20. Kapitola

Moji milí slintající natěšení smrtijedci... Tak jste se konečně dočkali, co? :D Dnes hýřím pěkně rozvernou náladou. (Níž se dozvíte proč.) Mám chuť napsat něco pěkně úchylného, nevšedního a pořádně ujetého. Jenže to bych ČP pokazila na plné čáře a vy byste mě neměli rádi, budu tedy doufat, že se tahle myšlenka nevytratí a vy neodmítnete malou jednorázovku.

Přijde mi, že bych se každý druhý den měla omlouvat za to, že jsem vám nedala kapitolu už ten následující, ale... co. Já jsem tu Voldy a já rozhodnu, kdy bude :D ne, vážně jsem včera už neměla sílu. Nejdřív nemocnice a potom už jsem neměla náladu lézt na blog... takže jsem si ZASE sedla ke knížce (za poslední dva dny už třetí) a četla. Když dáte bibliofilovi čtivou knihu, tak ho od ní prostě neodrthnete. (A už mám ve složce asi dalších cca 70 knih, do kterých se musím pustit). Takže kromě dvou erotických románů (moje úchylné já se zase projevilo), no co, inspiraci někde sbírat musím, ne? Jsem přečetla ještě i takovou krvavou klasiku. :D A dnes... jak jste mnozí četli a čekali už od rána - ráno byl plán, že dopiju čaj a přehodím věci, abych našla alespoň myš... a zase mi do toho vlezlo X různých věcí, které jsem nutně potřebovala udělat hned. Takže až nyní. Díky malé prodlevě se sešlo zase pár čtenářů, kteří komentují zřídka a tak se mi hned vkládá mnohem snáz. Neskutečně to posilňuje!

A jak už se stává klasikou - kapitola patří komentujícím a hvězdičkářům. A prosím... nezabíjet. Dnes je ta kapitola něčím zvláštní. Kdo to dokáže definovat, dostane další kapitolu věnovanou jen jemu.

20. Kapitola

---

"Ta malá levná..." V přesné chvíli stihne Vlka zachytit za rukáv kabátu, aby neudělal nějakou pitomost, kterou by si mohl vyčítat. Vlk, překvapený tím náhlým zastavením nedořekne ani to, co měl na jazyku.

"Vykašli se na ně, oni za to nestojí. Ani jeden. Ti dva se hledali až se našli. Věř tomu, že to udělali schválně a ještě se tady s tím chlubí, abys na ně natrefil." zavrtí hlavou. Dvojice ještě neměla šanci si jich všimnout, jak byli zaměstnáni jeden druhým. On s Vlkem stále ještě stáli na chodbičce vedoucí na schodiště.

"Jak se na to mám vykašlat, když se tady oba dva chovají jako dvě děvky. Přesně to jsem měl čekat." zavrčí Vlk a Petr si uvědomí, že takhle ho ještě neviděl. Neucouvne nad zlým pohledem, jen spustí svou ruku podél těla. Neměl by mu dovolit udělat hloupost. Nenapadne ho nic lepšího než vzít Dominikovu chladnou dlaň do té své, prsty spolu automaticky propletou prsty až ho šokuje s jakou dokonalostí do sebe zapadnou.

"Nedělej jim scény, prostě pojď." Potáhne ho za ruku společně se svým krokem. Dveře vrznou, čímž na ně upozorní. Přiblíží se víc k Vlkově tělu. Intimně se na něj přitiskne svým bokem. V normální situaci by zalapal po dechu, kdyby se kolem něj ta paže omotala zcela nenuceně, ale tohle byla jen hra. Falešné divadlo jemuž se stali hlavními hrdiny. V hlavě evokovalo představy o normálnosti. Stupidní představivost mučila svými chapadly již tak rozjitřenou mysl. Nenáviděl se. Nechtěl si připouštět, jak moc na něj Vlk svou aurou působil. Choval se tak odtažitě a přitom... uměl být přátelský i milý. A mávnutím proutku se měnil na bezcitného bastarda, kterému byl zbytek světa u prdele. Vzrušovalo ho to. Až tak moc, že zapomněl přemýšlet o vnímání dění, které se kolem nich odehrálo. Vlkova paže na jeho boku ho nenuceně dotlačila k jejich pokoji, kam oba zapadlo bez jediného slova. Najednou se cítil stejně jako Vlk nazval ty dva na chodbě. Zadarmo se prodal k tomu, aby se z něj na chvíli stala děvka. To slovo znělo hrozně. Možná se stejně hrozně i cítil. Nereagoval na nic, co mohlo přijít, protože jeho mysl si ve výsměchu ukládala dotek dlaně na svém těle do škatulky vedle prvního polibku. Zasmál by se nad tou zatraceností.

