1. Kapitola

Pomalu a nenásilně se vracím s Poslední ránou. Neočekávejte ode mě žádné psací zázraky. Odešla mi i múza na cyklistiku, takže budu postupně přidávat to, co mi zrovna půjde. Kdo nečetl, má možnost, kdo četl - kapitoly prošly úpravami. Bavte se.

1. Kapitola

---

Obloha se temně mračila na své okolí. Posledních pár dní to dělala s oblibou. Lidé upadali do nepříjemných depresí a špatných nálad. Zakaboněné počasí jim dávalo zabrat. Každou noc sněžilo a silničáři nestíhali odhrnovat závěje čerstvého sněhu. Sotva odjela jedna parta, už musela nastoupit další, aby začali od začátku. Při západu slunce, které se tak dlouho neukázalo, by se střechy leskly a sníh by vytvářel z malého městečka pohádkovou krajinu. Nyní těžké mraky představovaly jakousi předzvěst filmové apokalypsy. Místo toho jen přišel další sníh.

Před jedním z domů na kraji malého městečka právě odhrnoval sníh tmavovlasý mladík. Vlasy měl stažené v ledabylém copu, aby mu nepřekážely. Kolem něj vesele poskakoval malý černý kocourek, kterého si nedávno pořídil, aby měl nějakou společnost. Dováděl v hlubokém sněhu, aniž by si uvědomoval studené tlapky. Jakub si odhrnul vlasy ze zpoceného čela. Byl jen v lehké bundičce, pod kterou měl tílko, na nohách tepláky a staré zimní boty. Dovolil si na moment opřít se o hrablo. Sníh byl těžký, jak bylo vlhko a on se rychle zapotil, i když byl trénovaný sportovec. Kocourek kolem něj proběhl a on děkoval tomu, kdo mu snesl tohle černé klubíčko, protože mít jinou barvu asi by ho v hlubokém sněhu nenašel.

Po očku pohlédnul k vedlejšímu domu, kterému se začalo kouřit z komína, jak noví obyvatelé zatopili v krbu. Moc dobře věděl, že tam ten krb je, protože ještě nedávno tam chodil s nákupem paní sousedce, která nemohla na nohy. Teď se jí sem nastěhovali příbuzní, aby se o ni postarali, protože sama už nezvládala ani zatopit v tom krbu. Trvalo jim dlouho, než se přestěhovali. Jakub věděl, že mezi sebou měli nějaké neshody, jak se mu stará paní svěřila. Naštěstí je však vyřešili a nyní tady byli. Nemohl si nevšimnout mladíka, který se přistěhoval společně s dospělými. Ani on však už nevypadal jako dítě. Tipoval by ho na patnáct, maximálně šestnáct, ale rostlý byl pěkně. Jen poňuchňat v náruči. Zakroutil hlavou, na co to zase myslí? Akorát na blbosti. Všiml si, že ani oni neměli odhrnutý čerstvě napadaný sníh a to byla v tento moment chyba, protože pokud bude přes noc zase padat, tak toho bude dvojnásobně tolik a dá to zabrat mnohem víc než to odhrnovat každý den. Automaticky, tak jako posledních pár týdnů dozadu, se přebrodí přes spojovací trávník, který nyní kryje minimálně metrová hromada sněhu. Kocourek ho zvědavě následuje.

"Co to děláte?"

Trhne sebou, už by měl odhrnutý skoro celý dvorek, kdyby ho nevyrušil syn staré sousedky. S cigaretou v ruce postává pod stříškou na zápraží, které je ušlapané.

"Nezlobte se, dělal jsem to každý den…"

"Aha… no… už nemusíte, už jsme tady a zvládneme to, ale děkuji, že jste mé matce tolik pomáhal. Hodně o vás mluví, a když jsem vás tady zahlédnul, tak jsem se s vámi chtěl seznámit. Jsem Rosťa, pokud ti tykání nevadí."

