22. Kapitola

První kapitola, která přošla betareadrem ještě než jste ji dostali na talíř. Všichni poděkujeme naší nové betě Alex, která se toho ujala. "Alex, děkujeme."

Beta: Alex

22. Kapitola

---

S přivřenýma očima vdechuje vůni šampónu. Ruce sevřené kolem Vlkova hrudníku v pevném objetí. Vlk se bez větších rozpaků po chvíli odtáhne a zahledí se Petrovi do očí. Ten, zachycen situací do pařátků, pohled opětuje. Pousměje se, když se dlaň z ramene přesune na tvář. Do jaké situace se to zase dostali?

"Díky." usměje se na něj Vlk a odtáhne se. "Asi jsem to potřeboval."

Petr souhlasně přikývne, ale nepřizná, že on taky. Kousek štěstí ve špatné chvíli. Přesune se na svou postel. Nemusel by ovládnout své pochroumané city, které jsou v tuhle chvíli dost rozjitřené. Bude lepší, když se oba schovají do vlastních koutů a budou si v tichosti lízat rány.

***

Začátek dalšího týdne ho přivítal s padajícím sněhem, který se na zemi měnil na břečku, protože přestalo mrznout a v kombinaci se solí se roztékal po silnicích i chodnících. Neměl to rád, protože musel dávat pozor kudy jde, aby ho nějaký expert neobšťastnil fontánou tohohle hnusu. Ve škole to vřelo jako v parním hrnci, protože zkoušek přibývalo a s blížícími se Vánoci, kdy včera oslavili první advent, to bylo skoro k nevydržení. On s Vlkem strávil den tím, že z postele vylezli až po obědě a překvapený nabídkou, že Vlk uvaří pozdní oběd, spolu i poobědvali. Vzhledem k hodině spíš posvačili. Ale zapečené brambory se mu v těchto podmínkách opravdu povedly.

Bloumal městem, protože se mu nechtělo na kolej. Tady mohl alespoň v klidu přemýšlet. Ukázalo se, že Vlk opravdu není tak chladným, jak na veřejnosti vystupoval. Dokonce nebyl ani tak arogantní, aby mu bylo fuk, co se děje v jeho rodině. Když včera po jejich obědě odjel do nemocnice a vrátil se až pozdě večer, to už Petr spal. Ale věřil mu ty emoce, které se odehrávaly v očích, které jako jediné ukazovaly o rozpoložení jeho osoby. Mohl se chovat jak chtěl, ale oči člověka prozrazovaly. Najednou tak zlidštěl. A ještě tomu napomohlo jejich objetí. Polibek mu najednou přišel strašně necitlivý oproti tomu, co dokázalo jedno objetí v náruči toho druhého. Kdy se vzájemně drželi. Ale pochyboval o tom, že by Vlk věděl o jeho rozchodu s Juliánem. Možná to tak bylo lepší. A když se bude ještě chvíli schovávat v nákupním centru, tak na to jen tak nepřijde.

Mobil pípnul známým tónem oznamujícím příchozí zprávu.

Přijdeš dnes zamnou?

Stručně a jasně. Ale dnes ne. I když sliboval, že se nic nezmění, teď na to neměl. Nemohl přijít za Juliánem a jen tak si sednout na stoličku a tlachat o hloupostech. Tlachali tak přece do teď… jenže najednou to bylo tak odlišné. Nemoct ho líbat, ani se prsty probírat tím chmýříčkem vlasů, které mu přišlo tak roztomilé. A díky tomu to Julián vzdal s tím, že je bez svých dlouhých vlasů odporný. Nemůže odpovědět ani na tu pitomou zprávu a to se říká, že přes mobil se všechno řeší mnohem snáz. Asi jak pro koho. On do té skupiny tedy nepatřil. Nemohl ho jen tak odmítat, ale Julimu asi stále nedošlo, že on nebyl v jejich vztahu jediný, kdo z něj čerpal energii. Energii, bez které se nyní cítil být, jak na něj zase všechno postupně doléhalo.

