8. Kapitola

Původní přidání bylo nastavené na pátek v mou oblíbenou hodinu 00:01, ale Keksík to rozhodl :D

Věnování patří všem nedočkavcům. Vy všichni jste nejlepší! :)

8. Kapitola

---

Hodiny ho mučily svým pomalým tempem, kterým přibývaly minuty další a další hodiny. Díval se na ten mobil snad každých deset vteřin. Jenže se nedíval jen na ten mobil. Až nestydatě zíral na dvojici před sebou, od které jej dělily maximálně dva metry. Jim zřejmě nebyla taková zima, která se procházela po jeho těle. Oni se k sobě tiskli. Peřinu jen kousek nad pasem. Tvář Lukáše, jak se mu později představil, byla klidná. Vypadal tak křehce. A Vlk oproti němu vypadal jako ochránce. I ve spánku měl v obličeji byť klidnou, ale napnutou masku. Jeho ruka… omotaná pevně kolem útlých boků skrytých pod Vlkovým spacím tričkem. Sledoval ji se závistí. Představoval si, že ta ruka takhle pevně tiskne jeho, že si ho schovává do své náruče a on může klidně spát.

Bylo to trapné. I ta chvíle než šli všichni tři spát. Než se uklidnilo něžné špitání od dvojice a než se zaklesli do téhle pozice, ve které oba usnuli klidným spánkem. Záviděl jim. Třásl se jako ratlík se svojí nevyrovnanou myslí pod peřinou a ještě i dekou. A přesto stále zíral před sebe v neschopnosti zavřít oči a usnout. Alespoň na chvíli zmizet z reality.

Nakonec ho uchvátí trhaný spánek, až dokud k ránu neusne neklidně, ale tvrdě.

…

Probudí ho tiché klapnutí dveří. Zmateně se vyhrabe z kukly, kterou kolem sebe vytvořil, aby rozespale zamžoural ze sedu na Vlka, který byl sám. Pokoj zel prázdnotou, jako by tady žádná návštěva přes noc nebyla.

"Dobré ráno." Usměje se na něj Vlk a před jeho obličejem se objeví sáček s vonícími koblihami. S nutelou. Polkne, když tu pochoutku uvidí. "To je pro tebe. Jako poděkování."

Zmateně na něj pohlédne, vytírajíc si ospalky z koutků nevyspalých očí. "Nic od tebe nechci." Řekne hluše.

"Petře… jsem ti vážně moc vděčný, že jsi mě s tím neposlal do prdele. Nemohl bych nechat Lukáše spát někde na nádraží. To prostě nejde. Vážně ti děkuji, že jsi ho tu nechal přespat."

"To neznamená, že od tebe budu přijímat nějaké milodary." Odstrčí nataženou ruku a vrávoravě se zvedne. "To kvůli tobě jsem se včera potkal s naší místní partičkou, která mě připravila o dvě kila. Kdybych nešel ven, vůbec bych je nepotkal." Chce za sebou zavřít dveře, ale je zaražen.

"Cože?"

"Slyšels dobře. Teď mě nech prosím bejt." Odsekne mu trochu víc ostřeji, ale nechce se na něj dívat. Pozoroval jeho tvář celou zpropadenou noc. Tohle už bylo mučení jeho osoby. Sebepoškozování vlastních citů.

"Petře, to jsem nechtěl. Vážně… kdybych tušil…"

"Kdybys tušil, tak bys mě nechal na vás dívat?" ušklíbne se. "Nemohli jsme to vědět ani jeden. V pohodě." Zapadne do koupelničky, aby zjistil, že ret se vybarvil do modra. Tak teď ještě ke všemu bude vypadat jako hospodský rváč. Vykoná nejnutnější ranní rituály, má nějakou klaustrofobii. A nastydnul.

Na své posteli objeví oranžovou bankovku a jako zátěž jsou ty tři čokoládové koblihy. Naštve se. "Říkal jsem ti, že nejsem žádná děvka, abys mi musel platit." Vyjede po něm. S razancí sobě neznámou mu bankovku připlácne na stůl těsně vedle ruky. Jen se dotknout. Naštěstí zauzlovaný sáček mu hodí, i když nerad, do klína. Jenže jeho pýcha je… pryč.

"Já vím, že mi do toho nic není, ale stalo se ti něco? Poslední dobou se chováš… divně. Kam se poděl ten Petr, co mi první den semestru skočil do pokoje?" pousměje se lehce neklidně.

