Žárlivé trápení 1/2

Kdo si všimnul nového vzhledu, hned objasním... Začala nám (mě) Tour de France. A jelikož je jubilejní 100. ročník, tak jsem neodolala, abych nenapsala malý bonus k Srdci Cyklisty. Malý proto, že se ZASE zvrhnul. Ach jo. Já už asi nebudu říkat, že píšu bonus. To už je hodné další kapitolovky... Musím tedy rozdělit na pár částí, ale ujišťuji vás, že i tahle, kterou vám předkládám, je dvojnásobně dlouhá oproti normálu.

Co se týče toho bonusu... Na začátku vám ukážu, že ani jejich harmonický vztah nemusí být tak růžový, jak jsme si ho namalovali, ale nebojte se. Všechno dobře dopadne - růžoví poníci a růžoví hadi a růžový Voldy.

Druhou část přinesu později. :)

---

"Adri, neviděl jsi můj trikot?" Daniel strčí hlavu do obývacího pokoje, kde najde svého přítele u nějaké knihy. Spíš bichle. Nohy pohodlně vyložené na konferenčním stolku.

Adrián se na něj vědoucně zahledí. "Přece jsem ti říkal, že jsem ti ho včera přemáchnul. Visí na balkoně na šňůře." Kývne bradou k balkónovému oknu, přes které je vidět barevný trikot jeho manžela.

"No jo, pravda, ty jsi zlato." Vtiskne mu mlaskavý polibek, když kolem něj prochází, aby trikot sundal. Prsty přejede přes ježečka, který mu zatím narostl od kompletního sundání dredů. Byl to trochu šok a málem Adriána nepoznal, ale teď, když už si na to zvyknul, tak musel uznat, že mu to sluší i takhle.

"Kdy se hodláš vrátit?" zeptá se vědoucně. Dnes začíná Tour de France a on si myslel, že se Daniel neodtrhne od televize, ale asi si mýlil. Tak to nebude společně strávené odpoledne, jak si plánoval.

"Ještě ani nevím, kam pojedu, takže se uvidí asi podle toho." Pokrčí rameny a zmizí na balkóně. "Kdy jdeš do práce?"

"Až zítra, jdu ráno. Máš to napsaný na lednici." Zamračí se lehce.

"Vždyť já vím, ale rád se tě vždycky zeptám." Usměje se na něj a stáhne tepláky i s trenkami, aby si navléknul trikot a mohl vyrazit na kolo. Adrián nad ním jen zakroutí hlavou. Tady je lepší nezasahovat do ničeho. "Nevím, kdy přijedu, zatím pa." Další mlaskavý polibek a pak už jen bouchnutí dveří, jak se za ním zavřou. Fix ležící na své rohožce jen zvedne hlavu, aby ji zase položil.

*

Již po několikáté vytočí telefonní číslo na Daniela, který by už měl být dávno doma. Za okny je dávno tma on by měl dávno spát a připravovat se do služby, ale jaksi mu to nebylo dovoleno, protože Daniel neodpovídal na jeho zprávy ani hovory. Dvakrát už volal i kolegům ze záchranky, o kterých věděl, že dnes slouží, zda neví o sraženém cyklistovi. Ale nikdo nic nevěděl.

Zarachocení klíče v zámku v něm vyvolá úlevný pocit. Prudce vstane z gauče, aby se ujistil, že je jeho přítel v pořádku. Zavaří v něm krev, když uvidí, v jakém stavu se mu to potácí domů. "Kde sakra jsi? A proč mi nezvedáš telefony? Uvědomuješ si, že jsem měl o tebe strach?" zvýší nebezpečně hlas. Táhne z něj hospoda a alkohol.

Daniel na něj zapoulí očima. Adrián nikdy nezvyšuje hlas. Ani když je našvaný. "Promiň… škyt… jsem potkal kluky, tak jsme… škyt… zašli na pivko."

