32. Kapitola

Tak nakonec... pomalu finišujeme.

32. Kapitola

---

Ještě nějakou dobu sledoval vozidlo, až dokud nezmizelo za horizontem písečné skály. Společně s dalšími vojáky odváželi i zraněného Felixe na letiště. Odtud už poletí domů. Domů z tohohle místa. Neměl nejmenší tušení jestli je lepší být doma a zraněný, nebo v pořádku, ale v běsnící válce.

Společně s Mirkem dostali volno odlétání do doby, dokud speciálem nepřiletí nový pilot. Do té doby byli zapřažení do chodu základny. Kde bylo třeba rukou navíc, tam byli i oni dva. Jen nyní měl Mirek zastrčené ruce do motoru vozidla, které pomáhal opravovat. On sám venku třídil zdravotnický materiál a rozděloval ho do košů, ze kterých si jednotlivé týmy doplňovaly zásoby. Sklonil se raději zpátky k obvazům.

...

Na nohu mu z tašky vypadla malá krabička, když tašku převrátil vzhůru nohama, jak hledal něco úplně jiného. Překvapeně na ni zůstal hledět. Úplně zapomněl na dárek, který mu Sára před odletem vtiskla do dlaně a on ho jen spěšně zastrčil do kapsy báglu. Prý pro štěstí. Až po takové době poprvé rozevře krabičku, aby na něj vykoukl malý přívěsek helikoptéry s křížkem na jejím trupu. Rozesměje se.

Nikdy nevěřil, že by mu tak malý předmět mohl přinést nějaké štěstí. Rozepne malé zapínání od jemného řetízku, aby si ho připnul na krk. Ještě se na něj jednou podívá než ho ukryje pod tričko. Bezpečně až ke známkám. O přívěsku nemusí nikdo vědět, jen on. Nevěřil tomu, že by mu tak malý předmět mohl někdy zachránit život, ale… hloupý sentiment. Pousměje se sám pro sebe. Ještě jednou přejede prsty po své hrudi v místech, kde se jeho kůže dotýká stříbrná helikoptéra.

Zakroutí hlavou.

Hledaná věc zůstane zapomenuta.

***

"Alexi, vedu vám nového kolegu."

Alex se prudce otočí a zasalutuje. Obvazové materiály zůstanou ležet na místě, kam je ve spěchu odložil. Vůbec neslyšel nikoho přicházet, ale takový už byl jejich major. Uměl se tak dobře plížit, že o něm člověk nevěděl až dokud se buď nelekl nebo na sebe sám neupozornil. "Pane?"

"Dejte si pohov a pojďte se seznámit." pokyne mu. Alex uposlechne a zaměří se na osobu stojící vedle majora. Nakrátko ostříhaný muž v jeho věku oblečený do letecké kombinézy. "Tohle je Přemek."

Alex kývne. "Alexander." vztáhne ruku s představením své osoby.

"Ahoj, Přemek."

"Tady Přemek bude lítat pod tvým dohledem. Prozatím není nikdo jiný, kdo by převzal Felixovo místo, takže velení nad vrtulníkem převezme zase doktor."

Přikývne na souhlas. Říkal si, kdy asi dostanou nového kolegu, protože helikoptéra bez dvou pilotů musela stát na zemi a čas letěl. Stejně tak byla potřebná každá pomocná síla navíc. "Takže začneme zase létat kdy?"

"Správná otázka. Dneska budete mít noční. V noci bývá větší klid než přes den. Takže vás chci vidět v plném nasazení."

"Rozumím. Dodělám práci a půjdu se nachystat." Večeře byla za chvíli a po ní následovala noční služba. Času zase tolik nebylo. Podíval na svého nového kolegu. Takže Přemek. "Setkáme se u stroje, představím tě ostatním." Nečeká na odpověď, prostě si sesbírá svoje věci a vydá se ke stanu.

…

Myslel si, že to bude horší, ale vypadalo to, že Přemek je celkem přizpůsobivý každé situaci. Jen mu nedělalo dobře, že se vedle něj nic nedělo. Těžká tichost přicházela z Přemkovy strany a ani on sám nedokázal navázat rozhovor. Bylo dost rozpačité, když na něj mluvil pouze s různými povely, které převzal od Felixe. Mirek seděl křížem k němu, takže stačilo natočit hlavu, aby na něj viděl. Nechtěl se však vůbec otáčet. Raději si sklopil tmavý štít na helmě. Slunce bylo stále vidět a zapadající paprsky byly ostré, alespoň měl nějakou výmluvu.

Felix mu chyběl. Chyběla mu jistota, kterou mu jeho přítomnost přinášela. Felix byl dobrý přítel.

***

"Mirku? Alex je pořád takový… uzavřený? Chladný?"

Alex si nebyl jistý jestli se Přemek o jeho osobě bavil s Mirkem záměrně, když byl tak blízko něj nebo si prostě myslel, že je neslyší.

"Postřelili mu kolegu těsně vedle něj, když už si mysleli, že jsou z průseru venku, jak by ses asi cítil ty, hm?" Mirek zněl nekompromisně. Alex se uchechtl. Jasně mohl i takhle na dálku slyšet v jeho hlase nespokojenost z toho, že ho Přemek oslovil právě s takovou věcí.

"Postřelili..?"

"Jo a nehodlám se o tom s tebou víc bavit. Je to Alexovo věc. Hlavní je, že je schopný dál pokračovat, takže by sis toho měl vážit."

