Část pátá

Část pátá

---

Vyloženě se baví. "Promiň, asi jsem to měl říct hned, jak jsi se prořekl s tím přítelem. Ale nějak mi to nedalo." Zamíří ke dveřím. "Můžeš být v klidu, nechci na tebe nic zkoušet. Opravdu ne." Trošku se sehne. "Kliku, prosím." Musí se dostat do chodby a on má obě ruce jaksi zaneprázdněné.

"Já bych se ani nedal, Lexi." Natáhne se po klice, aby ji stáhnul dolů a dveře pootevřel za Lexova couvání o krok zpět. Do nosů je udeří pach vykouřených doutníků a cigaret a takový ten typický hospodský pach, na který se snadno zvykne. "Nedělej si starosti. Vypadáš dost majetnicky. Mám se o sebe bát? Abys mě tady někomu neprodal... Pořád ještě jsme nedořešili téma masových vrahů..." Opravdu by měl přestat plácat nesmysly.

"Zdám se ti majetnický?" zeptá se se zájmem. Projde i s Míšou v náručí k lítačkám, prakticky je rozkopne a vtrhne dovnitř. Většina osazenstva se na ně otočí, ozve se pár hlasů. Lex odpoví v němčině a prohodí několik vět s majitelem, pak zamíří dozadu, kde je menší letní teráska. Zastřešená a otevřená ven jen jednou stranou. "Nebude ti to vadit tady? Není tu zas taková zima a je tu příjemněji jak uvnitř."

"Vůbec ne, s terasou jsem teda nepočítal... Jen mi prosím tebe dovez vozík, jsem trochu nervózní z toho, že je na druhé straně lokálu i s Xittem. Nebyla to levná záležitost. Tyhle věcičky dělané na míru jsou strašná zodpovědnost, ale kvůli páteři si nemůžu na nic stěžovat. Kdybys byl tak hodný?" Uvědomí si, že skoro ani nepozdravil osazenstvo, jak s ním Lex lokál proběhnul jak po únosu...

"Neboj, tady to není doupě loupežníků. Hned tam skočím." Usadí Míšu do polstrovaného křesílka. A narovná se. Zmizí v lokálu, aby se za chvíli objevil i s vozíkem a Xittem. Vozík nechá v Michalově dosahu tak, aby nepřekážel. "Za chvilku je tu obsluha."

"Budíme tady hodně pozornosti?" rozhlédne se po prázdné terase. "Není to jen můj pocit, že je tahle terasa zamluvená jen pro nás, že ne?" propíchne Lexe pohledem, jako by se ho snažil oskenovat a zjistit pravdu. Potom se pohodlně opře do křesla. "Každopádně doufám, že ty steaky budou stát za to, mám hlad, jako vlk."

"Tak to je čistě jen tvůj pocit. Ono se většinou sedá uvnitř. Ven se chodí... no, spíš s dámama, kvůli kouři a tak. A o víkendu je to tu trošku vyklizené a je tu takový... taneční sál." Pousměje se. "Mívají i živou hudbu." Usadí se naproti Míšovi. "Kdybych tě dejme tomu sváděl, byl by tvůj pocit naprosto oprávněný. Ale je to opravdu jen náhoda."

"Jsem rád, že to vím." usměje se. Dnes se nějak moc směje... "Ale stejně se nevyvlíkneš z našeho předešlého tématu, které jsme řešili ještě před tím stylovým příchodem sem. Ale můžeš mi oponovat tím, že se známe teprve první den, tu výmluvu přijmu."

"Nepotřebuju se vymlouvat. Pokud to chceš slyšet, řeknu ti to." Podepře si dlaněmi bradu. "Ale víš, co mě moc zajímá? Jaký je ten tvůj přítel." změní zákeřně téma.

"Nepotřebuješ se vymlouvat, jo? To vidím... Ale dobře... když mám povídat já, budu tím nejukecanějším článkem ve tvém dnešním dnu... A jaký je? Jmenuje se stejně jako ty. Alexander. Pěkné jméno, jak jsi k němu přišel? Rodiče v tobě chtěli mít někoho výjimečného?"

"Jen jsem se snažil získat trošku času. Prokoukl jsi mě." pokrčí rameny. "Můj otec je taky Alexander. Jsem jeho jediný syn, počítal s tím, že převezmu firmu a budu dalším toho jména. Moje starší sestra je Alexandra. Pro případ, že by se nepovedl kluk." ten úsměv, který se mu objevil na rtech, moc veselý není. "Můj život byl nalinkovaný ještě, než jsem se narodil."

"Pomalu mi do sebe zapadají informace, které jsi mi zatím sdělil. Takže žádný život rozmazleného synátora, co? Asi se ti nedivím, že jsi odjel... i když nějak nechápu, proč zrovna Česká republika? Jistě, měl jsi tam prarodiče? Vzali tě k sobě?"

"Prarodiče už nějakou dobu žijí tady. Ale pochází oba z Čech, a když jsem byl malý, dost často o nich vyprávěli. Taky dost dbali na to, abych uměl jak německy, tak česky. Chtěl jsem se tam prostě podívat a když... no, prostě jsem zdrhnul hned, jak to trochu šlo. Můj otec se nikdy nesmířil s tím, že jediný dědic jaksi už žádné dědice mít nebude. Zanikne jméno." ušklíbne se. "Myslím, že mi to neodpustí nikdy."

"Nežijeme snad ve středověku, ne? Navíc, kdyby tvoje sestra chtěla, může si nechat svoje rodné jméno..."

"To jistě může, a taky nic jiného nezbyde. Ale otec to prostě nebere. Když je syn zdravý, měl by zplodit potomka. Myslím, že to ho štve nejvíc. Fyzicky můžu, ale..." mávne rukou. "To je prostě věc, kterou asi nikdy nedokáže pochopit."

