27. Kapitola 2/2

2/2

---

Kromě malé zbraně u sebe neměli zhola nic.

"Oni nás tu vážně nechali?" ozve se vedle něj.

"Bingo." vypne si svůj mikrofon. Stejně teď nemá kontakt s helikoptérou. "Hele… postaráme se o něj." ukáže na zraněného vojáka. "A potom se zdejchneme, rozumíš? Ošetřím mu rány a ty se tu porozhlídni, jestli někde není nějaký lepší úkryt než tenhle šutr. To mě fakt neuklidňuje. A nevzdaluj se zase moc. Musíme zůstat spolu, jo?" Uklidní svůj hlas. Zloba musí stranou, teď potřebují spolupracovat. Petr mu přikývne na souhlas. Potom zmizí Alexovi z dohledu a jemu dojde, jak blbý nápad to byl.

Nepozastaví se nad tím, že se mladý záchranář neohradil ani na to, že hledání úkrytu není jeho práce. Přestane přemýšlet nad blbostmi. Na ty bude čas později. Natáhne si rukavice vyčuhující z batohu. Vytáhne z kapsy kapesní nůž, aby rozřízl rukáv nasáknutý krví. Rána není hluboká a po bližším prozkoumání zjistí, že kromě střepiny, která se v ní nachází, je dost čistá. Nekrvácí vůbec masivně, takže má chvíli navíc, aby mohl zjistit další škody. Rozepne bundu a povolí vestu. Břicho je měkké, takže problém s bezvědomím bude někde jinde. Rozepne hlavní kapsu batohu. Ví moc dobře, co tam najde. Lahvička s desinfekcí, to je už spíš luxus, ale když je. S šitím to bude horší. Nebyl žádná švadlenka, aby dokázal spíchnout cokoliv. Nejdřív však umístí fixační límec. Připadal si jako by byl na výjezdu záchranky a ne v terénu, kde se střílelo ze samopalů. Ten kluk při svém hrdinském kousku sáhl po nejlíp vybavené tašce, která se používala až při letu. Základní ošetření by proběhlo s velkým rozdílem.

"Nikde jsem žádnou pořádnou skrýš nenašel, ale kousek odtud je cesta. Zahlásil jsem vysílačkou naší pozici. Pokusí se nás vyzvednout."

Netrhne sebou jen ze zvyku, když se Petr objeví za jeho zády. Zbraň se cvaknutím odjistí v jeho ruce. Zaměří o sekundu později. "Máš štěstí, že se mi neklepou ruce." řekne do vystrašené tváře. "Naučil ses na výcviku aspoň něco?" zavrčí, když ukládá zbraň zpátky do pouzdra. Mohl vystřelit ani by nemrknul. Nemohl vědět jestli si ten kluk sebou netáhne společnost. "Pojď mi pomoct." podá mu lahvičku s desinfekcí a pustí se do šití. "Nevyplácej tam všechno." Upozorní ho ještě. Jak se sem ten kluk dostal? "Ale s tou vysílačkou to byl dobrý nápad." řekne ještě. Nechce se starat o dva lidi, dost, že tu má jednoho u kterého si není jistý poraněním hlavy. Mladému se zřejmě uleví, že Alex není jen sadista.

"Fajn, to bychom měli. Další krvácející rány nevidím. myslím, že má otřes mozku od toho, jak dopadl na zem." poukáže na kamenitý terén. "Životní funkce jsou stále v normě. Od tebe chci jediné. Budeš držet ten fízák a vezmeš mu nohy."

Připne mu napojenou kapačku za límec bundy, batoh si hodí přes záda a vezme zraněného vojáka pod rameny. "Petře, jen jednu věc. Když řeknu k zemi, tak se nebudeš hádat, rozumíš? Půjdeme pomalu. Kdyby se cokoliv dělo, opakuji: cokoliv, řekneš mi to. Jasný?"

"Ano, pane." Pobaveně se ušklíbne tomu oslovení.

Vydají se na strmou cestičku plnou kamenů. Raději si nedomýšlí, kdo ji tady mohl vyšlapat. Zabije Felixe. Pokud tedy přežijí. "K zemi!" vykřikne, když se vzduchem znovu rozburácí střelba. Někde u nich. Rozhlédne se ze země kolem sebe a trhne sebou, když pár metrů od něj zahučí do písku ostré náboje. "Buď střílí naprázdno nebo nás objevili. Modli se pro to první." zakřičí, protože si není jistý, že by ho Petr slyšel.

