Část čtvrtá

Část čtvrtá

---

"Kéž bych mohl. Ale moje situace je poněkud složitější. Jen doufám, že to tu zvládnu a nezblázním se dřív, než budu moct zpět." zahlédne tu správnou odbočku a hodí blinkr. "Můj život je příliš složitý a komplikovaný na to, aby šlo cokoliv podle mého." Pousměje se a je těžké určit, zda to byl úsměv smutný nebo kyselý.

"Začínáš mě zase trochu děsit. Říkal jsi mi, že nejsi masový vrah a nemůžeš se vrátit zpátky? Co je to za blbost? Prostě se seberu, zavřu zadní vrátka a nazdar, nepohodlný živote... Já vím, vidím to spíš jak Hurvínek válku, ale copak se to jinak dá? Máš se snad tady zbláznit a trpět příkazy jiných?"

"Zní to skoro, jakoby tě to zajímalo." Pousměje se a tentokrát to je smutný úsměv. "Je to vážně hodně dlouhý příběh. Vážou mě tu povinnosti. Musím svědčit u soudu. To je taky hodně dlouhý příběh. A taky uvažuju o tom, že by bylo lepší se nevracet. A to je snad ještě zamotanější." Už jsou skoro na místě, světla ranče už jsou vidět.

"A proč ses teda vracel?" zahledí se na Lexe, i když osvětlený ranč skoro jak na západě, ho zaujme taky.

"A jsi si jistý, že to chceš slyšet? Nerad bych tě zase vylekal. Nevím, kolik toho sneseš." Zajede na parkoviště. Ze zásady zacouvává, takže si s tím dá práci i teď. Vypne motor a podívá se na Michala. "Tohle neví nikdo z mých přátel. Pokud nepočítám svého právníka a lidi, kteří se kolem toho motají tady v Německu. Neměl jsem odvahu jim něco takového vůbec říkat."

"Možná se to nezdá, ale snesu toho opravdu hodně. Někdy je lepší se vyzpovídat cizímu člověku, který tě nezná a který si nechá tvoje tajemství pro sebe... Lexi, já se ti můžu přiznat k tomu, že tolik, co jsem dneska řekl o svém stavu tobě, jsem ještě nikomu neřekl. Mám kolem sebe tolik skvělých lidí, ale stydět se za sebe před nimi bych vědomě nedokázal. A nemám na to odvahu, tak jako ty... Musel bych se jít potom zahrabat. Takže kdybys měl pocit, že to chceš někomu říct, klidně se svěř. Večer ještě pořádně nezačal..." mrkne na něj povzbudivě. "Ale kdybys mi ještě pomohl ven? Vozík si z kufru nepodám..."

"A co tvůj přítel? Měl by vědět, jak se cítíš? Nemyslíš, že to je důležité i pro něj?" otevře dveře a vystoupí. Nechá Michala tu otázku zpracovat. Mezitím otevře kufr a vyndá vozík. Složí ho skoro hned. A přistaví ke straně spolujezdce. Počká, až Míša otevře. "Mám ti nějak pomoct? Kdyžtak mě, prosím tě, nějak naviguj."

"Tady ještě tenhle čudlík musí cvaknout, jinak by se mi složil pod zadkem..." natáhne se po kovovém čudlíku, který má zapadnout na své místo. Přitáhne vozík k sobě, aby měl snazší přesun a nemusel se natahovat na délku rukou. "Jinak jsem celkem samostatnej." Rukama se zapře o sedák a vzepřením se na rukách přesune svoje tělo. Automaticky dělaný pohyb. Nohy položí na stupačky. "Kdybys pustil ven Xitta dřív než mě, viděl bys jeho práci v akci," usměje se, ale kdo by to asi mohl tušit, že? Když se s takovou asistencí psa ještě nesetkal. Vodící pes má sice výcvik podobný v základech, ale odlišný v mnoha jiných věcech.

Fascinovaně ho sleduje. Je překvapený, kolik toho zvládne naprosto sám. "Promiň. Příště na to budu pamatovat." ujistí ho mírně provinile. Otevře zadní dveře a vypustí Xitta ven.

