26. Kapitola

Díky hojnosti vašich komentářů si můžete další kapitolu vychutnat už nyní. Dozvíte se, co se nakonec u stromečku stalo. A ne... nezabíjejte mě. Stejně... co byste z toho měli? :D Brzy už se s našimi hrdiny rozloučíme, tak si ty poslední chvíle užívejte. A když se v závěru zamyslíte, tak uzříte, že tahle povídka je asi nejmíň komplikovaná věškerými katastrofami. Měla bych si změřit teplotu. :D
Věnováno komentujícím, z nichž někteří mě opravdu velmi pobavili a někteří zase potěšili. Člověku to strašně lichotí. :) Komentující: Saskya, KalamityJane, Taya, Medvídek, IQY, Monika, LoLo, Sung, Coco, Wieta, Nyce-oH, Sarelle, alla, barbor, Katka a sisi.

Beta: Alex

26. Kapitola

Neměl se nechat vyprovokovat. To mu bylo jasné už ve chvíli, kdy se jeho tělo začínalo zvedat do stoje. Vlastně neměl ani nejmenší tušení, co chce jeho tělo tak automaticky udělat.

"Petře!"

Došlo mu to v momentě, kdy se jeho sevřená pěst dotkla tváře, kterou v tuhle chvíli tak nenáviděl. Výkřik své matky ignoroval. Nezáměrně, ale ignoroval. V tuhle chvíli mu přišlo nejlepší to, co právě konal. Se zadostiučiněním ledově shlédnul na svého příbuzného, který se s rukama na tváři snažil zastavit počínající krvácení z prasklého rtu, které nebylo zdaleka tak masivní, aby se musel bát, že ještě zaneřádí matce pohovku. Obtisk jeho sevřené pěsti na tváři začal rudnout.

Ženská dlaň ho chytne za paži, aby mu zamezila v jakémkoliv dalším útoku, ale on už víc dělat nechce. Chce odejít z téhle místnosti a zapomenout, že vůbec takového příbuzného má. Odvrátí se, aby odkráčel z místnosti.

Náhlý výkřik ho měl varovat, že měl být mnohem pozornější. Ostrá bolest, doprovázená rupnutím kosti v nose, ho srazí na kolena. Zatmí se mu před očima, když prsty vyletí k postiženému místu a dostaví se další nával bolesti.

Tak ne pohovka, rovnou koberec.

Kromě bolesti nestačí omráčeně sledovat, co se děje kolem něj. Vlastně jediné, co se teď snaží vnímat, je proud krve, který se mu valí přes prsty a hvězdičky, které stále tancují pod očními víčky. Oči se protáčejí společně s hlavou. Udělá se mu trochu nevolno z náhlé bolesti hlavy.

On přece takovou ránu nedal.

Ty prsty, které ho držely za paži, se najednou ocitnou u jeho obličeje s čímsi měkkým a vlhkým a další dvě paže se mu pokusí nenásilně sundat dlaně přitisknuté k nosu. Pozici dlaní vystřídá ručník. Do sevřených očí se nahrnou slzy.

"Měli bychom ho vzít na pohotovost, podívej se na něj, je úplně modrý." Tichá porada, která proběhne nad jeho hlavou, už mu neunikne. Přes najednou třeštící hlavu se pokusí srovnat rozházené myšlenky. Potom k němu dolehnou rozčílené hlasy, dokonce i křik. Chce něco namítnout, ale je udržen na místě, kam po takové ráně dopadl. Dojde mu příčina rozmazaných siluet, když na malý okamžik rozevře víčka od sebe. Slzy nahromaděné pod víčky je začnou opouštět. Jenže náhlá světloplachost ho donutí oči zase hned zavřít. Bouchnou vchodové dveře.
Zmateně si uvědomí, že je najednou všude božský klid, na který čekal takovou dobu.

"Můžeš se zvednout?"

