19. Kapitola

Tato kapitola měla být poděkováním za účast 336 lidí v jednom dni. Tento blog ji takhle vysoko za svou existenci ještě nezažil. Takže děkuji všem, kteří se svým klikáním podíleli na vytvoření tohoto čísla. (A F-pětkáři mohou poskočit o čísílko z jedné IP jen jednou za hodinu.)

A vůbec mě tak napadlo už při minulé kapitole, kdy jsem se v úvodu rozkecala tak, až mě to samotnou překvapilo, že nebyly žádné připomínky k Vlkově pravému jménu. Vlastně ho valná většina úspěšně ignorovala. Jupíjájej. Budu to brát tak, že vám to je fuk, že i kdyby se jmenoval Žitomír (20.2.) nebo Palmiro (10.5.), tak to s vámi nehne. Tolik k mé úchylce na méně známá jména. Už jste si zvykli, že? Ale Dominik... ou, dnes bez komentáře, jsem na některá jména vážně ujetá. :D

Dnes ještě jmenovitě komentujícím: KalamityJane, Sarelle, Nyce-oH, Wieta, Coco, Medvidek, Lili, sisi a dasa.

19. Kapitola

---

Seděli na pohodlných polštářích, které studenti hojně využívali. Jakési vyvýšené pódium s kobercem, na které jste se mohli natáhnout a v klidu si číst. Byli tu však i kulaté stoly, u kterých se studovalo. Notebooky jely na spoustu obrátek, protože zkoušky nutily studovat zase o něco víc než během semestru. Petr byl překvapený, jak moc lidí se tu sešlo. Vlk seděl křížem k němu, takže kdykoliv zvedl pohled, mohl ho spatřit aniž by ho někdo podezříval z toho, že po něm nějak pokukuje. Zrovna teď se o něčem bavil se dvěma svými spolužáky, kteří mu nahlíželi přes rameno do sešitu a o něčem horlivě diskutovali. On sám byl vedle toho podivínského prváka, který se mu představil jako Aleš, zabraný do své učebnice. Jeho sestra Soňa byla navoněná jakýmsi levným parfémem, který ho štípal v nose už při seznamovacím podání ruky. Cítil ho až k sobě, i když mezi nimi byli ještě dva lidé. Ta situace, do které se dostal, mu přišla něčím zvláštní. Bylo zajímavé pozorovat chování těch lidí vůči Vlkovi. a jak si všiml, nikdo mu neřekl jinak než Vlku. Na druhou stranu nemohl odstranit pocit trapnosti situace.

Pohyb vedle něj zpozorní jeho smysly a on natočí hlavu k tmavovlasému stvoření, které se mu představilo jako David. David musel být z podobně vyšší vrstvy jako Vlk, protože stejně jako Dominik i on se odlišně oblékal. Pro studenta vysoké školy nebylo zvykem nosit sportovní sako a perfektně střižené kalhoty jistě drahé značky. Smrděly z něj peníze, ale nijak se nepovyšoval. Byl překvapený v jaké partě lidí se nacházel. Každý byl úplně jiný a přitom byli všichni stejní. Na jedné lodi.

"Nekomanduje tě Vlk na pokoji moc?" úsměv, který se mu věnován ho překvapí. Není toho překvapení pro dnešní den nějak moc?

"Prosím?" zeptá se zaraženě.

"Já když s ním bydlel, tak jsem musel mít každou knížku seřazenou na hromádce podle autorů i abecedy." zazubí se na něj a Petr musí uznat, jak moc mu ten úsměv sluší. Zatřepe hlavou. Ještě aby se zakoukal do heteráka, to by bylo nadělení.

"Byl jsi s Vlkem na pokoji?" Neměl ani nejmenší ponětí, jak by se to mohlo stát. Jistě... Vlk říkal, že s ním nikdo dlouho nevydržel. Slova najednou zapadla do skládačky. "To proto s ním nikdo nevydržel?"

"Bingo." úsměv se rozšíří. "Upřímně tě lituju. Já sháněl byt už po dvou týdnech. Naštěstí pro mě se jeden našel a já se mohl odstěhovat dřív než bychom se sežrali za živa."

Petr se trochu zamračí. Jistě, Vlk uměl být dost nepříjemný, ale nekomandoval ho. "Mě neříká jak si mám seřadit učebnice."

Překvapený Davidův pohled je stejně upřímný jako předchozí úsměv. "Děláš si srandu? Co jsi s ním udělal? Šikanoval tak úplně každého, koho mu kolej na pokoj přidělila. Většina z nich nevydržela snad ani týden."

Petr sjede pohledem na Vlka, který stále ještě něco řeší se svými přáteli. Že by mohl být až takový?

