6. Kapitola

Znáte zákon akce a reakce? Já tedy doslovně ne, ale kdykoliv si na něj vzpomenu, tak mi podivně rychle vyletí koutky rtů nahoru, protože se mi vybaví naše indiánská fyzikářka ze základky, která mi nehorázně pila krev. A dostala jsem se k tomu tak, že po pondělní/nedělní kapitole jste mi udělali svými komentáři nehoráznou radost a já mám dobrou náladu (zneužívejte, dokud to jde). Ptám se tedy - zlobíte se za další kapitolu tak brzy? :D

Věnování patří komentujícím (pokusila jsem se odpovědět na všechny vaše komentáře bez velkých spojlerů), protože jen díky vám je kapitola již dnes. :)

6. Kapitola

---

Na chodbě ve škole získal pocit, že si na něj všichni ukazují. Že ví o tom, co se stalo. Jistě, po koleji se to rozneslo ještě během neděle, kdy střízlivěl, ale byl zavřený v pokoji. Nemusel se vyhýbat jejich pohledům. Teď byl bez šance. Paranoia.

Vlk s ním nekomunikoval. Vlastně ani neměl příležitost, když se Petr uvěznil do zajetí sluchátek a zahrabal se do peřiny, aby se po jídle ještě trochu prospal. Když se večer probudil, byl na pokoji sám. Ani nevěděl, kdy se jeho spolubydlící vrátil, protože zase spal. A nyní, když se na chodbě univerzity snažil Vlka spatřit někde v davu. Dredatá kštice je vážně nepřehlédnutelná. Tak ho nemohl vypátrat. Jeho tajný zdroj nabíjení energie se nikde nezjevil. Dokonce ani na společné hodině, kde nechyběli jeho spolužáci. Vlk však nebyl k mání. Víc se zachumlal do svojí vyteplené mikiny, i tak však jde s hlavou vztyčenou. Naučil se jednu věc. Ať už byl pokořený sebevíc, nikdy nedovolil ostatním, aby to viděli. Usadil se se svým batohem do druhé řady, kde si tak nějak vydobyl svoje místo. Ostatní seděli až od páté výš. Po vzoru ostatních i on vytáhl svůj notebook, aby mohl své poznámky datlovat rovnou do elektronické podoby, protože v těchto hodinách by asi rukou nestíhal. Možná tak každé první a poslední slovo v profesorově větě. Nedalo mu to. Co chvíli uhnul pohledem po strany, kde křivým křížem k sobě mohl normálně vidět Vlka. Nyní však jeho místo bylo volné. Na kraji řady v obklopení svých spolužáků, kteří ale nechyběli. Jen to jedno místo. To bylo přinejmenším zvláštní.

…

Obtěžkán taškou s nákupem na celý týden a snad i na víkend, plus s taškou z oblíbeného obchodu, ve které si nesl novou vyteplenou a vymazlenou mikinu, kterou nutně potřeboval, aby nemusel chodit stále v té samé. Vlka našel sedět za stolem, jak něco datloval do počítače.

"Nebyls ve škole." Konstatuje jen. Bez pozdravu.

Odpovědí je mu otočení hlavou. "Potřebuji dodělat jednu práci, jinak to nešlo. Oni se taky profesoři nezhroutí, když budu občas chybět. Sháněl mě snad někdo?" nazvedne obočí.

"Ne, jen jsem tam nebyl. Přišlo mi to divné, když jsi ráno nebyl v pokoji a potom jsem tě neviděl ve třídě."

"Musel jsem… ehm… něco si zařídit." Na tváři se objeví cosi mezi úšklebkem a úsměvem. "Je ti líp?"

Skoro by sebou přistiženě trhnul, protože zrovna v tuhle chvíli mu asi líp není. Ne po psychické stránce. A to si o sobě myslel, kdo ví jak není se vším vyrovnaný. "Jo, jasně."

"Tak fajn. Hele… nevím co přesně a jak přesně se mezi tebou a Honzou odehrálo, i když jistou představu mám, ale dej si pozor, jo? Dneska v kuchyni podezřele zmlkli, když jsem se přiblížil."