"V pohodě, taky jsem si na jeho výcvik nemohl zvyknout. Byl jsem zvyklý všechno dělat sám. Jasně... vařit v normálně stavěné kuchyni je pro mě trest, což nezvládne ani Xitt, ale takové zatoulané ponožky na podlaze, sundávání oblečení, nošení mobilu nebo pomáhání z vozíku ve špatných místech... a tak bych mohl pokračovat dál. I když první na seznamu asistenčního pejska je být svému pánovi nejen pomocníkem, ale i kamarádem. Což Xitt splňuje v plné míře. Viď, ty moje chlupaté psisko?" poplácá svého huňáčka jemně po hlavě a odpovědí mu je veselé štěknutí. "Vždyť já vím..." Rozhlédne se kolem sebe, dokonce nahlédne i zpátky do auta. "Ty, Lexi, neviděl jsi můj batoh? Byl na vozíku... asi bude v kufru."

"Toho jsem si ani nevšiml, počkej, podívám se." Omluvou je, že už se pomalu šeří. Vrátí se dozadu a znovu otevře kufr. Naštěstí ho tam najde. Takže ho popadne a kufr zase zavře. "Musel sklouznout, jak jsem ukládal vozík. Ani bych si ho nevšiml, kdybys mi to neřekl. Promiň. Budu muset trošku poklidit v kufru. Mám tam trošku nepořádek."

"Neomlouvej se, není proč. Nejsi na něco takového připravený, tak ti to ani nemůžu vyčítat, ne? Já bych ho ani nepotřeboval, všechno důležité mám u sebe v kapse, ale tady mám pro Xitta označení, aby ho pustili všude. U nás s tím často bývají problémy, které opravdu nejsou moc příjemné... a to bychom se zase mohli dostat k tématu netolerantní společnosti." natáhne zručně Xittovi žlutý popruh a přes čumák nasadí speciální náhražku košíku. Přeci jen jdou do restaurace, kde nebudou sami jako v předešlé restauraci, kde měli svůj salonek. "My jsme hotoví, takže můžeme vyrazit a nezdržovat tě ještě víc."

Povzdechne si. "Můžeš přestat mluvit o zdržování? Měl jsem za to, že to jsme si už snad vyjasnili. Je mi ctí tě trošku protáhnout po zdejších místech. A tady se o Xitta neboj, tady je to velmi... volné." Zamkne auto, ozve se typické pípnutí. "Zvládneš to tu? Ta cesta není zrovna moc zpevněná. Nevím, do jak velkého terénu můžeš."

"Když je pevnější podlaží a nepropadnu se, tak je to jedno... vidíš, v tomhle má Xitt taky výcvik, umí tlačit i tahat," zasměje se. "Mají tady koně? Nikdy jsem na takovém ranči nebyl, ale vždycky jsem si chtěl zkusit hipoterapii. Jenže je blbost se na to ptát, když je skoro tma, co?" rozhlédne se kolem sebe, ale přes šero už toho moc vidět není, jen osvětlená místa.

"A ještě jsem tu taky já. Zvládám i nošení." Pousměje se. "Mají tu koně, občas se sem jezdím zašít. Trošku pročistit hlavu a tak. Znám se s majitelem. Kdybys chtěl, můžeme se tu třeba stavit někdy dřív a na nějakého hodného tě posadím. To opravdu není problém. Nejsou sice na hipoterapii, ale někteří jsou vážně krotcí."

"Já bych si to klidně i zaplatil, to mi vůbec nevadí. Je mi jasné, že mít koně není levná záležitost a tak... bylo by to vážně skvělý." řekne nadšeně. Oči má rozzářené skoro stejně jako malé dítě před vánočním stromem.

"Výborně, jsme domluveni." přikývne a vyrazí k budově. "Projektoval jsem jim kdysi jízdárnu. Mám u majitele poměrně výhody. Nebylo to totiž nic snadného." Světlo z oken se rozlévá celkem do daleka. Z venku to působí opravdu jako na nějakém ranči. "Jen by mohl být trošku problém... není tam zrovna moc zpevněný terén, musel bys spoléhat na mě, pokud by ti to nějak moc nevadilo."

