21. Kapitola

Abyste neřekli, že nedržím slovo. A taky abych nedostala soví poštou účtenky za vaše klávesnice a rozmlácené Fpětky.

A dnes věnování pro všechny, kteří minule provedli rozbor věci, jak jsem si přála. Děkuji :)

21. Kapitola

---

Seděl zachumlaný do své mikiny, nohy skrčené k hrudníku a v dlaních hrnek s horkým čajem. Evokovalo mu to myšlenky na první měsíc tady, kdy se totálně uzavřel do sebe po tom incidentu s Honzou, který mu dal naštěstí pokoj. Prý láska. Pch. Kdyby tomu tehdy uvěřil, byl by opravdu idiot. Lidi dělají chyby dost často a spousta se jich i poučí, ale tohle… A Vlk se mezitím někam ztratil. Uchechtne se, když si představí, jak moc musel Dominika vykolejit jeho nahý zadek, když se tak najednou zdejchnul, protože při jejich příchodu rozhodně nevypadal, že by chtěl ještě pokračovat v nějaké turistice po městě. Najednou mu všechno přijde příliš absurdní. Z přemýšlení ho vytrhne vyzvánění telefonu, který má schovaný pod polštářem, jak se chystal vypít horkou čokoládu a jít spát.

"Juli? Děje se něco?" Normálně si v takovou dobu nevolají. Vlastně si nevolají skoro vůbec. Bylo už po desáté hodině večer a myslel si, že už bude dávno tisknout svůj obličej do plyšového králíka, jak mu evokoval svoje usínání.

"Políbil mě. Prostě přišel blíž a políbil mě." dostane ze sebe Julián jedním dechem. Tváře ještě stále zrudlé z náhlého ataku cizích rtů.

"Kdo? Co?" řekne zprvu nechápavě než mu dojde, koho měl Julián asi na mysli. "Marek?"

Julián divoce přitaká než mu dojde, že ho Petr nemůže vidět. "Ano. Promiň, já… musel jsem ti to říct."

Petr se pousměje. Že by se jeho odhad nemýlil? "A jaké to bylo?"

"Vlhké…" Julián se rozesměje. "Bylo to dost překvapení, nečekal jsem to. Řekl mi dobrou noc a zítra naviděnou, chvíli se po mě díval a pak už mě líbal a já… byl jsem v šoku. Nečekal jsem to. Myslel jsem, že je na holky, protože se ani slůvkem nezmínil o tom, že zamnou chodí můj přítel. Což tady všichni ví." Sestřičky dokázaly rozkecat i velikost vašeho spodního prádla.

Petrovi dojde, že Marek musí vidět Juliánovu podstatu stejně jako on, protože pokud ho líbal… nebude to asi jen tak, ne? Navíc Julián byl v nemocnici bez paruky, protože mu ji vzali, když ho převáželi na tenhle speciální pokoj. Všechno bylo najednou úplně jinak než jak to bylo před pár minutami.

"Péťo?" Juliánův tichý hlas ho vrátí zpátky.

"Ano?"

Posmutnělé: "Zlobíš se?"

Pousměje se. Úplně si dokáže živě představit Juliho kajícný výraz. "Nezlobím se, vždyť jsi neudělal nic špatného, ty ťunťo." sám se najednou cítí zase pod psa a nejraději by to křehké tělo sevřel k sobě do náruče a už nepustil.

"Ale já…"

"Chceš to skončit?" řekne vědoucně. Ulehčí mu to. Nechce aby se trápil.

"Ano. Ne! Nechci aby to mezi námi skončilo, jen… šlo by to bez těch sexuálních výhod?"

"Domluvili jsme se přece, že to tak jednou bude, tak proč mi přijde, že si myslíš, že mi ubližuješ? Juli, podívej se, nespali jsme spolu. Řeknu ti to upřímně. Chtěl jsem tě, ale nevzal jsem si to z jednoho prostého důvodu. Čekal jsem jestli se neobjeví někdo, kdo by toho byl hoden mnohem víc než já. Ať už to bude Marek nebo někdo jiný… jen chci abys věděl, že jsem tady pořád pro tebe, ano?" Byla to pravda. Někde uvnitř něj to tak bylo. Jenže když jste s člověkem jako je Julián, tak i k němu cítíte to zpropadené cosi, co by se mohlo považovat za lásku. Svým způsobem ho taky miloval. Ale bylo v tom i něco jiného. Nemohl přijít o jeho přátelství, protože věděl, že kdyby někdy potřeboval pomoct, Julián je ten, který mu pomoc poskytne. Sklopí pohled ke svým prstům, které stále svírají poloprázdný hrnek, když Julián nic neříká.

