22. Kapitola

Nějak jsem se rozjela a nedokázala jsem se zastavit včas, takže si užívejte o skoro stránku delší kapitolu. :D

Jelikož je ve zmaení světlých chvilek, vzpomínek i trochy té akce, věnovala bych jí všem komentujícím. Jste opravdu úžasní a já vás prostě všechny do jedoho zbožňuju. Snad se vám to bude líbit a i dnes mě pohostíte nějakými pěknými. Děkuji!

22. Kapitola

---

Očima přejede krabičky s léky, které má Robin vyskládané na nočním stolečku. Z několika z nich jsou vytažené příbalové letáky, které byly zpátky poskládány jinak, než určil stroj, když je do krabičky skládal. Robin klidně oddechuje, takže se pro ně natáhne. Prozkoumá názvy, něco mu říkají. Širokospektrá antibiotika? Na co? Ledová ruka se dotkne jeho zápěstí. Trhne sebou. Zapomněl na to, že se Robin má lehké spaní a že jeho usednutí na postel ho mohlo klidně zbudit. "Řekneš mi, proč máš antibiotika?" hlesne. Pokud je nasazená léčba, tak by už to mohli vědět ne? To ví i on a nepotřebuje k tomu ani diplom.

"Mám nějakou bakterii v organismu. Ještě neví přesně, co to je, ale… asi to budeš muset brát taky. Preventivně." Hlesne. Toho se bál, že by musel léky brát i Roman, to určitě nechce.

"Ježiš tys mě vyděsil." Sevře zkřehlé tělo do náruče. "Bál jsem se, že máš třeba rakovinu nebo AIDS nebo něco podobného." Vydechne úlevně. Vzpomene si na krabičku, kterou má stále v kapse. "Robe? Lásko… vzal by sis mě?" Robin ztuhne a on se vyděsí, jestli to byl dobrý nápad.

"Cože? To myslíš vážně?" Robin se na něj nevěřícně podívá. Roman raději místo toho zbaběle zavře oči. Neměl to dělat. Robin ho asi nepovažoval za úplně stálého partnera a on tady teď ze sebe udělal vola.

"Já… promiň, jen jsem to plácnul." Hlesne.

"Ne - počkej, to… myslíš to vážně? Já myslel, že… vlastně ani nevím, co jsem myslel." Pousměje se Robin. Pohladí Romana po tváři. "Samozřejmě, že bych si tě vzal. Klidně hned, ty můj blázínku."

Romanovi se na tváři usadí šťastně připitomělý úsměv. Vyhrabe z kapsy onu krabičku, která ho tam již několik hodin tížila a otevře ji. Sklouzne na zem vedle postele. "Vezmeš si mě?" zkusí to znovu, když to poprvé nevyšlo dle představ.

"Ano, vezmu si tě." Robin si ho přitáhne do náruče, políbí na rty, aby své ano stvrdil.

*

Ležel na posteli přikrytý a hladil nahé rameno svého přítele, který se k němu tisknul. Byl vyděšený k smrti, že se děje něco extrémně vážného a ona jen nějaká bakterie. Jistě, pokud způsobovala takové neplechy, které se Robinovi děly, tak asi nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. I tak se mu ale neskutečně ulevilo. Políbil ho láskyplně na čelo.

"Jsi tak namyšlený a bezohledný, že s tebou nikdo nikdy nevydrží déle než pár minut!" Pousměje se. I Robin na něj měl svůj názor, když se stále hledal. Buď dívka nebo muž. Bylo mu to jedno, jen chtěl někoho k sobě. Oporu. On mu ji nakonec dal.

"Nemůžeš za to, to už se prostě stává, není v našich silách, abychom zachránili každého. To už je v rukách božích, Romane. Řekne ti to každý z nás. My jsme jen přechodníkem mezi nimi, kde se rozhodne." Poplácal ho po rameni a chtěl odejít, on se místo toho vrhnul do jeho náruče a rozplakal se. Byla to jeho první smrt. Ta autonehoda si sebou vzala víc lidských životů, ale ten muž zemřel v jejich sanitě a byl to on, kdo měl v rukou svírat prasklou tepnu v otevřené ráně. Bylo pozdě, už když přijeli. I tak se ale snažili. Potom se na něj začal dívat jinak. Už to nebyl ten namyšlený doktor, který na něm hledal chyby, ale někdo, kdo mu chtěl těmi radami pomoci, aby byl schopný zachovat nejen chladnou hlavu, ale i správné postupy. Dohromady se dali o Vánocích, když společně sloužili. Tu noc sněžilo tak hustě, že odhrnovače se před nemocnicí nezastavili. Seděli vedle sebe a zírali na malý umělý stromek, který tam někdo přinesl, aby vnesl kouzlo ducha Vánoc i k nim. Hypnotizovali ho s mírně nakloněnými hlavami, v rukách drželi každý po jednom talířku s cukrovím. Alex tou dobou seděl v sanitě a bubnoval do volantu Vánoční koledu, která hrála v rádiu. Byl nervózní, viděli to na něm oba dva. Jenže oni byli zaujatí něčím jiným. Někým jiným. Když se po prvním polibku od sebe nevěřícně odtrhli, rozhostilo se mezi nimi trapné ticho. Jakákoliv další reakce jim nebyla dovolena. První výstražné houkání oznamující výjezd posádky se rozlehlo halou a oni sebou přistiženě trhli. Vyskočili na nohy a hnali se s taškami do sanity za Alexem, který už startoval motor. První Vánoční výjezd byl ve znamení kosti z kapra v krku, kterou se jim podařilo vytáhnout, protože se zapříčila v místě, kam Robin ještě dobře viděl. I tak si toho pána vezli sebou do nemocnice na detailnější vyšetření. Zpáteční cesta se nesla ve formě vtipkování.

