7. Kapitola

Tak dobře, pokud hrajeme hru: komentáře/kapitola, tak si s vámi ráda zahraji :D Mám tenhle týden celkem takovou zvláštní náladu a vůči blogu mám silnou slabost, takže toho zneužívejte, dokud to jde. Až budu chodit unavená z práce, tak se zase aklimatizujeme na pravidelné přidávání v intervalech. (Já a moje sliby. Nejen ty o prázdninovém režimu volnějšího přidávání a mého odpočinku. Vidíme všichni ten výsledek.) :D

K dnešní kapitole mám jen tolik, že se trochu zhoupneme v čase.

Věnování komentujícím. Mám vás jmenovat? :) Moc Vám děkuji. Opakuji se, ale znamená to pro mě hodně.

7. Kapitola

---

Říjen se přehoupnul v listopad a jemu pomalu začínaly nabíhat na portálu termíny se zkouškami v před-termínech, kterých chtěl zvládnout co nejdřív, aby si mohl ty nejtěžší zkoušky maximálně zopakovat bez stresu z toho, že by neměl něco dalšího hotového. A to vlastně nešlo ani teď, protože učení se mu kupilo a on jen stěží zvládal vypracovávat seminárky. Navíc od toho incidentu, kdy se probudil v Honzově posteli bez nějakých vzpomínek přímo na jejich akt a následně měl onen zajímavý rozhovor s Vlkem, se uzavřel do sebe. Nekomunikoval s nikým. Honzu raději dokonale ignoroval a chodil raději po jiných cestách, aby se nemuseli potkat. Pokud už se náhodou střetli na chodbě nebo v kuchyni, nereagoval na jeho volání. Nereagoval na nic. Ale rozhodně nevyklízel pole jako nějaká srábotka, kdykoliv ho potkal se svou partičkou povedených přátel, kteří mu zobali z ruky. Vždy zůstal a dodělal tu věc, kterou měl rozdělanou. Kupodivu mu na hlavu nelétaly žádné urážky. Byly to jen takové ty pošťuchující řeči, které ho měli naštvat. A Honza jen stál bez jakéhokoliv výrazu v obličeji a nic neříkal. Tak alespoň někdy se Honza neprojevoval jako blbec.

Možná si v začátku myslel, že by se měl Honzy držet, aby se začlenil do nějaké party, když byl tak příjemně překvapen tím přivítáním na koleji. Jen realita byla trochu odlišná. Alespoň mu to tak teď přišlo. Bál se navázat znovu jakýkoliv kontakt, aby si opětovně nenabil na stejném dvorku. Nemohl za svojí komplikovanou povahu. A to si myslel, že ten komplikovaný byl Vlk.

S Vlkem se mu dařilo komunikovat stejně podobně jako s ostatními. Až na nějaké to "čau" a "nazdar" nevedli jinou konverzaci. Ovšem nemohl si nevšimnout těch pohledů, které mu Vlk tak často věnoval. Nejen v pokoji, ale i ve škole, když se potkávali na chodbách nebo v hodinách. Neměl nejmenší tušení, co by to mohlo znamenat, ale přikládal to spíš tomu, že se Vlk ujišťuje, že se mu někde emočně nesloží pod nohama a on by se o něj musel postarat, protože jsou přeci spolubydlící. Ušklíbl se. Kdyby všichni věděli, jak moc velcí jsou spolubydlící… Děsily ho však myšlenky, které ho co chvíli přepadávaly. Od doby, kdy se dozvěděl, jak na tom Vlk je, musel uznat, že ten kluk byl něčím... jako magnet pro jeho představy. Představy, které se zhmotňovaly nejčastěji pod horkým proudem sprchy.

Vlk přestal mít zabrány, když se převlékal třeba ze školního oblečení, takže co chvíli byl Petr svědkem takového soukromého pokoukání a nemohl si nevšimnout, že jeho spolubydlící není žádné tintítko. Rozhodně na sobě musel trochu pracovat, aby měl takovou postavičku. A on dovoloval svému pohledu, aby k němu v takových situacích zalétl a pokochal se, když se nemohl dotýkat. Vlastně ani neočekával, že by mu kdy Vlk dovolil se ho dotknout jinak než bylo nezbytně nutné.

A tak si dovolil být otupělý. Pohyboval se někde mezi realitou a jakýmsi světem, který si v sobě vytvořil, aby nebyl tak sám. Takový lůzr. Jak se zdálo, i tady dostal takový přívlastek. A to si myslel, že jedná s dospělými lidmi. Někteří nedospějí nikdy.