"Rozhodně ne, Jakub." Přijme svojí prokřehlou rukou tu ještě teplou, která před malým momentem byla zastrčená v kapse. Okouzlující oči muže stojícího před ním mu učarují. Jako hypnotizovaný si ho prohlédne. Synek se mu rozhodně podařil. Má jeho rysy, ale ne postavu, jak si stihl všimnout. Tatínek je mnohem víc mužnější. Před očima mu přistane krabička s vyskládanými cigaretami. "Dáš si?"

Nerozmýšlí se dlouho. Taky na ní dostal chuť, vytáhne úzkou trubičku, aby zjistil, že jsou to jeho oblíbené. Nechá si zapálit a vůbec mu nepřijde divné, že tady kouří se svým novým sousedem, opřený o hrablo, na tvářích přimrzající kapky potu.

"Asi bys měl jít raději domů, jsi uřícený a nebylo by dobré, kdybys nastydl. Pěkně se ochladilo."

"Já vím… tady je to tak vždycky, chvíli se to pohybuje kolem nuly a najednou je minus deset. Ale jsem zvyklý. Žiju tady už dlouho. Zvyknete si i vy," podotkne, když si uvědomí, že Rosťa je oproti němu navlečený v zimní bundě a vyteplených kalhotách.

"Tvůj kocour?"

"Jo… hlavně mi ho nestřílejte. Je to trochu třeštidlo, ale príma společník na gauči." Ušklíbne se, když kolem něj proběhne černá šmouha.

"Neboj se, zbraň vytahuji pouze na devianty, opilce, zločince a podobné další existence," pronese se smíchem, ale Jakub na něj zůstane zírat, cigaretu zastaví na půl cesty k ústům.

"To je vtip, že?"

Rosťa zakroutí hlavou. "Jsem policista, ale neboj, nebudu tě pokutovat za hlasitou hudbu," mrkne na něj, "nezlob se, ale mrznou mi určitý části těla, jdu se dovnitř zahřát. Díky za ten sníh a kdybys něco potřeboval nebo tak… Klidně se zastav."

"Jasně… díky za cigaretu… pozdravuj mamku."

"Budu, díky." Jakub sleduje mužská záda, jak zmizí za dveřmi. Chňapne do ruky tu mokrou kuličku. Asi mu bude muset dát teplou sprchu. I když ví, že se to kocourkovi nebude líbit.

*

Zachumlaný ve vyhřáté peřině přemýšlí nad zítřejším zápasem. Měl by ráno ještě zajít trošku protáhnout ruce a nohy, aby se zahřál a připravil svaly na další večer v ringu. Věci má již připravené v tašce, která stojí vedle postele. Zavře oči, když k němu přiskočí černé "něco" aby se to k němu mohlo přitulit. Uloží kotě na místo vedlejšího polštáře, aby se mohl kocourek uvelebit ve změti deky, kterou mu tam nahrnul. Pohladí palcem chlupatou hlavičku a když se zavřou kočičí oči, nechá se i on přenést do říše snů.

***

Lidi v hledišti sledují modelku, která se v titěrných bikinách prochází s transparentem po ringu. Jakub, pořád ještě oblečený do černého pláště, na jedné ruce nasazenou rukavici, kterou v podpaždí drží tu druhou a ve volné ruce třímá chránič zubů. Dnes bude mít celkem jednoduchého soupeře, takže to nevidí na dlouho, ale aby dostal své peníze, musí ho nechat několik kol žít. Tak zněla dohoda. A jemu to nevadí. Vychytá většinu ran a mnohem víc jich rozdá.

Gong oznámí, že se mají připravit, vyskočí do ringu, aby se představil dnešnímu obecenstvu.

Vyzvedne ruce do vzduchu, když uslyší své jméno. Mladičky soupeř, který se mu má postavit vypadá trochu vyděšeně. Trochu ho ušetří. Musí si získat sice jeho respekt, ale není žádný bušič, aby mu dal do bezvědomí, jako to někteří dělají. Tohle není zápas, který by mu měl přinést nějaké ocenění. To se pouze bohatí páprdové chodí dívat na bitky a slušně je za to platí. A on ty peníze potřebuje.