Alex si dokáže do detailu představit, jak se Mirek na Přemka v tuhle chvíli mračí. To on opravdu uměl. Zakroutí hlavou. Neměl by to jít rozseknout? Asi ne, nechce se mu vstávat ze svého místa, které si ukořistil v době pár volna. Slunce svítilo a pálilo do tváří, i tak nebylo žádné velké teplo, ale bylo mu to jedno. Prostě se na tom lehátku válel jako někde u moře a relaxoval.

Přemek však zřejmě ještě neskončil. "To si asi moc nepokecáte, ne? Když je takhle uzavřený…"

"Přemku… v rámci vzájemné kolegiální snášenlivosti bych ti radil, abys přestal šťourat ve věcech, do kterých ti nic není. Alex je takhle normální. Věř mi, naštvaného jsem ho už viděl a i tak si myslím, že to nebyl plný stav. Dej si pozor na jazyk. Náhodou je to mnohem lepší než aby byl vlezdoprdelka." rýpne si.

Alex v sobě udusí smích. Asi už se to doneslo ke všem přítomným, jak si Přemek vydobyl místo tady.

"Od čeho má pod očima ty jizvy?"

"A dost! Pokud chceš s námi vycházet, tak přestaň šťourat."

Líne se zvedne ze svého posedu. Přejde těch pár kroků, které ho dělí od stanu, za kterým je Mirek s Přemkem. Pobaveně se na Mirka podívá, potom stočí pohled na tu zvědavou tvář, která dychtí po sběru informací. Nasadí svůj ledový pohled. "Takže tě zajímají moje jizvy?"

Přemek před ním zbledne. Zakoktá se, když mu chce něco říct."

"Mirek má pravdu, nic ti do toho není, ale něco ti přece jen řeknu. Udělal mi to člověk, kterého bytostně nesnáším a jestli se v tom budeš šťourat, přidáš se na seznam." zavrčí na něj. Teď by mohl spadnout na zem špendlík a slyšeli by ho.

***

Do konce mise už jim zbýval jen měsíc. Pouhý měsíc, který se neskutečně zpomalil a nechtěl je pustit dál. Čím víc se těšili domů, tím pomaleji čas utíkal. Alex už dávno nepočítal letové hodiny, které měl splněné. Seděl ve vrtulníku a pročítal si dopis, který mu Felix poslal přes velitelství. Bylo to dost zvláštní. Takový dopis nečetl už pěkných pár let. Nejdřív nevěřil, že to je pro něj, ale když ho otevřel a spatřil Felixův osobitý krasopis...

Myslel jsem na tebe noc co noc od našeho rozchodu.

I by mu to věřil. I on na jejich vztah nemohl jen tak zapomenout. Jen byli oba dostatečně temperamentní, aby se navzájem spíš pozabíjeli než spolu žili na hromádce. Nemohl zapřít, že po sexuální stránce mezi nimi bylo vše v nejlepším pořádku.

Omlouvám se, že jsem byl tebou tak poblázněný.

Poblázněný… tak Felix popisoval přehnanou žárlivost na všechno, čeho se Alex dotknul nebo jen na co pohlédl. Dokud byli jen přátelé s výhodami, tak to bylo v pořádku. Ale nastal mezi nimi určitý zlom, který vedl k prvnímu rozchodu.

Jsi ten nejlepší, kterého jsem kdy poznal, ale vím, že my dva k sobě nepatříme. Uvědomuji si, že to tak má být. Bude lepší, když si každý půjdeme svojí životní cestou...

Felix prozřel… málem se udusí jablkem, které ukořistil v jídelně. Bylo fajn, že jejich přátelství mělo jisté výhody i tady, ale Felix tu teď nebyl… nebylo to, že by si nerozumněli. Vztah spolu přece mít mohli, ale něco v nich jim v tom pořád bránilo. Tahala je k sobě jen živočišná touha po druhém těle. Opravdu k sobě nepatřili.

Zůstaňme alespoň přáteli, přestanu tě obtěžovat svým libidem oživnoucím vždy vůči tobě.

Nic jiného si vlastně nepřál. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, dokázali to mezi sebou urovnat na takovou úroveň, aby byli prostě přátelé. I když jeho libido dokázalo na Felixovy doteky reagovat úplně stejně. Znali svá těla dost dobře na to, aby věděli, kam mají sáhnout.

Jsi moje múza. Moje síla jít dál.

Uchechtne se. Z Felixe se stal těžký romantik. Už jen ten dopis ho usvědčuje.

Nechtěl jsem ti ubližovat.

Povzdychne si. Ubližovali oba dva. V tom vztahu byli společně, válčili za jedno a stejně se rozcházeli. Opře si hlavu o opěrku sedadla. Bylo to divné. Bylo mu divně. Na jednu stranu cítil úlevu, že nemusel pociťovat žádné výčitky pokud udělal něco špatně. Na druhou stranu byl zase podivně prázdný.

Felix někoho potkal. Nebo za to mohla ta střelná rána? Že by si během toho uvědomil spoustu důležitých věcí, které mu nedocházely? Vybaví si jeho slova, když ho ošetřoval a pomáhal nakládat…

Podívá se na poslední řádek. Takže tohle je konec a vlastně i nový začátek. Bylo to divné. Číst dopis a vidět mezi řádky spojitosti, které mu chtěl Felix sdělit. Nikdy by do něj neřekl, že mu pošle omluvný romantický dopis.

Navždy budeš moje láska.

Do jejich osobních životů, ale měl patřit někdo jiný. Byl čas jít dál.

"Sokole, slyšíte mě?" ozve se skřípavě z reproduktoru.

Natáhne se po vysílačce. "Sokol jedna slyší. Příjem, centrálo."