Zavrtět hlavou nemůže, protože sebemenší pohyb mu působí potíže. A z hrdla dostane jen zaskřehotání. Nesnáší pachuť krve v ústech, která se mu do nich dostane.

Přestane vnímat čas. Až teprve, když se kolem začne dělat mírný hluk, udělá druhý pokus s otevřením očí. Zamrká, když před sebou uvidí dredatou kštici. Ale tohle přeci není Vlk… co by tady v tuhle dobu asi tak dělal? Uvědomí si hlas, který volá jeho jméno. Zmateně se po něm otočí a ten dotyčný mu během toho sundá zakrvácený ručník. Píchnutí na ruce ho ze zmatení probere úplně. Vnímání se najednou vrátí na starou kolej a on si uvědomí, že teď už i lépe vidí. S těmi dredy se nemýlil, ale Vlk by na sebe určitě nevzal ten ohavně křiklavý oděv, který mučí jeho oči. Někdo mu trochu nadzvedne hlavu a umístí mu kolem krku pevný límec. Potom ho kdosi podepře v podpaždí a lehce zakloní, jako by nevážil ani kilo. Nosní dírky roztáhne cosi studeného, potom je nahradí bílá vložka. Cukne sebou, když je mu k nosu z obou stran přiložený chladivý gel.

"Vezmeme si ho sebou na vyšetření, aby se vyloučila další zlomenina, vzhledem k tomu masivnímu krvácení. Můžete za ním přijet do nemocnice. Mezitím ho dají doktoři do kupy."

"Nechci do špitálu." Chabý protest, na který se zmůže.


Po sérii rentgenů a dokonce i CT vyšetření, se konečně ocitl na chodbě vedle svých rodičů a čekal na výsledky vyšetření. Po lécích, které během cesty dostal, se mu udělalo rapidně lépe.
"Je mi líto, že jsem vám zkazil Vánoce." povzdychne si.

"Zasloužil si to, ty za to nemůžeš." Otcova dlaň ho poplácá po předloktí.

"Neměl jsem se nechat vyprovokovat. Vážně se omlouvám."

"Vždyť o nic nejde. Stejně by nám ty Vánoce pokazili. Neměl provokovat nikdo. Tohle je jen takové zpestření, za celá léta. Hlavně abys byl v pořádku."

To si říkal taky, protože modřina, která se mu udělala pod očima, nevypadala zrovna dvakrát sexy. Alespoň, že to krvácení ustalo. Objeví se vedle nich doktor.

"Pane Černý, podle výsledků rentgenu a CT snímků nemáte žádné vnitřní poškození lebky. Máte štěstí, že i zlomenina nosu prošla takovou linií, že nebude růst křivě. I tak je to zlomenina celkem komplikovaná pro tuhle oblast, proto ten hematom kolem očí. Zřejmě i to způsobilo masivní krvácení, které jste měl. Nitrooční tlak je v pořádku. Neurolog po vašem vyšetření shledal slabý otřes mozku, a jak mi sdělili vaši rodiče, nechcete zůstávat na Štědrý den v nemocnici, což plně chápu. Takže se domluvíme tak, že si necháte ten nos zafixovat takovými pásky, vezmete si prášky na bolest a necháte si i ten límec. Doma si lehnete a budete v klidu a ledovat. Zítra odpoledne se tady zastavíte na kontrolu. V případě jakýchkoliv potíží okamžitě přijedete."

Všechno odkýval. Byl rád za to, že tu nemusel dělat scény, že nechce zůstávat upoutaný k lůžku tady.

"Takže bude v pořádku?"

"Pokud se bude syn držet instrukcí a nenastanou žádné komplikace, tak ano, měl by být v pořádku."

V duchu děkoval, že to není nic horšího. Taky mohl skončit někde na oddělení s roztříštěnou lebkou. Alespoň mu to tak přišlo, když se zpětně díval za ránou, která mu byla uštědřena. Takovou sílu by od strýce nečekal.


