33. Kapitola

Jsem vážně zklamaná, věříte mi?

33. Kapitola

---

Udělal jeden z méně bezpečných manévrů. Neseděl ve svém sokolu, který patřil polní nemocnici. Seděl na pozici hlavního pilota a pod sebou měl operátora, který v případě jakéhokoliv nežádoucího stavu mohl použít rotační kulomet. Připadal si, že sedí na časované bombě a přitom to bylo pro jeho ochranu. Ale v takovém letounu seděl poprvé za svou zářivě krátkou kariéru pilota. Za sebou měl alespoň jednu jistotu a tou byl Mirek, který mu dělal palubního technika i tady. Měli přesunovat lidi z místa na místo, ale některé chvíle si prostě nevybíraly čas podle aktuální posádky. Byl napnutý jako struna. Nechtěl si to sice přiznat, ale necítil se při řízení tohohle vrtulníku dobře. Dostal jen základní lekci a odlétal pár hodin v chráněném prostoru, aby se sžil s řízením. Na druhou stranu však musel přiznat, že tohle byl dobrý stroj. Poslouchal jakoukoliv malou změnu tlaku na knipl.

"Jdeme na přistání." řekne do sluchátek a pomocí navigátora stojícího na zemi sesedne na předem určené místo. Poslední let s tímto strojem. Uleví se mu. Lítání miluje, ale za určitých podmínek je rád nohama na zemi. Vyčká než se dotočí vrtule a až potom dá osádce najevo, že mohou jít ven. Sám si dá s vystupováním načas.

Příští týden touhle dobou už bude přistávat s armádním letounem doma. Byl z mise nadšený. Nemohl říct, že by to nebyla zkušenost, po které toužil, ale docházelo mu, jak moc mu chybí takový ten kontakt s přáteli. Zvláštní, jak to lidem dojde vždy v takové chvíle.

"Děje se něco?" objeví se vedle něj Mirek a srovná s ním krok.

Zakroutí hlavou. "Jen vzpomínky. Znáš to."

"Znám. Zrovna jsem si říkal, jaké to bude, až budeme za týden doma a zase uvidím svojí rodinu…"

"Zvláštní, že myslíme oba na to samé." zazubí se. Sejme z hlavy přilbu a podá ji technikovi, který mu vyšel v ústrety a který se dál bude starat o stroj.

"Už to máme za pár… kdo by na to pořád nemyslel."

"Pravda. Pojď. Zajdeme si užít večeři. Doufám, že bude podobný blivajz jako včera." zakroutí hlavou a vydá se ke stanu s jídelnou.

***

Založil dopis od Sáry do krabičky, kterou si na ně našel. přišlo mu celkem sprosté, že by je měl vyhazovat, když si s nimi dala takovou práci. Ten jediný od Felixe měl hned na kraji, kdyby si ho chtěl znovu přečíst.

Bylo pro něj spíš překvapením, když se přistihl, že na něj vzpomínal. Promítal si různé zážitky, které s ním měl. Od těch, ve kterých se smáli až po ty, ve kterých na sebe křičeli. I tak mezi nimi bylo zvláštní pouto. On k němu vzhlížel jako ke svému vzoru. Felix v něm viděl něco víc, ale dokázal to překonat.

Oni dva k sobě prostě nepatřili.

Povzdychne si. Jenže byl ten problém, že když viděl všechny ty vojáky tady, kteří už měli své rodiny, někteří i děti… Bylo mu už třicet. Ne že by nezapomněl, jaké opojení přinášely známosti na jednu noc, ale bylo na čase, aby si začal hledat někoho stálejšího. Vždyť vztah s Michalem mu ukázal jakousi cestu, i když jim to nevyšlo. Uběhlo tolik let od doby, kdy byl zklamaný sám sebou i životem. Sára měla pravdu, když mu říkala, že by se měl postavit znovu na nohy a přestat si hrát na batole. Jenže David a jeho pohnutky, které na něm využíval… bylo toho na něj v té době moc. A do toho se přidával otec se svým "já jsem ti to říkal". To bylo opravdu vyčerpávající. Míša byl zlomem v jeho životě. Dokud se v něm znovu neobjevil Felix a staré vzpomínky.

Proto se dostal až sem. Chtěl být něco víc, když se mu nepodařilo dodělat medicínu. Splnil si sen. Létal s helikoptérou a brázdil nebe. Miloval to. Tohle byl jeho život. A Felix měl na tom podíl, kdyby se nepřimlouval…i když to bylo bez jeho předchozího vědomí.

