26. Kapitola
Už je to tak, nesu vám další kapitolu. A to hned druhý den po sobě. Poděkujte mému Keksíkovi, protože jsem měla dopoledne mimořádně dobrou náladu na přidání něčeho dalšího a Keks vybral kapitolu Zachránce, na kterém jsem musela nějakou dobu ještě pracovat. Takže věnování je myslím dnes jasné - pro Keksíka.
Připravte se na velký časový přesun.
26. Kapitola
Březen… Alex
Sledoval s úsměvem svojí sestru, jak přijala ruku svého budoucího manžela. Byl to nezvyk, vidět další své kolegy, které si Martin pozval na obřad, v oblecích a zářivých šatech. I on sám se v černém kvádru necítil zrovna dobře, byl zvyklý na volné pracovní kalhoty a bundu. Ale co by pro svou sestru neudělal? Navíc si z armády začínal zvykat na služební mundůr, který se při nástupech taky skládal z kvádra. A byl sice zvyklý na pozornost ostatních kolem sebe, jenže tohle byla naprosto jiná situace.
"Neboj, nezakopneš… moment… neměl bys uklidňovat spíš ty mě?" Byl nervózní za oba dva. Sára se svým úsměvem od ucha k uchu v nádherných bílých šatech… to snad ani nebyla jeho sestra. Jistě. Jako právník byla vždy upravená a profesionální, ale svatba… to bylo něco jiného. Byla jako královna, protože princezna pro ni bylo chabé oslovení.
Pohlédl na její šaty zase a znovu. Výkroj na zádech byl pro přítomné pány opravdu dechberoucí, zakrytý jen chabou krajkou, která spíš odhalovala než zakrývala. A Martin vypadal opravdu šťastně, že zrovna tahle kráska patří jemu. Nemohla si zřejmě vybrat lépe. Teda… lépe v určitém slova smyslu ano, ale Martinovu povahu měl málokdo. Teď už chápal všechny ty jiskry, které mezi nimi probíhaly. Stočí pohled vedle sebe, kde ze svého vozíku Michal sleduje probíhající obřad. Tak zvláštně potutelně se usmívá. Donutí ho to usmát se taky. Vypadá opravdu šťastný. Dorazil dělat svědka i se svým přítelem, který teď seděl přes uličku k němu. Slušelo jim to spolu. A netušil jestli si toho byli vědomi, ale všichni kolem nich mohli cítit ten cit, který ti dva k sobě vyzařovali. Co chvíli se po sobě podívali. Jen tak, nenuceně. Bylo zvláštní to sledovat, jako by jim člověk lezl do soukromí. Byli dokonalým párem.
Až když zazní z obou stran jisté "Ano" probere se zpátky do reality.
"Ale co když zapomenu, co mám říkat?" Michal právě uvazoval Martinovi kravatu, protože se mu tak klepaly ruce, že by to bez pomoci nezvládl. Alex putoval z místnosti do místnosti, aby se ujistil, že na svatbě jeho sestry je všechno v pořádku. Pobaveně se na něj zazubí. "Hlavně neříkej: jak se jmenujete a víte, kde právě jste? To by mohlo rozhodit i mojí sestřičku. Jo a… takové cože? Na otázku, zda si ji vezmeš, by taky nebylo nic dobrého." "A nezapomeň na Ne." zakroutí pobaveně hlavou Michal. Všichni čtyři v místnosti se rozesmějí. "Existuje i varianta napsat si tahák. Míša by měl mít v batohu propisku." Nakonec tužku nepotřeboval. Podařilo se jim ho trochu uklidnit i bez alkoholu a vymýšlení úkrytu pro tahák, protože Martinovi se dlaně potily tak, že by mu ta tři písmena hned zmizela. Bavili se hodně, ale on musel jít zpátky za svou sestrou, aby ji ujistil, že šaty jí padnou dokonale.
Uchopí do prstů propisku, aby se podepsal na řádek svědka nevěsty. Gratulace je na místě. S úsměvem Sáru obejme. Není třeba žádných slov, oni dva si vždycky rozuměli i bez mluvení. Zažili si toho spoustu. A tady končil ten jejich život plný volnosti.