"A jak víš, že by se to mohlo týkat mě?"

"Nevím, ale jistota je jistota. Raději tě zase varuji předem." Ušklíbne se na něj a odvrátí se zpátky ke své práci, aby ukázal, že konverzace je u konce.

"Díky. Tvých varování si neskutečně cením." Proč nemohou najít společná slova? Copak jsou tak moc odlišní, že se prostě nedokážou bavit normálně?

***

Tmavé ráno v pokoji nebylo vůbec ničím překvapivé. Vlk každé úterý vstával o hodinu déle než on, takže si nerozsvěcel. Pouze přecapkal pokoj, sebral svou hromádku připraveného oblečení a vydal se do koupelny, aby se zkulturnil. Dnes však bylo něco jinak. Poznal to v momentě, kdy vykročil z pokoje a jeho chodidlo šláplo na něco podezřelého. Něco, co rozhodně nebyla rohožka. Naprosto nechápavě vyjekl, když se mu do chodidla zařízlo cosi ostrého, něco zašustilo. V šanci zachránit zavrávorání odhodí věci, které s hlasitým zařinčením spony opasku dopadnou na zem a zachytí se futer, druhá noha šlápne na něco tvrdšího a mnohem většího.

Za jeho zády se rozsvítí lampička. "Co tu šílíš?"

Vylekaně si položí ruku na hrudník, jak se snaží uklidnit splašené srdce. "Promiň… nechtěl jsem tě vzbudit, ale… lekl jsem se."

"Vlastního stínu?" ozve se pobaveně. "Proč si nerozsvítíš?" tentokrát už je hlas mnohem blíž.

"Asi mám v noze trn a šok na zbytek dne." Hlesne při pohledu na rudou růži, kterou musel někdo položit před jejich dveře. Bonboniéra mořských plodů je rozšlápnutá hned vedle. "Kdo to sem kruci dal?"

"Nějaký tvůj obdivovatel? Protože pokud vím, tak mí milenci jsou obeznámeni s tím, že nemám rád rudé růže." Zazubí se vedle něj Vlk a sehne se, aby oboje sebral. Začne hledat nějaké věnování. "Sorry, nemohl jsem si pomoct." Podá to Petrovi, když si uvědomí, jak moc neslušné to je. "Ta osoba nezanechala vzkaz, takže nějaký tajný ctitel."

"To je ale pěkná blbost."

"Proč myslíš? Nikdy nevíš, komu by ses mohl líbit. Pro takové věci bývají lidé slepí."

Prsty se natáhnou do rozbalené bonboniéry pro jednoho mořského koníka. "Wow, čokoláda. Miluju čokoládu na všechny způsoby. Bez čokolády bych nemohl žít. A mořské plody… to je jako orgasmus." V puse skončí i mušle následována dalším koníkem.

"Dokážu ti, že orgasmus bude mnohem lepší než pár kousků čokolády."

Zrudne. Což neujde jeho příliš svěže vypadajícímu spolubydlícímu. "Aha, takže už víme, kdo je ten ctitel? Pochlubíš se?"

"Není s čím. Ten dotyčný tady na koleji nikdy nebyl a ani nebude." Pokrčí rameny.

"Tak to je tedy záhada." Pokývá Vlk hlavou. "Budeš to jíst?" zamává mu před nosem s rozšlapanou bonboniérou.

"Nevím."

"Fajn, tak si jdi vytáhnout ten trn z paty, pardon, z chodidla. Já si zatím skočím do koupelny, když už jsem vzhůru."

"Dobře." Přikývne automaticky, protože je trochu víc překvapený až šokovaný. Sehne se pro své rozházené věci a dezorientovaně se s nimi přesune na postel, aby vytáhl ten blbý trn. Zahledí se na pomačkanou krabici mořských plodů a zvadlou růži. Kdo to mohl být?