Ale i do takové života jednou přijde chvíle, kdy si člověk uvědomí, že v něm nechce být sám. Mít se ke komu vrátit…Přepadl ho podivný sentiment nad všemi myšlenkami.

"Alexi? Za chvíli máme nástup a odjezd. Ty ještě nejsi sbalený?" Vykulí Mirek oči na hromádky, které měl stále na posteli.

"Ach… kruci." Zarazí se. Opravdu se tak moc zamyslel, že u toho přestal i balit? Rychle se čapne hromádku oblečení a začne ji ládovat do tašky hlava nehlava. Dolehne k němu Mirkův smích.

"Neříkej mi, že to tady nechceš opustit. Čeká tě vana, vlastní postel, domácí strava… rodina." Usměje se. "A navíc… vždycky je možnost, že se sem vrátíme."

Přikývne. Pousměje se. Mirek měl pravdu. Díkybohu za něj. Kdyby ho tu neměl, asi by na něj padla depresivní nostalgie, protože od odletu Felixe se to tu změnilo. Alespoň pro něj, i když bylo vše při starém. "Vrátím se sem rád, ale máš pravdu. Občas nastane chvíle, kdy je potřeba se vrátit domů a zkontrolovat situaci tam." Zazubí se.

"Přesně tak. Minimálně týden nevylezu z postele a nepustím ani svojí ženu." Zazubí se na něj. "A co ty? Plánuješ návštěvu Felixe?"

Pousměje se. Mirek věděl o jakémsi vztahu mezi nimi. Zavrtí hlavou. "Vyřídím všechno, co bude potřeba. Vlastně nemám žádnou práci, když se vrátím… Nevím jak to budu mít s místem u letecký záchranky. No a potom se mi žení kamarád. Teda… pro vás heteráky je to uzavření partnerství. Takže pojedu ještě na svatbu než se budu moct dokonale usídlit ve své vaně a konečně zavřít oči a nepřemýšlet, kdy budu muset s mydlinkami na hlavě utíkat do helikoptéry." Usměje se a konečně skončí se zběsilým ládováním věcí do tašky. "Asi mám všechno."

Mirek přikývne. "To bude určitě zajímavé… svatbu dvou homosexuálů jsem ještě neviděl." Tolik děkoval tomu, že byl Mirek takhle vstřícný i vůči vztahu dvou lidí stejného pohlaví. S nikým jiným si tady potom nerozuměl tak dobře. Přemek byl na něj moc povídavý a přelétavý a se zbytkem roty vždycky prohodil jen pár slov. Co bylo potřeba a co se naskytlo. To mu problém nedělalo. Jen si k nim nevytvořil bližší vztah. Pohledem sklouzne na předloktí s tetováním posádky. Usměje se. Odváží si vážně dobrou památku. Žádný suvenýr by nemohl víc vystihnout jiné zážitky z tohoto místa než tohle tetování.

Vrátit se teď domů znamenalo začít nový život. Začít znovu. Od začátku. Jinak. Konečně se cítil být vyspělým. Tím, co od armády očekával. Myšlenky měl srovnané, věděl naprosto přesně, co chce od nového života. Stačilo jen dorazit domů, zjistit novinky a zakousnout se.

"Určitě ano, jsou oba dva skvělými osobnostmi. Když jsem je viděl naposledy, tak spolu byli krátce, ale vypadali šťastně. A věřím, že jsou a budou stále. Ale to bys je oba musel znát, abys to sám posoudil. Vlastně ani nevím jestli mě to překvapilo, když mi Sára přes spojení tlumočila jejich pozvání." Usměje se na Mirka. "Tak jdeme? Než nás odtud vyvedou násilím."

"Jasně. Rád odtud konečně vypadnu. Už mi to začínalo lézt trochu na mozek."

"To asi všem." Poplácá ho po rameni, když si hodí přes rameno velkou tašku plnou věcí. Ještě se otočí, aby si prohlédnul stan ve kterém spali a překontroloval své místo, zda má opravdu všechno.

Nástup proběhl dle plánů a očekávání. Už se jen napakovali do auta, které je mělo odvézt na letiště, kde se měli prostřídat s novou posilou tohoto místa. S čerstvými silami a elánem. Seděl na lavici na konci tatry, tašku pod nohama. Díval se k ostatnatým drátům, které dělily bezpečný prostor od toho méně bezpečného. I když byly silnice a vše kolem prohledané několikrát, nikdy člověk nemohl tušit, zda se nenajde nějaká mina v nejméně vhodnějším místě. To ho přivádělo na jednu jedinou myšlenku.

Určitě se sem chce v budoucnu vrátit a dál být užitečný.

Jeden zachránce z mnoha.

Konec