Najednou teplá dlaň se váhavě dotkne jeho předloktí. "Jsi v pohodě?" Vlkův starostlivý obličej se objeví před tím jeho a on si uvědomí, jak moc mimo z něj byl. Jako zdrogovaný. Nechápal to. Nechápal se. Neměl nejmenší tušení, co mělo znamenat tohle poblouznění tak blízkou přítomností Vlka vedle svého těla. Zavrtí hlavou, potřebuje někam kde nebude Dominik.

Dominik. Znát Vlkovo pravé jméno bylo tak... odhalující.

V hlavě se rozsvítí výstražný trojúhelník varující ho před nějakou pitomostí, kterou by mohl z tohohle poblouznění udělat. Pevný stisk na ramenou ho donutí se posadit na postel. Probere se.

Je to jako rána z čistého nebe, ale najednou si uvědomí, že se právě teď zachoval jako poblouzněný pitomec. Proč tak najednou, když do to teď všechno v pohodě zvládal? Vedle Vlka by nedokázal jen tak sedět asi nikdo, komu by se jen trochu líbil. Dojde mu proč… dokud měl Juliána, tak na to nemusel myslet. Přemýšlel o tom, co budou dělat, kam spolu půjdou… Vlk byl odsunut stranou. Jenže teď byl Julián v nemocnici a on sám sobě přivodil tenhle šok díky tomu, že ho napadl pitomý nápad. Jak ho mohlo napadnout, že by si ti dva na chodbě mohli myslet, že jsou spolu a že na všechno ostatní hodili díky tomu bobek? Měl by si sehnat hodně dobrého psychiatra.

"Petře?" Upře na Vlka svůj pohled. Najednou je všechno pryč a on se cítí jako by byl po hodně těžké chřipce. Vyčerpaný. Unavený. Pokořený vlastními pocity. "Co je ti?" Neměl by s ním promluvit ani slovo navíc. Několik týdnů to přeci dokázal. Nešlo by to provést znovu? Nešlo. "Není ti dobře? Motá se ti hlava? Najednou jsi strašně zblednul." Ten vyděšený podtón by si mohl schovat do kapsy.

Nádech, výdech. Najde ztracenou rovnováhu. "Jsem v pohodě." Nepřesvědčivě. Cítí, jak se mu krev navrací do tváří. Přejede si po nich rukama jako by se chtěl ujistit, že jsou opravdu živé a stále stejně měkké. Objeví se před ním sklenice s vodou. Maková panenka s červenou sukénkou se na něj směje. Proti své vůli vyprskne smíchy. Dlaň sklouzne před pusu, aby zadusil smích.

"No promiň, lepší jsem nenašel." zazubí se na něj Vlk úlevně, že už je zase při sobě. Trochu ho vyděsilo, jak byl Petr najednou tak mimo. Nereagoval ani na řeči těch dvou, kteří si jich všimli ihned jak vešli do chodby. Vypadalo to, jako by měl klapky na očích z obou stran a někdo mu ucpal uši. Nechápal ani to náhlé zblednutí. Petr se nezmínil, že by nebylo dobře.

I tak s povděkem tu sklenici přijme, aby ji mohl vyžahnout na jeden zátah. V ústech měl jako na Sahaře. Po zdolávání těch pater člověku dojde. "Díky." řekne jen a natáhne se, aby sklenici položil na stoleček vedle postele. Potom ji odnese do předsíně, kde ji Vlk musel splašit, protože takovou u něj nikdy neviděl.

"Vážně jsi v pohodě?" starostlivý tón se nedá přeslechnout. Petr se střetne s jeho očima. Lesknoucí se s podivnou jiskřičkou, jak čekají na jakoukoliv odpověď a přitom si ho jedním pohledem dokáží zrentgenovat a zjistit náladu, snad i teplotu.

"Říkali něco?" zeptá se místo odpovědi na položenou otázku.

"Pár rádoby vtipných připomínek. Nic, o co bys stál. Šel jsi tak rychle, že jsem nestihl ani reagovat." což je dobře a byl to účel toho všeho. "Díky, že jsi mě odtáhl. Asi bych se neudržel. Trochu mě to… dostalo."

Petr přikývne. Copak se mu mohl přiznat, že by nechtěl aby se nechal urážet nebo aby si tam vyřizovali účty ručně? Nechtěl vůči Vlkovi cítit lítost. Chtěl ho vidět šťastného a usměvavého. Ne zamračeného nebo naštvaného. Nebo neutrálního jako nyní. Asi na něj začal padat sentiment z přicházejících Vánoc nebo co. Jeho prstů se dotknou Vlkovy a on na ně sklopí pohled. Jen tak nevědomky je opatrně stiskne. Dominik netuší, jak moc nadějí mu tím dává a on netuší jestli to dělá schválně nebo ho chce jen přátelsky uklidnit. Ušklíbne se sám sobě a ihned ty myšlenky zaplaší. Nemohl být tak naivní. Nesměl od toho čekat víc. Ani intimního ani přátelského. Vlk nebyl pro něj. Ne se svou dokonalostí. Kdo byl on oproti němu?

