2. Kapitola

Beta: Alex

2. Kapitola

---

"Říkej mi Vlk…" Petr překvapeně pohlédne na nataženou ruku svého spolubydlícího, se kterým zahájili dnešní ráno bobříkem mlčení. Ale opravdu poctivým bobříkem.

"Aha… zvláštní jméno…" nazvedne obočí.

"Moje příjmení je Wolfík, křestní jméno je jen pro dobré přátele a blízkou rodinu, zbytek mi říká Vlku. Ber nebo nech být." zahledí se na něj zarputile. Aha, takže tady se jméno prostě nedozví…

"Petr… ale to už jsem říkal," přijme nakonec napřaženou ruku a nechá si ji stisknout v jemném stisku. Vlk přikývne na souhlas.

"Omlouvám se, že jsem byl včera tak nepříjemný, ale opravdu jsem žádal o to, abych spolubydlícího neměl…" hlas zní tak pevně a sebejistě, až Petrovi přeběhne mráz po zádech. Takhle na něj asi ještě nikdo nemluvil.

"Buď v klidu, pokud se u Honzy uvolní místo, stěhuju se. Nebudu ti tady dělat pařez, o kterej musíš nuceně zakopávat…" mávne nad tím Petr rukou. Včera se o tom v hospě s Honzou bavili. Nechtěl sice dávat na haló efekt ostatních, ale tak nějak se mu zatím potvrzovalo to, co mu všichni o Vlkovi říkali. Právě se chystá se na svůj první školní den. Za chvíli by měl, stejně jako devadesát procent ubytovny, sejít dolů a vydat se na zahajovací hodinu, aby se zapsali do nových semestrů. Stejně tak Vlk, kterému zvonil budík ve stejnou chvíli jako jemu. V tichosti se nasnídali, každý u svého stolu a až když se dal do převlékání, Vlk se k němu natočil na seznámení.

Po očku sledoval Vlkovo chování. Musí zjistit jeho jméno. Sice by ho takové oslovení mohlo štvát, ale tak sakra mají spolu bydlet, tak by snad jeho pravé jméno mohl znát, ne? Chlapec na sebe natáhnul tmavě modré, až černé džíny a tílko stejné barvy, které skryl černo bílou mikinou s nějakým znakem, který Petrovi nic neříkal. Snad nějaká sekta? S ohledem na ty dlouhé dredy by se tomu nedivil. A neuniklo mu ani malé tetování jakéhosi zvířete, které nestihl rozpoznat, na lopatce, když se k němu Vlk otočil zády a oblékl si tričko.

"Uží si první den ve škole… jo a… nezapomeň zamknout i první dveře, nikdy nevíš, kdo by ti chtěl sežrat jídlo z lednice…" poukáže na fakt, že si do ní včera Petr vyskládal kupu jídla, o které by nerad přišel. Sám se zbytkem rohlíku mezi zuby zmizí.

"Díky, tobě taky…" popřeje mu zpátky Petr, i když je dost zmatený z toho všeho. Hlavně z té změny jeho chování. Zatřese hlavou, zavře otevřené okno a s posledním podíváním se do batohu zkontroluje, zda má všechno, co mít musí. Obzvlášť formuláře na vyřízení všech těch karet, které musí mít…

…

"Čau Petře, připojíš se k nám dnes večer? Budeme pokračovat ve včerejší párty…" Pozve ho hned Honza, který vykoukne z buňky dvou pokojů s vařečkou v ruce.

"Čau… díky za pozvání, ale dneska se nezúčastním. Musím si vyřídit ještě nějaký věci, takže jen co si odložím, letím hned zase do města…"

"Aha… no, tak kdyby sis to třeba rozmyslel, najdeš nás ve stejným podniku…" mávne někam za sebe, kde se vzdušnou čarou nachází ona putika.

"Díky, ale dneska to asi nehrozí… bavte se," zapluje do svého ztichlého pokoje, protože Vlk ještě přítomný není. Na chvíli má klid. S povzdechem si sedne k seznamu věcí, které musí vyřídit a odškrtá ty, které už vyřízené má.

Překlene se docela pozdní hodina a on je pořád sám. Bylo by mu to skoro i jedno, jen kdyby to nebylo opravdu trapné. Mít spolubydlícího, nevycházet s ním a ještě se navzájem vyhýbat.

"Čau," dveře se otevřou a v nich se zjeví Vlk s taškou plnou knih, které začne ihned skládat na stůl a třídit je, zřejmě podle stupně důležitosti.

"Ahoj," zamumlá si Petr spíš pro sebe než na pozdrav. Zaleze do postele s knihou francouzštiny, kterou se snaží podomácku naučit sám.

"Co první den ve škole?" zeptá se zúčastněně Vlk a otočí se na něj s nečitelným pohledem.

"Hele… jestli chceš udržovat nějakou konverzaci jen proto, že jsme spolubydlící, tak se nemusíš namáhat…"

Ten jen pokrčí rameny. "Chtěl jsem navázat přátelskou atmosféru…"

"To jsi vždycky takový?"

Vlk se na něj zaraženě otočí od knihy, pro kterou se sehnul. "Jaký?"

"Takhle nezaujatě ledový…"

"Lepší si držet odstup…"

"No jasně, ale nepřijde ti to moc? Podívej… neznám tě, ale chováš se fakt divně…"

"Život v samotě tě naučí. A ne, nejsem pořád takový, jen mě musí člověk líp poznat, víš? Nedávat hned na dojem těch, kteří si myslí, jak moc mě znají," uchechtne se ironicky.