…

Možná by nad tím ani nepřemýšlel, ale takové gesto by zarazilo každého člověka, který něco takového v bližší době neočekával. Marně se snažil vzpomenout si, komu jinému o své malé úchylce ještě řekl. Napadalo ho jen jedno další jméno. A to si nehodlal připustit. To byla blbost. Hodí neotevřenou bonboniéru do svého koše, následuje ji květina. Nebude dělat někomu šaška. Nemohl to být Vlk? Že by se prostě jen trefil do výběru? Zakroutí horentně hlavou, jak se snaží tuhle myšlenku z hlavy dostat. Se skousnutým rtem strčí ruku do koše a vyndá to zpět na stůl. Chová se jako idiot, který se nemůže rozhodnout. Zaklepání na dveře ho vyruší z přemýšlení. Vlk by přeci neklepal.

"Dále?" řekne trochu nejistě. Dveře se otevřou a za nimi se objeví Honza. Jen vypadá… zamyšleně?

"Ahoj Petře, Vlk tu ještě není?"

"Ne, není. Potřebuješ mu něco?" přimhouří oči.

"Ani ne. Jdu za tebou. Můžu?" naznačí rukou, že by přešel blíž. Rozhlédne se po pokoji, do kterého neměl přístup, když tu Vlk bydlel sám. "Máte to tu pěkně zařízený." Pohled mu sjede na uschlou růži ležící na stole a potom na Petra stojícího vedle ní s bonboniérou v ruce. V očích se mu podivně zaleskne.

"Tak to vybal a zase jdi, fakt nemám čas na nějaké nejapné vtípky." Chce ho odbýt co nejrychleji.

"Jen jsem se chtěl omluvit za ty drogy. Byla to fakt blbost. Hele, kdybych to mohl nějak odčinit…"

"Nedělej si starosti. Policajty na tebe nezavolám. Nejsem svině."

"O to nejde."

"A o co tedy jde?" probodne ho tvrdě pohledem. "Jestli potřebuješ kurvičku do postele, tak už je na to trochu pozdě. Svou šanci jsi promarnil."

"Petře… fakt mě to mrzí. Byl jsem idiot."

"To mě omluv, ale mýlíš se. Ty totiž jsi idiot pořád, Honzo."

Pohled o několik let staršího muže před ním ztvrdne. "To jsem pochopil. Chtěl jsem se ti omluvit za svoje chování, protože jsem si uvědomil pár věcí, ze kterých jsem zmatený. Ale asi už je to jedno. Ty mě budeš vidět pořád takového, jak mě vymaloval Vlk, chápu. A tu bonboniéru vyhoď. Samozřejmě jsem jí nechal otrávit ještě předtím, než jí ve výrobě zabalili do celofánu." Otočí se na patě, aby vypadl z pokoje. Tvrdě svým ramenem vrazí do Vlka stojícího za ním. Kdy přišel?

"Co se to tu děje?" zeptá se se svým pohledem zabodnutým do Petra zkoprněle stojícího na stále stejném místě. Pohledem prolustruje pokoj jako by hledal známky něčeho většího.

Petr, neschopen nějakého dalšího slova, zakroutí hlavou a zahledí se na rozlámané cukrovinky. Takže se nemýlil. Ale co to mělo znamenat? Naprosto nechápal souvislosti. Proč se mu chtěl najednou omlouvat? Proč za ním ještě v neděli přišel a říkal mu, že by si to klidně zopakoval znovu? To přeci nebyla jeho pravidla, ne? Bylo to… zvláštní. Přinejmenším. Nebo měl Honza pravdu a nechal se příliš ovlivnit Vlkem? Dřepne si na postel, bonboniéra skončí vedle něj, hlavu složí do dlaní.

"Hlavně mi neříkej, že máš najednou výčitky." Ušklíbne se Vlk při pohledu na tu hromádku neštěstí. "Ať už se tu dělo cokoliv a mohu si jen domýšlet z toho, co jsem slyšel… pamatuj na moje rady. Můžeš si o mě myslet co chceš, Petře, ale v tomhle ti nelžu. Je to tak, jak to je. A já nevěřím tomu, že by se nějaký člověk dokázal ze dne na den tak rapidně změnit, aby ti tady vyznával lásku. Je tady pár dalších lidí, kteří dopadli podobně jako ty. A nenesli to zcela tak dobře, protože u nich v tom bylo ono pomyslné něco víc."