29. Kapitola

Zdravím vás, moji milí, první říjnový den.

K druhé polovině přidávám varování, že není vhodná pro kardiaky. Jinak ostatním děkuji za komentáře a omlouvám se všem, kteří Zachránce nečtou a čekají na něco jiného.

29. Kapitola

---

Dny ubíhaly jako splašené, vlastně už se svými službami přestali rozlišovat den a noc. Hlášení přicházely každou chvílí. Pokaždé bylo potřeba, aby byli ve vzduchu a převáželi, popřípadě zachraňovali. Od posledního velkého útoku však uběhlo již několik týdnů.

Zrovna měl prsty zastrčené u motoru helikoptéry a společně s Felixem rozebírali část potřebnou k opravě. Museli jí něčím nahradit, ale problém byl, že na základně neměli dost náhradních dílů. Proto začernalými prsty od mazadla přidržoval všechno co se dalo a nechával Felixe pracovat. Mirek totiž běžel shánět něco, čím by se to dalo opravit nejrychleji a nejefektivněji.

"Svobodník Follet?"

Praští se do hlavy o otevřený poklop, jak se právě skláněl hlouběji, aby viděl co nejlépe. Oslovení přišlo dost nečekaně. Obzvlášť takhle důležité oslovení. Ovládne se, aby neklel nahlas, naštěstí rána nebyla dost velká, aby to nemohl zvládnout jen tak přejít. I když tam asi později bude mít bouli.

Otočí se za hlasem, aby maličko zbledl. Ihned se však vzchopí, zasalutuje. "Pane plukovníku?" Nečekal, že by mohl zachráněnému plukovníkovi čelit už tak brzy. Zranění zřejmě nebyla vážná tak, jak se na začátku zdálo. Nebo měl plukovník dost tuhý kořínek na to, aby se z toho vyhrabal rychle. A to tihle maníci opravdu měli.

"Můžete jít na chvíli se mnou? Chtěl bych s vámi mluvit." významně pohlédne na Felixe, který jen přikývne.

"Jistě, pane." pokusí se trochu očistit své ruce utřením do hadru, který mu Felix narychlo podával, ale bylo to k ničemu. Kvalita se nedala zapřít. "Omlouvám se za svůj vzhled, pane." poukáže na fakt, že je v montérkách a pěkně zaprasený.

"To nic, pracujete. Je běžné, že u práce se člověk ušpiní."

Nejdřív mu nedocházelo, proč je tak nervózní, ale později přišel na to, že za ním sice chodili lidé a děkovali mu, že jim pomohl. Většinou to však byly vzkazy směrované na Robina, který byl lékařem v jejich týmu. Tady to však bylo jiné. A taky mohl očekávat, že ho plukovník pošle do háje a bude si stěžovat. Možná za zkažené šití nebo kvůli jinému podobnému problému?

Najednou se před ním objeví fotografie, na které je znát, že ji dotyčný dost často bere do prstů. Opotřebovaný obrázek však stále vykresluje to nejdůležitější na něm. Dvě ženy. Tedy přesněji řečeno. Dospělou ženu a drobnou dcerku. "Je jí teď pět let. Díky vám jí nemusí máma vysvětlovat, že táta už nepřijde. Kdybyste mě tam nechali, určitě bych zemřel. Nebo by mě zabili."

Alex přikývne. Takových fotografií už viděl za tu dobu, co jsou tady, několik. Občas člověka přepadla chvíle nostalgie, kdy se potřeboval vypovídat alespoň někomu, kdo byl ochotný poslouchat. A bylo jedno, že na to ten druhý nereaguje. "Omlouvám se za tu jizvu… nevím, co mě to napadlo, abych šil v terénu, ale když jsem viděl tu ránu a zjistil, že v batohu mám nejen desinfekci, ale i šití… Měl jsem to nechat na doktorech, určitě by to bylo lepší."

Muž vedle něj se zastaví v polovině kroku. "Blázníte? Viděl jste tu ránu vůbec?" vyhrne si rukáv, aby odhalil místo, odkud Alex tahal velkou střepinu. "Kdejaký doktor by to nezvládnul lépe."

Alex si prohlédne svou práci. Není to rovná ani extra čistá práce, ale má pravdu. Nevypadá to vůbec špatně. Myslel, že dopadne hůř.

"Alespoň mám nějakou památku." usměje se na něj.

"Co se tam vlastně stalo, pane? Měli jsme vyzvednout jednoho vojáka. Popravdě já opatřil ošetření, ale spatřil vás první Petr, díky kterému jsem se dostal do té situace…" řekne rozpačitě. Za záchranu života měl vděčit někomu jinému.

"Ano, vím. Postaral jsem se o to, aby nebyl komisí potrestán příliš. Ale i vy na tom nesete svůj díl zásluhy, nevyhýbejte se tomu."

"Provedu, pane."

"Vidím, že jste nesvůj. Vlastně vás chápu. Můžete jít." propustí ho ze svých spárů, ale Alex se zarazí.

"Jsem rád, že jste v pořádku, pane. Chvíli to nevypadalo, že bychom se odtamtud dostali všichni tři živí, ale jsme tady. Pane." zasalutuje s odkazem na propuštění.

"Běžte." kývne na něj, ale sleduje kroky toho mladého muže jak se vrací ke své práci.

Alex vyskočí na rampu k Felixovi, aby se zapojil do práce tam, kde skončili.

"Co ti chtěl?" zeptá se Felix zvědavě.

"Poděkovat mi."

"Wow, poděkoval ti? Tak toho si važ." poplácá ho Felix po rameni. Nechápavě se na něj zahledí. "No nekoukej na mě tak. Většinou je z něj podobnej ledovec jako jsi byl ty." zazubí se na něj.