"A to mi nemůžeš dát vědět? Myslel jsem, že se ti něco stalo. Běž se umejt, smrdíš jak hospodský prase." Nakrčí nad ním nos. Alkohol jako takový mu nevadí, ale má totální odpor k opilcům z práce. Při nočních k takovým vyjíždějí několikrát.

"Ale no tak… Adriiii… nebuď na mě zlej." Začne se po něm plazit. Adrián ho naštvaně chytí za límec a dovleče do koupelny, kde ho donutí kleknout si k vaně. Pustí studenou vodu. Proud namíří na hlavu svého přítele. Opravdu ho naštval tím, že se mu ani neozval. Nezlobil by se takhle moc, kdyby mu Daniel poslal alespoň zprávu s tím, že zajde na pokec s přáteli. Strach o něj se změnil v agresivní naštvanost.

"Studíííí!" pokusí se mu Daniel vycuknout ze sevření, ale je nekompromisní. Až když začne dotyčný lapat po dechu, aby se neutopil. Pustí ho. Hodí mu na hlavu ručník. "Dneska spíš na gauči. Já jdu ráno do práce na rozdíl od někoho." S tím vypochoduje z koupelny, aby v ložnici vzal deku a hodil jí Danielovi na gauč. Dveře od ložnice za sebou s klapnutím zamkne. Potřebuje se vyspat. Dvanáctky umí být náročné. Zvlášť když začaly prázdniny. Na škemrání za dveřmi reaguje ignorací. Přetáhne si přes hlavu polštář, aby to nemusel poslouchat a raději usne.

…

Probudí ho sténání z obýváku. Pohled na budík ho ujistí, že za pár minut stejně bude vstávat, takže se vyhrabe z peřin. Je to nezvyk, vstávat a nemít tady Danyho. Zmuchlá si jeho polštář k sobě a trochu se s ním pomazlí. Bylo mu sice už pár let přes třicet, ale pořád se uměl chovat jako dítě. Zakroutí nad sebou hlavou a raději opravdu z té postele vyleze. Ještě by si o něm myslel kdo ví co. Zamíří z ložnice rovnou do obýváku, kde sténá jeho přítel. "Těžká rána opilcova, co?" podotkne ironicky. Kdyby si dál pár piv a netřískal by se jak doga, nemuselo to být tak hrozné.

"Dej mi pokoj." Zavrčí na něj Daniel zpod ruky.

"Jak myslíš." Vycouvá z obýváku, zavře dveře a nechá tak Daniela, aby si trpěl sám. Chtěl mu nabídnout nějaký ten vyprošťovák, ale když mu má dát pokoj, nebude se doprošovat.

Do práce vychází o několik minut dřív než normálně. Alespoň si po cestě pročistí hlavu.

…

Naprosto zničený odemkne dveře jejich společného bytu. Hlava mu třeští jako už dlouho ne, fialová ruka se mu směje. V prstech muchlá pracovní neschopenku. Měli menší nehodu při vyprošťování a kromě toho, že jeho ruka byla skřípnuta mezi dva plechy, se ještě pořádně udeřil do hlavy.

"Adriáne? Už jsi doma? To je super, mám hlad." Zavrčí od rozvazování tkaniček. Tohle mu ještě scházelo. Měl Daniela opravdu rád, ale místo přivítání slyšet tohle? Přejde k obýváku, kde jeho milý přítel paří nějakou hru, v televizi jde záznam včerejší etapy Tour. Úžasné.

"Víš co? Uvař si něco sám. Nejsem tvoje služka. Jdu spát." Zabouchne za sebou dveře ložnice, spolkne dva prášky na bolest a raději se zachumlá do peřin. Žili spolu přece už tak dlouho, to Danielovi nedošlo, že on má mnohem náročnější práci a nevysedává během ní v kanceláři. A už rozhodně nemá danou pracovní dobu, která by mu umožňovala tolik volna. Zatímco Dany se vrátil z práce a mohl si vyhodit nohy nahoru a nic nedělal. Vařil pro něj sice rád, ale… Bylo toho na něj teď nějak moc.

