18. Kapitola

Říkala jsem, že tahle povídka bude mít kolem dvaceti pěti kapitol? Možná jsem se jednou trefila a opravdu to tak bude! Je to husté, ale myslím, že ji stihnu dokončit ještě před začátkem dalšího školního semestru. (Někdo si tady docela jistě dost věří.) Asi vám to nepřijde tak radostné jako mě, ale tak... podělit se s vámi o své pocity musím. :D

A taky se vám s něčím svéřím... o mé zdravotní situaci víte... Ale o tom zase jindy... Dnes trháte rekord v návštěvnosti a obnovování stránky. Překvapili jste mě, že je tolik lidí, kteří se sem vracejí a čekají na kapitolu, protože si stále myslím, že nepíšu kdoví jak dobře na to, abych měla takovou společnost mezi vámi. Proto věnuji všem nedočkavcům, kteří se u mě dnes ukázali. Komentáře mě stále těší víc a víc, je dokonalé, jak si můžu přečíst vaše reakce na svoje psaní. Vaše názory. Toho si cením. každého písmena a slova, které mi napíšete. A byla by tu zase teoreticky možnost přidávání každý den.

Uf, už vás nebudu obtěžovat svými kecy, i když myslím, že si to stejně moc lidí nepřečte... Zase mě chytla nějaká vykecávací a kdybych pokračovala, tak by se mohlo stát, že by úvod ke kapitole přesáhnul délku kapitoly, která je celkem dlouhá.

Hezky se bavte!

18. Kapitola

---

"Políbili jsme se." Nesklopil kajícně hlavu. Prostě to Julimu oznámil, protože mu nechtěl lhát. Leželi vedle sebe na nemocniční posteli a drželi se za ruce, propletené prsty dodávaly na romantičnosti, ale romantické to moc nebylo. Julián na něj otočil hlavu se zvědavým pohledem.

"To to šlo tak snadno?"

Petrovy tváře zrůžoví. Šlo.

…

Odtrhli se od sebe až po jisté chvíli, kdy jim začal z toho vzájemného oždibování rtů docházet kyslík.

"Promiň." Vlk se od něj odtáhne, ale zůstane přesně tak blízko, jako by mu chtěl říct něco důvěrného. Místo slov však použije dotek své dlaně na Petrově tváři. Pohladí ji, pousměje se. Až potom se odtáhne na délku paže, aby mezi sebou měli nějakou mezeru.

Petr si uvědomí, jak křehce vypadal ten úsměv, který mu byl věnovaný. Pokud tedy byl pro něj.

"Promiň, jsi zadaný." A on přikývne na souhlas. Posune se na posteli dozadu, aby mu byl ještě dál. Potřeboval prostor pro nadechnutí. Bonboniéra zůstane otevřená ležet mezi nimi.

Zbytek večera už spolu nepromluvili.

…

"Vlastně to bylo zvláštní... ale nic se mezi námi nemění, Juli. Nechci být jen náhrada za někoho." Přitiskne se k němu. "Nechci tě jen tak kopnout do zadku a říct nazdar."

Julián se usměje. Během času, který trávil v nemocnici přemýšlel o tom, jak zvláštní vztah mezi nimi je, protože byť po něm v začátku chtěl, aby s ním měl sex. Ke styku jako takovému mezi nimi ještě nedošlo, i když si hráli po čertech hodně. "Chápu tě. Navíc, Lukáš se od té doby neozval ani mě. Nebyl ani ve škole." trochu nakrčí čelo v přemýšlení, ale ihned toho zase nechá. Pokrčí rameny. "Je to jeho věc."

"To máš asi pravdu. Chceš mandarinku? Oloupu ti jí."

Julián zakroutí hlavou s úsměvem na rtech. "Zatím ne, ale děkuju. Vykrmuješ mě tady dostatečně."

"Protože nechci, abys tady strádal." pousměje se a stočí pohled na bílého králíka usazeného na židli, na které ještě před chvílí seděl on, než si vyměnili pozice.

"Nestrádám... ne, když jsi tady." usměje se na něj, i když Petrův pohled je upřený na židli vedle postele.

"Půjčil jsem od Vlka nějaké knihy, aby ses tu nenudil. Potom ti je dám." vzpomene si najednou na zátěž ve svém batohu, který naplnil až po okraj.

"A co pěkného to má být?"

"Nějakou klasiku a trochu dobrodružství ve formě Pána prstenů, kterého bych ti mohl, společně s dalšími Tolkienovými díly vyprávět i zpaměti."

