17. Kapitola

Hou, hou, hou... OU. No dobře, vím, že jsou Vánoce až pět měsíců, ale hráblo mi. Doufám, že v dobrém smyslu, protože jinak by to bylo v... temnotě! Přináším vám další kapitolu a přemýšlím nad tím, kolik stránek nebo kapitol tato povídka ještě zabere. S dějem nejsem ještě na konci, ale zase už toho není tolik, co bych touto povídkou chtěla říct. A... asi je tam nebudu ani mučit tak, jak je mým zvykem. (Voldy, nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko.) Takže... tipuji odhadem tak... do dvaceti pěti kapitol? Co myslíte vy?

A věnování? Samozřejmě mým nejvěrnějším! Vy komentující určitě víte, o koho jde, že jooo? Stačí se kouknout do zrcadla. Zbožňuju vás, Miluju vás.

17. Kapitola

---

Doslova spěchal nemocniční chodbou k Juliánově pokoji. Obtěžkán kromě školního batohu ještě igelitkou se samými dobrotami, tak velkým plyšovým králíkem v bíle barvě s příjemně chlupatou mazlivou srstí, který mu padl do oka, sotva se prošel hračkářstvím. Byl sice trochu větší, ale mohl by udělat radost. Chtěl být u něj a ujistit se, že je v pořádku. Dveře se správným číslem našel až na konci chodby. Zaklepal, aby vzápětí po otevření zjistil, že se jedná o jakousi buňku. Takže nadstandard? K uším mu dolehly tlumené zvuky zřejmě zapnuté televize, protože mu sestřička řekla, že Julián zrovna teď žádnou návštěvu nemá.

Tiše zaklepe na dveře a vezme za kliku, aby nakoukl dovnitř. Juliána najde v bílých pokrývkách, ve kterých se jeho alabastrová kůže doslova ztrácí. Modré pyžamo světlou pokožku ještě víc prohlubuje. Zarazí se nad hadičkou, kterou má Julián v nose a omotanou kolem uší. Říkali, že jde jen na nějaké vyšetření. "Ahoj marode." pousměje se něžně než vstoupí, s králíkem za svými zády. "Můžu na chvíli k tobě?" pozdě se ptá, když už vstoupil.

Juliánovy oči se rozšíří překvapením, když spatří jeho tvář. "Neměl jsi sem chodit." trochu se zamračí. Nechtěl, aby ho viděl v takovém stavu.

"Měli jsme se dneska sejít, pamatuješ? A když ty nemůžeš, musím přeci přijít já. Víš jak je to s Mohamedem a horou." přejde k němu, aby ho lehce políbil. "Jak ti je?"

"Je tady strašná nuda..." postěžuje si.

Petr odloží igelitku vedle postele a skloní se k němu, aby volnou dlaní pohladil bledou tvář. "To bude dobrý. Něco jsem ti přinesl, aby ti tu nebylo smutno. Ale je to dost dětinský, tak se na mě nesmíš zlobit."

"Jelikož jsem podle zákona ještě dítě, tak je mi to jedno, šup sem s tím." uculí se na něj Julián. Petr odhalí králíka s mašlí zpoza svých zad. "Líbilo by se ti něco takového?" pousměje se, když se Julián s vypísknutím dítěte vrhne na mazlivý plyš. Zaboří do něj nos, hadičky nehadičky.

"Ten je úžasný, kde jsi ho vzal?" upřou se na něj dvě najednou zářivé oči a tatam je to umučení, které do nich bylo vepsáno při jeho příchodu.

"Koupil, to je jednoduché." pokrčí s úsměvem rameny. Alespoň něco mu udělalo radost. "Donesl jsem ti ještě něco." pousměje se a skloní se k igelitce, aby z ní vyndal síťku plnou mandarinek, dva pomeranče a nějaké bonbony, které měl Julián rád. Tabulka čokolády nesmí chybět. "Nevěděl jsem, jestli nemáš nějaký speciální režim, takže kdyby s tím byl problém, zase si to odnesu."

"Nemám zatím žádnou dietu, ale člověk tady s tím jídlem přichází i o chuť něco pozřít. Ale mandarinku si dám rád. Nemusel jsi toho kupovat tolik." pousměje se, jako by mu to chtěl vynahradit. O síťku se spíš pořezá, než aby ji natrhnul, jak chtěl. Příliš slabé prsty.

"Ukaž, rozdělám to." vezme mu je Petr z ruky s trochu znepokojeným pohledem, ale bez řečí od sebe odtáhne ruce zaklesnuté do síťky, která pod jeho tlakem povolí. "Zřejmě jsi to natrhnul." pousměje se. Dá se do loupání jedné z mandarinek, aby ji podal Juliánovi skoro naporcovanou. "K čemu máš ty hadičky?"

