24. Kapitola

Ahojte všichni, kteří sem ještě chodíte a stále čtete. Ráda bych vás upozornila na jednu věc. V tomto a možná i dalších pár dílech, se budeme vracet v čase z Alexova do Michalova života. Takže abyste nebyli překvapení, že Alex už má Vánoce a Michal teprve říjen.

Kapitolu bych jmenovitě věnovala Sung, Nyce-oH, keishatko a Pret. Za jejich minulé komentáře.

A pro ty, které už Zachránce nebaví: asi vám brzo odhalím první kapitolu toho čehosi, co se mi pokoušelo vznikat pod rukama ve volném čase...

24. Kapitola

---

Prosinec, Alex

Neměl nejmenší tušení, jak se dopracoval k pondělnímu ránu, aby v tuhle chvíli stál před vstupní branou kasáren, kde mu Felix vyřizoval navštívenku, aby měl tuhle návštěvu bez problémů. Možná by bylo lepší, kdyby si přiznal, že v tuhle chvíli má opravdu strach. Byl pro něj trochu nezvyk vidět Felixe v zelených maskáčích, protože ve službě měl jen jednobarevnou zelenou kombinézu. Dostal na svojí košili visačku a byl propuštěn. Nepouštěl se do hovoru s Felixem a jakýmsi mladíkem, který je měl převézt k hlavní hlavě tohohle komplexu. Najednou se ocitl v jiném světě.

…

"Říkal jsem ti, že to nebude tak hrozné. Vypadalo to, že jsi udělal dojem, opravdu. Velitel je v pohodě. A pokud si tě vybrali, měli by tě naučit režimu, který se pro misi potřebuje."

"Ty ho nebudeš absolvovat se mnou?" zarazí se na okamžik.

Felix zavrtí záporně hlavou. "Já jsem v jiné skupině, tobě se bude věnovat individuální péče ještě s dalšími pěti kluky, kteří se teď taky připravují na odjezd. Měl by ses s nimi trochu spřátelit, budeme spolu na misi v jednom stanu."

"Aha…" s tím vůbec nepočítal, ale je pozdě si na něco stěžovat. Tady už mu nikdo nepomůže. "A ty psychotesty budu teda dělat hned zítra?"

"Slyšel jsi, potřebujou to vědět co nejdřív, aby nebyl ten výcvik zbytečný. Tak se koukej snažit." Poplácá ho Felix po rameni. Zavede ho do budovy, kde budou zbývající dny do Vánoc bydlet. "Tady je náš pokoj." Ukáže na bílé dveře, které jsou totožné s dalšími minimálně dvaceti v podlouhlé chodbě. Jejich otevřením odhalí dvě postele, dva noční stolky a jídelní stůl se dvěma židlemi. U stěny vedle dveří stojí dvě plechové skříně. "Není to Hilton, ale nejhorší taky ne." pokrčí Felix rameny. "Cenné věci bych doporučil zamykat do plechovky. Sice se tu mezi klukama nekrade, ale nikdy nevíš. Jistota je jistota. Zámek ti dám. Mám dva, takže můžeš být v klidu. Rozpis jídel najdeš v deskách. Doporučuju ti zúčastnit se každého a vždycky se najíst. Nikdy nevíš, kdy dostaneš hlad a kdy později se budeš moct najíst." Hodí svou tašku na postel a vybalí nejnutnější. "Jen tak mimochodem…" otočí se čelem k vyjukanému Alexovi. "Vítej mezi námi." Poplácá ho po rameni a nechá vstřebat všechno, co se kolem něj děje.

************

Říjen, Michalův pohled

Pohyboval se na hranici totálního vyčerpání. Tři dny v týdnu ho dopoledne zaměstnávaly rehabilitace, jejichž účinky cítil ještě i v nadcházející noci, kdy se budil s nepříjemnými bolestmi, které se začínaly stupňovat. Bolest hlavy už byla tak permanentní, že si na ní přestal stěžovat. Nemohl se na sebe podívat ani do zrcadla, protože vypadal jako oživlá mrtvola. Jeho momentální svět se pohyboval v zakletém kruhu práce - rehabilitace - hledání. Několikrát denně vytáčel jediné telefonní číslo, které měl na firmu, se kterou spolupracoval, aby se mohl dostat k muži, ve kterém viděl zbytek svého života. Po tom fiasku v nemocnici, kdy se v noci svalil do postele nějakého motelu, aby hned ráno vyrazil a byl zase vyražen. Ochranka byla neúprosná a on měl prostě smůlu. Zákaz návštěv byl jasný a neměnný. Nebyl příbuzný. Po svém návratu domů začal pátrat. Nezbývalo než se řídit několika indiciemi, kterých se mu dostalo během jejich rozhovorů. Potřeboval ho zoufale vědět. Alespoň se ujistit, že je v pořádku. V televizi to vypadalo příliš děsivě a on nechtěl vůbec pomýšlet na nejhorší.