Petr ostře vydechne. Otočený zády k Vlkovi napočítá do deseti. Nechce křičet. Zbláznil by se. "Není to fér." Hlesne nakonec jen. Složí se na postel a vtiskne svůj obličej do dlaní opřených o kolena.

"Prosím?"

"Říkám, že to není fér. Tohle všechno. Ty. On. Oni. Ono." Vyjmenuje roztěkaně. Měl by se uklidnit dřív, než na něj Vlk zavolá záchranku se svěrací kazajkou.

"Já?"

"Ano! Kurva. Do prdele. TY!" zařve na něj. A totálně vyčerpaně pokračuje. "Za všechno můžeš ty a tvoje řeči. Tvoje chování. Tvůj život. Tvoje… všechno." Zachumlá se zpátky do peřiny. Ani se nepodíval, kolik je vlastně hodin. Čelem ke zdi zazírá na oloupaný nátěr. "Neptej se." Dodá prostě.

"Promiň, ale pokud jde o mě, tak mě to celkem zajímá." Co jiného mohl čekat než takovou odpověď? Přetáhne cíp peřiny přes hlavu, čímž se uzavře před další komunikací. Nechce. Nemůže. Pevná dlaň se dotkne jeho schovaného ramene. Trhne sebou. Otočí se a usadí před Vlkem s peřinou schumlanou do své náruče. "Co mám udělat pro to, abych měl alespoň nějaké zdání soukromí? Řekni, co?" pevně stiskne víčka k sobě. "Celý měsíc jsem tě nezajímal. Celý měsíc ses tu promenádoval jen tak, jako by se nechumelilo se svýma rozpuštěnýma dredama a bez trička a nakonec si sem dovedeš toho zazobanýho chlapečka a pořád se tváříš jakoby nic. Proč mě nemůžeš nechat bejt i teď, abych se utopil ve svým vlastním svědomí a konečně se překecal k pitomé sebevraždě, abych ti neblokoval volnou postel?!" nemá nejmenší tušení, kdy se během svého proslovu začal pohupovat sem a tam pro uklidnění, ale ví naprosto jistě, že nechce Vlkovi ukázat svoje slzy. Zaboří obličej do peřiny, nevšímaje si Vlka, ve kterém jedou na plné obrátky všechna kolečka, aby vyhodnotil situaci.

Svůj syndrom totálního vyhoření by si dokázal diagnostikovat i bez něj.

"Hele…" postel se prohne a on se automaticky odsune až ke zdi. S tím i tělo, které si dovolilo přisednout bez pozvání. Na ramenech se objeví váha paže, jak ho Vlk obejme a přitiskne k sobě. Zašustí sáček. "Pojď, dáme si spolu sladkou snídani a zaženeme depresi cukrem, ne? Ty koblihy jsou fakt dobrý. Nejlepší široko daleko. Neměl bys dlouho váhat."

Mrkne. Potom podruhé. Pomalu se odtáhne z peřiny a zahledí se na nakousnutou koblihu. Čokoláda uvnitř ní se roztéká, jak jsou ještě teplé. Žaludek odpoví za něj.

Vlk se zasměje. Snad poprvé za celou tu dobu se směje, upřímně. Napjaté svaly na jeho zádech se povolí. Může se opřít o jeho hrudník a nebude vykázán? To Vlk si ho tiskne na svoje tělo a nabízí mu voňavý koblih. Urafne ho skoro polovinu.

"Hele, to má být sladká snídaně ne masová." Zazubí se Vlk, ale nabídne mu další. Pozorně sleduje všechny emoce, které Petrovým obličejem procházejí. I Lukáš si všiml a to Petra nikdy předtím neviděl.

"Ten tvůj spolubydlící je nějaký smutný. Chvíli jsem měl pocit, že ten smutek se dá nahmatat. Byl úplně zoufalý. Tys mu snad něco provedl?" smál se. Ani jeden z nich však netušili, jak blízko byli pravdě.

"Proč to děláš?" vydoluje ze sebe Petr poraženě, i kdy si není jistý jestli chce znát odpověď.

"Sám nevím… ale jsi jako malé bezmocné kuřátko, které se ztratilo mámě. Nutí mě to ti pomoct."

"Uhm… nemusíš se… namáhat."

