně stálo. Zkusit to může.

"A ten doktor? Máme specialisty v Mnichově, určitě by tě rádi viděli, když i místní se na tebe chtějí pořád dívat." Mrkne na něj.

"Dívat se chtějí všichni, ale pomoct mi nedokážou… k čemu jim to dívání je?"

"Možná k tomu, aby u dalších případů předcházeli některým věcem. A vážně, to tvoje tetování je prostě luxusní. Balíš na to hodně chlapů?" O své orientaci jí řekl hned, jak na něj začala dělat oči, teď byli na dobré cestě k přátelství.

"Ani ne, ale jednoho možná… Hned jak to půjde, tak ho najdu. Jenže tyhle rehabilitace mi dávají zabrat a já vážně nevím, jak dlouho to vydržím. Trpí tím i rodiče, protože je v noci nevědomky budím."

"Je to tak zlé?"

Přikývne. "Víc než si dokážeš představit. Ale asi se to stupňuje s tím, jak jsem nervózní. Těžko říct."

"Měl by sis dát chvíli volno od práce. Moc makáš a zapomínáš na to, že bys měl i odpočívat. Tělo si potom vybírá svojí daň jinde. Vždyť to víš, Michale. No, já jsem hotová, přenechám tě ostatním, aby si s tebou taky zacvičili, když jsi dal souhlas." Odstoupí od něj a připustí k němu skupinku studentů. Chápe, že se někde musí naučit ty správné chvaty a nejlepší je reálná ukázka. Povzdychne si a zavře oči, aby vytrpěl další sérii nepříjemných bolestí. Potom mu snad už dají konec.

…

Nedali. Mučili ho ještě další hodinu. Hlava mu třeštila a to měl ještě dojet domů. Jenže bez pomoci to asi nezvládne. Nahmátne v kapse mobil, jenže ani jeden z rodičů mu to neberou. Klikne na Martinovo jméno, ale ozve se mu hlasová schránka. Zřejmě je v práci. Nepojede v takovém stavu přeci domů. Xitt vedle něj si opře hlavu o jeho ruku nataženou k volantu.

"Copak je? Budeme tady asi muset počkat, než mi někdo zavolá zpátky." Zaklepání na okýnko je pro jeho bolavou hlavu jako sesuv kamení. Zmateně otočí hlavu, aby zjistil, že se mu do auta dobývá Markéta.

"Děje se něco? Vypadáš hrozně. To ti dali až tak? Pavouk přece není tak hrozný. Jistě, na balanc ano, ale jak to chytneš…"

"Myslím, že se mi co nevidět rozskočí hlava, ale nikdo mi to nebere. Musím počkat."

"A nechceš někam hodit? Řidičák bych měla dost dlouho."

"Ale nemůžeš řídit tohle auto bez předchozí zkušenosti…" poukáže na to, že úprava pedálů pro ruční použití opravdu neprojde jen tak.

"Pravda… tak mám ti zavolat někoho, kdo by tě odtáhnul?"

"Nemusíš, on se mi někdo ozve, neměj strach." Ukáže na mobil, který drží v ruce, aby bylo jasné, že čeká na zpětný hovor.

"Jak myslíš, ale kdyby něco… houkni na vrátnýho, pomůžeš ti."

"Zkusím zavolat ještě někomu. Díky za starost."

Chvíli se za ní dívá, jak odchází a ještě se po něm jednou otočí. Sára nebo Alex?

*

Byl překvapený, když se mu na displeji mobilu rozblikalo Michalovo číslo, které nehodlal mazat. Nyní byl Michal pečlivě uložený ve své posteli a snad už konečně tvrdě spal. Dům byl ztichlý a on tiše prošel jeho útrobami, aby se dostal ven. Čekala ho štreka domů, ale vůbec mu to nevadilo. Byl potěšený, že ho Michal zavolal na pomoc, když jí nutně potřeboval. Takže alespoň to přátelství jim zůstalo. Obejde Michalovo auto. Nevypadá nejhůř, ale zasloužil by si něco lepšího. Možná by mohl zatahat za pár nitek a pokusit se sehnat speciálně upravené v mnohem lepším provedení, než bylo tohle. Má na sobě služební kalhoty, protože zrovna trénoval a nechtěl se už převlékat, aby na něj Michal nemusel déle čekat. Až teď mu došlo, že Michal rehabilitoval a jemu se snad ani slovem nezmínil o něčem takovém.

Něco se mu asi opravdu stalo.

Pousměje se nad tím, když přijel k rehabilitačnímu středisku a Michal začal protestovat, že jeho auto řídit nebude. Nebyl zase tak blbý, aby nepochopil systém páček a jel dostatečně opatrně na to, aby majitele uklidnil v tom, že to zvládne. Byl řidičem z povolání, musel umět přizpůsobovat se novým situacím. Naskočí do MHD autobusu, který dle cedulek, ho má zavést kousek od centra. To nebude tak špatné. Alespoň mu zbude více času na dokončení cvičení.

