4. Kapitola
Jsem tu s další kapitolkou o něco dřív než sděluje kalendář, ale nemyslím si, že by vám to mohlo vadit. Mám tady kapitolu plnou... huh, jak to jen popsat? No, uvidíte sami a doufám, že mě za to všechno prostě a jednoduše nezabijete. Takže přidávám milé věnování :D jmenovitě minule komentujícím: barbor, yellow, medvídkovi, Satiras, Nyce-oH, sisi, mému Keksovi a Lili. Tahle kapitola je dnes jen díky vám, protože mě to popohánělo, jinak by mě asi dohnala krize, která se o mě pokouší. Přeji příjemné počtení.
P.S. zdá se vám ten styl psaní podivný nebo je to jen můj subjektivní pocit?
4. Kapitola
Víkend trávil na koleji stejně jako většina ostatních. Někteří se doma ukázali jen jednou do měsíce a on měl v plánu vyrazit domů co dva týdny, ale když na to zpětně pomýšlel, nějak se mu nechtělo. Byl z té školy celý přešlý. Do telefonu rodičům jen sdělil pár informací o tom, jak se mu žije a že potřebuje udělat něco do školy, takže tenhle víkend domů určitě nedorazí a ten další se bude odvíjet od toho, jak bude muset zapracovat na školních povinnostech. Ne nadarmo je profesoři strašili, že první semestr je o vůli a trpělivosti. Zbytek neprojde. Maminka z toho byla zklamaná, protože mu chtěla uvařit něco dobrého na zub. A on teď místo toho, aby se raději doma cpal skvělým jídlem, seděl v pokoji se svým příjemným spolubydlícím a klepal do počítače jedno písmenko za druhým, aby měl práci hotovou a mohl jít ven. Uložit se do parku na lavičku a nachytat ještě nějaké poslední teplé paprsky. Bylo zvláštní, jak dobře se mu pracovalo, když Vlk za jeho zády klepal do počítače taky. Několikrát se přistihnul, jak se v zamyšlení do rytmu ťukání zaposlouchal.
Najednou se zvedl tak prudce, až sebou Petr trhnul, jak se lekl. "Jdu do centra. Nechceš se přidat? Nebo chceš něco koupit?"
Zaraženě se na něj otočí. Tohle překvapení by ani nemohl hrát. "To bych vážně směl? Doprovázet óóó velkého vlka samotáře na nákup?" zazubí se. Teď zrovna to vůbec ironicky nemyslel. A kupodivu je to vzato s lehkým pousmáním. Úspěch.
"Nenabízím to dvakrát, tak se rozmysli. Za deset minut odcházím." Řekne jen, než rozpustí své dredy, aby je mohl zase svázat do velkého copu.
Petr vystartuje ze svého místa. Nebude přeci dřepět celý den zavřený tady, když může dělat společnost tomuhle podivínovi a něco u toho zjistit. Třeba jeho jméno. "Hned se obléknu a razím s tebou. Lepší tvoje společnost než otevřená učebnice."
"Tak teď nevím, jestli to mám brát jako poklonu nebo se spíš urazit."
"Poklonu, samozřejmě." Zazubí se na něj Petr. Je překvapivě dobře naladěný. Na to že ještě před pár vteřinami přemýšlel nad složitostmi svého oboru.
"Hulil jsi snad něco, co mi uniklo?"
"No dovol, ten hipísák v tomhle pokoji jsi ty." A vzápětí si skousne ret, protože si není jistý, jestli náhodou nepřestřelil. Přeci jen je jejich stav komunikace stále na tenkém ledu.
Vlk se na něj podivně zahledí. V jeho obličeji se nevystřídá žádná emoce. Prostě se jen dívá. "Takové přirovnání bych si vyprošoval. Na mých dredech není nic divného, a když se nad tím zamyslíš. Přijde ti moje oblečení jako hipísácké?"
