10. Kapitola

Omlouvám se za malé zpoždění. (Kdo chce vrhnout Avadičku, směle do toho.) Znáte to... horko, práce, únava... a totální těžkosti vlastních myšlenek. Mám takový pocit, že tahle kapitola je nějaká vážná a prostě... divná. Kdo si to myslí taky, nechť zvedne ruku. :D A pokud chceme pokračovat v "komentářovém tempu" jsem stále ochotná. *mrk, mrk*

Nejsem si jistá, zda se dnes najde někdo, kdo v této kapitole najde nějakou odpověď, ale pár jistých věcí tam je...

Věnování? Myslím, že je jasné. Ha! Dnes je vyjmenuji! Komentující: yazzy, Medvídek, Wieta, KalamityJane, Monika, Nyce-oH, Lili, barbor, Baruska, Sung, sisi a Sarelle. A zopakujeme si ještě jednu mojí oblíbenou větu: Tohle je jen díky Vám.

10. Kapitola

---

Nešel.

Horko těžko se od sladkých rtů odtrhnul, ale nahoru nešel. Tisknul svůj vzrušený klín na jeho podbřišek, protože byl o několik čísel větší. Jasně však pod svým vlastní vyboulením cítil, že ani Juliána to nenechávalo chladným. Nejdřív zavrtěl hlavou než nabral druhý dech. "To nejde." Prsty pohladil hladkou tvář.

"Uvidíme se?" modré oči odhalily malé zklamání.

Nejistě přikývnul. "Možná."

Nesmělý úsměv. "Budu se těšit." Strčil mu do prstů malý papírek s telefonním číslem a Petr na něj překvapeně pohlédnul. Přikývnul.

Autobus takhle v noci jezdil jednou za hodinu, takže šel pěšky. Tiše se kradl městskou částí, kterou neznal, ale pamatoval si, odkud přišli a odkud snad chytí tramvaj nebo metro, na které by mohl mít štěstí.

Vrátný se na něj podezřele podíval, jak hledal známky alkoholu v jeho krvi. Nečekal na výtah, nebylo ho třeba. Pokoj však nebyl prázdný, jak očekával. Vlk se právě chystal do postele. Zářivý úsměv, který mu byl věnován ho ale minul.

"Užil sis? Julián je fajn, ne?"

Pokrčí rameny. "Jo. Je fajn. A ne, neobtáhnul jsem ho při první příležitosti. Děkuju pěkně."

"Nelíbil se ti?"

"O to nejde. Nesedl mi na někoho, kdo by chtěl jen sex. Jdu si dát sprchu." Zmizí za dveřmi s ručníkem mnohem dřív než Vlk stihne nějak odpovědět. Musí si ještě promyslet tu situaci z kina. Měl by to Vlkovi říct? Jemu se to vůbec nelíbilo. Zamyšlení zmizí s prvním proudem horké vody na jeho tělo.

***

"Vlku, rozuměl bys prosím tě tomuhle?" otočí se na kolečkové židli ke svému spolubydlícímu, který se momentálně úspěšně poflakuje a u toho konverzuje se svým přítelem přes nějaký chat.

"Hele, domácí úkol, který jsem před lety taky vypracovával." Zazubí se na něj. "To je jednoduché, hele. Dám ti postup a ty na to přijdeš sám." natáhne se po papíru a propisce, kam mu sepíše důležité body, jak postupovat. "A jak to jde s Julim?" zeptá se tak nečekaně, až to Petra zarazí.

"Jak by to mělo jít?"

Vědoucný pohled. "Sešli jste se po tom kině?"

Zavrtí hlavou. "Ještě ne. Nedokázali jsme skloubit čas."

Úsměv. "Takže jste si alespoň napsali?"

"To netvrdím." pokrčí rameny. "Díky za ten návod." vezme si nabízený papír a usadí se s ním zpátky ke stolu, aby začal řešit úkol.

"A nechcete jít s námi zase ven?" nabídne mu. "Zítra Lukáš přijede..."

Zavrtí hlavou. Kousavou odpověď polkne. Ještě by si Vlk myslel, že na Lukáše žárlí a to nemůže dopustit. "Až budeme chtít, tak se nám to povede." pokrčí rameny.

"Jak myslíš."

…

Pípnutí zprávy ho vyruší přesně v momentě kdy zjistil, že už se celkem nudí a nemá nejmenší zájem pokračovat ve své předchozí aktivitě. Líně po něm sáhne, aby si přečetl, kdo ho shání.

Nesel bys ven? J.

Překvapeně pohlédne na esemesku. Tak náhle? Prsty vyťukají okamžitou odpověď.

Dej mi hodinu. Sejdeme se jako posledne.