"Ale je pravda, že když se nad tím zamyslím, tak tenhle semestr je Vlk docela klidný. Oproti normálu, který u něj byl samozřejmostí. Vždycky měl navrch. Letos je... lidštější. Krmíš ho snad nějakými oblbováky?" Pobavené zazubení. Petr sebou ošije. To by nikdy neudělal.

"Já ti nevím. Byl trochu nepříjemný, to ano, ale neříká mi, co si mám kam položit. To mi přijde trochu přehnané."

David zakroutí hlavou. "Tys ho vážně nepoznal jinak než tak, jak ho vidíš. To je úžasné. Budu muset zatlačit na pilu a vyzvídnout, co se to s ním stalo. A vůbec... neviděl jsem u něj teď Lukáše a to byli skoro jak srostlá dvojčata. Nevíš o tom něco?"

"To je jeho věc, ne moje. Já s Lukášem nic neměl ani nemám ani nikdy mít nebudu. Mám na něj vlastní názor, který nezměním, i kdyby měl kolem hlavy svatozář." pokrčí rameny.

"Rozešli se?"

"Jak říkám, Vlkova věc."

"S tebou se taky člověk nic nedozví. Snad tě taky Vlk nezkazí do takového zakuklence jako je on. Byla by tě škoda. Vypadáš jako v pohodě kluk."

"Promiň, ale momentálně jsem zadaný."

Objeví se bílé zuby jako z reklamy. "Teď jsi mě ranil. Ale ne, nemám zájem. Moje oči se pohybují někde jinde." a jako na povel sjede pohledem po dívce procházející kolem nich z knihovny ven. Pousměje se a zase se vrátí pohledem k Petrovi, který se uchechtne. "Stejně mi nejde do hlavy, proč se Vlk tak náhle změnil. Něco mi říká, že za to může tvoje přítomnost tady."

"No... se mnou taky nevycházel zrovna nejlíp, Davide, takže můžu těžko posoudit, jestli došlo k nějaké změně." pokrčí rameny. Znovu upře pohled na svého spolubydlícího. Ve své bílé košili s krátkým rukávem a černými, perfektně střiženými kalhotami, vypadá elegantně, ale k sežrání.

Měl by si utřít tu slinu.

"Líbí se ti?" K čertu s lidmi, kteří dokážou číst v ostatních. Trhne sebou přistižen na švestkách jako malý kluk. "Zajíždíš k němu svým pohledem nějak moc často. Ale něco ti řeknu. On k tobě taky." mrkne na něj. "Vypadá, že si tě snad hlídá."

Mrkne zpátky a nachytá Vlka na švestkách, jak se na něj upřeně dívá, zatímco mluví ke svým spolužákům. Petr uhne pohledem. "Blbost."

David vedle něj se rozesměje. "To bych teda řekl, že je to blbost, když takhle na tebe kouká pokaždé, když ty se na něj nedíváš. Je snad mezi vámi něco?"

"Jsem zadaný a není to s Vlkem."

"A kdo říká, že i přes to, že jsi zadaný, že jsi věrný?"

Pohled mu ztvrdne. Nikdo z něj nebude dělat nějakého nevěrníka. Ten jeden polibek nic neznamenal. Možná ano, ale pro tuhle chvíli ne. Navíc o něm Julimu řekl a on to vzal. Nemilovali se přece. Věděli, jak to mezi sebou mají. Tak proč přicházely výčitky?

"Fajn, fajn. Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout. Hlavně už dej pryč ten pohled, protože mám pocit, že jestli se takhle na mě budeš dívat ještě chvíli, tak tu zaklepu bačkorama." zazubí se na něj smířlivě a poplácá ho po rameni. "Vlk umí být dost zvláštní a dokonalý a přitom má chyby jako mi ostatní."

"Toho jsem si stačil všimnout. Kupodivu hlasitě smrká a dokonce i občas škytá." řekne přesvědčivě. David se rozřehtá.

"Teď jsi tomu dal třešničku, opravdu. ale myslel jsem to tak, že i přes to, kým je jeho rodina a jaké postavení mu tady díky tomu ostatní dělají, je dost obyčejný. Stačí jen rozlousknout tu skořápku, kterou si kolem sebe vystavuje v silnějších zdech. Snaží se utéct před realitou, ale ona ho předhání dvojnásobnou rychlostí."

To bylo něco, co Petra napadlo už dávno. Teď jen dostal potvrzení toho, že i další podobně vnímavý člověk dokázal usoudit stejnou věc.

***

Sjel hodnotícím pohledem pánské vystrčené pozadí, na které se mu dostalo možnosti pohlédnout. V ruce držel lahev s minerálkou, kterou si Juli včera vyprosil než odcházel, málem by mu i vypadla, kdyby nezachoval chladnou hlavu. To pozadí bylo totiž v upnutých bílých pracovních kalhotách výstavní. Za ohnutým tělem mohl spatřit červenajícího se Juliána s kapačkou zapojenou do paže a chlupatým králíkem vedle sebe, do něhož bořil svou tvář.