Stupidní nápad o koupi nějakého chlupatého plyšáka jen tak pro sebe, rychle smete pod pomyslný stůl. Ale kroky se zastaví před zverimexem. Jak by se Vlk tvářil na nějaké zvířátko na pokoji? Zaujmou ho chlupatí zakrslí králíčci, kteří se právě vrhli na odpolední svačinu z mrkve a nějaké další zeleniny. Pousměje se. To by bylo zvířátko na mazlení. Ale neměl k tomu vhodné podmínky. A Vlk by se určitě dvakrát nadšeně netvářil. Vlastně už takové zvířátko měl. Uchechtne se vlastnímu nápadu. Vlk byl taky takové zvířátko. Hotový exemplární kousek. Usměje se na prodavačku a raději se spakuje dřív než by mu začala nabízet jakékoliv ze zvířátek. V tuhle chvíli by bral i hada.

Krabička s řetízkem pro Vlka k Vánocům mu ležela na dně jednoho z šuplíků u stolu. Odvaha dát mu takový dárek brzy opadla. Možná mu zůstane jako památka na spolubydlícího, kterého potkal svůj první rok na výšce.

Pohledem sjede na partu lidí sedících v kavárně. Pozná v nich Vlkovu partu ze školy. Seděl s nimi přeci v knihovně. Několik z přítomných sice ještě nepoznal, ale Soňa se nedá snadno zapomenout. K jeho překvapení si ho jako první všimne David a se zářivým úsměvem mu rukou pokyne, aby se k nim přidal. Překvapeně se rozhlédne kolem sebe, což v partě způsobí smích.

"Čau Petře, přisedni na chvíli k nám. Na nákupech?" Nečekal, že by ho lidé z Vlkovy party mohli tak snadno přijmout. Davidovy ruce ho usadí na poslední volnou židli.

"No… tak trochu koukám, co by se mohlo doma hodit."

Pár z lidí souhlasně pokývá hlavou. I David přitaká. "Máš recht, kupovat dárky domů, to je vždycky úkol… Dáš si něco? My tu jen tak posedáváme a klábosíme o blbostech. Pořád lepší než sedět ve škole." zazubí se na něj. "Vlka jsi neviděl?"

Zakroutí hlavou. "Měl bych ho vidět? V pondělí se potkáváme většinou až večer na koleji."

"No, říkal, že se zastaví, tak ho čekáme každou chvíli."

"Aha… já si nic nedám, díky. Budu muset zase jít, abych dárky nevybíral na poslední chvíli třiadvacátého. To už mají všude prázdné regály."

"To je sice pravda, ale díky tomu se zúží pole výběru." zazubí se na něj David. "To jsi s námi moc dlouho nepobyl…"

"Fakt se omlouvám. Možná příště. Ani jsem nečekal, že bych tady mohl někoho potkat."

"Pravda, nákupních center je tady hafo. Tak se měj."

Petr se rychle rozloučí a zmizí za roh. Ne že by nezůstal rád ve společnosti, ale pokud měl Vlk přijít, znamenalo by to pro něj zase tu zpropadenou roztěkanost, která mu už začínala postupně vadit. Copak uměl své pocity ovládat tak špatně?

Zarazí se pohledem na jmenovaném, když spatří nepřehlédnutelnou zapletenou kštici před regálem ve stříbrnictví. V tom samém, ve kterém on koupil stříbrného vlka. Pokud je Vlk tady, tak to znamená, že půjde za svými přáteli a on tak bude mít chvilku klidu pro sebe v pokoji…

***

"Odjíždíš na Vánoce domů?"

Vlk se na něj otočil ze své židle, na které se už nějakou dobu protáčel a třídil si věci, které bude ještě potřebovat a které už ne.

"Odjíždím, ty ne?" myslel si, že Vlk má v rodině dobré vztahy.

"Pojedu za otcem, ale zbytek prázdnin strávím asi tady. Je tu příjemný klid, tomu bys nevěřil jak moc. Mám nějakou práci..."

"Asi ne, protože jsem to nezažil." pousměje se. Nedokázal si to ani představit, protože kolej žila dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce.

"Taky pravda." Vlk se natáhne s krabičkou cukroví k němu, kterou si odněkud přivezl. "Nabídni si, jsou domácí a nejlepší. Babička vždycky pekla nejlepší rohlíčky jaké znám."

Když mu někdo dobrovolně nabízí sladké, tak to asi neví, jak moc je na něm závislý. Ale neodolá, protože Vlk s cukrovím provoněl celý pokoj a Vánoční atmosféra se tak dostala i k nim.