"Neřekl jsem, že jsem tě odsoudil podle názorů ostatních, jenže ty se jevíš přesně tak, jak mi tvrdili. Takže promiň, ale když se tam chováš ke všem v tvém okolí, nemůžeš se divit," pokrčí Petr rameny.

"Studuješ psychologii nebo co?"

Petr se uculí. "Dostal jsi holt pro tenhle školní rok Černýho Petra, no."

…

Další ráno je to to samé, společné vstávání jako předešlý den a stejně tak i odchod. Petr raději zavítá do malé kantýny, aby oblažil svůj žaludek přítomností nějaké poživatiny, a vydá se do své studijní skupiny, aby zahájili rok první přednáškou, kterou si včera zapsali.

Nečekal by, že na oboru Překladatelství a tlumočnictví mohlo být tolik studentů. Ale asi nebyl jediný, kdo o to měl zájem. V místnosti byla poslední volná místa v dolních řadách, kam se mu tedy moc nechtělo, ale nic jiného mu nezbývalo.

"Čau, máš tady prosím tebe místo?" osloví dívku, která se na něj usměje.

"Jasně, klidně si přisedni. Taky jsi nečekal tolik lidí?"

"Ani ne… jestli ten předmět nemáme spojený i s jiným ročníkem…" poslední slova vyzní do ztracena, když zahlédne v horní řadě partu dobře se bavících lidí, mezi kterými si nachází dredatá kštice jeho spolubydlícího.

"Je úžasnej, co?"

"Prosím?" zarazí se. O koho úžasnýho má jít?

"No ten dredatej, prý mu nikdo neřekne jinak než Vlku. A to i učitelé si tu přezdívku oblíbili. Jasně… pár profesorů mu říká pane Wolfíku, ale jsou to prý jen výjimky. Mám tady sestru v jeho ročníku a jsou z něj všichni hotový. Ten kluk je úžasnej," rozplývá se nad Vlkovým vzezřením a hltá ho pohledem.

Petr si v duchu zanadává, že nezaujal pozici v nejspodnější a nejprázdnější řadě. Teď tady bude muset poslouchat ódy. A další člověk, který neprojevil zájem se seznámit. Zachmuří se. Copak ty lidi nějak odpuzuje nebo co?

Pocit, že se na něj někdo dívá a následné mrazení v zádech, raději potlačí do postraní a odmítne se otočit.

…

Připadá si vyždímaný jako citron a naprosto neschopný zvládnout cokoliv z toho, co do nich hned v první hodině chtěli nahustit ti dva stařičcí profesoři, z jejichž konverzace mu lezla hlava kolem, jak se snažil něco pochytit. Poznámkami popsané papíry zastrčí do tašky a vypadne ze třídy mezi prvními.

Na pokoj přichází schvácený, jen ze sebe strhne oblečení, už kráčí do sprchy, aby ze sebe smyl všechnu tu tíhu, která na něj během cesty dolehla. Co si to usmyslel za pitomost, že bude studovat překladatelství a tlumočnictví? Vždyť to nemůže nikdy zvládnout. Připadá si hotový a to má za sebou zatím jen první dvě přednášky. Jak budou vypadat ty ostatní? Povzdychne si. Hodně ho taky děsí společné přednášky, protože jeho milý spolubydlící uvidí, jaký je idiot. Nemohl si přát lepší situaci.

Zabouchání na dveře sprchy ho vytrhne z apatie způsobené vlastními myšlenkami. "Mákni si, jsi tam už dvacet minut. Jsou tady lidi, kteří by se taky chtěli vykoupat." Ozve se za dveřmi Vlkův celkem naštvaný hlas.

Zavrčí sám pro sebe. Musí odněkud zjistit jeho pravé jméno. Říkat mu Vlku je opravdu zvláštní.

Vypadne z koupelny až o dalších několik minut později. Co na tom, že se ostatní chtějí taky koupat. Tím ostatním myslel jen sebe a tu chvíli taky vydrží. On na něj taky nechodí bouchat, že už je tam nějak dlouho.

"Můžeš." Pobídne spolubydlícího nataženého na posteli.

"To je dost…" líně se zvedne, do ruky vezme ručník a mycí potřeby.

"Nech si ty kecy od cesty, jo? Nikdo na ně není zvědavej, žijeme tady oba dva, tak bych docela ocenil, kdybys to už konečně začal respektovat." Zavrčí na něj jen. Chtěl s ním vycházet dobře, ale ten kluk se snaží o to, aby mu pil krev víc a víc.

"Na svůj první rok tady si dost vyskakuješ. Dej si bacha, aby se ti to nevymstilo." Ušklíbne se na něj jen jeho spolubydlící a vymizí do zapařené koupelny.

Petr ví, že šmejdit by se nemělo, ale prostě mu to nedá. Prohrábne hromádku se sešity v naději, že by mezi nimi mohl být založený index, kde by se pravé jméno dozvěděl. Možná by to nakonec jeho spolubydlícího dohnalo k tomu, aby ho přestal tak štvát.

"Hledáš něco konkrétního?" ozve se za ním. Dredy sepnuté do ohonu a mokré tělo, které zakrývá jen ručník.

"Taky jsi tam nemohl být dýl?" zavrčí Petr spíš jen pro sebe, a aniž by se znovu na svého spolubydlícího podíval, dřepne na svou židli a otočí se k němu zády.

"Pokud něco potřebuješ, stačí říct, nemusíš se mi hrabat ve věcech." Odvětí mu a jen sáhne pro nějakou lahvičku, už zase mizí ve sprše. Petr si zanadává, takhle se nechat nachytat. Teď si o něm ještě bude myslet, že je nějaký zloděj nebo něco podobného.