"Ubližovat mojí sestřičce bych nedoporučoval." Mrkne významně na Martina. Ten jen s úsměvem přikývne. "Vím, dala by mi potom pěkně zabrat." "Správně." Zazubí se. Pustí jeho ruku a vydá se ke svým kolegům. Teď už dnešní den patří těm dvěma jako manželům.
…
Měl by si to užívat s nimi, přeci jen, sestra se mu nevdává každý den, že… myšlenkami však byl už na palubě speciálu, kterým odletí celý jednotka na misi. Ještě před měsícem to nebylo na sto procent, teď už bylo všechno jasné. V neděli večer letí. Proto nesmí ani pít. Musí být fit. Původně chtěl přijít jen na obřad, ale nakonec si to rozmyslel a bude se Sárou ještě i na oslavě. Chtěl s ní naposledy strávit co nejvíc času. Alespoň se smět na ni dívat. Takovou dobu se neuvidí…
"Jsi v pořádku?" Michal se k němu přitočí. Mezi koleny má skleničku s vlastním pitím. On sám se opírá o dřevěný altán a pozoruje novomanžele. Rozhlédne se, kde zůstal Michalův přítel, ale jak je vidět, tak si s ostatními dobře rozumí.
"Jistě…"
"Nezdáš se. Kam se poděl tvůj úsměv, nic mě nemůže rozhodit?"
"Tak ten už je dávno v trapu." Pousměje se. Armáda ho změnila. Teď už byl chladný vůči všemu, ovládaly ho jen vlastní emoce, které v sobě vyvolával jako nějaký trpitel. "Zítra večer letím a ještě dnes v noci musím odjet zpátky do kasáren… chci si Sáru užít alespoň takhle."
"Vím… slyšel jsem od Martina." Podotkne Michal a zahledí se stejným směrem jako Alex. Tancující dvojici atakuje svými blesky jeden z fotografů. "Jsi takhle šťastný, Alexi?"
Pohled ztvrdne. Rázně přikývne. "Jsem."
"Alexi, už to nemusíš dělat. Je konec, rozumíš?" Felix ho násilím odtáhl od figuríny, kterou měl během cvičení resuscitovat a zachránit. Amputace jako diagnóza byla častým úrazem právě na misích. Vykolejeně se díval na všechnu tu tekutinu imitující krev, která se mu roztékala po rukách a ochotně se vsakovala do služebního oblečení. "Je čas letět. V pořádku?" byla to chvíle, kdy poprvé po dlouhé době zklamal sám sebe. Ale byla to jen figurína. Teď už věděl, že v reálné situaci by stejnou chybu neudělal. Ne když si mohl zpětně uvědomit svoje chyby. Jenže… kde končí cvičení a začíná realita? Jeho motlitba, aby se do takové situace nikdy nedostal, by mohla být vyslyšena. Proč by měli umírat nevinní lidé pod nastraženými minami, které se pokoušeli pomáhat odstranit? Rozhodně v tu chvíli nebyl šťastný.
"Dávej na sebe pozor, Alexi." Sára ho k sobě tiskla v pevném objetí. Nějak ho najednou nechtěla pustit odletět tak daleko, kde o něm nebude mít žádné zprávy. U záchranky by za ní přišli dva policisté s čepicemi v rukách a sdělili by jí, že její bratříček byl zraněn, ale takhle? Byla snad nějaká možnost dozvědět se o jakémkoliv dění za branami kasáren? Až několik desítek dní potom, co přijde zpráva na konzulát. Posly smrti byl bulvár. Strach, který ji sužoval uvnitř, na sobě nedala znát. Nemohla Alexe rozhodit svými vlastními pocity. "Zelená ti vlastně vůbec nesluší… Vrať se mi, bráško." A potom už jen nasednul do vozidla, které pro něj přijelo, aby ho odvezli. Nemohl ze sebe setřást pocit, že něco provedl. Něco, čeho bude později litovat.
"Stále žiji svou prací. To ona mě nutí zlepšovat se a pohání mě v dalším životě."
…
"Všechno v pořádku?"
"Proč se mě všichni ptáte na to samé?" vyjede po Felixovi, který se vedle něj najednou objevil.
