25. Kapitola

Dnešní omluva by se mohla zdát jako výmluva, ale tentokrát opravdu nebylo v mojí moci stihnout dodání kapitoly včas. Měla jsem ji připravenou, jen dodělat pár drobností. To bychom ovšem na vlaku nesměli nabrat tři a půl hodiny zpoždění, protože na kolejích byla mimořádná situace... ale o sebevrazích zase jindy. Nestihla jsem tak nic, co jsem si plánovala a tak dostáváte kapitolu nyní, než zase vyrazím do víru (velko)města.

Chtěli jste 18+? Na to mám jediné slovo: bohužel. To možná teprve přijde. Věnování patří milým komentujícím, díky kterým mě nyní mrzí, že přidávám se zpožděním. Je úžasné, že ta povídka stále někoho baví. LoLo, Sung, IQY, Wieta, Sarelle, KalamityJane, Barbor, Coco, Nyce-oH, Katka, Sisi, Saskya, Baruska, alla.

A máme tady soutěž o nic. :D Kdo si tipne, kolik kapitol nám ještě zbývá do samotného konce?

Pokud možno: Hezky se bavte.

Beta: Alex

25. Kapitola

---

Možná by měl něco říct, ale je naprosto oněmělý situací, která nastala.

Sevření v intimních partiích zmizí, postel se prohne. Zašustění hrubé látky kabátu je jediným rušivým elementem v hrobovém tichu pokoje.

A potom se vedle jeho hlavy objeví silné paže a jeho tělo částečně skryje to Vlkovo, když se nad něj nahne. Jejich rty se střetnou.

Ostře vydechne, protože ať už čekal cokoliv, tohle rozhodně ne. Vlkova dominance v jejich páru je téměř hmatatelná. Když se prsty dotknou jeho tváře, rozevře trochu šokovaně rty. Ihned toho využije hbitý jazyk, který si svou dominancí proklestí cestu k tomu druhému, aby s ním svedl vášnivý souboj.

Prsty jedné ruky si dovolí dotknout se pevného těla alespoň přes vrstvu oblečení. Že mozek pociťuje nedostatek kyslíku, si uvědomí až ve chvíli, kdy se Vlk od něj odtrhne. Všechno se v něm podivně sevře, když váha těla najednou zmizí. A s ní ho opustí i horkost těch perfektních rtů.

Jediné, na co se v tu chvíli zmůže, je přehodit přes sebe alespoň deku, kterou ještě před pár okamžiky svíral společně s Vlkovým svrškem. Stočí pohled směrem, kterým tuší svého spolubydlícího. Ten spořádaně sedí na posteli, v prstech papírový kapesník, který mu musel vzít, protože on ho teď neviděl a to si pamatoval, že si ho připravoval. Jejich pohledy se střetnou a Petr, chtě nechtě, zrudne. Jestli kdy zažil větší trapas, tak si ho v tuhle chvíli vůbec nevybavoval.

Vlk se pousměje, což ho zarazí snad nejvíc. "Bylo by lepší se k tomu nevyjadřovat a nechat to být." Zdálo se mu to nebo Dominik tohle opravdu řekl a prostě přešel to, co se mezi nimi událo? Žádné narážky na to, že se uspokojoval a myslel přitom na svého spolubydlícího? Žádný vyhazov z pokoje? Znovu na něj pohlédne, aby se ujistil, že to opravdu řekl. Pevný pohled a naprostý klid, který z Vlka najednou vyzařuje, ho dostanou. Kdyby se uměl alespoň z poloviny tak dobře ovládat, tak by byl nyní v pohodě.

Co měl znamenat ten polibek potom?

"Jasně." jediné, na co se zmůže.

Odvrátí se a zavře oči. Nemohl popírat, že se nestalo něco, co si celou dobu nepřál, ale stálo mu to za to?

Dostavily se výčitky.

Neměl zůstávat v pokoji. Měl se zavřít do koupelny a tam… jako vždycky. Začne se pomalu zvedat do sedu. Zakáže svému pohledu, aby se ohlížel Vlkovým směrem. V tu chvíli mu přijdou mnohem zajímavější kolena a palce u nohou, když se posadí. Deka mu sklouzne do klína a on si jí tam přidrží. Nedbá rudých tváří. prostě se zvedne s dekou omotanou kolem boků a bezmyšlenkovitě raději vyrazí do koupelny, aby ze sebe smyl pocit studu, který se najednou dostavil.