"Máš ho rád?"

Petr souhlasně přikývne. Byly to knihy, na kterých vyrostl. Svět plný mýtických bytostí a dobrodružství... takové knihy měl nejraději. Mohl unikat od reality světa ve chvílích, kdy mu reálný svět lezl krkem.

"Tak ho vytáhni, můžeme si něco přečíst, v té televizi stejně nic nedávají."

Skončí v polosedě s Juliánem opřeným o hruď a knihou v ruce. Čtení nahlas nikdy nebyla jeho záliba, ale vzhledem k oboru, který studoval, musel umět správně používat svůj hlas.

To byla výhoda.

***

Petr pokukoval v nákupním centru po dárcích pro rodinu i přes to, že byl pořád ještě listopad. Chtěl mít ale takový přehled o tom, co by mohl komu koupit a darovat. Dárek pro Juliána se mu kupoval nejlíp. Během toho sehnal ještě další, nečekaný. Julimu koupil stříbrný náramek s malými přívěsky. Před pár dny si mu stěžoval, že ten současný už je těch přívěsků příliš plný a byť se mu to zdálo jako malichernost, koupil ho, aby mu udělal radost. Stříbrný vlk na propleteném řetízku ho zaujal jako druhý. Nyní ho na dně batohu tížily dvě krabičky. Ale měl z nich radost. Rozešel se směrem k nemocnici, protože chtěl ještě navštívit Juliho, aby nebyl tak sám.

Zvláštní pocit, že se přihodilo něco špatného ho donutil, aby se podíval na svůj mobil několikrát za minutu, i když ten byl stále v klidném spánku. Na oddělení ho čekala nemilá zpráva. Juliána museli převézt na infekční oddělení z preventivních důvodů. Vyděsilo ho to, protože ještě včera večer vypadal Julián, že se mu daří mnohem lépe než když byl ještě doma. Co se tak náhle mohlo stát? Jenže neměl žádné právo na zjištění jeho zdravotního stavu. Všichni mlčeli. Chtěl, aby byl Julián zdravý. Aby si našel nějakého přítele, který ho bude mít rád se vším všudy. Aby se prostě měli rádi a žili šťastně až do smrti.

Podlomí se mu kolena, když mu náhle klesne tlak. Na poslední chvíli se zachytí zábradlí, které je instalované po celé nemocnici podél stěn. Osud, který byl bastard hlavně na hodné lidi. Nechtěl nikomu nic přát, ať daný člověk mohl být sebevětší svině, ale tohle bylo prostě nefér.

"Pane Černý, jste v pořádku?" Mužská ruka ho uchopí za loket a dovede k nejbližším sedačkám, na kterou ho usadí. Petr zvedne pohled, aby se střetl s očima svého profesora. Naprázdno polkne. Tohle se mohlo stát jen jemu.

"Co je s Juliánem?" Bez pozdravu vyprskne první otázku, kterou má na jazyku. Nedbá toho, že je to naprosto neslušné vůči vlastnímu profesorovi, ale tady nebyli na univerzitní půdě. Tady byli otec a přítel.

Smutný úsměv na mužově tváři je tolik nečekaný, že Petra upřímně překvapí. Jako profesor neprojevoval moc emocí. Své mimické svaly si hlídal dokonale jako profesionál. Občas pronesl nějaký ten profesorský vtípek, ale ani tam se neusmíval tak... "Dostal speciální kapačku a museli ho odvést na jiný pokoj, protože tady na oddělení nemohl být. Přístup tam má jen rodina."

"Nemohl bych..." Očekává nesmlouvavý pohled nebo něco podobného, ale příjemně překvapen.

"Domluvím vám s primářem oddělení, abyste za ním mohl. Jen dnes bych to nedoporučoval. Julián je po náročném vyšetření a potřebuje spát, takže přijďte raději až zítra, teď je u něj manželka. Budete v pořádku?"

"Moc vám děkuji. Nevím, jak bych se vám odvděčil." neskutečně se mu při těch zprávách uleví. Očekával vidinu nejhoršího, ale nic z toho se nesplnilo. Pomyslný kámen, který mu spadl ze srdce k nohám svého profesora, vydal ohlušující ránu.

"Děláte mého syna viditelně šťastným, to mi stačí. Ten králík byl dobrý nápad." pochválí jeho výběr. Najednou je profesor pryč a před ním stojí obyčejný otec syna, který je ve vážném stavu v nemocnici.