Sára do něj hučela, aby s tím přestal, že mu to cvičení leze na mozek, ale on nemohl. Jeho sny se měly plnit a on pro to musel udělat první a poslední. Takže cvičil vždy, když to šlo. Potřeboval fyzičku, aby zdolal fyzické testy na výbornou a prošel, když už si ho vybrali jako naději. Felix ho stále kontroloval a vyzýval, aby makal ještě víc. A když už si vzpomněl na Felixe, měl by za ním před službou taky zajít. Chtěl mu ještě něco ukázat, než se pustí do další fáze tréninku. Termín se blížil hvězdnou rychlostí a on si podvědomě říkal, že to nemůže zvládnout, výsledky však mluvily za své.

*

Seděl v sanitě s knihou vojenské teorie opřenou o volant a vyčkával na jakýkoliv výjezd, který by pro něj byl vysvobozením od těch písmenek a složitých slov. Roman kdesi poskakoval a Robin s ním. Konečně se dal tak nějak dohromady, ale stále nevypadal nejlíp. Nemoc se na něm podepsala. A Alexovi v tom smrdělo něco navíc. Jako by to byl nějaký šestý smysl, který mu něco napovídal.

"Hej, Robe, můžeš na chvilku?" houkne na jmenovaného, když projde ze skladu s funícím Romanem za sebou, protože vláčí obří krabici naplněnou materiálem.

"Jasně." Něco, co Alex neslyší, řekne Romanovi, který přikývne a vydá se dál, Rob místo toho přejde k Alexovi. Naskočí na svoje sedadlo. "Chceš něco?" koutkem oka shlédne na obrázek skládání zbraně. "S tím ti asi nepomůžu."

Zavrtí hlavou. "O tom mluvit nechci." Zaklapne těžkou knihu a odloží si jí vedle sebe. "Jsi v pohodě? Nevypadá dobře."

Robin se ošije, což Alexovým bystrým očím neujde. "Jsem v pohodě. Budu."

"Není to jen chřipka, jak jsi Romanovi tvrdil, že ne?" nebude chodit kolem horké kaše. Jsou kamarádi, pokud by mu to nechtěl říkat, tak nic neřekne. Ale zeptat se musel.

Robin pomalu zavrtí hlavou. Výrazně posmutní. "Ať už tě napadlo cokoliv, Alexi. Neříkej to prosím Romanovi. Nenasazuj mu brouka do hlavy a nenuť ho o tom přemýšlet. Snažím se dělat, jako že se nic neděje, že je to opravdu jen špatný druh chřipky, ale skutečnost je jiná. Vážně jsi dobrý. Tu cestu si zasloužíš."

"Neodbočuj od tématu… co ti teda je? Přišel jsi mi do té doby v pohodě."

"Nevím to ještě jistě, ale byl jsem na nějakém testování, které to snad zjistí. Na výsledky ještě čekám."

"Neměl bys být tedy raději doma, Robe?"

Robin se na něj zahledí. "Tohle je můj život, Alexi. Stejně jako tvůj. Nedokázal bych sedět doma na zadku a přemýšlet, kde asi teď zrovna jezdíte. Já patřím sem a musím tady být, jinak je to, jako by mě chyběla půlka. I bez Romana."

"A vážně by nebylo lepší, kdyby to Roman věděl? Jste partneři. V životě jsem neviděl pár, kterýmu by to klapalo tak, jako vám. Nechceš to přeci zkazit, ne? Takové zatajování může být zlé, Robe."

"Přemýšlel jsem nad tím dlouho. Nechci mu lhát, takže na otázky ani neodpovídám. Možná už to ví, ale nereaguje na to. A pokud ne, nechám to zatím tak. Nechci zbytečně plašit. Až budu mít výsledky, řeknu mu to." Řekne odhodlaně.

"Jak myslíš. Kdybys s něčím potřeboval pomoct, stačí říct, jo?"

"Díky, Alexi. Myslím ale, že to nebude potřeba. Mám Romana." Poplácá ho po rameni. "Ať ti to jde." Chce zmizet, ale halou se rozezní signál výjezdu posádky. "Tak to abych tady rovnou zůstal." Zakroutí hlavou. To je načasování.

Roman po nahlášení jejich skupiny vyběhne z pokoje a vydá se k nim, aby mohli vyrazit. Přes sklo se usměje na Romana a Alexovi dojde, jak pevný vztah ti dva mají. Závidění hodný. Vycouvá z haly a vydá se na cestu zachraňování životů. Informace nyní přebírá Robin, jako vedoucí lékař, jeho zajímá jen cesta. Zapřemýšlí nad tím, jak moc těm dvěma najednou závidí, že mají jeden druhého. On se něčeho podobného dobrovolně vzdal s Michalem, ale docházelo mu, že se k sobě prostě nehodili. Každý den ho napadlo něco, co by jim neklapalo jako páru. Ale i to přátelství bylo moc fajn.

Mrkne do zpětného zrcátka, aby zkontroloval Romana. Jejich tým poslední dobou nějak mlčí. Nachytá ho, jak zadumaně sleduje Robina. Na prsteníčcích mají stejné prsteny, jak si dali společný slib. On to ví. Probleskne mu hlavou, když spatří obavu a hlavně lásku v Romanových očích. Ještě aby ne, byl by mizerným partnerem, kdyby si něčeho takového nevšiml. I takováhle láska k druhému člověku může být.