Zastaví ho dlaň, která se dotkne jeho zápěstí, které svírá cíp deky. Neohlédne se. A Vlk taky nic neřekne.

*

Nemohl říct, že by ta situace mezi nimi něco změnila, ale bylo najednou mnohem rozpačitější, když se spolu měli bavit. Rudnul pokaždé, když ho Vlk tak nenásilně oslovil a chtěl po něm nějakou odpověď. Nechovali se jako děti. Ani jeden z nich se k tomu incidentu nevracel. Petr proto, že se cítil opravdu trapně, kdykoliv si na to vzpomněl. Což bylo ve většině případů pořád. Neustále měl před očima, jak se Vlk tvářil. A Vlk zřejmě proto, že dodržoval jakési dekorum, protože ho nechtěl přivádět do rozpaků. Alespoň mu to tak přišlo, vzhledem k nenucenosti, s jakou se k němu choval už po jeho návratu z koupelny, ve které strávil opravdu dlouhou dobu.

"Tak se tu měj a užij si Vánoce." zakončil svoje balení právě touhle větou. S cestovní taškou v ruce s nejnutnějšími věcmi, které mohl potřebovat doma a s dárkem, se kterým se chtěl zastavit ještě u Juliána doma, protože ho před dvěma dny propustili. Alespoň na svátky. Ovšem pokud se jeho stav nezmění, mohl by zůstat doma v péči rodiny. Udělal si volno ze školy o dva dny dřív, protože zkoušky měl odbité a další ho čekaly až v lednu. Nemělo smysl zůstávat na koleji, když mohl být už doma. Jenže cosi uvnitř něj se lámalo, když si to uvědomoval. Jedna jeho půlka chtěla být zpátky doma. Ta druhá, která měla větší moc, ho tahala zpátky do pokoje a chtěla zůstat s Vlkem, který ještě balit ani nezačal. Nemusel prý nikam spěchat.

"Ty taky, Petře… a počkej… něco pro tebe mám."

Vtisknul mu do dlaně jakýsi balíček, pečlivě zabalený do papíru s vánočním motivem. Překvapeně se na něj zahleděl. "Ale rozbalit až o Štědrém dnu." A přidal k tomu úsměv, který Petra rozechvěl zevnitř. Trochu se zasekne. Sáhne volnou rukou do tašky, kterou má přes rameno a zašátrá po určitém balíčku. S úsměvem ho předá překvapenému Vlkovi.

"Nebyl jsem si jistý, ale taky pro tebe něco mám. Maličkost…" Pousměje se. Vypadá to, že alespoň jednou se mu podařilo Vlka dostat.

*

Možná se měl Julimu svěřit s tím, co se stalo. Vyvaroval by se tak té spoustě otázek, které mu Julián pořád pokládal. Ulevilo by se mu. Jenže když viděl, jak je šťastný, tak ho nechtěl zatěžovat ničím z toho, co sám právě prožíval. Beztak to bylo jen mezi ním a Vlkem.

***

Vánoční pohoda by měla vypadat úplně jinak.

S překvapením, možná spíš šokem, zjistil, kolik se toho doma za jeho nepřítomnosti změnilo. Rodiče se tvářili, že se nic neděje, ale cítil to napětí, které se kolem nich proplétalo a vyvolávalo menší stavy úzkosti. Na svátky totiž nedorazil domů jen syn, ale i příbuzní. Příbuzní, kteří dokázali rozvrátit celistvost rodiny. Záviděli snad? Nebo to dělali jen z nevědomosti?

Nechápal, proč se to musí dít skoro každý rok. Když byli sami, tak ta pohoda v rodině byla. Nyní utekla a zamkla za sebou dveře na několik západů. Musel trpět přítomnost mladšího bratránka, který právě dorostl do nejdivočejších chvil puberty a vymýšlel si, co se dalo. A rodiče mu se vším vyšli pokaždé vstříc. Nesnášel tyhle rozmazlené děti, které ukázaly prstem a dostaly všechno. Bylo až skoro k pláči, jak se rodiče mohli přetrhnout, aby synkovi splnili každé přání a on se jim za to odvděčoval pitvořením za zády a odsekáváním. Kufr auta plný dárků byl takovým malým důkazem toho všeho. Ještě že s ním při tom všem nemusel sdílet i svůj pokoj. To by byl opravdu tvrdý trest za nic.

