28. Kapitola

Víte... přišla ona očekávaná krize po dopsání povídky. Takže jsem se upnula k tomu, co mi zrovna jde.

Věnuji: ester, Sung, Pretynce, Wietě, Katce, yellow a barbor. Moc vám děkuji za vaše komentáře. A ještě Keksíkovi.

28. Kapitola

---

Nechá se ohlásit vojákem, který stál na hlídce. Skoro ihned je vtáhnut do útrob stanu, aby mohl porovnat úroveň. V ničem se neliší. Až na stůl s dokumenty a prázdnými papíry a jednu jedinou postel. Zasalutuje. "Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"

"Alexi, necháme hodnosti za dveřmi. Posaďte se."

Kecne na první stoličku, kterou měl hned vedle sebe.

"Uvědomujete si doufám, čeho jste se dopustil, když jste neletěl jako druhý pilot?"

Aha, takže půjde o jeho prohřešky. "Ano, pane."

"Určitě vás za to bude stíhat komise. Máte sice praxi zdravotníka, četl jsem vaší dokumentaci, ale tady na misi působíte jako druhý pilot, takže byste měl dodržovat pravidla, která se vás týkají."

"Vím, pane. Jsem si toho vědom."

"Věřím tomu, že vám to na výcviku více či méně vtloukli do hlavy. Takže mi teď řeknete o co tam šlo."

Přikývne. Chtěl mu to říct, takže byl rád, že na to nemusel upozorňovat. "Měli jsme problém s navíjecím systémem lana, Felix mě poslal za Mirkem, abych mu pomohl. Byli jsme na zemi a ještě se kolem nás začalo střílet. Chtěli jsme to opravit a hned se zvednout, ale ten nováček, Petr, se najednou rozběhl od helikoptéry. Začalo se znovu střílet a střelba se přibližovala k nám. Nenapadlo mě nic jiného než po něm skočit a strhnout ho na zem. Až potom jsme se dozvěděli, že zahlédl pohyb zraněného. Dostal jsem povolení od Felixe, že můžu dané místo prozkoumat, nechtěli jsme riskovat ještě další lidi, když už jsme byli dva venku ze stroje. Objevili jsme tam vojáka. Nebyl čas kontrolovat nic víc. Nad hlavami nám lítaly střely jedna za druhou, tak jsem začal ošetřovat a najednou mi Felix řekl, že nás tam musí nechat, že musí do vzduchu. Řekl nám, že bude kroužit a odletěl. Ošetřil jsem všechny viditelná zranění a udělal co se dalo, abychom se dostali do bezpečí. Petrovi se podařilo spojit s pozemní silou, ale nebyla možnost, že bychom se dostali na smluvené místo, tak jsme šli do hor. Tam naše oblečení splývá nejlíp. Nakonec se objevil náš vrtulník. No a… zbytek už víte."

Velitel jeho jednotky jen souhlasně přikývne. "Jste ochotný to takhle říct i komisi?"

"Ano, pane. Nemyslím si, že bych jednal špatně. Jednalo se o život člena posádky a později i o život dalšího vojáka. Byl jsem naštvaný, ale chápu protokol, takže neprotestuji proti ničemu, co se událo, pane."

"Vidím, že tomu opravdu rozumíte. Petr bude za svůj unáhlený čin přebírat zodpovědnost. I za to, že ohrožil na životě celou posádku."

"Chápu, pane. Pokud mohu něco říct?"

"Mluvte, teď je to mezi námi."

"Kdybych viděl, že je tam někdo živý, udělal bych to taky. Ale než bych se rozběhnul jako on, vzal bych si dalekohled a přesvědčil se o tom, že to není žádný nepřítel. Určitě jednal unáhleně. Nechci ho omlouvat, ale je mladý a byl zřejmě vyděšený z té střelby. Je tu krátce a hned byl nasazený."

"Je to válka, Alexi. Uvědomujete si, že sem se vybírají ti nejlepší adepti?"

"Uvědomuji, proto věřím, že jeho nevybrali náhodou."

"Rozumím vám, měl by dostat druhou šanci, ale o tom nerozhodnu já."

"Vím, pane."

"Dobře, ještě jedna věc. Vy jste se doopravdy nepodíval na to, koho ošetřujete?"

"Ne, pane. Viděl jsem, že patří k nám, oblečení měl zakrvácené a nebyl čas hledat jmenovku. Nenapadlo mě to. Viděl jsem krvácení a bezvědomí, šel jsem se hned starat o záchranu života."

