27. Kapitola - Konec

Velice se omlouvám, že jsem vás musela nechat čekat tak dlouho. Původní plán byl, že vám kapitolu přidám hned v sobotu, když se vrátím domů, ale bylo to trochu složitější, protože jsem nakonec doma ani nebyla a v neděli jsem nestíhala udělat všechno, co jsem chtěla. Proto spěchám s kapitolkou takhle brzo ráno, abych vás alespoň trochu potěšila. Ale možná vás potěší i fakt, že během té šestihodinové cesty vlakem tam a potom i zpátky, jsem nelenila a vymýšlela další povídku. Vlastně mě ten nápad trknul dřív, ale bylo potřeba ho rozvinout, takže to se uskutečnilo. Potom pro vás mám ještě jednu povídku, kterou jsem tvořila během prázdnin společně s Černým Petrem. (Pamatuje si ještě vůbec někdo, že ČP měla být prázdninová jednorázová rychlovka?) Ale tu povídku objevíte ve chvíli, kdy se dostanu domů a najdu disk, na kterém je uložená. Mohlo se totiž stát, že během stěhování z počítače na počítač se někde zatoulala a to by mě celkem mrzelo, protože je to další cyklistická, o které si myslím, že by se mohla líbit. Tak držte palce, aby hledání bylo pokud možno úspěšné. :)

K dnešní kapitole mám poznámku. Toto je opravdu konec. Konec části, kde čtenářům nevadí, že nebyl sex rozepisovaný tak podrobně. Přijdou ještě jakési bonusové díly, spíš volné pokračování. ale věřte, že takhle nějak měla v původním plánu končit tato povídka. Jen se to zase ubralo trochu jiným směrem. Jak jinak, že? Asi jsem prokletá.

Tímto bych chtěla poděkovat těm, kteří už bonusové díly nebudou číst. Tahle povídka se stala symbolem, že vztah mezi autorem a čtenářem je opravdu důležitý. A vy jste skvělá partička lidí, která mě dokázala hnát, abych denně něco napsala, abych vám přidala. Bylo to skvělé. Nevěřili byste, že mi to tak vyhovovalo. Mám ráda akci a tohle pro mě byla výzva. Sobecky věřím, že spousta z vás se mnou zůstane a uvidíme se i u dalších povídek. Snad vás nezklamu. Touto povídkou jsem vyjádřila stejně mnoho, jako v Cyklistovi a řadím ji mezi ty lepší - je to samolibé, ale i já si škatulkuji. Zhodnoťte to prosím i svýma očima a pokud se budete chtít vyjádřit, ráda vaše názory přijmu. Moji vděčnost nemůžete vidět, ale věřte mi, že jsem vám, kteří jste sem alespoň zavítali, vděčná.

Věnování stálým i náhodným komentujícím: Medvídek, Sarelle, Lili, IQY, Alex, barbor, dasa, KalamityJane, Sung, Nyce-oH, Satiras, sisi, Keksík, keishatko, Adlet Febrero, titi, Baruska, ada, Wieta, Monika, yellow, ester, yazzy, coco, Lolo, Saskya, Mik, Katka, alla, Catherine a další...

Velký dík patří Alex a Mik, které se podílejí na betování povídek, aby se vám lépe četlo. Alex aktuálně kontroluje ČP a Mik se touhle dobou věnuje Cyklistovi.

A teď už vás nebudu zdržovat od čtení. Doufám, že jste se bavili a budete se bavit alespoň trochu i nyní.

27. Kapitola - Konec

---

Balil se zpátky na kolej, protože doma už by to déle nevydržel.

"Petře, bude tě to mrzet. Na koleji budeš sám… Nechceš si to ještě rozmyslet?" mamka se ho snažila přemlouvat, seč jí síly stačily, ale Petr byl neoblomný. Rozhodl se v podstatě ihned, jak zjistil, že milí příbuzní se přijedou omluvit. Omlouvat se měli jeho rodičům, on u toho být nemusel. Stejně bude jeho orientace příští rok omílána jako letos a v předchozích letech.