"Byl jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Děkuju ti." špitne tiše. A potom už znovu jen ticho a přerývavý dech.

"Juli, ty brečíš?"

"Ne…" fňukne osoba na druhém konci telefonu a setře zatnutou pěstí své slzy, mačká se k hebkému plyši, potřebuje obejmout. "Promiň, že jsem to na tebe vyvalil takhle přes telefon, nechtěl jsem, aby to skončilo takhle… vždyť… dal jsi mi novou naději aniž by sis to uvědomil a já tě odstrčím přes telefon? Měl bych se stydět za svoje chování." povzdychne si, když se trochu uklidní, ale drobné slzy se stále ochotně vpíjí do pokožky i látky.

"S tím si nedělej starosti, ano?" pousměje se. Rád by ho nějak utěšil, ale on neuměl říkat takové věci nahlas. Stačilo to dokázat dotykem. To mu šlo dobře, protože sám potřeboval spoustu dotyků.

"Přijdeš zamnou zítra?" Naděje v hlase ho donutí pousmát se.

"To víš, že ano. Hned ráno, neboj se. Pořád jsme přece přátelé."

"Já vím, ale…"

"Žádné ale, Juli. Ráno přijdu, to se neboj. A teď bys měl jít spát, aby mělo tělo dost sil."

"Tak jo… Péťo, promiň mi to."

Povzdychne si. "Kuš babo, nebo ti nepřivezu žádnou dobrotu, kterou jsem ti slíbil. Teď vezmi králíka, pořádně ho zvalchuj a zkus usnout, ano?"

"Ano, pane."

"Tak se mi to líbí. Dobrou noc, Juli. Krásné sny."

"Dobrou Petře. Hezky se vyspi." A potom položí. Petr schová svůj mobil zpět pod polštář a opře si čelo o kolena.

Takže je konec… ale měl to čekat. Čekal to.

Tak proč ho to tak vzalo?

***

Byl zase sám a nevěděl, co si o tom má myslet. O svých pocitech, které jím nyní zmítaly. Procházel nemocniční chodbou a odcházel od Juliána, a i když si slíbili, že tímhle to nekončí, tak jemu přišlo, že tím skončilo úplně všechno, co se mezi nimi událo. Zřejmě to bylo jen moc čerstvé na to, aby nad tím dokázal přemýšlet i jinak a prostě potřeboval čas, aby si to dal dohromady. Rozpačitě se pousmál na Marka, kterého by v civilu snad ani nepoznal, kdyby na něj tolik neupíral svůj zrak. Stočil raději pohled zpátky před sebe a nenaznačil žádné zastavení, neměl chuť se vybavovat s někým dalším. Jenže osud mu nechtěl dopřát ani trochu klidu pro sebe. Zatočil za roh, aby se dostal k hlavnímu vchodu. Náraz přišel tak nečekaně, že díky svému zamyšlení nedokázal zareagovat na cokoliv jiného. Setrvačností dopadne bolestivě na zadek. Usykne, když se mu podlaha bolestivě zaryje do kostrče. Jen koutkem oka spatří ruku letící jeho směrem, jak se ho dotyčný pokusí neúspěšně zachytit.

"Petře?" Bolestně známý hlas zaplaší i bolest. Zvedne svůj pohled od známých tenisek.

"Vlku?" Překvapením pootevře ústa, ale ihned je zase zavře. "Co tady děláš?" To ho sledoval nebo co? Potřeboval se ujistit, že za Juliánem opravdu poctivě chodí? Zamračí se, ale ke zvednutí se nemá, kostrč bolí jako čert.

Tiché: "Byl jsem za otcem." ho dostane. Podívá se za Vlkova záda, kde je lůžkové oddělení kardiochirugie a polkne. Co ho to napadlo, že by ho Vlk sledoval? Je idiot. Do nemocnice se přeci nechodí jen tak dobrovolně. Vlkovy ruce ho najednou začnou sbírat ze země aniž by se zeptal jestli může. "Nastydneš a není to tady nejčistější. Jsi v pohodě?"