"Ještě tě to nepřešlo?" Rohlíček, který se právě chystal rozžvýkat, mu zhořkl v ústech. Nebylo třeba se ptát, co má jeho strýček na mysli. Přišlo to vždycky. Pokaždé stejná otázka. "Copak jsi nepotkal slečnu, která by ti za to stála?" Ne, neměl zapomínat na to, že jeho strýc nedokázal rozdýchat fakt, že ho rodiče za svou orientaci nezavřeli někam do ústavu pro chorobomyslné.

"Stála za co? Za kus řeči? Samozřejmě, že takovou už jsem potkal." pokrčí rameny a pečlivě polkne. Střetne se s otcovým pohledem, který mluví jasně. Hlavně se nehádat. Ale copak to šlo? Nehádat se o něčem, co se vytahovalo každý rok? Proč nesnášel svoje příbuzné? Protože nedokázali přijmout fakt jako takový. Co na tom bylo těžkého? Předsudky? Kdyby nějaké měli, tak k nim přeci nemusí jezdit každý rok. Spíš mu přišlo, že strýc si našel nového koníčka. Vždy se tak podivně smál. Dělal to schválně a nebylo mu to hloupé. Co by asi udělal Vlk? Zřejmě by měl nějakou peprnou poznámku, kterou by doplnil tím svým pohledem, který uměl jen on.

Raději se rozhlédne kolem sebe, kde je ten torpédoborec, jak přejmenoval svého bratránka. Místo aby šel ven a vyblbnul se s tou horou sněhu, která u nich stihla napadat, tak raději zasednul k počítači s nějakou střílečkou, která Petrovi zrovna dvakrát nic neříkala. Když hry, tak s pořádným dějem, ne bezmyšlenkovité střílení do všeho, co se pohne. Potom neměl z toho malého růst takový agresor.

"Tak nám vysvětli, co na chlapech vidíš? Na ženských je vždycky nějaké místo, na které se můžeš dívat, ale chlap?" Posměšky, které ho měly dostat do kolen. Ale on se jen ušklíbne.

"To bys stejně nepochopil. Na to nemáš koule." Tím si sice parádně zavařil na hádku, ale ať už z ní vyjde jako vítěz nebo poražený, to zadostiučinění si odnese. Beztak se to příští rok zopakuje.

Obě ženy seděly na pohovce vedle sebe, občas si vyměnily nečitelné pohledy, kterým rozuměly jen ony. Dřív by mu přišlo líto, že se ho nikdo nezastane, ale ze zásady všichni přítomní věděli, že se raději do takových rozhovorů měli plést až v nejhorším. Když docházelo na pěsti.

Brunátné tváře strýce ho upozornily na holý fakt, že ho právě přivedl na tu správnou notu naštvání. "Takže já nemám koule? Já mám na rozdíl od tebe dítě. Tady by se dalo polemizovat o tom, kdo ty koule má." Chytne se za ústa a sladce se usměje. "Něco na tom bude, že se mladej ohání tím, kdo má a nemá koule. A přitom je hledá u druhých."

"Dítě si umí udělat úplně každej, strýčku." Nebude dodávat dovětky, které by nejraději vypálil do éteru. To by rodičům nemohl udělat. Ne, on se musel umět kontrolovat.

"Hochu, až jednou pochopíš, o čem to vlastně je, tak si uvědomíš, jaká blbost to z tvojí strany byla. Ale to ty asi nepoznáš, když to se ženskou ani nezkusíš."

Konverzace o ničem. Proč ji vůbec pomáhal vést dál? Chtěl nějak argumentovat? Ano. To chtěl, ale nedostávalo se mu dost dobrých slov na to, aby strýce urazil. Ne, když se mu na mysl vkrádaly pouze nevhodné výrazy.

Raději se natáhnul pro další rohlíček. Chtěl si spravit chuť. Díky bohu, že konverzaci o tom, jak měkoučký a teploučký umí být ženský klín, už měli za sebou. Taky o stupnici sebevědomí, a že on to nikam nedotáhne… Byl z toho zralý na útěk. Jenže to by si strýc myslel, že má navrch.

Přežije dnešní večeři, protože věděl, kolik práce s přípravou rodiče měli. Ale jen kvůli nim. Sám chtěl dodržovat takovou tu rodinnou tradici, ale v tomhle prostředí to nešlo.

Mobil pípne příchozí smskou. Jediný Julián věděl, jak to doma o Vánocích má. Drž se, zlato. Pousměje se na display.

"Copak? Buzničky o sobě snad dávají vědět?"

Ne, neměl to říkat.

Neměl vůbec reagovat. Alespoň ne na chvíli, kdy mu psal Julián.

Na to byl extra háklivý.