Tiché klapnutí dveří ho ujistí o tom, že dnes mu nebude dovoleno nic z toho, co by si zrovna přál. "Adri?" ozve se kajícně za jeho zády. Postel se prohne, když na i jeho přítel vleze. Dlaň ho uchopí za rameno. "Stalo se něco?"

Přivře oči. Nestalo se vůbec nic, jen se o něj včera celý večer bál, potom zjistil, že seděl v hospodě, a nakonec se v práci zraní a ještě ho znovu nakrkne ten někdo, kdo nosil stejný prsten jako on. Někdy pochyboval o jeho pravém věku a tipoval ho na neodrostlého puberťáka.

"Omlouvám se za tamto. Vlastně jsem nemyslel, že budeš vařit, spíš že si něco objednáme a dáme si společnou večeři. Co tě tak zdrželo v práci? Zase náročný výjezd?"

Adrián si odfrkne. Kdyby výjezd. Jenže on strávil dvě hodiny čekáním na chirurgii, protože tam měli díky té bouračce frmol a jeho zranění nebylo nijak vážné oproti tomu, co dovezl nějaký hasič v jeho sanitě místo něj.

"No tak, zlato. Koukni se na mě." Poslušně se ohlédne přes rameno. Poraněnou ruku zamotanou do peřiny tak, aby jí Daniel neviděl. "Co se stalo?"

"Včera jsem si myslel, že se ti něco stalo a ty sis v klídku seděl v hospodě!" vyjede po něm. Bolavá hlava ho však umlčí v dalším výčtu problémů, které ho nyní tíží.

"Omlouvám se. Nějak… netušil jsem, že se zdržím tak dlouho."

"To je fakt skvělý. A já se tady můžu zvencnout a obvolávat každého, kdo byl možný. Díval ses vůbec na telefon? Ten přístroj slouží právě ke komunikaci, kdyby ti to nedošlo. A teď mě nech bejt. Já se ti chtěl ráno omluvit a tys mě vyhnal. Teď nech mě být ty. Fakt mi není dobře." Zafuní a odvrátí se od Danyho. Zavře oči. Ty zpropadené prášky ne a ne zabrat. Na čele se mu objeví horká dlaň, která testuje jeho tělesnou teplotu. Prsty ho pohladí ve vlasech.

"Co to je? Adriáne, tobě teče krev! Co jsi proboha dělal?" ozve se mu tak moc blízko ucha. Zanaříká, jak moc to bolí. V hlavě mu z toho skoro zatrne.

"Mohl bys prosím tišeji? Mám otřes mozku a tohle mě fakt bolí." Přetáhne si přes hlavu cíp peřiny.

"Adri… zlato…" přeskočí ho, aby dopadl na zem a mohl si kleknout vedle postele. Opatrně stáhne peřinu. "Co jsi dělal? Myslel jsem, že to ty zachraňuješ životy, ne že si tam necháváš ubližovat." Pohladí ho něžně ve vlasech a úspěšně se u toho vyhne onomu místu, kde mu na prstech ulpěla krev. "Můžu pro tebe něco udělat?"

"Mohl bys… trochu ledu?"

"To víš, že jo." Vtiskne polibek na čelo a tiše odejde do kuchyně, aby z malého mrazáčku vyndal několik kostek ledu a zabalil je ho utěrky. Chce je přitisknout Adriánovi do vlasů, ale je zastaven. Promodralým zápěstím. "Do prdele!" kostky ledu se vysypou po podlaze. Uchopí poraněnou ruku do svých prstů. "Co jsi v tý práci do prdele dělal?" je z toho až sprostý.

"Menší nehoda při vyprošťování… nic vážného…" zamumlá tiše. Prášky zřejmě začínají zabírat.