Petr zakroutí hlavou. Prohlédne si jeho vzezření oděné do perfektně padnoucích černých džínů a šedivého skoro upnutého trička s modrým potiskem. On oproti tomu vedle něj musí vypadat jako největší trhan. Vytáhne raději ze skříně kalhoty, které nosí normálně do školy a na nějaké větší akce, aby nechodil v něčem odrbaném. Přeci jen, tohle je teď trochu jiný svět. Zelené tričko přetáhne přes hlavu a natáhne se po keckách, které má nejraději. "Jsem hotov." Řekne jen, když do batohu hodí peněženku s mobilem i klíč od pokoje. Vydá se za Vlkem, který za nimi zamkne a začne brát schody dolů. Je zvláštní jít s někým ven. Probleskne mu hlavou. Když se nad tím tak zamyslí, tak ještě s nikým takhle ven nešel. Ani do školy. Což bylo trochu smutné.
"Nad čím přemýšlíš?" otočí se na něj najednou Vlk, když vyjdou na světlo před budovou. Zamžourá na něj přes paprsky slunce.
"To by tě stejně nezajímalo…"
"Myslíš? Psychologie mě vždycky bavila. A někdy pomůže, když se člověk jen vypovídá." Pokrčí rameny v naprosto nevlkovském gestu.
"Ale tak různě." Ošije se nepříjemně, přece mu nebude vyprávět, jak ho štve, že kolej se nestala tím, co od ní očekával.
"Jak myslíš. Klidně bych ti poskytl psychologickou poradnu zdarma."
Utvoří se mezi nimi jakási bariéra, která mezi nimi rozhostí ticho. V tichosti vstoupí na cestu parku, který je má dovést na městskou hromadnou dopravu.
"Čau kluci, na procházku? Snad ne rande?" ozve se vedle nich vysmátý hlas, který znají oba dva moc dobře. Honza se k nim i se dvěma dalšími, které Petr nedokáže zařadit. Ale jak vidno, zase přichází v tu nejlepší chvíli.
"To, že ty nedokážeš svůj ocas udržet v kalhotách, ještě neznamená, že to tak musí praktikovat i ostatní." Odbude do Vlk svou odpovědí. Petr se na ně zkoumavě ohlédne. Vlk se vždycky dokáže předvést.
"Alespoň nejsem jako morous z nedostatku sexu." Ušklíbne se Honza a potom sjede pohledem Petra. "A o tobě jsem si myslel, Petříčku, že přijdeš na to, kdo má úroveň a neklesneš."
"Jak jsi přišel na to, že mám nedostatek sexu? Spíš bych řekl, že jsem na to lépe než ty, Honzíčku. Měl bys to vědět až moc dobře, nemyslíš?" Vlk se nenechá rozhodit. Takových rozhovorů měl s Honzou už nespočetně mnoho. Znepříjemňovali si život navzájem už od doby, co nastoupili na koleji. A on Honzovi neroztáhl nohy.
"Nemusím každý den držet flašku s alkoholem, Honzo. Fakt ne." pousměje se Petr omluvně a vlastně se ani moc nechápe. Vždyť ten kluk je děvkař na první pohled. Došlo mu to už na tom prvním večírku, kterého se účastnil. Asi spíš jen nějak tajně doufal, že by kluci v závěru mohli být v pohodě a ze začátku dělali jen ramena, aby byli za borce. Ani tak si je však nechtěl rozhádat, protože nikdy nemohl tušit, kdy by se mu ta partička mohla hodit.
"Tvoje volba. Klidně se večer zastav. Bude pizza." Je mu odpovědí. Pokrčí rameny. Někteří holt nedokážou pochopit jeho situaci. Odvrátí se od nich a vydá se za Vlkem, který se nezdržoval zastavováním a pokračoval v cestě.
"Vážně by sis měl dát na Honzu pozor." Obrátí se na něj Vlk po malé chvíli, kdy jsou dostatečně vzdálení, aby je někdo nemohl slyšet.
"Proč?"
"Říkal jsem ti, že dostane každého, na koho si ukáže. A věř mi, to odmítnutí potom nebude příjemné. On je opravdu levná děvka. A to bez legrace. Je jen málo lidí, na které si nebrousil zuby a které nedostal. Má na koleji v tomhle pověst."
"Budu to já, kdo si nabije hubu, ne?" Vlastně ani neví, proč to řekl.
"Taky pravda. Je to tvůj boj. Až budeš brečet do polštáře, tak to udělej tak, abych ti nemusel říkat: já ti to říkal. Potom mě budeš nesnášet, protože jsem měl pravdu. Protože já Honzu na rozdíl od tebe znám."