"To je kyslík... měl jsem problém s dýcháním a tlakem..." odpoví mu vyhýbavě. Raději vloží do úst jeden měsíček a druhý hned vede k Petrovi, aby nevznikaly žádné jiné otázky. Bílého králíka s obrovskou mašlí tiskne ke svému boku.

Dnes v noci se bude mít k čemu tulit.

***

Něco na jeho posteli nebylo tak, jako když odcházel. Cosi přebývalo. V bílé krabici s průhledným víčkem poznal oblíbenou pochoutku. Bez vzkazu. Jenže tentokrát mu bylo jasné, že adresát sedí přímo kousek od něj. Vlk mu teď však nevěnoval žádnou pozornost. Pomalu zvednul objemnou bonboniéru a zadíval se na ní. Představa čokolády roztékající se mu v ústech...

"Jak je na tom Julián?" Vlk věděl, že za ním byl v nemocnici. Odešel až ve chvíli, kdy ho z oddělení vyhnala sestřička s tím, že návštěvní hodiny už dávno skončily a Julián potřeboval klid. A to i přes to, že nedělali žádný hluk. Jen si tiše povídali nebo společně mlčeli zatímco se dívali na televizi. Mandarinky u toho snědli skoro všechny.

Trochu sebou trhnul, když ho Vlkův hlas vyrušil ze snění. "V podstatě jsem se nic nedozvěděl. Jen je napojený na kyslík kvůli tlaku a dýchání z toho nachlazení a zítra bude mít výsledky toho vyšetření, tak snad bude v pohodě."

"Byl jsi tam celý den?" zeptá se Vlk se zájmem.

Petr přikývne. Odloží bonboniéru na noční stolek s tím, že tuhle určitě nevyhodí, ale vychutná si její lahodnou chuť. "Vlku... půjčil bys mi prosím nějakou knížku?"

"Dominik. A klidně si nějakou půjč, když ji vrátíš." mávne nad tím rukou.

"Jasně. Dík." řekne tak automaticky, jak by normálně odpověděl. Udělá dva kroky ke knihovně s knihami, aby z nich vybral nějakou, která by se mohla líbit i Juliánovi. "Počkej. Cože?" zasekne se překvapeně a s vykulenýma očima se zahledí místo na knihy na Vlka, který se pobaveně culí a sleduje jeho reakci.

"Nic jsem neřekl." pokrčí pobaveně rameny, ale pohled z něj nesundá.

"Řekl jsi... tys MNĚ?! řekl, jak se jmenuješ pravým jménem?" Zní to tak překvapeně, jako se překvapený cítil být? Měl by jít do kolen z mdlob, které se o něj pokusí, když mozku dojde, co tu vlastně bylo řečeno.

Čekal zpropadené tři měsíce, než se dozvěděl, jak se Vlk jmenuje.... Dominik... Styděl se snad za svoje jméno? Bylo... luxusní. Čekaj nějakou rodičovskou pomstu svému potomkovi, ale Dominik...

"Jsi v pohodě?" ozve se kousek od něj pobaveně. Petr si uvědomí, jak moc byl mimo, že si ani nevšiml Vlkova přiblížení ke své osobě.

"A zasloužil jsem si to prosím čím?" ušklíbne se najednou, když mu kromě jiného dojde i absurdita všech těch posledních dnů a měsíců. Tak moc toužil po poznání utajovaného jména a když přišlo, tak zjistil, že už si na Vlka zvykl tak moc, že mu to nepřišlo.

Vlk se na něj zamračí, jak kdyby mu vyzradil nějaké obrovské tajemství a on s ním teď měl jít vytřít podlahu. Odvrátí se od něj a Petr se ztěžka posadí na svou postel. Tohle bylo divné. Najednou bylo pryč to tajemství, které se kolem Vlka točilo. "Proč jsi svoje jméno neřekl hned na začátku?" zeptá se upřímně, protože ta odpověď by ho víc než zajímala.

"Většina lidí si myslí, že mě zná, ale znají jen přezdívku, kterou používají všichni. Nikdo z nich se nedostal tak blízko, aby mě poznal ve skutečnosti. Všichni mě znali z toho, co kde zaslechli. Ale u tebe to bylo jiné. Bavil mě pohled na tebe, když ses čertil, že ti ho nechci prozradit. Proč zrovna teď? To už si přeber v hlavě podle sebe, Petře."