Zvedne se od stolu, aby čapnul ručník a holení. Nepůjde ven jako nějaký křovák.

"Někam jdeš?" ozve se za ním.

"Jo, za Juliánem." odvětí jen od dveří, aby je zastaven.

"Ale Lukáš přijede přece až zítra..." překvapí Vlk Petra svou myšlenkou.

"Jsem snad závislý na tom, kdy tu je nebo není Lukáš?" To mu může být ukradené, ne? Odpovědí je mu zavrtění hlavou a odvrácení zpátky k počítači. Buď mu něco uniklo nebo je totální negramot, ale nějak nechápe to, co se tady děje. "Chtěl jsi mít volnej pokoj?" Nedá mu to, aby se nezeptal.

"Možná. Ale podruhé už to po tobě nemůžu chtít. Zase bys nastydnul a potom dva týdny kašlal jak tuberák."

"Nemusíš si dělat starosti. Stejně jsem si chtěl zajet nakoupit, takže to můžu odložit na zítra. Pokud vám tedy dvě tři hodinky budou stačit." zašklebí se.

"Uvidím zítra..."

"Jak myslíš." zapluje raději do koupelny. Vlk je dnes nějaký podrážděný, takže raději nebude dráždit hada bosou nohou.

…

"Petře?"

Otočí se za skoro nesmělým oslovením, jako by se dotyčný bál, že mu za vyslovení jména půjde utrhnout hlavu. "Honzo?" řekne překvapeně, když se otočí k buňce Honzova pokoje.

"Měl bys... minutku?"

Podívá se na hodinky na svém zápěstí. Jde s předstihem. "Měl bych i dvě. Potřebuješ něco?" Udělá pár kroků blíž, protože nestojí o to, abych jejich rozhovor slyšel i někdo jiný.

"Půjdeš ke mě? Tady má uši i klika u dveří."

"To máš pravdu." přikývne a proleze kolem Honzy do pokoje. Ale pokoj má tahle místnost vypadající jako skládka jen v názvu.

"Omlouvám se za nepořádek. Denis je trochu... asi ho doma nenaučili ani význam slova úklid." pokrčí rameny. "Chceš si sednout?"

"Ne, díky. Cos mi chtěl?" Přijde mu, že vzduch v pokoji lehce zhoustnul. Odpovědi se nedočká. Honza mlčky přistoupí o pár kroků blíž a on, bez šance na únik, je uvězněn mezi hromadou bordelu, dvěma postelemi a v hlavní cestě stojícím Honzou. Vytrhne se ze sevření Honzových prstů, které vyhledají jeho ruku. "O co jde? Myslel jsem, že jsme si tohle vyjasnili."

"Nebraň se tomu... vím, že mě chceš, stejně jako já tebe, Péťo."

"Nemáš nejmenší ponětí o tom, co já chci, Honzo. A neříkej mi Péťo." zamračí se na jeho ruku, která se znovu vydá k jeho paži. Pevné sevření zesílí, když se pokusí znovu ten dotek setřást. Jeho tvář ovane horký dech. "Honzo, neblbni." pokusí se zaprotestovat, ale je to jako mluvit do prázdna. Jasně přes oblečení cítí erekci tisknoucí se k jeho stehnu. Příliš rychle a bez stimulace. Prudce sebou trhne, volnou rukou udeří svou pěstí do hrudníku před sebou. Podaří se mu tím odvrátit Honzovu pozornost, vytrhne se mu, když stisk na okamžik povolí. Přiskočí ke dveřím, aby je otevřel a s hlasitým zabouchnutím vypadnul z toho smradlavého doupěte.

Až na schodech si dovolí zvolnit své tempo. Vůbec se mu nelíbilo, kterým směrem se chtěl Honza ve svých plánech ubírat. Takže nejdřív by chtěl, aby mu byla přidělena svatozář a teď po něm takhle vyjede? Projede své upravené vlasy svými prsty, aby je o chvíli později zase krotil.

Je totálně zmatený a vykolejený a... všechno. Proč ho musel Honza odchytit s takovou věcí zrovna ve chvíli, kdy se chystal na rande.

Je pozdě vytahovat mobil a omlouvat se ze schůzky? Podívá se na hodinky na svém zápěstí. Zdržel se víc, než chtěl. Přidá do kroku. Ve sprše se připravil na všechno, co by mohlo vyústit z jeho setkání s Juliánem a najednou přijde takový šok. To se mu vůbec nezamlouvalo.

…

K nákupnímu centru se přižene na poslední chvíli, ale hodinky ukazují, že má ještě minutu času. "Ahoj, omlouvám se, že tu musíš čekat, ale vyskytly se malé komplikace..." zazubí se na Juliána zachumlaného do bundy a velkého šátku, ve kterém skrývá svou tvář pře větrem.