"Měl byste vědět, že plukovníka bude zajímat, kdo mu ušil takovou pěknou jizvu."

Rozbuší se mu srdce. To asi posral. Nebo to myslel vážně? Plukovník? "Prosím, pane? Asi jsem nerozuměl..."

"Rozuměl jste velmi dobře, Alexi. V zápalu záchrany životů jste si ani neuvědomil, že člověk, kterého ošetřujete, je plukovník naší pozemní roty."

Zbledne.

"Nemusíte se děsit. Ta práce byla bravurná. I jste ránu skvěle vyčistil. Na takové podmínky…"

"Měl jsem to štěstí, že Petr ve své unáhlenosti vzal batoh nejvyšší potřeby." uchechtne se. Trochu úlevně, že to nepodělal zase tak moc. "Přežije to?"

"Ano, starají se o něj v polní nemocnici a zítra ráno se letecky převeze do nemocnice na podrobnější vyšetření, ale podle doktorů je mimo nejvyšší ohrožení. Zřejmě díky vám. Jen mě překvapuje, že jste o jeho výskytu nevěděli, když jste vyzvedávali raněného."

"Ne, pane. Hlásili nám jen jedno zranění. Je možné, že než jsme přiletěli na místo, byli zranění už dva a nikdo nám to neohlásil. Nebo nemohl." konstatuje.

"Jste bystrý. To se mi líbí. Bude lepší, když si podrobnosti necháte pro sebe, i když vím, že polovina toho už se rozkřikla táborem. Běžte na večeři než vám všechno ty hladové krky sní."

"Ano, pane. Děkuji, pane." Zvedne se a se zasalutováním se odebere ze stanu.

To byl zvláštní rozhovor.

Ještě zmatený vejde do jídelny, aby pohledem vyhledal členy svého týmu. Má hlad jako vlk. dnešní maso k večeři mu přijde vhod. Nechá si nabrat na talíř svůj příděl a vydá se ke stolu.

"Všechno v pohodě?" Zeptá se Felix trochu s obavou, protože Alexův netečný výraz neříká vůbec nic.

"Budu muset před komisi."

Felix přikývne. "To je normální postup. Půjdu tam i já i zbytek posádky."

"Fajn."

"Hej, Alexi!" Zmateně otočí hlavu za hlasem, který na něj zavolá od druhého stolu.

"Jo?" Nevybaví si jméno vojáka, který na něj mluví. Nebyl z letky, ty si pamatoval. Pozemáky znal jen od vidění nebo když prohodili řeč.

"Něco pro tebe máme… nedalo si nevšimnout, že máš kérku."

Nechápavě a dost překvapeně se na něj zahledí. "O co jde?"

"Po tom dnešním zásahu… zachránil jsi nám plukovníka. Nikdo neměl tušení, že to dostal. Odteď už opravdu patříš k nám, Alexi. A my nosíme tohle." Rozepne knoflíček u košile a vyhrne rukáv až na rameno, aby odhalil tetování. "Takže pokud ho budeš chtít, stačí se zastavit u mě. Domluvím ti to." kývne na něj.

"Aha. Díky za nabídku." Kývne na souhlas. Takže teď patřil do party? Znělo to dobře. Pousměje se sám pro sebe. Felix ho poplácá s úsměvem po zádech.

***

"Sáro? Rád tě vidím." dotkl se svými prsty obrazovky jako by se jí chtěl dotknout. Trvalo to přes týden, než mu byl povolený hovor.

"Ahoj Alexi, já tebe taky. Moc. Jak se tam máte?"

Musel si dávat pozor, aby neřekl nic, co by se nemohlo. "Celkem dobře. Máme dobrýho kuchaře, to je základ." usměje se. "Raději mi pověz, jak se máte vy." Nemohl jí říct, co se tu dělo před týdnem. Musel mlčet. A to bylo dost ubíjející. Jenže věděl, že i kdyby mohl, tak to neřekne. Nechtěl svou sestru znepokojovat víc, než už mohla být znepokojená tím, že o něm nic nevěděla.

"Počkej, nemůžeš to hned tak zahrabat pod stůl. Nic nového?"

"Ah… mám nové tetování, ukážu ti ho až budu doma."

"Cože? Další? Myslela jsem, že už další nechceš."

"Tohle je výjimka."

"To jsem tedy zvědavá." Usměje se na něj a on si uvědomí, jak málo si své sestry vážil i přes to, že se stýkali dost často. Byli prostě sourozenci. Tady mu docházelo, jak důležitá pro něj byla.