Musel se usmívat jako blbec, když na to vzpomínal. Byl šťastný. Jejich první polibek. Ten druhý se opakoval o několik desítek minut později. Alex opět zůstával v sanitě. Tušil nějakou špatnou věc, která se stane, proto chtěl být připravený. Na to, že byly Vánoce, byly totiž podivně klidné a to v každém záchranářovi nese trochu nervozity navíc. A tak měli oba dva prostor k tomu, aby se spolu pobavili, jenže na slova nedošlo. Robinův tolik netypický úsměv Romana dostala na kolena. Vzpomene si i na Alexův prozíravý pohled, když se objevili u sanity. Viděl na nic moc dobře, že je něco jinak, ale nekomentoval to. Pouze na svém nose posunul brýle o kousek výš.

Robin se v jeho náručí zavrtí. "Proč nespíš?" zamumlá tiše, ještě rozespale. Zamžourají na něj přes panující tmu v pokoji dvě modré duhovky.

"Jen tak vzpomínám, jak jsme se my dva poznali." Pousměje se.

Robin se uchechtne. Přijde mu, že to bylo teprve nedávno a ono už to bylo skoro pět let. "Strašně to letí."

"To jo, za chvíli budu starý dědek." Zasměje se Roman.

"Ty máš co říkat, já mám do důchodu ještě o pár let blíž než ty." Žďuchne ho hravě do žeber.

***

Michal se uvelebil u stolu, na kterém měl připravenou večeři. Při pohledu na vajíčka se zeleninovou oblohou si vzpomněl na svojí služební cestu, ze které byl už týden doma. Žaludek se mu z těch vzpomínek stáhnul. Neměl by otálet s hledáním. Tahle část už byla na něm. Monotónně se pustí do večeře. Otec přepne televizi na zprávy, aby zjistil, co se dnes kde dělo.

"V odpoledních hodinách došlo u soudu v německé metropoli k tragické události. Během procesu byl postřelen korunní svědek v případu německého podnikatele…" Michal zpozorní, německá metropole? Korunní svědek? "Který čelí obvinění z korupce, praní špinavých peněz a v neposlední řadě také z vraždy. Střílel obviněný a nikomu dosud není známo, jak se u něj mohla objevit zbraň. Budova soudu je silně zabezpečena a není možné zbraň pronést. Těžce zraněný" Málem se zadusí vajíčky, které mu skočí do špatné dírky. Těžce zraněný? Srdce se rozbuší ve splašeném tempu, před očima se mu zatmí, když zaslechne jméno. … "Byl okamžitě v kritickém stavu převezen do nemocnice. O dalším vývoji vás budeme informovat."

"Michale? Jsi v pořádku?" objeví se vedle něj matčina ruka, která se ihned přitiskne k jeho čelu. Tak najednou zblednul, že se jí to nelíbí.

Vykašle vajíčka z plic, aby je mohl polknout do správné trubice a utře si slzy, které mu přitom vyhrkly. Lamentování otce o nemožnosti justice mu jde jedním uchem tam a druhým ven. Jeho myšlenky se točí kolem zraněného svědka. Nemohla by to být ani shoda jmen ani informací, které sám měl.

"Musím zpátky do Německa." Vyhrkne najednou a odloží vidličku zpátky do talíře.

"Cože? Proč?" podívají se na něj oba rodiče nechápavě.

Měl by to asi vysvětlit. Je sice dospělý, ale stále s nimi žije. "Někoho jsem v tom Německu potkal a… byl to právě ten člověk, o kterém teď mluvili v televizi." Hlesne. Proč jen si na něj nevzal kontakt? Vzpomene si na vizitku firmy, kterou má v kapse saka. Musí tam zavolat.