"Protože vypadáš fakt hrozně. Svatba se nevyvedla?" pousměje se na něj a dovolí si ho obejmout kolem pasu. Natiskne se na rozložitá Alexova záda. Nejsou sice partneři oficiálně, ale Alex se proti jeho chování vůči němu nijak nevyjádřil. Nevadilo mu to. Nebo to nedal najevo. A vlastně to dělal jen v soukromí, aby je nedostal do nějaké kompromitující situace.
"Řízení vám jde skvěle, ale měl byste zapracovat na týmové spolupráci. Stále ještě jste se nevypracoval na hlavního velitele zásahu, abyste mohl rozhodovat. Buď se naučíte v řízení pokoře nebo budete muset skončit. Tady jsme tým. Musíte poslouchat to, co vám říkáme. Neděláme to jen pro srandu." Proč mu to najednou nešlo, když s Robinem spolupracovali skvěle, i když Robin byl jako lékař vedoucím každého jejich výjezdu? Byl najednou tak roztěkaný. Snažil se o udržení své důstojnosti, ale tady za branami musel se vším začínat úplně od počátků. Všechno fungovalo stejně, ale bylo to jinak.
"Svatba byla fajn. Odlétají zítra ráno jako my." Řekne jen. Tu svatební cestu jim dal on. Ale nebyl to dárek, který by je měl překvapit. Naopak byl rád, že si to naplánovali takhle. Sára alespoň přijde na jiné myšlenky. Až do teď mu nedocházelo, jak silné pouto mezi sebou mají. Když letěl do Finska, tak měl jisté, že se vrátí zpátky domů. Byl to jen výcvik, ale od zítřka už to bude realita života. A nikdo mu nemůže říct na sto procent, že se vrátí domů.
"Hmm… to je fajn. Kluci vedle ve stanu pořádají malý mejdan, nechceš se přidat?"
Zavrtí hlavou. Mejdan je to poslední, kde by teď chtěl být. "Raději půjdu spát, abych se na let pořádně připravil. Něco mi říká, že to nebude jednoduché."
"To nebude, Alexi. Od zítřka už bude všechno jinak."
"Pomiluj mě."
Strne. Nějak… "Cože?" obrátí si ho čelem k sobě.
"Slyšels, pomiluj mě. Teď. Hned. Jestli bude všechno jinak, udělej to dnes ještě tak, jako by mělo být všechno stejné."
Trhaně přikývne. Ale není si jistý, jestli zrovna teď je schopný vzít si to, co je mu nabízeno. Stiskne ho pevně do náruče.
Má pravdu, když říká, že zítra už bude všechno jinak. V pouštích, kam je z letiště převezou, končí normální život.
***
"Vítej v mém světě." Řekne Felix jen, když jsou vysazeni na jedné z hlavních základen. Všude kolem nich se pohybují vojáci, kteří už jsou tady nějakou dobu. Ale všechno jsou to pěšáci vojáci, kteří zasahují v akcích. Oni se budou ještě přesouvat do tábora, kde je jedna z velkých polních nemocnic. Tam budou oni společně se svými týmy sedět v helikoptérách a budou připraveni na jakýkoliv zásah.
Zhluboka se nadechne suchého vzduchu, který zde panuje. Slunce je horké už i v tuhle dopolední dobu. Sluneční brýle se silným filtrem, které vyfasovali, tady budou opravdu potřeba. "Fajn, tak kam máme jít?"
"Nahlásit se do hlavního stanu a odtud nás ještě převezou. Uvidíš, tam se ti bude líbit." Konečně si dovolí úsměv. Během letu měli rozebranou týmovou diskuzi o různých situacích, které museli probrat. Protože po vysazení už na řeči nebude čas. Alex se na zemi zdá být už uvolněnější, než jak byl těsně před odletem, ale nedivil se mu. Před svým prvním odjezdem na misi byl taky nervózní. Obzvlášť u Alexových rychlých podmínek. Oni na to byli připravováni systematicky několik let.
Byl zpátky jeho profesionální postoj i úsměv, o který v kasárnech přišel. Vybudoval si nový, lepší. "Jo, myslím, že se mi tu líbit bude. Pojďme pomáhat ostatním."
Komentáře
Okomentovat