"Alespoň o důvod víc, proč se na mě těšit." vycení se v úsměvu. "Tak povídej, jak doma? Nemám moc času, vyjednat ten hovor, to bylo něco. A ani tak netuším, jestli třeba nebudeme odvolaní."

"Já vím… doma je všechno v pořádku. Svatební cesta byla dokonalá… A mám tě pozdravovat od Michala. Vyřizuju Míšovi pár věcí, tak jsem u něj byla. Vypadá skvěle.Chtěl jsi o něm slyšet, tak ti to říkám."

"Děkuju. Jsem rád, že se máte oba dva dobře." Zahledí se na ní. Nechce se mu ani tak mluvit, jako se na ní dívat a poslouchat její hlas.

"Asi se máme líp než vy." pousměje se na něj.

"Až přijedu, tak si dám pořádnej flák masa od tebe." zasměje se. Nemohl si na stravu vůbec stěžovat. Byli vykrmováni opravdu dobře, ale Sára a její marinády, to byla hudba pro jazyk. Rozesměje tím Sáru přesně tím způsobem, jak očekával.

***

Prohlížel si své nové tetování. Zaplnil jím volné místo na předloktí. Nechtěl jej na lopatku. Chtěl si ho připomínat.

"Alexi, dáme střelbu, Kluci mají na střelnici volno, tak jsem si říkal, že bychom se mohli trochu vyblbnout a potrénovat." Objeví se vedle něj Mirek. Palubní technik.

"A můžeme, jo?" Celkem mu to i vyhovovalo. Už nevěděl, jak by se zabavil. A do posilovny nemohl, čekali jestli se někde nebude něco dít a práci už měli vyřízenou.

"Jasně, ptal jsem se."

…

Zacvakne plný zásobník do zbraně, zaujme postoj a zamíří na terč. Sluchátka na uších ho oddělí na okamžik od světa. Mirek vedle něj spustí spoušť a už to láduje. Usměje se.

"Jsi lepší." Otočí se k němu po chvíli Mirek, když zkoumají terče.

"Ani jsem se nesnažil." zazubí se.

"Tak to jsi pěkně trapnej." šťouchne ho sevřenou pěstí do ramene. "Teď se snaž. Jestli dáš čistej střed, tak za tebe dneska platím pití."

"To si moc nezaplatíš. Už nepiju."

"Fajn… tak něco jinýho. Co třeba hovor domů navíc?"

"Měl jsem včera."

"Tak třeba nějakou dobrotu?"

"Fajn, to by šlo. Ale pořádnou čokoládu." zazubí se. Sladké mu chybělo, i když dostávali sladké náhražky.

"Hmm, to by šlo." Mirek se spiklenecky zašklebí a odvrátí se k terči. "Čistej střed, pamatuj."

"Jasně a zřetelně." přikývne.

…

"Jsi fakt hroznej, s tebou už se nikdy asi ve střelbě neutkám. Byl jsem dobrej, ale teď jsem jen slabej průměr, jak to děláš?" zamračí se na něj Mirek, když se odvrátí od čistě rozstříleného černého políčka uprostřed terče. "Máš u mě tu čokoládu."

Alex zakroutí pobaveně hlavou. Podá sluchátka hlídači střelnice, který si je od něj s úsměvem vezme. Vezme Mirka kolem ramen, když odcházejí. "To víš, Miri, nemůžeš se sázet s dokonalým člověkem." zazubí se.

"Řekl bych, že tu něco dost smrdí." zafrflá si jmenovaný pod nos.

"Asi zase někdo zapomněl spláchnout suchej záchod." zazubí se s odkazem na toalety, které tady měli. Zvedlo mu to jeho přemýšlivou náladu, kterou začínal nesnášet. Využije svojí výšky oproti Mirkovi, vjede svými prsty do jeho vlasů, aby ho pocuchal.

"Hele, neobtěžuj mě, jsi zadanej, ty bejku." zazubí se na něj dotyčný. "A já taky, mimochodem."

"Ach, ranil jsi moje city. Co teď budu dělat?"

"Budeš se s tím muset smířit." pošle mu vzdušný polibek, když se vymaní z jeho náruče. Vyloví v kapse lehké bundy fotografii. "To je moje žena, ty bejku."

Pousměje se na ženu na fotografii. "Hezká. Myslím, že to pro jednou rozdejchám." Mrkne na něj a se smíchem zaleze do stanu. Ale neuměl si představit, jak se musela cítit Mirkova žena, když neměla vedle sebe svého manžela. Nemohl ze svých beder setřást pocit, že by přesně takhle trápil Michala.