Nasadí si chránič zubů i druhou rukavici, nechá ze sebe sundat plášť, stejně jako soupeř, aby se mohl podívat na vypracované, ale přesto příliš mladé tělo. Kolik mu asi je? Patnáct? Má na ně nějaké štěstí. Nechá chlapce, aby si prohlédnul jeho vzezření stejně jako on. Vidí v jeho očích strach? Ten tady asi nebude z vlastní vůle. Povzdychne si. Těch už bylo. A on jim vždycky musí dát pořádnou pecku, aby si uvědomili, že tohle prostě není sport pro ně. Zakroutí pomyslně hlavou nad těmi nesmysly, které si vymýšlejí místní bossové. Potom mu už na jiné přemýšlení nezbude čas, protože to mládě se pustí do netrpělivého útoku. Prokouknutelní jako vždycky.

…

Usadí se na židličku, má před sebou poslední kolo, přesně tak, jak si páni přáli. Kluk sedící proti němu je právě ošetřován. Z obočí mu teče krev stejně jako jemu, když špatně vykryl jednu ránu, která padla na své místo. Jenže na rozdíl od něj má o hodně víc nevykrytých ran. Pod okem se mu vybarvuje pěkná modřina stejně jako na žebrech. Ano, tohle je tvrdý sport a pokud mají daná pravidla, jak má být ten druhý poškozený, nezbývá mu nic jiného, než splnit přání.

"Jakube! Jedna rána! Nezapomeň!" přikývne, když mu jeden z pořadatelů zahučí do ucha. Vstane, aby dal najevo, že on je připravený. Chlapec proti němu má ještě v obočí jehlu, jak mu ho na rychlo šijí. Ale už vstává taky. Nechce být vyřazen. Očividně chce ty peníze stejně jako Jakub. Začne se bránit před hranými útoky a potom, jedním hmatem udeří místo, které člověka přivede do krátkodobého bezvědomí, aby měl rozhodčí dost času vypočítat mu KO.

Mladík, jehož jméno nestihl postřehnout, se podle očekávání sesune k zemi a hala kolem nich se rozezvučí ohlušujícím aplausem. Všichni už tento chvat znají a vědí, co dokáže. Ruka je mu vyzdvižena do vzduchu, zatímco sleduje, jak pořadatelé pomalu probouzejí, propleskáváním po tvářích, toho kluka. Podá mu ruku ještě v bandáži. Opatrně, aby mu víc neublížil, ho poplácá po rameni a zmizí z ringu. Pod ním dostane do ruky bílou obálku naplněnou slíbenými penězi, ale zdá se mu, že dnes je tam mnohem víc než bylo domluveno. Zmateně se podívá po muži, který mu normálně podává obálku, ale ten na něj spiklenecky mrkne, jako by to očekával: "Byl jsi dnes extra dobrý, náš nový klient si toho cení." Přikývne, tiše poděkuje a zmizí za dveřmi šatny, aby se převlékl a mohl jet domů, dát si horkou vanu.

Jenže to mu není dopřáno tak lehce. Rostislav, stojící opět pod stříškou u dveří, pokuřujíc cigaretu, ho sleduje, jak vystupuje z auta. Jeho rentgenový pohled ho doslova propaluje. Kývne na něj hlavou, nechce se mu mluvit. Skloní se na zadní sedadlo, aby si vzal zpocené věci. Obočí mu praskne, když se zamračí. Zakleje. Horká kapka krve steče po jeho tváři dolů, aby dopadla do bělostné peřiny pod ním. Koutkem oka spatří Rosťu, jak netrpělivě típne cigaretu a udělá krok k němu. Trhne sebou. Snad si ničeho nevšiml. Ten jeho pohled se mu nelíbí. Je to policajt. Bliká mu v hlavě. Urychleně zamkne auto a zapadne za dveře domu, než na něj stihne cokoli zavolat. Musí si na něj dát pozor.