Co nás rozdělilo?
Měla jsem v plánu přidat něco úplně jiného, ale nakonec... muselo to ven. Znáte to. Jednou přijde nějaký moment, který ve vás cosi vyvolá. Nečekejte nic světoborného. Jen to muselo ven.
Pro člověka, který už sem zřejmě nechodí a nejspíš si to ani nikdy nepřečte.
Co nás rozdělilo?
Tma. Ticho. Zadržování dechu z nechtěnosti vyrušit cokoliv z toho, z čeho jde strach. A přitom by stačilo tak málo, aby se to rozbilo. Aby se za tmou objevilo světlo a za tichem byl ten oblíbený ruch.
Ale bylo to moc daleko. Blízko. Jen jedno kliknutí, pár slov. O to víc delší prostor to byl. Jako by oddaloval s určitým záměrem.
Čas. Uběhlo ho příliš mnoho stráveného ve dvou. A v mnoha.
Ale doba osamění, byť byla podle kalendáře kratší, byla stonásobně delší. Je děsivé, jak si s námi umění času umí zahrávat.
Zapomnění. Nejde zapomenout. Ne na strávené chvilky. Hodiny. Dny. Možná to bylo příliš. Ale bylo pro tebe tak snadné zapomenout nebo nad tím taky někdy přemýšlíš? Co se vlastně stalo?
Štěstí se vyčerpalo.
Slova. Už nebyla žádná. Proto nešlo kliknout a napsat. Ozvat se. Rozpačitost z toho náhlého útlumu se promítla i do dalších chvil. Pokusy byly promarněny.
Zřejmě nebylo cesty návratu.
I tak to bylo příliš citlivé. Rozdělení přišlo z malichernosti. Zbytečně? Názory a křižovatky.
Otázky. Nevyřčené.
Bílá růže na pomyslný pomníček za něčím krásným. Něčím, co mohlo mít budoucnost. Kdysi vyřčená slova najednou neměla váhu.
I přesto zůstaneš navždy ve mně. Máš svoje místo.
Nerozdělila je vzdálenost.
Zůstaly už jen vzpomínky.
Smíření.
Komentáře
Okomentovat