"To není o namáhání. Pochop… neměl jsem spolubydlícího několik let, protože se mnou nikdo nevydržel déle než dva, možná tři týdny. A potom se mi mezi dveřmi zjevíš ty a nakráčíš si sem tak sebevědomě. Fakt jsem netušil, že by ses mohl dostat až sem… A abych se vrátil k jednomu faktu. Znám Honzu opravdu dobře, takže ať už ti teď dává pokoj nebo ne, už se s ním prosím tebe nikdy nedávej dohromady. Nevíš, čeho je schopný. Já ano. A to ti říkám upřímně jako tvůj spolubydlící. Vůbec nechápu, jak jsi mohl ten měsíc v tichosti přežít." Pousměje se. Dlaní lehce pohladí jeho rameno, na kterém ji má položenou.

Trhne rameny při těch slovech. "Nic, co bych nezvládl."

"Nevypadáš na někoho, kdo by vyhledával ticho." Pouhé konstatování.

"Když není nikdo, kdo by se bavil, tak nezbývá nic jiného, než ticho, ne?" pokusí se argumentovat.

"Vím, že nejsem zrovna dobrý společník… nebyl jsem. Chtěl jsem se s tebou bavit, pamatuješ?"

"Myslíš v době, kdy jsem byl v hajzlu z toho všechno? Jo. Pamatuju. Zapomeň na to, Vlku. Díky za koblihu. Půjdu si ještě lehnout. Asi jsem někde něco chytil." Cítí se divně, i když ta nálada se s normálním mluveným slovem rapidně zvedla. "Kde máš přítele?" odtáhne se od něj a zachumlá se do svojí peřiny. Najednou se cítí tak na pět let a ne na dvacet.

"Doprovodil jsem ho na vlak domů. Spal jsi dost tvrdě."

Petr si náhle uvědomí, že v pokoji chybí ona velká pánev, kterou včera naplnil svým jídlem. "Kde jsou moje špagety?"

Vlk zrozpačití, což Petra zarazí. Červenající se Vlk? "No... víš... měli jsme hlad a ty tvoje špagety tak skvěle voněly, že jsme prostě neodolali. Všechno ti zaplatím nebo uvařím nové. Opravdu. Tu pánev jsem ti omyl a schoval do skříňky, jak máš nádobí."

Zamrká, neschopen nějaké další reakce.

"Vážně ti to..."

"Aha."

"Cože?"

Zavrtí hlavou. "To je jedno. Vracet to nechci. Děkuju pěkně." pousměje se. Jak vidno na Vlkovi, zřejmě se mu za takovou reakci uleví. Normálně by asi ztropil nějakou menší scénu, ale momentálně je tak mimo, že se mu ani nechce. Vlkova dlaň se znovu objeví na jeho paži.

"Vážně ti nemůžu s ničím pomoct?"

"Řekni mi jedno. Ten klučina, který tady byl... chodíš s ním dlouho?"

Zavrtí hlavou. "Ne, proč? Jen pár týdnů."

"Je to vidět. Jsi lidštější."

Pootevřená Vlkova ústa jsou pro něj jakousi odměnou. Vlk se opravdu chová jinak. Mile. Ta dlaň na jeho paži se najednou přesune na krk. Palec se dotkne jeho čelisti v uklidňujícím gestu. Oči zkoumavě hledají cosi v jeho tváři. "Jsem pořád stejný, jen někteří to nedokážou vidět. Neukazuji svou pravou tvář všem." A zní to tak něžně. "Promiň, mám ti uvařit něco k tomu jídlu jako satisfakci za ty tvé špagety? Ale vážně byly moc dobré. Nedalo se odolat." pokrčí s úsměvem omluvně rameny.

Zavrtí hlavou. "Fakt teď nic nechci. Nemusíš si dělat starosti."

Vlk se odtáhne na dostatečnou vzdálenost z postele. Nakonec usedne na svou židli. "Když si to rozmyslíš, tak stačí říct. Já si budu asi číst. Pracovat se mi nějak nechce." pousměje se než se natáhne po své oblíbené knize a usadí se se zády opřenými o zeď přímo proti Petrovi. Dredy ještě zajistí šátkovou čelenkou, kterou nosí pořád u sebe, než je propustí ze zajetí gumičky. A Petr to celé sleduje ze svého chumlu peřin než se položí zpátky. Cosi ho nutí mít oči otevřené skoro jako v noci a sledovat Vlka. Nechce, když může být nachytaný na švestkách.