Hlava mu tvrdě dopadla na desku stolu, až to ho probralo z mikrospánku. Xitt s tichým kňučením položí hlavu na jeho kolena. Vědoucný psí pohled mu vidí až do žaludku. Pohladí ho, protože Xitt jediný je mu teď útěchou. Ostatní by ho měli za blázna. Hledá jehlu v kupce sena. Promne si naražené čelo a raději se vydá do postele. Notebook se dávno sám ponořil do úsporného režimu. Unavené ruce se mu třesou vyčerpáním a tak i přesun je pro něj nadlidský výkon. I když by neměl, poplácá rukou vedle sebe, když se uloží na záda. Xitt s ním v posteli spát nesmí, ale jsou výjimky, kdy se mají psaná pravidla porušovat. Psí hlava se opře o jeho břicho a on na ni položí svou dlaň. Alespoň na chvíli ho v posteli mít může. Než usne. Vyštrachá zpod polštáře lehce pomuchlanou fotografii, kterou pořád vrací zpátky.

*

Matně si ve spánku uvědomí, jak si k němu lehá mužské tělo. Dlaň, která hladí jeho záda, mu je příliš známá, aby mohl spát poklidně dál. Zavrtí se, když dotek najednou zmizí, ale objeví se jiný. Stále se zavřenýma očima vnímá, jak je přitahován do náruče. Něco mu šeptá, ale nerozumí přesně jeho slovům. Nenamáhá se otevřít oči, nač taky. Právě v tuhle chvíli je příliš spokojený na to, aby si nechal tuhle chvíli pokazit. Kdyby byl kočkou, vrněl by spokojeností a mazlil by se tak dlouho, dokud by mohl. Vyhledá svými rty ty druhé, aby je mohl líbat a laskat a otírat se o ně. Poznal by je mezi mnohými.

Miluje ho.

A on jeho taky. Vidí to v jeho očích pokaždé, když se na něj podívá tím svým laskavým pohledem. Tahle láska je opětována. A on, stejně jako dával, tak i přijímal plnými doušky.

Nevinné polibky se však náhle zvrhly do těch vášnivých, dech beroucích. V tichém stenu zvrátí hlavu, když se rty dostanou na jeho citlivý krk a zakotví přesně v místě, které v něm vyvolává extatické chvění. "Myško…"

Trhaně se nadechne…

S trhnutím se probere z příjemného snu do reality. Zmateně sjede pohledem pokoj, aby zjistil, že Xitt je dávno ve svém pelechu a jinak jsou v pokoji sami. Vzrušení ve svém klínu totálně zazdí, když mu do očí vyhrknou slzy ponížení. Stočí se na břicho, zarazí obličej do polštáře a několikrát do matrace pod sebou udeří sevřenou pěstí.

Tichý výkřik utlumí polštář.

Ano, pohyboval se i mezi sny napěchovanými mazlivým milováním s milovanou osobou. Jen nikdy nedokázal v tom snu otevřít oči. Ale ten scénář byl nyní neměnný.

*

"Míšo… Michale…" někdo s ním zatřese. Zmateně zvedne hlavu z polštáře, aby si uvědomil, že usnul v poloze na břiše a má totálně ztuhlý krk. Zamžourá rozmazaným pohledem na mámu, která se ho snaží probudit.

"No konečně, co jsi v noci vyváděl? Už jsem myslela, že na tebe vytáhnu kýbl s vodou. Měl bys vstát, protože sis nenařídil budíka a včera jsi říkal, že musíš dnes do práce…" Zvedne se na rukách, aby si uvědomil, že zalehnul do postele v oblečení, ve kterém včera přišel z procházky s Xittem. Budík ukazuje pravý čas na to, aby všechno stihl bez velkého spěchu. "Já už tě tady nechám. Snídani máš na stole, tak se nezapomeň najíst. My už s tátou musíme do práce. Dnes tam máme pár nových brigádníků… zvládneš to?"