Zrovna si doškvařil na hluboké pánvi svou dnešní večeři, kdy na mleté maso nasypal omáčku, nechal to povařit a přihodil špagety se sýrem, aby to všechno promíchal a mohl jíst rovnou z pánve. Nemělo cenu špinit talíř, když účel byl splněný stejně. Něco jiného by bylo, kdyby se měl o jídlo dělit. Podělil by se rád. Kdyby si všechno najednou nepodělal a nezadupal ty náznaky, které k němu zřejmě Vlk vysílal. Jenže kdo by si jich u něj všimnul? Zahrabe se do peřiny, opřený zády o zeď si mezi hrudníkem a koleny zapře stále horkou pánev podepřenou dřevěným prkýnkem.

Otočí pohled za dveřmi, které se tak náhle otevřou. To, že přišel Vlk, by nebylo nic divného, kdyby si za sebou nevláčel jakousi pánskou návštěvu. Moc hezkou a sexy pánskou návštěvu. Kam se hrabal on se svým vzezřením oproti tomuhle kolouškovi se zářivým úsměvem jako z reklamy na zubní pastu. Oba, s úsměvem od ucha k uchu upřou pohled na zbídačeného Petra. Mohl si kdy dělat vůbec nějaké myšlenky na Vlka?

"Čau Petře, můžu s tebou na chvíli mluvit?" kývne na něj Vlk svou dredatou hlavou a ukáže směrem k chodbě. Překvapeně na něj pohlédne, sjede pohledem z něj na jeho společníka a zase zpátky než pomalu přikývne a začne se štrachat z chumlu peřiny. Snědl teprve dvě sousta.

"Potřebuješ něco?" zeptá se trochu zmateně, když se postaví před dokonale sladěného Vlka s dredy upravenými do jakéhosi copu a se svou podmanivou vůní parfému, který v pokoji zanechával stopu po dobu jeho nepřítomnosti. To přikývnutí mu lehce napoví, kam se bude tahle konverzace ubírat. "Potřebuješ pokoj, co?"

Vlk přikývne. "Jsem rád, že ti to došlo. Hele, já ti to klidně zaplatím, ale bouchnul nám jeden pokoj, tak jsme…"

"Šli jste sem, protože jsi věděl, že ti tvůj spolubydlící neodolá. Je mi to jasné. Nejsem na prodej, tak si můžeš tu peněženku schovat. Oblíknu se a vyklidím pole. Nehodlám vám dělat křena." Odpoví zcela automaticky. Bez rozmyslu nad tím mávne rukou. Vydá se zpátky do pokoje, aby se bezmyšlenkovitě svlékl z pohodlných tepláků a natáhl si kalhoty. Popadne svojí mikinu i s bundou a bez jediného dalšího pohledu či slova vyklidí pole. To tiché díky k němu dolehne jen matně.

Až na schodech mu dojde, že vlastně vůbec nedomyslel, kam by mohl jít v tomhle počasí ven. Bylo tam hnusně a pršelo. Zima byla tak vlezlá, že i on, věčně otužilý, musel vytáhnout bundu, aby nenastydnul. To by mu ještě scházelo. Poznámky z přednášek by nikde nesehnal. No, nezeptal se ani na čas, kolik ho ti dva k ukojení svých choutek budou potřebovat. V hladovém břiše mu zakručí dost hlasitě na to, aby to zaslechl i zpod své mikiny. A svoje špagety nechal napospas vystydnutí. V rychlosti se rozhodne pro jedno rychlé občerstvení, kde bude alespoň v teple a bude si potom moci vedle v cukrárně dát i něco sladkého na chuť.

Zachumlá se do své bundy, aby se skryl před sychravým počasím do příjezdu autobusu, který si jako vždy dával na čas. Své ruce v kapsách tiskne k peněžence a mobilnímu telefonu.

"Podívejme se, studentík vyrazil na nákupy? To u sebe asi budeš mít dost prachů, co?" trhne sebou, když si uvědomí, že to je na něj. Nikdo jiný na zastávce totiž nebyl. Otočí se za hlasy, aby spatřil onu bandičku, na kterou byli upozorňováni od vrátných.

"Nejdu na nákupy…" hlesne pitomě. Neměl by se s nimi vůbec vybavovat. Zvedne bradu v obraném gestu a podívá se na ně zpříma.