V hlavě mu bliká kontrolka přežít! a jinak má naprosto prázdno. Musí se uklidnit. Napočítá urychleně do desíti, přeskočí pár čísel. Střelba ustane. "Díky, Bože. Jdeme!" čapne zraněného a společně s Petrem nasadí ostřejší tempo chůze. Potom mu dojde jeden fakt. "Ta silnice, kterou jsi viděl… byla v tom směru od kterého jsi přišel?" Odpovědí mu je jen chabé přikývnutí. Zakleje. "Změna plánu. Vyrazíme tamhle do hor. Je to sice blbý terén, ale je tam menší šance, že nás dostanou. Naše oblečení splývá lépe tam." kývne hlavou na malou cestičku vytvořenou zřejmě místní zvěří.

"Ale…"

"Žádné ale, pokud chceš být živý. Tam budeme v přímé palbě."

Nečeká na další protesty. Prostě mu to přikáže. Nemají čas stát na místě a přemýšlet jestli si dají kávu s mlékem nebo šlehačkou.

…

Položí zraněného vojáka na zem. Podle slunce už uběhly minimálně dvě hodiny od toho, jak jim helikoptéra zmizela z dohledu.

Mladý voják mu nabídne lahev s vodou, kterou vyhrabe ze záchranářského batohu. Vděčně se napije, potom mu ji vrátí. "Díky."

"Jak dlouho myslíte, že jim bude trvat než nás najdou?"

"Jsem Alex, tykej mi, proboha. Nejsem žádnej tvůj nadřízenej, abys mi musel vykat." Zakroutí nad tím hlavou. "Nevím, možná už jsou na cestě, možná několik dní. Nikdy nevíš." dávat naděje? To v tuhle chvíli nešlo ani jemu. Ohlédne se po něm, když nepřijde odpověď. "Podívej, myslím, že Felix se bude vracet hned, jak to půjde. Nevíš, co se děje jinde."

"Dobře."

Střelba ustala už před nějakým časem, ohlédne se proto za burácením, které se najednou rozlehne. "No vidíš, už jsou tady." Ukáže na nebe, když zahlédne jeden ze strojů jejich jednotky. Uleví se mu. Kámen ze srdce mu spadne až ke kotníkům. "Alexi? Kde jste?" Zaskřípe mu ve sluchátkách Felixův hlas.

"Přímo pod vámi. Přistát tu nemůžeš. Ukážu ti, jak moc můžeš klesnout."

Zvedne se ze sedu a rozpaží ruce, aby je ti nahoře spatřili. "Ten voják ještě stále žije?"

"Jo, zatím ano. Žádné vnitřní zranění břicha, jen tržná rána na ruce a zřejmě otřes mozku, k tomu následné bezvědomí." Helikoptéra začne klesat. Dveře pilota se otevřou, když klesne natolik, aby mohl nabrat pasažéry. "Jste v pohodě?" Zavolá na Alexe.

"Zeptej se mě tak za hodinu." Naskočí na svoje místo a stáhne si sluneční clonu, aby se nemusel dívat na Felixe zpříma. "Poleť už pryč. Je tu zase to divný ticho." Zachvěje se, nelíbí se mu to. A ani helikoptéra nebyla tak mocná, aby odolala všemu.

Felix jen přikývne. Začne ho seznamovat s detaily útoku, kterého se účastnili. Zatím žádní mrtví na jejich straně.

…

Oblékne se do čistého oblečení. Čistě osprchovaný studenou vodou se trochu uklidnil. "Alexi? Bude večeře." Zavolá na něj přes plentu Felix. Ani si neuvědomil, že dostal hlad.

"Jasně, hned tam jsem." Všichni na ně divně zírali, když přiletěli na základnu a vyložili zraněného, který mířil rovnou na sál. Překvapilo ho, že tady už panoval zase klasický režim. Jen on s Petrem dřepěli ve skalách a čekali na záchranu. Vyleze ze stanu, aby se vedle něj objevil jeden jeho kolega.

"Alexi, chce s tebou mluvit velitel."

"Cože?"

"Jen předávám zprávu, máš se zastavit u něj ve stanu."

"Jo, díky." řekne zaraženě. Bude mít průser? Zamíří rovnou tam. Netřeba něco odkládat. I když netuší, co mu asi tak může chtít.

Ještě stále si nechtěl připouštět ty pocity, které proudily jeho tělem.