"Adriáne!" zvýší hlas a v duchu si zanadává, když sebou jeho přítel trhne. "Promiň, zlato." Vyspi se z toho, ano? Ráno si promluvíme." Uchopí modrou ruku do svých prstů a jemně ji začne hladit. Sem tam vtiskne drobný polibek v pocitu, že to musí udělat, aby se ruka co nejdřív uzdravila. Potom na ní něžně přiloží utěrku s ledem, který posbíral na zemi. "Omlouvám se za ten včerejšek i za to ráno. Jsem blbec. Miluju tě." Šeptne ještě tiše, než si přeleze zpátky za Adriána a přitáhne si ho do náruče. Ruku položí na tu zraněnou a vtiskne polibek na rameno. Zavře oči.

…

Probere ho trhnutí těla, které objímá. Adrián se vysouká z jeho sevření a vypotácí se do koupelny, aby našel záchodovou mísu. Motání hlavy mu to značně znemožňuje. Daniel kolem něj tiše a pomalu obtočí svoje paže, aby ho podržel. Dávení na prázdno není nic příjemného. Když sebou tělo přestane v pravidelných záškubech trhat, přitáhne si ho na sebe. Opírá se o zeď vedle záchodu a tiskne k sobě malátného Adriána.

"Lepší?" zeptá se tiše. Odpovědí mu je zakroucení hlavy. "To nic." Pohladí ho něžně po tváři. "Chceš si jít lehnout nebo raději zůstaneme tady?"

Nakonec zůstanou na místě. Adrián mu usne v náručí a on zůstane vzhůru, aby hlídal jeho sny. Je mu jedno, že se mu nesedí vůbec pohodlně a již po chvíli mu začnou brnět nohy. Jednou rukou drží jeho paži, druhou zase bok. Choval se posledních několik hodin jako největší idiot a teď se Adrián kvůli němu zranil…

Část s objímáním záchodu se opakovala ještě dvakrát, pokaždé bez výsledku. Konejšivě otíral slzy, které stékaly po jinak dokonalých tvářích.

Když mu na zápěstí v šest hodin ráno pípnou hodinky, vytáhne se na nohy i s Adriánem v náručí. Opatrně, aby ho nevzbudil, ho položí na postel, přikryje peřinou až k bradě. Tiše odejde z bytu, aby vyvenčil Fixe a vyřídil si hovor do práce. Věděl, že v tuhle hodinu vstávají všichni jeho kolegové. Nebyl problém s tím, že by někoho probudil.

Se sáčkem čerstvého pečiva z malé pekárny na rohu se vrátí do bytu. Zkontroluje Adriána, aby zjistil, že stále ještě spí. Dolehne na něj únava z probdělé noci. Stáhne ze sebe oblečení a vleze si pod peřinu. Usne trhaným spánkem, kdy kontroluje Adriána. Má o něj strach. Nevidí často, aby byl v takovém stavu. Naposledy asi před rokem, kdy chytil nějakou střevní chřipku.

*

Vyleze z postele v o dost lepším stavu, než jak se cítil v noci. Daniel vedle něj spí. Pohled mu padne na hodiny. Neměl by být v práci? Zatřese jeho ramenem. Dvě rozespalé oči na něj upřou svůj pohled. "Nezaspal jsi?"

Dany zavrtí hlavou. "Nezaspal. Volal jsem tam. Fixe jsem vyvenčil… klidně si ještě lehni." Pohladí ho po ruce. Rozespale si protře oči a povzdychne si, když se jeho přítel k ničemu nemá. "Je ti alespoň trochu líp?" Adrián přikývne.

"Půjdu si dát sprchu." Řekne tak nějak chladně? Daniel se za ním smutně dívá. Měl o něj v noci strach. A potom by si naflákal. Adrián mě taky o něj strach a on se mu neozval. Vždycky se ozýval, když byl na kole… Vyhrabe se z peřiny, stáhne ze sebe prádlo. Mlčky přejde k Adriánovi, který sebou trochu trhne, když se dotkne jeho nahých zad.