Modřiny mu z obličeje svítily takovým způsobem, že připomínal spíš mývala než zástupce lidské rasy. "Nebudu sám, mami." zavrtí odmítavě hlavou. Límec mu vzali v nemocnici po kontrole, kterou absolvoval. Vypadalo to na banální zlomeninu. Jen se vzhledově jevila trochu hororověji. "Doktor říkal, že jsem v pořádku, a kdyby byly nějaké problémy, tak nemocnici máme taky."

"Ale budeš tam sám. I přes Silvestra, Petře..."

"Určitě nebudu sám. Přes prázdniny tam někteří zůstávají, nemusíš mít obavy. Postarám se o sebe."

"To neříkám, ale stejně, Petře…" I tak mu podávala čisté prádlo, které před okamžikem dožehlila, aby si ho syn mohl zabalit do tašky.

"Budu v pořádku, uvidíš. Ozvu se ti hned, jak budu na místě."

Mobil do teď nečinně ležel na stole a on stále očekával nějakou zprávu. Jeho vnitřní já tak nějak doufalo, že Vlk už bude na koleji. Že nebude muset být na pokoji sám. Potřeboval si postěžovat někomu, kdo do jeho rodiny neviděl a kdo se k takovým věcem stavil s odstupem.

Jestli přijedeš, budu tady.

Zastavilo se mu srdce. Copak mu Vlk viděl do karet tak dobře? Četl mu myšlenky? Byl tak snadno prokouknutelný? Nebo prostě jen doufal, že se Petr přidá na Vánoční párty ve dvou?

"Opravdu pojedu, mami. Bude to pro letošní rok lepší. Nezlob se na mě."

Na tváři mu přistála ženská ruka, která ho jemně pohladila.

Musí si s Vlkem promluvit a vyjasnit si některé záležitosti, protože mu určitě věci pulzovaly v hlavě s dravostí krve prohánějící se žílami.

***

Vkrádal se na pokoj jako zloděj. Neměl to v úmyslu, ale jeho tělo tak činilo zcela automaticky. Bylo dost pozdě večer. Zdlouhavá cesta z domova na kolej ho v jeho stavu celkem vyčerpala a on se nemohl dočkat momentu, kdy si bude moct dát sprchu a lehnout si do postele. V obličeji mu nepříjemně pulzovalo pokaždé, když udělal nějaký prudký pohyb hlavou.

"Petře?" Chlad z Vlkova kabátu se mu otřel o tvář, když se vedle něj objevil tak blízko. "Nečekal jsem, že bys přijel. Rozhodně ne tak brzy."

Pokrčí rameny a je rád, že Vlka stále ještě nenapadlo rozsvítit světlo v chodbičce. "Prostě se některé plány nevydařily tak, jak by měly. Ostatně, jako vždycky." Ušklíbne se a raději odvrátí hlavu, aby strčil klíč do zámku a mohl je propustit do pokoje. "Byl jsi venku?"

"Jo, nakoupit pár drobností. Sice jsem si z domova přivezl tak tunu jídla, ale i tak mi něco chybělo." pozvedne igelitku, kterou svíral v ruce.

Přikývne na souhlas, podle paměti projde ztemnělým pokojem k posteli a rozsvítí lampičku. V jejím světle by Vlk o jeho obličejové nepříjemnosti nemusel vědět dostatečně dlouhou dobu na to, aby se připravil na výslech.

"Co se ti stalo?"

Všímavé oči mu nedaly šanci. Na jeho odvrácené tváři se objevily prsty, které ho pevně sevřely za bradu a s jemností si ho otočily ke světlu. Zkoumavé oči přejedou pohledem přes poslepovaný nos i tmavě fialové podlitiny pod očima.

"Upadl jsem."