"Nabídnul bych ti taky, máma zase dělá výborné pracny, ale nebyl jsem doma…"

Vlk pokývá, jakože rozumí. "Klidně si ber, já to sám stejně nesním a ty vypadáš, že by sis dal." uculí se na něj a Petr si uvědomí, že kouzlo Vánoc umí s některými lidmi opravdu dělat divy. Takhle upřímný úsměv snad ještě u Vlka neviděl. Možná když byl s Lukášem, ale to se změnilo v závist, než aby si to tolik užíval. Tenhle úsměv patřil jen jemu. Tak křehký.

"Kde vůbec bydlíš?" zeptá se ho najednou. Úsměvná záležitost. Žijí spolu čtyři měsíce a nemají nejmenší tušení, kde ten druhý bydlí.

"Dost daleko na to, abych jel domů skoro pět hodin i s čekáním a byla to tak zakopaná ves, že tam lišky dávají dobrou noc." pousměje se a nabídne si další rohlíček. Úplně se rozplývají na jazyku, že než si užije tu chuť, musí si vzít další.

"Až tak moc? Táta bydlí kus za městem, ale spoje mě donutily k tomu, že jsem se zabydlel tady. U máti bych nebydlel ani za zlatý prase." pokrčí rameny. "Naši jsou už nějakou dobu rozvedení. Sice se nehádají, ale není to ono. Tátova přítelkyně je skvělá ženská. Naučil jsem se jí říkat i mami. A to jsem byl v pubertě dost divokej na to, abych barák vyhodil do povětří. Ale vždy mi mámu evokovala mnohem víc než ta biologická. Ta mě spíš jen odnosila a porodila. Ani se o tom nemluví, za což jsem rád, i když to není snadné držet pod pokličkou."

"To ti nevěřím. Máš všechno tak dokonale pod kontrolou, že to prostě nejde uvěřit tomu." rozesměje se, když si představí Vlka v bílém plášti v laboratoři, jak míchá nějaký výbušný lektvar. Neumí si ho představit jinak než dokonale sladěného. Tělem i duší.

"To jsou léta praxe s lidmi. Stačí pár věcí a je z tebe najednou někdo jiný. To už se tak stane."

Měl pocit, že se po těch měsících mezi nimi prolomily ledy a oni si teď normálně povídali. Povídali si i dřív, ale nikdy ne až takhle… až tak intimně. Vlk o své rodině nikdy nemluvil. Nikdy se nezmínil víc než jednou větou, proto si Petr nemohl dát nic do souvislostí. Až po té události, kdy se dostal Vlkův otec do nemocnice si uvědomil, že i přes to ke své rodině tíhne.

"To je pravda. Já nebyl doma už dlouho, tak nemůžu posoudit jestli mě vysoká nějak změnila. Ale v jednom asi jo. Učím se mnohem víc než dřív. A to mi všichni říkali, že vysoká je leháro. Buď všichni kecali nebo už si neuvědomovali tu dřinu, kterou museli vynaložit oni."

"Spíš to druhé, protože když školu doděláš, tak negativní pocity zatlačíš do pozadí a dál už vidíš jen to pozitivní. Proč bys měl vzpomínat ve zlém, když už tě titul hřeje v kapse, ne?"

"Tak to asi bude. Uvidím až budu mít v kapse ten titul já, jestli vůbec."

"Nepodceňuj se. Když se připravuješ, nemůžeš si přivolávat stresy. Je to zbytečné. Čím víc se člověk stresuje s tím, že něco neudělá, tím víc si to podvědomí pamatuje a potom prostě vypne v nejméně vhodnou chvíli. Mám s tím vlastní zkušenost. Prolítnul jsem díky tomu u důležité zkoušky a odnášel si ten předmět i do dalšího roku znovu, i když jsem se ho měl dávno zbavit."

Vyjeveně se na Vlka podívá. On musel opakovat celý předmět kvůli neudělání zkoušky? Vlk? Ten, který měl ve škole nejlepší prospěch?

"No nekoukej na mě tak. Klidně ti ukážu svůj index, je to tam. Pěkně černé na bílém. Ono se ve škole povídá jen o tom dobrém, víš? Jasně, tehdy to byl průser prvních pár týdnů, ale měl jsem to štěstí, že se mi to stalo na konci června a do října už si to nikdo nepamatoval. Potom stačilo dělat jakože nic a bylo to ututláno." uculí se.

"Tak to je opravdu hustý. Kdybys mi to neřekl osobně, tak bych tomu nevěřil." O pár sekund později mu před očima přistane otevřený index na příslušné straně.