31. Kapitola

31. Kapitola

---

"Sokole, vraťte se na základnu." zaznělo jim do sluchátek přesně v momentě, kdy se chtěli odlepit od země a letět do dalšího stanoviště pro zraněné. Překvapeně se na sebe s Felixem podívali.

Felix se natáhne po vysílačce. "Sokol slyší, vracíme se na základnu."

Ohlušující rána pod břichem helikoptéry je nemálo vyvedla z rovnováhy. Helikoptéra se otřásla, jakoby výbuch proběhl přímo v ní. "Do prdele!" Ozve se sprostě od jejich palubního technika. "Felixi! Okamžitě to posaď zpátky, dostali jsme zřejmě zásah."

Jenže jeho slova zanikla v další ráně. Vrtulník se s burácením zvedl ze země.

"Jsme v hajzlu." vyplivne Felix jen. "Základno, tady sokol jedna, dostali jsme zásah. Nepociťujeme žádné nebezpečné škody. Elektronika i motory fungují. Palubní technik právě zjišťuje škody." odloží vysílačku. "Tohle se vždycky stane jenom mě. Proč?" zavrčí spíš pro sebe. Nahlédne do zrcátek, aby zjistil, co se děje na ocasu, ale nikde nic nevidí. Palivo neutíká, nehoří. Tak co se vlastně stalo?

"Zjistěte škody a vypadněte odtamtud, Felixi. Pokud je sokol schopný odletu, okamžitě odtamtud odleťte. Opakuji. Okamžitě se stáhněte."

"Už něco víš?" ohlédne se po Mirkovi, který prohlíží každičký centimetr trupu helikoptéry zevnitř. Nahlíží z okýnek ven, aby zjistil škody.

"Nález negativní. Opakuji, nález negativní." Ohlédne se na Felixe, který čeká na jeho verdikt.

"Něco tady luxusně smrdí." Zavrčí Felix a odepne si pásy, aby se přesunul dozadu. "Alexi, drž to v týhle poloze. Ani o centimetr jinak, rozumíš?"

Alex přikývne. Nepociťoval strach. Bylo to zvláštní. Na strach tady nebyl čas. Nejistota být mohla, ale nechtěl si nic takového připouštět, bylo třeba, aby zachoval chladnou hlavu. Drželi ruku osudu nad životy celé posádky.

O chvíli později Felix přebírá řízení helikoptéry zpátky. "Tak jo, poslouchejte mě. Všichni. Opakuji, všichni! Budete připravení opustit stroj při mém rozkazu, rozumíte? Nemáme žádné viditelné škody, ale nelíbí se mi to. Ten výbuch pod námi musel něco znamenat. Kdo by po nás střílel naprázdno?"

"Děláš si prdel?" zarazí ho Alex najednou.

"Ani v nejmenším. Pokud máme na břiše sledovací zařízení, tak se nesmíme dostat na základnu." zahučí na něj. V hlavě mu šrotuje, jak vybruslit z téhle situace. Chopí se vysílačky. "Sokol jedna, základno, slyšíte nás?"

"Jasně a zřetelně, mluvte, sokole."

"Myslíme, že výstřel byl jen takový naoko. Ve skutečnosti jsme dostali minimálně štěnici. Pokud nemáme výbušninu na břiše."

"Rozumíme, sokole. Můžete někde přistát a zjistit situaci?"

Rozhlédnou se po okolí s Alexem přesně ve stejnou chvíli. "Ne, základno, slaníme se a zjistíme situaci."

"Základna slyší. Zákrok se povoluje."

"Ještě aby ne." zavrčí si Felix pod vousy mimo vysílačku.

Alex se uchechtne ironii celé situace. "Kdo půjde dolů?"

"Slaníme Mirka?" zazubí se Felix zákeřně. Ví moc dobře, jak jejich palubní technik nesnáší slaňování.

"Hej! Slyšel jsem to." ozve se jim ve sluchátkách.

"Hups, promiň, Miri, to byl účel." zazubí se a hned na to zvážní. "Fajn, lidi, konec srandy. Doktore, slaníte se, mrknete nám na bříško a hned zase zpátky, jasný? Nejlepší bude, pokud nám to vyfotíte. Vážně mám neblahé tušení, že jsme v pořádné hromadě hnoje."

"Rozumím, vezmu si postroj."