"To nic. Ahoj. Přišel jsem před malou chvílí. Je fakt zima."

"Docela jo. Dáme si kafe nebo třeba čajovnu? Něco komornějšího?" mrkne na něj. Zažene myšlenky na Honzu do pozadí, protože se chce chvíli taky bavit. Nebude se pořád ohlížet na druhé, jak jeho myšlenky diktují.

Julián dle očekávání zrudne, ale jeho tváře jsou rudé od chladného větru, takže se červeň jen prohloubí. "Čajovna zní dobře. Dokonce bych věděl o jedné, kde nebude tak narváno."

"Výborně, tak vyrazíme? Čím míň času strávíme venku, tím méně budeme zmrzlí." Ale zahřívání ve dvou by nemuselo být špatné. No jistě, v přítomnosti hezkého kluka, který ho dostává svými rozpaky, se bude raději zaobírat úplně jinými problémy, které v něm jeho přítomnost vyvolává. Galantně nabídne své rámě, které je s překvapením v celém Juliánově postoji přijato. Je veden do jedné ze zadních uliček menšího náměstí, kde se skrývá ona čajovna. Spokojeně zjistí, že to je něco, co představoval. V čajovně je kromě jich a obsluhy jen nějaký mladý pár, který si jejich příchodu ani nevšiml, jak jsou zaujatí sami sebou. Julián ho zavede až do nejzadnějšího koutku, kde jsou na koberci vyskládané polštáře všemožných i nemožných barev.

"Vodíš si sem někoho často?" I přes tmu dokáže rozpoznat zrudnutí, které rozhodně není způsobeno počínajícím mrazíkem.

"Jsi první."

"Och, jsem poctěn." Ale v duchu se nad tím zapýří. Takže je první? A v čem dalším je ještě první? Po tom nevyřčeném pozvání do postele by ho tipoval na zkušenějšího, ale když nad tím přemýšlel, tak taky mohl být tím, kdo bude úplně první. Prostě jen na zkoušku. Ale nehnulo s ním ani jedno zjištění, které by mohlo být pravdivé. Taky mohlo být všechno úplně jinak, než si představoval. Natáhne se po nápojovém lístku. Příjemné šero a omamná vůně z vonných tyčinek ho podivně uklidňují a uvolňují. "Máš nějaký oblíbený? Něco extra?" podívá se na Juliana přes svůj lístek a zkoumavě prostuduje jeho tvář.

"Černý drak je skvělý, potom vodní víla nebo nebeská brána. Ty jsou mým bodem, pokud si zrovna nemůžu vybrat nebo nemá nějakou specifickou chuť."

Petr pokýve hlavou a začte se do popisků všech čajů, které ho zaujmou svým názvem. "Zkusím tu nebeskou bránu. Vypadá dobře." Posadí se do tureckého sedu a zahledí se na Juliána, který je zabořený do nabídky. Pousměje se. Ten kluk ho přitahuje zřejmě svoje nevinností, jinak si to nedokáže představit, že by mohl být někým tak okouzlený. Vyvolává v něm pocit, že se o něj musí starat.

"Dám si to samé.... co je?" zmateně se prohlédne, když zaregistruje Petrův pohled na svém těle. Není někde špinavý?

"Nic... jen..." přejede svým prsty po Juliánových, který si složil dlaně do klína. "Pojďme si obejdnat." Pousměje se, když si uvědomí svoje chování. Možná by se neměl tak hlídat. Možná by tomu měl dát průběh a užít si alespoň trochu něčí přítomnosti, když něco takového ještě sám nezažil. Vztah sice ano, ale bez takových něžností, o které se nyní jeho podvědomí pokoušelo.

O chvíli později se Petr přesune vedle Juliána. Dost blízko na to, aby to mohlo být jen přátelství. S čajem na malém stolečku se nemusí obávat toho, že by je obsluha rušila. Ne do doby, než si sami zazvoní. "Řekni mi... co od toho čekáš?"

"Vlastně... nevím. Něco?" nesmělé pousmání a prsty na jeho tváři. Kromě toho polibku je to snad první dotek, který mu Julián takhle věnoval. Skloní se k němu. Do jeho rtů se opře horký dech a on neodolá, aby šťavnaté rty vypadající jako po konzumaci jahod, nepolíbil.

"Něco bez ničeho?"

"Berme to tak."

A to mu jako odpověď prozatím stačí. Uvelebí se svou hlavou do Juliánova klína. Bez protestů přijme prsty, které se trochu rozpačitě propletou s jeho krátkými vlasy. Nakonec by to mohlo být třeba i fajn. Mít se ke komu stulit.

Bez Lukáše.

Bez Honzy.

Bez Vlka.