"Promiň." Řekne do jeho zad. Pohladí dlaněmi bříško. "Choval jsem se jako blbec. Jen už se na mě nemrač. Udělám cokoliv. Prosím." Začne žebrat o odpuštění.

"Příště mě alespoň upozorni, že místo na kolo jedeš rovnou do hospody… děkuju." Zamrmlá si.

"Byl jsem na kole!" ohradí se dotčeně.

"Jestli myslíš, že jsem blbej, tak nejsem, Danieli. To tvoje na kole bylo pět kiláků tam a pět zpátky."

"Fajn. Hlídáš mě?" opustí rukama jeho břicho, oddálí se.

"Ne. Dával jsem ti do peněženky peníze a měl jsi tam účtenku. Nejsem blbej, abych nevěděl, kde jsou tady jaký hospody. Jezdíme do nich dost často."

Daniel se zamračí. "To neznamená, že když jsem potkal kluky, že bych s nima nemohl jít…"

"Ale o to tady vůbec nejde, Danieli! Mě sakra jen štve, že sis neudělal půl minuty času na to, aby napsal zprávu svýmu podělanýmu manželovi. Jenomže já tady byl mrtvej strachy o tvojí prdel! Na tom přece vůbec nezáleží, že jo." Chytí se za hlavu. Neměl by takhle pokoušet narušené zdraví. Hlava ještě pořád nepřestala úplně bolet.

"Já jsem se ti omluvil. Uvědomuju si, že jsem udělal chybu. Nic v tom nebylo, vážně. Prostě jsem zapomněl."

Adrián přikývne. "Teď kdybys mě nechal vykoupat, byl bych ti vděčný."

"Můžu ti…" "Ne!" "…omýt záda." Je zaražen, s jakou razancí to ne, vyšlo. "Fajn." hlesne jen. S ručníkem v ruce vycouvá z koupelny. Opravdu netuší, co se tady děje. Co Adriánovi přeskočilo přes nos. Vztekle kopne do skříňky. Zanadává, když si ukopne palec. Bolestí se mu zatmí před očima.

S kulháním přejde raději do obýváku, aby nezvětšoval tohle napětí. Přerostlé psisko na něj zvedne svůj kukuč. "A ty na mě taky nekoukej." Hodí sebou na gauč tak jak je. Nahý. Stáhne z prstu jediný prsten, který nosí. Prohlédne si rytinu uvnitř a musí se usmát. S pohledem na něj upřeným usne.

***

Adrián zalape po dechu, když spatří opálené místo na Danyho prsteníčku, ale prsten nikde. "Ty sis ho sundal? Proč?" Srdce se rozbuší ve zběsilém tempu. To už ho nechce?

Zmateně se zahledí na prázdné místo. Zavzpomíná, kde ho měl naposledy. Ještě včera to určitě bylo… "Nesundal jsem ho úmyslně."

"Ty se chceš rozejít?" řekne Adrián šokovaně.

"Cože? Proč, proboha? Nechci, Adriáne! Kam k čertu jdeš?! Já ho nesundal úmyslně! Díval jsem se včera na tu rytinu, musel mi vypadnout, když jsem usnul. Já ho najdu, no tak. Věř mi, prosím." Řekne zoufale. Zmizí záchranářská taška a bouchnou mu dveře před nosem. Zoufale projede své vlasy prsty. Sesune se podél zdi, než si uvědomí, že by ho měl najít. Najde ho pod gaučem. Okamžitě si ho nasadí na správné místo a vydechne. Kdyby ho ztratil, byl by to průser. Teď už jen vysvětlit tohle nedorozumění.

Adrián však přijde až pozdě v noci, když on už spí.