Felix přikývne, ale spíš už jen tak pro sebe. Rozhlíží se kolem sebe a přemýšlí, jak vyjít z této situace. Už se do ní dostal jednou. Na své první misi. Tehdy ztratil hlavu a málem přišel nejen o posádku, ale i o stroj. V poslední chvíli to stihl zvrátit. Už nikdy se nechtě dostat takové situace a teď se v ní nacházel znovu. Jenže otázka byla, pokud mají na břiše výbušninu, proč ji ještě nespustili? Proč vyčkávají? Na co?

"Felixi?" Alex se natáhne po zapínání komunikace a odpojí zbytek týmu. "Co se děje?" Probodne ho pohledem, jak se snaží cokoliv vyčíst z jeho tváře.

"Už jsem to jednou zažil a nechci, aby to dopadlo stejně."

"Prosím?"

"Nenuť mě to opakovat." zapne zpátky komunikaci mezi všemi přítomnými a odvrátí pohled skrytý za tmavým štítem helmy. "Doktore? Jak jsi na tom?"

"Vypadá to opravdu jen jako vysílačka. Dejte mi chvilku, hned jsem nahoře i s fotkama."

"Základna volá sokola. Sokol jedna, slyšíme se?"

"Slyšíme, základno, jasně a zřetelně."

"Po zemi se k vám blíží posádka. Chtějí zmapovat situaci na zemi pod vámi, abychom případně zneškodnili nepřítele. Kružte nad nimi."

"Sokol jedna rozumí."

"Tady jsou ty fotky." Strčí mezi ně doktor fotoaparát.

"Drž to, Alexi." Alex poslechne, napjatě převezme řízení.

"Do hajzlu. Mirku, okamžitě tu fotku pošli na základnu a ať nám urychleně pošlou pyrotechnika. I kdyby to měla být jen maketa." Zamyslí se. Ne, nechce panikařit, ale srdce mu vynechává údery do hrudníku. Krev mu hučí v hlavě. "Mám plán a vy mě budete poslouchat." řekne rozkazovačně. Tvrdě. "Před námi je malý skalní výklenek. Doletíme tam, očíhneme situaci a necháme si tam poslat pár mužů, aby zjistili, zda je vzduch čistý. Pokud bude, všechny vás tam vysadím. A ne. Ne neberu jako odpověď."

Alex se na něj nevěřícně podívá. "Ty ses zbláznil, že jo?"

"Podívej se, za chvíli nám stejně řeknou ať uděláme něco podobného. Bude lepší, když to uděláme hned než bude pozdě."

Alex upře svůj pohled místo před sebe na pilota vedle sebe. Je nervózní. Vidí, jak se mu orosily tváře. Ošívá sebou a vůbec to není ten sebevědomý Felix.

"Felixi…"

"Bez komentáře, Alexi."

"Strč si tohle svoje arogantní chování do prdele, teď vážně nemáme čas se dohadovat. Obzvlášť pokud máme na břiše výbušninu, kterou může kdokoliv odpálit. Fakt si naser." Ve sluchátkách se ozve obdivné zapískání. Ignoruje to. Ulevilo se mu? Možná trochu popustil uzdu svým emocím, které se v něm střídaly jako na běžícím páse. "Podívej se. Nejsi jediný, kdo se zrovna teď necítí ve své kůži. Uvědomujeme si tady všichni, o co vlastně jde. Teď jdou vzpomínky stranou, rozumíš?"

Felix nezvykle tiše přikývne. Pokaždé měl odpověď na vše. Nyní ne. Jen sevře rty do úzké linky. "Připravte se na opuštění stroje." řekne jen a začne komunikovat se základnou.

Alex si povzdychne. Ten kluk ho jednou přivede do hrobu. Už teď jsou v něm všichni jednou nohou nakročeni. Ušklíbne se nad tou ironií. Nechá to být, bude dělat všechno, co normálně. Zkontroluje budíky na své straně. Pohledem přejede krajinu i sráz, na který chce Felix vyhodit celou posádku. Zdá se, že už jsou všichni na jejich sestup připraveni.

"Nebudu přistávat. Vezměte co půjde a vypadněte. Všichni."

"Se mnou nepočítej. Potřebuješ druhýho pilota."

"Alexi…"

"Bez odmlouvání!" podívá se na něj významně než se zamračí.