"To ale neznamená, že u sebe nebudeš mít nějaký prachy, že jo? Takže naval peněženku bez protestů a nic se ti nestane." Petr zaváhá. Neměl by tomu věřit. Ale nechce se prát. Nad nimi by neměl nejmenší šanci zvítězit. Pomalu natáhne ruku s peněženkou. Okamžitě po ní chňapne špinavá ruka. "Pán je posera, co? Tak se podíváme, co si neseš." Prohrabe mu všechny přihrádky. "Pěkné, dvoustovečka, za tu si něco s klukama koupíme, že kluci?" otočí se na své kumpány a ještě si vyklepe i těch pár drobných. Peněženka narazí do Petrovy hrudi, jak je po něm hozena. Ani nemrkne. "Tohle si nech. Když budeš mít doklady, policajti ti krádež neuvěří." Vycení se na něj zažloutlé zuby a v mžiku stačí jen mrknout, když čísi pěst dopadne na jeho bradu. "Přejeme hezký den."

Uleví se mu. Obří kámen, který se usadil v jeho hrudníku, spadne s rachocením na zem. Přežil to ve zdraví. Zkřehlými prsty se dotkne prasklého rtu, aby zaznamenal trošku krve. Musí si to umýt. Autobus vedle něj zastaví jako na zavolání. Rychle se sehne pro svou peněženku v úlevě, že nemusí vyřizovat žádné doklady. Svojí prozíravostí v peněžence nikdy nenosil víc než drobné a dvoustovku. Zbytek svých peněz a kreditní kartu měl pečlivě uschovanou ve vnitřní kapse své bundy. S bušícím srdcem se nechá svézt těch pár zastávek do města, aby vypadnul přímo před vchodem do onoho občerstvení, kam se vydal. Vyhrkne na tu slečnu svou objednávku a po zaplacení zapluje na toaletu, aby si omyl ten rváčský ret. Zahledí se na okamžik na svůj odraz. Vypadá děsně. Propadlé oči z nedostatku spánku a bledá kůže úplně kontrastuje s červenými tvářičkami od větru. Tohle snad ani není on. Minutu. Možná dvě, se dívá na toho člověka, který ho z odrazu zrcadla sleduje a snaží se najít nějakou podobnost. Snad jen ty oči.

O chvíli později už sedí usazený s talířem pečeného masa a druhým talířem plným hranolek, v nejzazším koutu občerstvení. S postrádající chutí na jídlo se do toho pustí. Kdyby mu dali žvýkat papír asi by nepoznal rozdíl. Zamyšleně hledí před sebe a u toho automaticky žvýká každé další sousto. Až pozdě si uvědomí, že mu z masa a zeleniny moc nezbylo a hranolek má hodně. No nevadí.

Jak dlouho asi bude trvat, než Vlk vyprovodí svého kolouška? Zahledí se na ztmavlý display mobilu, který se po dotyku rozsvítí a ukáže mu čas. Je pryč už skoro dvě hodiny. To znamená, že když se zastaví v cukrárně na sladké, tak by jim mohl dát ještě nějaké další dvě hodiny k dobru.

…

Unaveně se dotáhne do patra až ke svému pokoji. Venku je už dávno tma a on se ani nenamáhá si někde cestou v budově rozsvítit. Chce vzít za kliku pokoje, protože se v něm svítí, ale strne když zaslechne Vlkův hlas a potom ještě něčí… byl venku přeci přes pět hodin. Schválně se zdržoval, aby už byli pryč. Aby měl svůj svatej klid, protože se cítil tak hrozně odstrčeně, i když ten hlásek uvnitř jej ho usvědčoval v tom, že si za to vlastně mohl sám. Zaklepe… Klepe!!! na dveře svého pokoje. Zářivý Vlkův úsměv by ho srazil na zem, ale ustojí to. Vzápětí se však změní na trochu rozpačitý. "Uhm… Petře? Vadilo by ti, kdyby tady Lukáš zůstal přes noc? Trochu jsme to protáhli a ujel mu poslední autobus, víš co, nemůžu ho nechat na ulici."

A mě snad můžeš?! Řve celý jeho postoj, ale nevypustí ze sebe ani slůvko. Chce se prosmýknout do pokoje. "V pohodě. Vezmu si nějaký věci a vypadnu."

Zastaví ho pevný stisk Vlkovy ruky na paži. "Počkej, neblbni. Jen tu přespíme, nic víc. Je to i tvůj pokoj. Slibuju, že tě nebudeme nějak obtěžovat." Vlkův pohled mluvící za vše i jeho stisk…

A tak tedy zůstal. Sbalil si k ručníku své tepláky a pyžamové triko, aby se rovnou oblékl do pohodlnějších věcí a na půl hodiny se zavřel v koupelně, kde nechal na své unavené a myšlenkami zmučené tělo dopadat horké kapky, kterými se chtěl prohřát. Nedařilo se mu to.