"Fajn, díky. Beru to na vědomí. Už se o něm fakt nechci bavit. A vůbec, mám hlad. Jdeš rovnou nakoupit nebo se zastavíme někde na jídlo? Dneska se mi nechce nic vařit. Ta škola mě nějak odrovnala. A to je teprve začátek semestru…"
Vlk k jeho překvapení zakroutí hlavou. "To tě opustím. Já mám dnes v plánu si něco uvařit. Už dlouho jsem nevařil a fastfood mi přestal chutnat. Takže se rozdělíme." Jakoby nic se rozhlédne kolem sebe. "Takže se uvidíme v pokoji." Kývne na něj a bez dalšího slova se vydá pěšky směrem k nákupnímu centru.
Petr za ním zůstane zírat. Co se to tak najednou stalo, že se přestali společně smát? Zakroutí hlavou. Vlka a jeho chování nepochopí snad nikdy. Pokaždé když si začínal myslet, že by to mohlo být v pohodě, tak se něco podělá a dopadne to podobně jako nyní. Zamíří na autobus, který ho doveze k pizzerii. A potom se s ní uvelebí na posekaném trávníku v městském parku.
***
Zaklepe na dveře Honzova pokoje. Vlka v pokoji nepotkal, tak vyhrabal flašku, kterou nedávno koupil v supermarketu a vydal se na onu soukromou párty. Potřeboval změnit vzduch. "Čau, můžu se přidat?"
"Copak? Vlček už tě omrzel?" ušklíbne se na něj Honza, ale za ruku ho přitáhne dovnitř. Dveře zabouchne nohou. Petr s překvapením zjistí, že v pokoji se nachází jen další tři lidé. Ti dva kluci, které už s Honzou potkali odpoledne a Honzův spolubydlící. "No, vy se ještě neznáte. Kluci, tohle je Petr. Bydlí s Vlkem na pokoji. A Petře, tohle je Denis, můj spolubydlící a tohle jsou Ivan a Standa. Bydlí o dvě patra níž."
"Čau klicu." Vztáhne k nim ruku, aby si s každým potřásl. "Něco jsem donesl, abychom nebyli na suchu. Doufám, že nejdu nějak nevhod?"
"Ty nikdy, Petříčku, ty nikdy." Zazubí se na něj Honza a vytrhne mu lahev vodky z ruky. "To se hodí. Zrovna jsme sice rozpili jednu naší, ale nevadí, noc je ještě mladá." Blýskne se po něm svými bílými zuby. Petr se na něj zazubí zpátky. Buď z něj bude nepříjemný samotář jako z Vlka nebo se prostě bude bavit. A teď se bavit chce. Pořádně si přihne z nabízené lahve vodky.
…
Neměl nejmenší tušení, jak a co se stalo, ale najednou se ocitl na Honzově klíně. Čelem k němu se jejich zběsilé jazyky dostávaly do šermířského souboje, který v jižních partiích vyvolával dost intenzivní pocity.
"Hej, kluci! Kde se flákáte?!" Denis se vedle nich vyloupne z vedlejší buňky, která se stala jejich dalším útočištěm, když šli obtěžovat i další obyvatele. Jen oni dva se jaksi nemohli odlepit. "Hustý, vy si to tu skoro rozdáváte! Nechcete se k tomu zamknout?!" doprovázeno opileckým záchvatem smíchu.
Petr se s trhnutím odsune z dosahu Honzových náruživých rtů, aby na Denise pohlédl s alkoholovým oparem v očích. Jako první však promluví Honza. "Jestli nechceš do trojky, tak vypadni. Já si tady našeho zajíčka rád vychutnám sám." Přitiskne si ho majetnicky za pas blíž k sobě. Moc době si uvědomuje, co se jim oběma děje v klíně.
"Do trojky? A to bych směl?" zařehtá se blízko nich, než se natiskne na Petrovy rty. To však vyvolá záporné emoce v Honzovi. Vsune ruku pod Petrův zadek, aby si ho přidržel na svém těle a prudce vstane. Kolem pasu se mu omotají Petrovy nohy. Volnou dlaní stiskne Denisovo zápěstí. "A vypadni. Hned." Zabouchne za ním dveře. Klíč v zámku cvakne. "A teď už tě mám jen pro sebe." Svalí se i s Petrem do své rozházené postele. Tohle bude minimálně divoká noc.
Komentáře
Okomentovat