"Lexi, to, že jsem z města, neznamená, že nevím, jak takový ranč vypadá. Je mi jasné, že koně nemají výběh na asfaltovém podlaží... A jsi dobrý, pokud jsi tohle projektoval. To já a moje interiéry si vystačíme... kolikrát žasnu nad některými přáními zákazníků. Dává dost práce jim některé kreace vymluvit."

"O tom nepochybuju. Jen jsem taktně naznačoval, že se budeš muset spolehnout na mě. To by ti nemuselo být příjemné. Nenarážel jsem na tvou neznalost rančů. Akorát, že pár dní dost pršelo. No, uvidíme." Zamíří ke vchodu, když si uvědomí, že tam vedou dva menší schůdky. "Sakra, tohle jsem si neuvědomil."

"Nedělej si starosti... pokud uzvedneš moje kosti..." zabublá smíchem, který ho rázem přejde. "Tak to vypadá, že to budeme muset otestovat hned, co?"

"Zdá se. Tohle jsem opomněl. No, to už je fuk." pokrčí rameny. "Máš pro tyhle situace nějaký bojový plán? Můžu tě vzít rovnou dovnitř, pokud by se ti to nějak extra nepříčilo a vrátit se sem pro vozík. Nebo máš jiný postup?" Zeptá se mírně nejistě. Neví, jestli by to třeba Michalovi nevadilo, kdyby ho vnesl do restaurace.

"Pokud jste, pane architekte, nemyslel při stavbě na nájezdovou plošinu, tak nevidím jiné řešení... Vlastně jedno by bylo. Kdysi jsme v centru, kde jsem rehabilitoval, sjížděli schůdky. Beze srandy, Lexi. Nahoru nás zase tahali po těch schodech zpátky pozadu. Ale pokud si chceš střihnout nošení nevěsty do lokálu, směle do toho. Já proti tomu nejsem." Popadla ho dobrá nálada, což je dobře. Snad tím Lexe nějak neurazí.

"Panu architektovi bylo řečeno, že se s tím nějak vypořádá pan majitel sám." pokrčí rameny a skloní se k Michalovi. Naprosto ďábelsky se usměje. "Přímo do restaurace vedou z chodby lítačky jako na divokém západě. To bude ántré." uculí se naprosto nevinně. "Jsi si jistý, že do toho se mnou půjdeš?"

"Půjč mi bouchačku a jo... dobře, dělám si srandu. Zbývá mi snad něco jiného? Kdybys nevěděl, jak mě uchopit, tak pod rukama kolem hrudi a pod koleny, ale doufám, že máš dost zkušeností s nošením milenek přes práh... tohle bude hračka." začíná se mu tady líbit. "Ještě, že jsem na projektování nedostal nějakýho páprdu, umíš si představit, jak by se snažil vyřešit takovou situaci? Radši na to nebudu ani myslet..." zabublá smíchem, kterému korunu nasazuje Lexův andělíčkovský výraz.

"No, třeba mého otce. Ale věř mi, že ten by se do takové situace ani nedostal. Já jsem naprostý nadstandard. I donáška až do restaurace." Skloní se k Michalovi. "Říkal jsi, jako milenku?" Provlékne ruce pod Michalovými koleny a pažemi a vytáhne si ho do náručí. "Je to dobře? Vždyť jsi jako peříčko. Proti Romanovi, ten váží snad metrák." zazubí se spokojeně a urovná si ho v náručí. "Jen tě asi budu muset opravit. Já milenky nikdy nenosil. Tak si nejsem tak docela jistý, jak na to."

Kdyby pil, tak by mu asi zaskočilo. Takhle v něm jen zatrne. "Nevypadáš jako gay, ale to mě asi mělo napadnout už dřív, co? Když jsi majitelem gay baru. Tak teď se stydím! A pokud chceš ujištění, jo, je to dobře. Můžeme už vtrhnout dovnitř?" Ne, že by se cítil nepohodlně, ale to jeho nesmyslné žvatlání o tom, že nevypadá jako gay... střelil by se do hlavy!