"To musel být hodně ošklivý pád." Nepustí ho ze sevření, tak jak by Petr očekával, naopak se k němu ještě obličejem přiblíží. Může na své tváři i rtech cítit horký dech. Zavře oči, aby se nemusel dívat do toho zkoumavého pohledu. Tak vědoucného, až to bylo nepříjemné. Vlk přeci nemohl být tak dokonalý, aby v něm uměl tak dobře číst. Neměl přece moc možností na zkoumání jeho osoby. "Tátovi se nelíbil dárek?"

Otevře oči, aby je mohl přimhouřit. "O mém otci se nepokoušej mluvit křivě, když nic nevíš."

Vlk odstoupí o krok dozadu, jeho prsty se přesunou na nateklou tvář pod okem a palcem ji jemně pohladí. "Jen jsem zjišťoval, kdo ti tohle udělal. Protože tohle není u pádu zrovna běžné zranění."

"Máš být tlumočník, ne doktor." Jeho zamračení se prohloubí. Odhodlání vykecat se z toho, je rázem pryč. "Nemusí tě to vůbec zajímat."

"Odpusť mou zvědavost, ale mého spolubydlícího někdo celkem dobře zmlátil. Tak kdo to byl?"

"Strýc. A vůbec nic ti do toho není." Vytrhne se z dosahu doteku, protože během hlazení nemohl čistě myslet. Až potom mu dojde, že Vlk nemá své dredy stáhnuté jednou z oblíbených čelenek udělaných ze šátků, ale má je volně spuštěné podél zad. S nepochopitelnou fascinací zakáže svým prstům, aby se dotkly jednoho pramene spletených vlasů.

Vlk jako by vycítil změnu nálady, se k němu o pár centimetrů přiblíží. "Klidně si sáhni, jestli chceš…" pronese to tak tiše, že to může slyšet jen Petr, který stojí tak blízko něj.

Roztěkaně přelétne pohledem z Vlkových vlasů, do Vlkových očí. Opravdu to řekl? "Co po mě chceš?" Řekl to nahlas nebo si jen myslel, že mluvil?

"Opravdu to chceš vědět?" Najednou to byl zase Vlk. Postoj těla se napřímil, obličejové rysy ztvrdly. Ale oči říkaly něco jiného. Oči, které byly najednou pár centimetrů od něj. Ucítil, jak se jejich rty dotkly v jemném pohlazení. "Chtěl bych tebe. Ale ne bez tvého svolení." Pevný stisk prstů na jeho boku ho přesvědčí v tom, že to Vlk myslí vážně.

Zalapá po dechu.

Možná by měl… opravdu by měl riskovat spolubydlícího, se kterým se mu nakonec podařilo normálně vycházet, za chvíli sexu s ním?

"Nedovol, aby se to pokazilo." zamumlá tiše do rtů, než je spojí do polibku. Polibku tak jemného, rychle se měnícího v dravý a vášnivý.

Svýma rukama vyrazí vzhůru, aby se jimi propletl záplavou dredů, které ho celou dobu tak lákaly. Pramínek po pramínku jimi projíždí, zatímco svými rty atakuje ty druhé. Tolik horké a smyslné, že mu to vytváří pnutí v určité partii. Natiskne se svým tělem na Vlkovo. Je mu jedno, že je mezi nimi stále ještě bariéra z jeho bundy a Vlkova kabátu.

Zip zavrzá, když po něm Vlk hmátne, aby Petra vyprostil z bundy. Shodí mu ji z ramen. Za chvíli ji následuje jeho kabát. Petrovy prsty se stále ještě probírají jeho vlasy a on nemá to srdce, aby ho od sebe odtrhnul. Prostě to udělá za něj. Má pocit, že pokud ho nebude mít celého, nejlépe nahého, tak se zblázní. Být chvíli bez něj znamenalo, že si utřídí myšlenky. Utřídil si je. Bylo to buď anebo. Petr měl dvě možnosti. Buď to přijmout, nebo ho poslat k čertu. Počítal spíš s tím druhým. Aktuální vývoj mu vyhovoval mnohem víc.