"Asi mám jen naraženou kostrč… pár dní si zřejmě nesednu." uskyne, když se citlivé kostičky společně s páteří rozpohybují a dají o sobě znovu vědět.

"Promiň, nechtěl jsem."

Zavrtí hlavou. Jestli nemá nic zlomeného, tak je mu to jedno. I když s tím by taky nic neudělal, i kdyby se chtěl rozčilovat. "To nic. Žiju." usměje se. Vlkův strhaný výraz pracně schovávaný za masku netečnosti z něj vytváří zamračeného a odtažitého a přitom tak zranitelného. "Je táta v pohodě?"

"Odvezli ho sem včera večer. Měl nějakou slabost… on má kardiostimulátor, tak je raději tady." ukáže znovu za sebe. "Jedeš rovnou na kolej?" Konečně se mu zřejmě podaří zmobilizovat všechny své síly a zaplašit veškeré pocity, protože náhle je to ten starý Vlk. Porovná si kabát na svých ramenech.

"Asi jo." Chtěl si sice nakoupit, ale vypadalo to, že není jediný kdo nechce být sám. A nákup určitě ještě do zítra počká. stejně nebude mít co dělat. Učení mu teď může vlézt na záda.

"Vlastně mi teď došlo, že bych si měl zajít ještě nakoupit… zítra se mi určitě nebude chtít nikam lézt. Tak s tebou půjdu alespoň na tramvaj."

Petr přikývne. "Přidám se k tobě, jestli ti to tedy nevadí…"

"Vůbec ne." pousmání. Nepřipadal by si trapněji…

…

Mlčeli celou cestu do nákupního centra i cestu na kolej. Nijak nekomentoval Vlkův výběr sladkostí které mu padaly do košíku k pečivu a nějakým dalším drobnostem. On sám na tom nebyl o moc lépe. Dnes se bude zřejmě zahánět depka. A moc se nemýlil. Sotva přišli na pokoj, už Dominik tahal z igelitky první balíček jakýchsi čokoládových sušenek, aby si jimi nacpal ústa a hned zase zmizel za dveřmi koupelny, kde si pustil proud horké vody, aby rozehřál zkřehlé tělo. Petr se rozpačitě snažil uspořádat svou hromádku nezdravých balíčků tak, aby nevypadal jako největší nenasyta. Prochladlé oblečení vyměnil za volné tepláky a mikinu pasující k nim.

"Můžeš jít, jestli chceš." Oblak páry i s jeho spolubydlícím došel až k němu a on byl donucen sevřít na okamžik víčka k sobě a nasát vůni sprchového gelu, který Vlk používal. Z oblblých smyslů by se mu zamotala hlava, ale nějaké kácení se k zemi si nemohl dovolit. Až dokud nezahlédne ze svojí předkloněné pozice nahá lýtka. Oči vystoupají o desítky centimetrů výš, aby se zastavily na spoře oděných intimních partiích. Přiléhavé černé prádlo do detailu obkreslovalo a snad i vyzdvihovalo všechno, co pod ním Vlk skrýval. Polknul než se donutil vyjet po linii tmavých chloupků na pupík… víc mu nebylo dovoleno vidět. Černé tričko sklouzlo přes vystouplé bradavky a Vlk se k němu otočil zády.

Potlačí počínající vzrušení, než se vzpřímí a otočí se na Vlka, který seděl na posteli jako hromádka neštěstí. S dredy stále sepnutými tím samým šátkem, který měl i venku.

"Jsi v pohodě?" Hodně hloupá otázka, když jeho otec leží na kardiochirurgii. Neměl odvahu ptát se, jak moc vážné to je, ale stejně… Vlk právě projevoval city stejné jako u ostatních lidí. A projevoval je tak viditelně, že se z něj stával smutný plyšák, kterého někdo odkopnul.

Jejich stehna se dotknou celou plochou, jak blízko něj se usadí. Rozpačitě natáhne ruku a dotkne se Vlkových shrbených ramen. Trvá jen zlomek vteřiny, než se ocitne v pevném objetí rukou, které si celou dobu přál cítit. Jenže za jiných okolností. Na krk mu v pravidelných intervalech tlačí horký dech. Je fuk, že za chvíli se budou cítit rozpačitě.

Pro tuhle chvíli stačilo vědět, že nejsou sami.

Zaboří svůj nos do vlhkých dredů.