"Jsi si jistý, Michale? Není hloupost se sebrat na noc a jet tam?"

"Mami… on je těžce zraněný někde v nemocnici a já budu čekat do rána?" zakroutí odmítavě hlavou. "Jdu si zabalit věci a vyrazím." Na další slova nereaguje, kruci tady jde o život někoho, na kom mu záleží. Nenechá ho přeci ve štychu někde ve špitále, když konečně objevil někoho, s kým by mohl být šťastný.

Do tašky spěšně nahází pár nejdůležitějších věcí a dvě trička na převlečení. "Xitte, pojď, pojedeme zpátky." Připne psovi ležícímu v pelechu obojek, vodítko si položí do klína, to teď nepotřebují.

Když se o chvíli později usadí za volant svého auta a zvedne pohled, aby zjistil, že ho rodiče pozorují, věnuje jim omluvný úsměv. Roztřesenými prsty sevře pevně volant a vyjede na dlouhou cestu.

***

Alex zaparkuje před domem svých přátel, schody má vyběhnuté během chvíle a už zběsile buší na dveře. Na rtech se mu roztáhne úsměv do široka, když dveře otevře mokrý Roman s ručníkem ledabyle omotaným kolem boků. "Co tu chceš?" optá se překvapeně. Alex k nim moc často nechodí.

"Čau, to je mi přivítání." Zazubí se. "Můžu dovnitř? Stejně nemáte nic, co bych už tolikrát neviděl." Dnes je opravdu dobře naložený.

Roman s přikývnutím ustoupí a pustí ho dovnitř. "Potřebuješ něco těžce závažného, když ses uráčil dojít do našeho doupěte?" zeptá se zvědavě. Alex se před ním snaží cosi skrýt.

"Máš tu Robina?"

"Jistě, kde by asi tak byl? Dej nám pár minut. Vytáhnul jsi nás z vany."

"Alespoň z toho nejlepšího?" optá se nevinně a nasadí nevinný úsměv.

"Kdybys nebyl kámoš, tak tě nakopnu." Pohrozí mu sevřenou pěstí, ale s bouchnutím koupelnových dveří zmizí s chodby. Alex se zasměje a vydá se do obýváku. Sloužit mají až večer, ale tady to vypadá, že je vše v pořádku. Tak snad bude Robin v pořádku.

"Ahoj, co tu chceš?" objeví se za ním po chvíli Robin už plně oblečený.

"Něco pro vás mám, ale potřebuju vás tady oba." Odvětí s úsměvem. "Kafe by nebylo? Vstával jsem kvůli vám o hodinu dřív. Musíš pochopit ten spánkový deficit, který mi teď naskakuje." Zazubí se.

"Snídal jsi snad nějakou extázi a zakouřil sis k tomu marjánku?" zakroutí Robin hlavou a odebere se do kuchyně připravit snídani. Oni dva dnes naopak vstávali překvapivě pozdě oproti normálu.

"Na to taky nebyl čas." Pousměje se. Roman konečně vyleze z koupelny taky a tak se vydá do kuchyně za nimi. Proč to na ně nevybalit hned, že?

"Hodláš nám kazit snídani?"

Zavrtí s úsměvem hlavou. "To vůbec ne, jen jsem vám chtěl říct, že se příští týden budete brát." Položí před ně na linku desky s formuláři. Dalo mu to zabrat, sehnat místo, ale Sára umí být přesvědčivá. I jí kvůli tomu tahal z postele dřív.

"Dobrej vtip, Alexi. Jak vůbec můžeš vědět, že se chceme brát?" ozve se nevěřícně Robin, když nahlédne do papírů, které opravdu souhlasí s jejich údaji.

"Znám vás víc než dobře, kluci. Jste prokouknutelní jak průhledný papír. A navíc, nejsem zase tak blbý, abych si něco nedomyslel. Pokud k tomu potřebujete nakopnout, tohle by to mohlo uspíšit, ne? Podívejte, víc, že Roman kupoval prstýnek a vím, že jsi ho měl včera na ruce. Chtěl jsem vám to jen navrhnout, ale Sára a její vliv udělaly své a tak jsme rovnou dostali termín k uzavření partnerství. Ale pochopím, když to nepřijmete."

"Ty jsi normálně blázen… víš, co to stojí starostí? A ještě s naší prácí?"

"Tohle je jen obřad, hostinu, pokud ji budete chtít, si můžete udělat kdykoliv. Nechci se na vás dívat, jak se navzájem ničíte. A Roman měl pravdu, když říkal, že bez tohohle papíru by ho nepustili ani do nemocnice, kdyby se ti něco stalo. To samé platí obráceně. Nejsem zase tak blbý a bezcitný, jak si o mě všichni myslíte."