Jediné, co pro tuhle chvíli zajímalo Petra, bylo to, že se mu to doopravdy nezdá, že se to děje. Vlk se zdál být stejně nadšený oplácením polibků jako on a to pro něj bylo dostatečné zadostiučinění v tom, že si myslel, že o něj nestojí. Jenže postoj těla a všechno ostatní nyní vykazovalo známky přesného opaku. Až teprve když se jejich rty rozpojily a Vlkův pohled sjel po jeho hrudníku stále skrytém tričkem - protože už se mu podařilo je vysvléknout i z mikin. Zarazil se jím na onom přívěsku, který si společně s řetízkem připnul kolem krku. Věděl, kam se dívá a tak neodolal, aby se nepodíval taky. O to víc šokující zjištění bylo, že se opravdu dívá na přívěsek vlka, který mu koupil. Bylo to tak podivné gesto. Chtěl mu tím něco naznačit?

"Měli bychom si promluvit. Dřív než uděláme nějakou hloupost."

"Proč myslíš? Já tě chci a… myslím, že i ty chceš mě, Petře." Jemně se na něj pousmál, ale potom se odtáhl. Společně s krokem vzad se napnul jeden z dredů, který Petr stále svíral. "Nebo ne? Vypadalo to… přinejmenším jednoznačně."

"Vážně by ses neměl plést psychologům do řemesla. Nesluší ti to." Lhal, bylo to přinejmenším sexy, ale chvílemi ho děsilo, že se v něm Vlk tak dobře vyzná. Místo čekání na nějakou odpověď k němu udělal krok a rozhodně ho uchopil za bok. Nevypadalo to, že by byl nějak proti. Přitiskl se k němu svým tělem, jak jen jim to látky dovolovaly.

"Nemusím být psycholog, abych neuměl číst ve tvé řeči těla. Jsi otevřený světu jako kniha, i když se snažíš mít odstup. Takže… přestaňme se zabývat teorií a vrhněme se na praktickou část. Chtěl bys se mnou chodit? I za cenu toho, že jsi poznal, jaký jsem?"

Propálí ho tak vědoucným pohledem, že má Petr pocit, že už si to v něm dávno přečetl. I tak se v něm ale zavrtí červíček pochybností nad tím, jestli je to opravdu dobrý nápad.

"Nepřemýšlej nad tím, jestli ti za to stojím…prostě jen dej průchod svým pocitům. Zkus to a řekni mi, co bys chtěl. Já ti neublížím, Petře. Ne tak, jak si myslíš. Ale víš, jaký dokážu být a přiznávám, že ne vždy jsem příjemným společníkem. Jen už jsem takový… buď to vezmeš, nebo ne. Je to na tobě."

"Teď bych ti mohl oponovat otázkou, zda já za to stojím tobě." Ušklíbne se do úsměvu. "Víš moc dobře, že co se týče citů a… jsem dost labilní."

"Jsi silnější víc, než si myslíš." Něžné pohlazení na tváři ho zaskočí. Pohlazení ano, ale až takhle procítěné… Jemný polibek, který potom následuje, ho připraví o slova. Pomalu přikývne. Pochopí to?

"Znamená to, že souhlasíš s mojí přítomností vedle tebe i jinak než jako spolubydlícího?"

Druhé přikývnutí.

Vlkovu tvář protne úsměv. Upřímný a opravdový úsměv.

"Teď ale budeme muset srazit postele k sobě, Dominiku."

Nejlepší čas pro diktování pravidel je na začátku. Přesně v momentě, kdy se začínají tvořit nové vztahy, aby se oba dva seznámili s tím druhým. Mohli se znát, ale neznamenalo to nic, co se mohlo udát během osobního života. Ještě měli oba dva co poznávat. A času bylo dost.

Dominik prohrábne svoje dredy, upraví je a prsty přesune na své tričko, aby uhladil neviditelný záhyb, trochu se napřímí. Hraně povzdechne. "Vytáhl jsem si pro život Černého Petra."