Syn pomalu sedláka, což přeháněl. Určitě se neměli doma špatně, ale i tak byl ze zakopané vesnice. Úplně si představoval v jak honosném sídle musel bydlet Vlk se svými rodiči, když to byla taková třída. Za nic na světě by svou rodinu nevyměnil, ale v tuhle chvíli by si přál být na okamžik ve společenském žebříčku mnohem výš než jen na káčátku, které nemohlo dosáhnout na vyšší stébla šťavnaté trávy.

"Nad čím přemýšlíš?" stisk prstů se přesune na předloktí, palec ho jemně pohladí. Až potom si Vlk uvědomí, že by to neměl dělat. Myslel na to celou dobu, co se snažil dostat k Petrovi nějak blíž. Ale jeho omrzlé city, mu znemožňovaly být víc přístupným. Raději si držel odstup. Po zážitku s Lukášem a po těch předchozích…

Zase sebou přistiženě cukne. "Ale to nic…"

Vlk pustí jeho ruce. "Promiň, vím, že bych to neměl dělat. Nemám na tebe žádné nároky, nic. A ty jsi zadaný…"

Petrovo srdce vynechá několik zabušení než se vrátí do starého rytmu. To mělo znamenat co? Jak si měl vyložit taková slova? Nadějně zvedne svůj pohled k Vlkovi, který je najednou zase jako kus ledu. Zvedne se. Tohle nemá cenu. Dělat si naděje, když je jen tak lechtán stéblem trávy na chodidle? Natáhne se mlčky pro svůj ručník, projde kolem Vlka bez jediného dalšího pohledu. Klaustrofobická místnůstka poskytuje soukromí, alespoň zavřením dveří, které je dělí od pokoje. oblečení letí do kouta chvilku předtím než vstoupí pod proud horké vody. Zimou prochladlé a stresem napnuté svaly se začnou uvolňovat.

Sevřená pěst dopadne na vykachlíkovanou zeď. Do prdele. Až příliš pozdě mu dojde, že se trefil přesně na tu, která se s koupelnou sdílena v místě kde má Vlk postel. Zoufale se uchechtne zavolání jestli je všechno v pořádku. Proč najednou tolik otázek? Ještě nedávno nepotřebovali ani slova. Prostě se spolu nebavili.

Proč, nač, jak, kdy, kde, kdo..?

A teď, když už bylo všechno jinak. Když přišlo smíření. Mělo tak náhle přijít i něco z druhé strany? Nemohl být jen zamilovaný do nějakého zpěváka, který by pro něj byl nedosažitelný? Musel s tím, koho chtěl prostě povalit do postele a prohrabovat se jeho dredy, sdílet rovnou pokoj? Jaká milá rána od osudu. A z jednoho delšího doteku přicházel o rozum. Jenže jeho rozum si dal pauzu už před několika měsíci. Přesně ve chvíli, kdy se jeho pocity začaly vůči Vlkovi obracet. Jistě. Zpočátku to bylo jen hloupé poblouznění tou tajemnou aurou a tím vším, jak se Vlk choval, jaký byl… Jenže začínal chápat své tělo v tom, že Julián mu přes to všechno přestal stačit. Místo aby si ho vážil, začínal mít choutky na jiného. Mohl by hlavou prorazit zeď a upadnout do sladkého bezvědomí?

"Petře jsi v pohodě?" Dveře se najednou rozletí a on je rád, že stojí zády k němu, protože si ani nezatáhl ten úchylně delfínkovatý závěs, který pamatuje ještě první válku. Ostře vydechne nosem.

"Nemyslím, že bych byl. Nestarej se o mě. A dopřej mi trochu soukromí, díky." zavrčí na něj. Nemohl by místo starostlivosti vzít mýdlo a nabídnout mu umytí zad?

"Kdybys něco potřeboval, tak jsem vedle…"

Baterie mu vypadne z ruky a on se zcela automaticky sehne, aby nenadělal na podlahu mimo sprchovací vanu. Dveře urychleně klapnou a jeho to rozesměje. Že by ó samotný Vlk nebyl zase tak imunní, jak vypadal? Líbilo se mu, co viděl? Už jenom ty představy, které mu vyvstanou na mysli ho vzruší. Měl by se jít léčit. Závěs se s rachotem plastových ošuntělých kroužků zatáhne.

Nebo se uvolnit.