"Haha, moc vtipný." odvrátí se a zavrtá ruce do kapes.

"Ale no tak, přece by ses neurazil." pevné paže se omotají kolem jeho pasu. Vlastně je to první takový projev od doby, co jsou tady. Zatím si své libido drželi na uzdě. Ale bylo to zapříčiněné i tím, že se na takové myšlenky nedostávalo časově.

Natisknou se k sobě svými klíny, v obou párech očí se blýskne.

"Hele, vy dvě hrdličky. Koukejte se od sebe odlepit než vás někdo uvidí a bude vás chtít soudit za kažení morálky." zazubí se na ně zrovna přicházející Mirek. "Koukejte to tam zasunout dřív než si toho někdo všimne. Podařilo se mi najít originál." zamává jim před nosem součástkou, kterou potřebovali.

Felix propustí Alexe ze sevření. Oba dva se zazubí nad dvojsmyslem, který Mirek nevědomky pronesl. "Jdeme na to, pane generále."

***

"Dám si jen sprchu a hned se ti budu věnovat." zasmál se v reakci na Felixova slova. Jen v maskáčových kalhotách a s tričkem přes rameno se producíroval na cestě ke sprchám. Slunce bylo vysoko a příjemně pálilo do opálené pokožky.

Ručník právě přivezený z čistírny mu zvedl náladu. Nestávalo se často, aby se mohl utřít do čistého. Prádlo jezdilo příliš málo. Nejnutnější si máchali v uměle vytvořené studni k tomu určené. Všude byl klid. Vojáci přítomní v areálu hýřili dobrou náladou. Dnes nebyl den, proč by se měli stresovat.

Proto nepochopil, kde se najednou ozval za jeho zády výbuch.

A potom druhý.

"Alexi!" tolik známý hlas protnul ránu a poté i několik vteřin trvající ticho, které nastalo. Nikdo nechápal, co se tak najednou stalo.

Cítil, jak třetí rána dopadla kousek od něj. Hlína vystřelila vzhůru, zvedl se oblak prachu a on se jako ve zpomaleném filmu otočil na to místo. Jeho nohy však dávno byly nad zemí. Trhnutí těla přišlo následovně. Byl to zvláštní pocit. Přesně takový, který nikdy nechtěl zažít. Gravitace zapůsobila a on s vyheknutím dopadl zpátky na zem. Cítil podivné křupnutí v hrudním koši. Chtěl se dostat pryč, ale nohy ho neposlouchaly. Ani ruce.

Viděl svoje tělo, jako bezvládně leží na zemi a bombardování pokračuje.

Začaly se ozývat první výkřiky uvědomění.

Nikdo nevěděl odkud střelba přišla, ale reakce na ní byla dost rychlá, i když se zdála příliš pomalá.

Ale on jen sledoval svoje bezvládné tělo ležící na zemi. Objevila se u něj známá postava. Felix, který s takovým zoufalstvím zavolal jeho jméno. Někdo přinesl záchranářskou tašku s jeho iniciálami. Byla to snad ironie osudu?

Defibrilátor nefunguval jak měl. Náraz přišel z přílišné blízkosti. Síla výbuchu za sebou zanechávala pevnou schránku, ale roztrhaný obsah. Věděli to všichni přítomní, ale ani tak neztráceli víru v to, že by se jim mohlo podařit ho zachránit.

Na tváři přítomných vojáků, nepřipravených na takovou situaci v tu chvíli, se objevily horké slzy, které smývaly prach pouště, ve které se nacházeli. Kolem nich probíhala válka, ale pro ně jako by se zastavil svět.

Vzhlédnul z nebi, které ještě před momentem nemělo ani jediný mráček.

Najednou se na jasně modré začala objevovat černá mračna. I když mohla uběhnout již nějaká doba, protože výstřely se již neozývaly. Krajina byla podivně tichá. Kapky tolik očekávaného deště se těsně před dopadem na vyprahlou zem rozplynuly v páru. Nebe plakalo tiše s nimi.

"Alexi!"

***

S trhnutím se probral z noční můry. Propocené pyžamo si uvědomil mnohem dřív než přítomnost vystrašených obličejů vytržených ze spánku.

"Díky bohu." ozvalo se vedle něj úlevně a tak tím směrem stočil svůj nechápavý pohled. Co se stalo? "Špatný sen?" oslovil ho Felix s vědoucím pohledem.

Pomalu přikývl na souhlas, když mu začaly docházet souvislosti. Probuzení spolunocležníci začali ulehat zpátky do svých postelí. On se místo toho usadil. "Bylo to zlý?"

Felix zavrtí hlavou. "Co se ti zdálo? Vypadalo to… nemohli jsme tě probudit."

"Vlastně… nevím." zalže nepřesvědčivě. Sám je stále trochu v šoku z toho, jak se mu pomalu vybavují útržky celého snu a pomalu se skládají do souvislostí. Předchozí den byl příliš náročný, než aby ho jen tak strávil, ale takovýhle sen? Reagovala snad jeho psychika na všechny vnitřní pochody, které se v něm děly?

"To lhaní ti moc nejde." konstatuje Felix, dotkne se jeho zatnuté pěsti, aby pomalým hlazením uvolnil sevření. "Chceš jít ven? Na vzduch? Rozdýchat to. Celkem to pomáhá." řekne s takovým klidem jako by měl vlastní zkušenosti.

Zavrtí hlavou. Shlédne pohledem na jejich spojené dlaně než se odhodlá zvednout svůj pohled a setkat se s tím Felixovým, který mu vidí až do žaludku.

"Zdálo se mi o vlastní smrti."

---