"Doufal jsem, že se bude líbit." pousměje se.

"Je vám líp? nevypadal jste moc dobře, když jste tak náhle zblednul." Prozíravým pohledem si ho zkontroluje než uzná, že vypadá lépe než před chvílí.

"Jsem moc vděčný za to, že jsem vás tady potkal. Vyděsilo mě, že se k němu nedostanu a tak... děkuju vám ještě jednou." Nehodilo by se, kdyby ho chtěl samou radostí políbit.

"Nahlásím vás a zítra normálně přijďte. Není na izolaci, jen se mu zvýšily výsledky testů, které podstoupil... obávají se, aby mu nemoc nevrátila. Nevím, kolik toho o našem Juliánovi víte, ale myslím, že dost, abyste si uměl dát dvě a dvě dohromady."

Přikývne, protože neví, co by na to měl říct. On zase nevěděl, jak moc blízký vztah má Julián se svými rodiči a jak moc by se mohl o něm bavit a zasahovat do jeho soukromí rodiny.

***

"Pojď se mnou a s mými spolužáky do knihovny, určitě tam pochytíš hodně věcí, které by se ti mohly později hodit. Máme debaty převážně o škole, protože já si do soukromí hrabat nenechám a ostatní už se znají tak dokonale, že je to nuda. A tak se probírají aktutální věci prolínající se s ostatním, co se ve škole děje."

Vlk si Petra odchytil na chodbě, když se míjeli ve dveřích po další společné hodině tlumočnictví s Juliánovým tátou, který na něj častěji upíral svůj pohled, ale nijak ho nedusil. Byl za to rád, protože projevit se jako neschopný by se nehodilo. Vlk ho zaskočil touhle nabídkou, která se zdála jako by přiletěla z jiného světa. Myslí to vážně nebo si z něj prostě jen utahuje a až se k nim bude chtít přidat, tak ho sprostě vypískají?

Vlk si povzdychne, když uvidí jeho zaváhání. "Není to žádná bouda. A nebudeš tam jediný prvák. Soňa tam má bratra, kterého doprovází snad i na záchod. Ti dva jsou jak siamská dvojčata, ale to bys poznal, kdyby ses k nám připojil... A bude sranda, nejsme banda tlumočnickejch sucharů, i když se ti to tak může zdát. Mí spolužáci jen využívají mojí známosti, aby jim neuniklo nic důležitého a taky byli částečně krytí."

Na polibek mezi nimi se jakoby zapomnělo. Ani jeden se k němu nevracel. Petr nedokázal přivést řeč na takové téma a Vlk vypadal, že to jde mimo něj. Chovali se vůči sobě naprosto nenuceně jako by se nikdy nic takového nestalo.

Stávali se z nich dobří přátelé.

…

"Já se strašně nudím." Vlk odhodí tužku někam na stůl do změti učebnic, sešitů a popsaných papírů. "To je hrozně uspávající."

"Tak dělej něco jinýho." řekne jen tak mimochodem od knihy, aniž by zvedl svůj pohled.

"Když já nemůžu, musím tu práci dodělat... Mám nápad. Doděláš ji za mě a já za tebe budu číst tu zajímavou knihu, kterou máš v klíně." zazubí se na něj a Petrovi se zastaví srdce, protože přesně v ten moment na něj upře svůj zrak.

"Jsi spadl z jahody na znak, ne?" zakroutí nakonec nechápavě hlavou. "Ještě abych za tebe dělal úkoly, to určitě." odfrkne si pobaveně a vrátí se ke knize.

Naučil se ovládat sám sebe.

"Z jahody? Nemyslím si. Spíš to bude tím, jak jsem se ráno udeřil do hlavy v koupelně, když jsem si čistil zuby."

Petr vyprskne smíchy. Až moc dobře si vzpomíná na tupou ránu a o sekundu později peprnou nadávku. Vlk se přiřítil k ledničce s pěstí přitisknutou na inkriminované místo, aby v malém mrazáčku našel modrý zmrzlý gel, který si se skučením na ránu připlácnul. Rozpuštěné dredy měl všude, kam se jen Petr podíval.

…

"Tak dobře, na chvíli bych možná dorazit mohl. Semestrálky mám zatím všechny hotové a zkoušku až příští týden. Změna klimatu mi rozhodně neublíží." Usměje se na něj a dodá tak svému příslibu patřičné nadšení, na které Dominik zřejmě čekal.

Bylo zvláštní, oslovovat Vlka pravým jménem.