"A kde je vůbec zbytek naší povedené rodiny?" Léky s ním dělaly divy. Byl najednou nezvykle ukecaný. I přes neustálou bolest, která panovala v oblasti nosu, se zdálo být všechno v pohodě a jemu se chtělo smát.

"Řekla jsem jim, že je dnes večer už nechci vidět. Je mi jedno, kde jsou. Tohle se nedělá. Všem bylo jasné, jak to zase vyústí. Poprat jste se sice nemuseli, ale Petře…" jo, vyčítavý tón byl na místě. Měl se víc ovládat. Ale někdy už to prostě nejde. Lepší je dát průběh emocím zavčas, než aby udělal později něco horšího. Taky se ho mohl někdo zastat. Nechal si však tu kousavou poznámku pro sebe. Strýc už na rodiče nebral žádné ohledy. Petr byl přece dospělý a zodpovídal za svoje činy i slova. A to si plně uvědomoval i on. I tak… rvačka by přece vypadala jinak. Tohle byla jen výměna názorů.

*

Nikdy nedoufal, že by mohl strávit Štědrý den na pohovce, přikrytý dekou a obletovaný ze všech stran. Mamka by mu donesla i Modré z nebe, kdyby to bylo v jejích silách, jenže on ani neměl na nic chuť. Nechal si udělat hořký čaj a snědl trochu z večeře. Raději nakonec zaplul do svého pokoje jako největší marod, i když bolest díky práškům ustoupila.

Myšlenkami byl někde úplně jinde než u Vánoc doma. Julián si určitě užíval Vánoce doma v rodinném kruhu a v pohodě. Alespoň v to doufal, protože ten nemocniční režim s ním pěkně mával. Zamyslel se nad tím, co asi zrovna teď dělá Vlk. Jestli už jsou po večeři nebo ne a jestli už rozbalují dárky. Najednou mu sepnula jedna skutečnost. Dostal od Vlka přeci dárek, který ještě nerozbalil. A který tak ledabyle hodil do tašky.

Pomalu se vyštrachá na nohy, hlavně nesmí dělat moc hluku, jinak dostane po hlavě pánví za to, že nedodržuje klid na lůžku. Ale najednou ho přemohla zvědavost. Jistě, rodiče mu taky dali dárky, které nečekal, ale tohle bylo v něčem jiné.

Krabička mu padne do prstů a on se ihned vrhne na balicí papír, který někdo tak pečlivě poskládal a zalepil. Zůstane zaraženě zírat na stříbrný řetízek hodně podobný tomu, který on dal Vlkovi. Jen přívěsek se liší. Zamrká, když si ho pečlivěji prohlédne. Zmenšená karta Černého Petra, jakou si pamatoval z dětských karet, v průhledném skle s ozdobným stříbrným lemováním. Vydechne. "No do prdele."

Vlk je… rozesměje se, když si vybaví svůj dárek věnovaný spolubydlícímu. No potěš. Jak se na to asi teď tváří? Určitě už ho hodil do koše.

Vrhne se po svém mobilu, za což ho hlava odmění nepříjemným píchnutím. Najde Vlkovo číslo. Může mu napsat? Jen tak? Nebude se na něj za to zlobit, že využil příležitosti, když si tak náhle vyměnili telefonní čísla a zatím je nevyužili? Jednou se asi začít musí.

Vyťuká jednoduché: Díky.

S menší nervozitou poklepe prstem vedle displeje, než se odhodlá k odeslání. Jedno kliknutí a zpráva je pryč. Znovu pohlédne na svůj nový dárek. Dárek, který bude nosit všude sebou. Bylo to celkem patetické, když spolu nechodili, ale… Raději zaplašil myšlenky na ten den, kdy ho Vlk tak šikovně přistihl. Zaleze zpátky do postele a s pohledem na přívěsek se mu podaří usnout. Kdyby jen neměl ten nepohodlný límec…

Odpověď na zprávu nepřijde.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Unwell - Kapitola 50

Čas nenávidět

Neobvyklé okolnosti