Zmatený. Tak moc, že nechápal.

Dominik.

Dominik. Shlédnul na Vlka, který seděl zády k němu a psal něco do bloku, kterým neustále listoval. Dlouhé, pečlivě opečovávané dredy měl sepnuté do ohonu a přes čelo mu šla černá čelenka vytvořená z šátku s bílým vzorem. Rysy obličeje, který byl nyní soustředěný na studium náročného jazyka. Líbil se mu. Stále a pořád. Měl v sobě něco, co ho přitahovalo jakousi neviditelnou silou a jeho to děsilo, protože myslel, že je naivní, když si myslel, že by o něj mohl Vlk byť jen trošku stát. A to jméno... sedělo k němu.

Soustředěně se natáhne pro bonboniéru, aby roztrhl celofánový kryt a do nosu ho udeřila sladká chuť čokolády. Masochisticky se natáhne po mořském koníkovi a ukousne mu hlavu. Čokoláda se v kombinaci s horkem jeho úst začne ihned rozpouštět. Přivře oči slastí. Miluje tu čokoládu. Chu´t ho podivně uklidňuje a zbavuje zmatených myšlenek. Je mu to fuk. Pro tuhle chvíli. "Dáš si?" Strčí Vlkovi, Dominikovi, pod nos plato s čokoládou, aby si vybral.

"Ne, díky, ta je pro tebe."

"Proto se o ní můžu podělit s kým chci, ne?"

Vlk se pobaveně usměje a natáhne se pro jednu hvězdici, aby tedy neurazil. "Děkuji."

Pokrčí rameny. "Za nic." Požitkářsky si do úst strčí další kousek. Vlk se k němu otočí na své židli a se zájmem si ho prohlédne.

Petr se zarazí. "Co je?"

"Nic. Jen jsem ještě nikdy neviděl člověka, který by čokoládu jedl s takovou chutí. Vážně zajímavé divadlo." Přiblíží se k němu a natáhne ruku k bonboniéře. "Můžu ještě jeden?" Jeho hlas zní tak odhodlaně a pevně, že Petrovi nezbude nic jiného než jen souhlasně přikývnout.

Vlk se objeví těsně vedle něj i se svou židlí na kolečkách. Příliš blízko. Vezme do prstů jednu z mušlí a Petr v očekávání, že si ji strčí do úst, zahledí se na jeho rty. Pootevře je zároveň s ním. Mušle se dotkne jeho rtů. Překvapeně sebou cukne a zamrká. Omámen Vlkovou těsnou blízkostí a osobitou vůní, kterou fetuje vždy, když se po něm dostane do koupelny.

Dominik objede kontury rtů od koutku ke koutku. Čokoláda v jeho prstech se začne pomalu poddávat tělesnému teplu a začne zanechávat na rtech tmavou stopu, kterou hbitý jazyk okamžitě spolkne. Petrovy oči zaklesnuté hypnoticky do těch jeho. Pomalu ji svým prsty pošoupne do otevřených rtů, které ji poslušně přijmou. Zkrátí vzdálenost, která je dělí na minimum. Pohledy stále zaklesnuté do sebe. Nepochopitelně dlouho se na sebe takhle dívají. Vlkovy prsty pohladí hladkou tvář i bradu, jako dotek vánku.

Jejich rty se spojí o několik okamžiků déle, kdy jeden z nich přiblíží hlavu o těch pár milimetrů, které je dělily. Vlk si užíval už jen opírání se Petrova dechu o jeho tvář. Nedoufal, že by to mohlo dojít dál než k malému přiblížení. Vlastně ani nepředpokládal, že by mu mohla vyjít ta scénka s čokoládou dotýkající se horkých rtů.

Uhodí ho?

Bylo zvláštně smyslné, jak mu ta chvíle připadala. Nechápal se. Choval se vždycky tak odměřeně. Mile, ale s odstupem. I na Lukáše. Věděl, že je jeho povaha volnější, ale otevření očí přišlo jako rána z čistého nebe. Tohle bylo jiné.

Petrovy horké rty se pohnou a více dotknou těch jeho. Nejdřív nesměle, potom s dotykem na větší plochu. Trhaný nádech v něm vyvolá pocit, že dělá největší hloupost ve svém životě, že ho jeden polibek bude stát příliš mnoho.

Mohl by ho stát křehké přátelství, které se vytvořilo po Petrově podivně psychickém stavu, kdy bloudil kolem? Byl to natolik závažný počin?

Přestával poznávat sám sebe.

Kdy v něm nastala taková změna?

Kdy podlehl?

Měl vůbec čemu podlehnout?