"Jsi nevychovaný malý bastard, budu si muset Sáře postěžovat." Zazubí se na něj najednou Felix uvolněně. Cože tak najednou? Tady láska nehraje žádnou roli. Vyprskne proti své vůli smíchy. Chová se jako pitomec. měl by si zajít k psychologovi. Ignoruje pohled, který mu Felix věnuje.

…

S helikoptérou přistáli kvůli bezpečnosti na druhém svahu. V dostatečné vzdálenosti od všech. Doličný předmět byl sundaný a zabezpečený ve speciálním kufříku. Právě se vezl k prozkoumání, popřípadě k odpálení někde daleko od všech. Alex pověsil svou přilbu na háček, který měl hned vedle dveří. Nespěchal s vystupováním jako Felix. Cítil se zvláštně prázdně. Bez emocí. Manévrovali obrovský stroj pár centimetrů nad zemí, aby se nedotkli celou plochou a pyrotechnik mohl bez problémů vykonat svou práci. Mlčeli, dokud to nebylo dole.

Přemýšlel o tom, odkud se ta nálož na jejich břiše vzala. Kdo tohle všechno dělal? Byli přece záchranáři…

Povzdychne si. Prohrábne potem mokré vlasy a zavře oči. Hnusný pocit. I když měl tuhle práci rád.

Střelba, která se ozve, ho vyděsí. Probraný z lehké letargie prudce otevře oči a rozhlédne se kolem sebe. Felixi!

Kevlarová vesta se mu zařízne do boku, když neopatrně vyskočí z helikoptéry. Rozhlédne se kolem sebe, ale nic nevidí. Ozve se další střelba, tentokrát jdoucí od nich dál. Co se to děje? Dnes měl být přeci klidný den.

Přes obličej se mu mihne stín, když zahlédne Felixe zvedajícího se těžkopádně ze země. "Dostali tě?" bolestivě dopadne na kolena, když se k němu doslova zřítí. Zachytí ho, aby se dál nehýbal.

Felix, mrtvolně bledý se na něj podívá. Přikývne. Sundá ruku ze svého stehna, na kterém se vytváří rudé kolo vsakující se krve.

Alexovi hlavou proběhne myšlenka na to, kolik z výstroje se podařilo odnést, když pakovali tým ven. Mají tam alespoň blbou lékárničku?

"Lehni si." přikáže mu a místo, aby počkal až to udělá sám, tak ho donutí klesnout zpátky na zem. Zasaženou nohu podloží svojí bundou, kterou si v rychlosti sundá. Zapátrá pohledem po vnitřku vrtulníku. Kruci, kruci, kruci! Hmátne po zelené krabičce s červeným křížem upevněné na stěně.

"Je to vážný?" vydechne ze sebe Felix ztěžka.

"Podívám se, jen jsem potřeboval lékárničku. To byl pěkně blbej nápad, vystěhovat nám vybavení." uchechtne se zoufale. "Cos to proboha vyváděl?" Z malé kapsičky na Felixově boku vytáhne kapesní nůž a bez skrupulí nařízne nohavici, aby mohl rozříznout díru přes celé stehno. Rána příliš nekrvácí. Uleví se mu. "Kulka zůstala vevnitř. Což se nám teď hodí…" mluví spíš sám pro sebe, ale uklidňuje ho to. Přilepí dvěma útržky náplasti bílý čtvereček gázy přes ránu. "Vydržíš to? Nemám tady nic, co bych ti mohl dát na bolest. Vezmu tě na základnu. Kašlu na všechno. Zpovídat se budu generálovi mile rád. Žádné protesty a negativismus. Rozumíš?"

Felix se uchechtne. "To jsi celý ty."

…

Natáhne se do postele. Už dávno byla tma a zbytek stanu spal, ale on nemohl. Když se mu podařilo bez újmy předat Felixe zdravotníkům, byl povolán k výslechu, aby se všechno zaznamenalo. Byl unavený. A nejhorší bylo, že to na něj podivně dopadlo.

Proč se jeho blízkým osobám stávaly tak hrozné věci? Měl na to snad nějaký vliv? Míša, Felix…

Ruka zašpiněná vlastní zaschlou krví se dotkne jeho zápěstí. "Omlouvám se, že jsem byl vůči tobě tak citově zaslepený."

Stočí se na bok, kolena přitáhne k tělu. Zavře oči v bolestném úniku od reality.

Bylo jasné, že i když střela nebyla smrtelná, Felix už se na tuhle misi nevrátí.