Němě přikývne na souhlas.

"Dobře, Xitt je v zahradě, tak ho potom vezmi sebou." A zmizí za dveřmi jeho pokoje.

Naprosto nevyspale se vyštrachá z postele, aby se mohl přesunout do koupelny a udělat ze sebe alespoň trochu člověka. Kruhy pod očima jen tak neskryje, ale ty vlasy by si mohl umýt a vyfoukat, aby nevypadal jako strašák do zelí. Nakonec vleze do sprchy celý, aby se trochu probral.

Snídaně na stole zůstane bez povšimnutí.

*

Pustí Xitta z vodítka, aby se trochu proběhnul po parku a zadováděl si v trávě. Lidí na trávě je poskrovnu. Většinou samostatní studenti, kteří studují z nějakých knih nebo jen tak relaxují od školy. Proběhne kolem něj nějaký běžec. Zahledí se do vzdalujících se zad a vzpomene si na Alexe. Jak se mu asi v tuhle chvíli daří? Je to blázen. Blázen, který má sny. I přes špatnou náladu mu to vykouzlí úsměv na rtech. Ať je Alex jakýkoliv, obdivuje ho. Za jeho víru, že se ty sny jednou splní. Zrovna v tuhle chvíli by ho tady klidně i rád potkal a trochu si s ním popovídal. Jen tak, jako dva kamarádi. Měl by zavolat Martinovi, už dlouho spolu nemluvili. Rozhodne se to udělat hned, jak přijede domů. Alespoň se dozví, jak probíhají plány svatbu.

…

"Bože, Michale, ty teda vypadáš. Spíš vůbec?" První slova od Martina určitě moc nepotěší, ale co může dělat. Zmateně se na něj zahledí, když mu vezme ruku do své a nahmatá na jeho zápěstí tep. Přitom se zahledí do jeho očních zornic. "Už jsem se bál, jestli na něčem nejedeš." Zazubí se.

"Lepší přivítání jsem si asi nemohl přát, že?" zakroutí nad tím hlavou, ale asi vypadá opravdu hrozně. Svůj pohled do zrcadla omezil jen na učesání.

"Co děláš po nocích? Budu doufat, že za tvůj stav může pouze únava a ne nic jinýho." Martin si ho znovu prohlédne. "To by mě vážně zajímalo, jaké máš vysvětlení pro tenhle svůj vzhled. Pokud tedy nepřecházíš do Zombie stylu, potom bych se už ničemu nedivil." Zazubí se na něj a posadí se na pohovku. "Tak mě napadlo, že jsme dlouho nebyli plavat, co vyrazit zase někdy? Už jsi mě dlouho neporazil…"

"Nemůžu, mám toho teď strašně moc. Nevím, kde mi hlava stojí. Začal jsem chodit na rehabilitace a není to pravé ořechové. Jsem potom odrovnaný na celý zbytek dne." Divil se, když mu Martin odkýval, že přijede ještě dnes než pojede do práce. U Alexe se trefoval většinou do doby, kdy odjížděl do práce nebo už v práci byl. Asi měl prostě jen štěstí.

"My jsme se vlastně neviděli od té doby, co ses rozešel s Alexem, že?"

Překvapeně zvedne obočí. On se s ním rozešel? Nerozešli se po vzájemné domluvě? "My jsme se ale rozešli vzájemně. Prostě jsme se dohodli na tom, že nemá cenu pokračovat."

Martin přikývne. "Něco takového jsem slyšel. Nechceš mi k tomu něco říct? Vypadalo to, že byste spolu mohli vycházet."

"Vycházet ano, ale ne žít. My dva jsme naprosto odlišní lidé, Martine. To už se tak stává. A navíc, já jsem poznal někoho jiného."

Martin se zasměje. "To ti dává tak zabrat, že vypadáš takhle? Takže někdo nový, hmm. Znám ho?"

"Nevím." Pokrčí rameny. "Já ho poznal na služební cestě v Německu a teď ho jaksi hledám tady u nás, protože jsme se na tom domluvili, ale zapomněli jsme si vyměnit jakékoliv bližší informace."

"No tak to mě podrž. O někoho stojíš a neřekneš si o číslo?" odvětí mu Martin pobaveně. Michal zavrtí hlavou. Měli jiné věci na starosti, než aby domýšleli scénáře.