"Ahoj Juli. Dobrý den." pozdraví nemocničního zřízence, který se konečně zvedne a otočí se k němu tváří. Tmavé, na krátko střižené vlasy a úsměv od ucha k uchu společně s čokoládově hnědýma očima, které se setkají s jeho.

"Ehm, dobrý den. No, já půjdu, Juliáne. Ještě se tady zastavím před koncem šichty." položí na zem plastový hrneček, který Petr tolik nenáviděl a stejně jako Julián.

"Jasně, Marku, zatím se měj." Ještě jedno mávnutí a onen neznámý je pryč.

"Kdo to byl?" zeptá se zvědavě Petr.

"Marek. Je tady na praxi. Pomáhal mi s koupelnou a pak tady dělal opičky s tím děsným kelímkem." mávne Julián s úsměvem na onen předmět.

"Líbí se ti." podotkne potutelně a přejde k němu, aby postavil vodu vedle postele a přitiskl své rty na Juliho čelo.

"Ale ne...." Prozrazen vlastním tělem téměř v okamžiku. Zrudnutí mluví proti němu.

"Tak proč se červenáš?" řekne hraně nechápavě a usadí se vedle něj. Opatrně vezme do své dlaně Juliánovu, ze které vede kanyla. Mohl jen děkovat Juliho otci, že na něj tak najednou natrefil.

"Nečervenám se." pokus o chabý odpor.

"Ale ano, vidím to. Jsi rudý až na uších. Chceš donést zrcadlo?" uculí se na něj Petr a chňapne po plyšákovi, do kterého se chce Julián schovat. "Žádné takové. Líbí se ti?"

"Jo." uhne nerozhodně pohledem, ale Petra to jen rozesměje.

"Ty jsi trdlo, viď?" pohladí ho po zčervenalé tváři.

"Mám tebe."

"Jsi trdlo. Na čem jsme se přece domluvili? Kdyby se objevil někdo, s kým bychom chtěli být, tak by z nás byli jen přátelé. Nebo si to snad pletu? Je vůbec gay?" usměje se. Ne, nemohl by se na Juliána zlobit, kdyby si někoho našel už teď. Byl by rád za to, že by mohli zůstat přáteli. Alespoň mohl mít na chvíli někoho, o koho se mohl starat a komu mohl být nápomocen. On si zaslouží velké štěstí světa.

"Já vím, ale bylo by to vůči tobě dost nefér... A jestli je gay opravdu nevím. Viděli jsme se dnes podruhé." sklopí pohled, když znovu znachoví.

"To není o tom, jestli je to fér nebo ne. Podívej se, co jsme spolu zažili. To je dost i pro mě." skopne boty, sundá bundu a natáhne se vedle něj. "Jde hlavně o to, abys byl šťastný."

"Tak jo, ale... třeba to nic neznamená. Jen se mi líbí, nic víc." pousměje se na něj Julián a vtiskne se do jeho náruče.

Záškodnici se zazubí. "Měl bys zjistit, jak na tom je. Má pěknej zadek."

***

Překvapeně se přidal k Vlkovi, kterého potkal na zastávce autobusu, když oba vylezli ve stejnou chvíli, jen z jiného čísla.

"Byl jsi za Juliánem? Jak na tom je?" Petr nevěděl jestli se ho ptá jen tak nebo ho to opravdu zajímá, ale neměl proč by mu neodpověděl. Od toho sezení v knihovně se to jejich popraskané přátelství začínalo zacelovat.

"Vypadá líp, tak snad to bude lepší."

Vlk přikývne, prohlédne si Petra. Ten sebou nepříjemně ošije. "Co je?"

"Nic, jen... sluší ti to. Nový kalhoty? Padnou ti mnohem lépe." Jak to mohl vědět? Nemohl ho vidět nakupovat ani když se vrátil z nákupů, protože byl ještě ve škole. Je rád, že chladný vzduch venku skryl jeho zčervenání. Vejde raději beze slov do vyhřáté budovy kolejí a vydá se po schodech nahoru, Vlka za sebou. Až pozdě si uvědomí, jak lacině vydal své nové kalhoty na odiv. Zapomene, co chtěl říct, přesně v momentě, kdy se dostane na úroveň jejich patra, mírně zadýchaný, i když už si na to chození do schodů zvykl. Pokusí se o něj mdloby, když ve dvojici lacině se tisknoucí k sobě a chichotající se, pozná Honzu s Lukášem.

Neujde mu zalapání po dechu za zády.