"Víš, co mě na Němcích štve nejvíc? Že v nich i přes to všechno, zůstaly stopy po minulém režimu..." zakroutí nad tím hlavou. Lexův otec je tak trochu zrcadlová kopie. "přitom by šlo všechno vyřešit jinak, že?"

"Už se to stejně víceméně provalilo." pousměje se s jistým zadostiučiněním.

"Život tě taky netahal loukou plnou fialek, co?"

Zavrtí hlavou. "Mě protáhl roštím, kaktusy a dost velkou hromadou..." zarazí se, nechce použít ten výraz, který mu vyskočí na jazyk... "hromadou exkrementů." zvolí mírnější výraz. "Někdy si říkám, že už toho bylo skoro až dost. A přitom toho tolik nechci. Bar si vede výborně, určitě bych se mohl věnovat i dál architektuře. Jenže se vždycky něco najde. Soud nebo něco, co nemůžu sám ovlivnit."

"Kostlivci ve skříni se stále snaží dostat ven... o tom mi něco povídej. Mám toho svého na talíři každý den, už několik let... Teď si nějak nevybavuju, ale odpověděl jsi mi na otázku, proč ses teda vracel?"

"A přichází třešnička na dortu." pousměje se smutně. "Musel jsem kvůli obvinění. Byl na mě vypsaný mezinárodní zatykač. Kdybych se nevrátil sám, bylo by to skoro jako doznání." usměje se kysele.

"Ou... to ti byl schopný udělat otec? Aby tě dostal zpátky do vlasti?" zírá na něj naprosto otevřeně, nevěřícně.

"Ono je to komplikovanější. Víš, zamilovaní lidé dělají kolikrát věci a vůbec jim nedochází co. Můj tehdejší přítel mě zatáhl do praní peněz a ukradl mi několik plánů. Prostě je použil ke stavbě budov a v rámci toho vyprali peníze. Neměl jsem tušení, co se dělo. Soudit jsem se kvůli krádeži nechtěl. Pak to přerostlo v něco daleko horšího. Umřel člověk a můj expřítel se to snažil hodit na mě. Hledali mě pro vraždu." přizná po pravdě, stejně nemá co skrývat.

"Au... když člověk miluje, tak je to strašný risk, že? To sis ty ukradený plány nechal líbit jen tak? Předpokládám, že tě do toho zatáhlo i to, že držíš legálně zbraň?" připadá si trošku jak ve zpovědnici, ale co už. Na Lexovi vidno, že mu to povídání pomáhá.

"Je to komplikovanější. Byl jsem pitomý, zamilovaný... čerstvě po škole. Miloval jsem ho, myslel jsem, že je to ten jediný pravý." Ironicky se nad sebou ušklíbne. "Pak se najednou oženil s dcerou svého šéfa. Zlomilo mě to. Chtěl jsem prostě utéct a už to neřešit dál. Nebudu ti popisovat, co se dělo mezitím, ale po čase jsem se rozhodl, že ty plány... vydělaly jim dost peněz, z principu mi to přišlo nefér... jenže, nechtěl jsem ho tahat po soudech, když jsem neměl pořádné důkazy, že plány byly moje... a jeho ženě se zrovna narodilo dítě. Má osudová chyba. Pak to nějak zapadlo. A když se přišlo na ty jejich podvody, já v tom byl automaticky, protože plány byly moje... Pak zabili toho chudáka a ten hajzl Horst se to snažil navlíknout na mě. Já v té době ani nebyl v Německu. Balistika mojí zbraně byla taky v pořádku. A teď se ten soud parádně rozjel. Sice už nejsem podezřelý, ale pro změnu svědek. Nesmím opustit zemi, dokud soud neskončí. A to se může táhnout ještě dlouho. Tak jsem slíbil otci, že budu hodný, nebudu se vídat s jinými muži a nastoupím zase do firmy. Mám toho všeho už po krk." Trošku přistiženě se otočí na číšníka. Naštěstí mu nerozuměl. "Takže, ten steak?" zeptá se Michala, ale nepodívá se mu do očí. Na to si není moc jistý tím, co si o něm teď myslí.

Michal přikývne, příchod číšníka je zachránil od super trapného ticha, takže teď je to jen trapné ticho, protože si potřebuje v hlavě srovnat, co mu to tu Lex vůbec povídá. Složitý životní příběh, který se vrací dokola jako roztočená káča. "Objednej mi to samé, co si dáš ty. Když v tom nebudou houby, sním asi všechno..."

"Dobře, houby vynechám." pousměje se a zaměří svou pozornost na číšníka, aby mu řekl, co si přeje. Pak se otočí na Michala. "Doufám, že máš rád svařený džus."

"Nikdy jsem ho nepil, tak ochutnám něco nového..." prohlédne si Lexe, který najednou mlčí, pohled prázdný a upřený do neznáma. "Nemůžeš si to tak brát, Lexi. Jak jsi řekl, život nás koupe ehm... v exkrementech a asi pro to má nějaký důvod. I tohle bude jednou uzavřená věc. Láska vždycky bolí a nejvíc ta, která nakonec zradí," požmoulá v prstech svojí košili. "Ptal ses mě na mého přítele... je to blbé přirovnání, ale je to tak trochu podobné. Alex je strašně fajn a nemůžu si stěžovat na jeho osobu. Jenže když jsme se poznali, tak měl svoje cíle a má je i teď, ale tak trochu přehodnotil životní priority a už je ten vztah jiný... K tomu, co se mezi námi stalo... měl sen, který se čirou náhodou začal uskutečňovat v době, kdy jsme se my dva poznávali a řekl bych, že v tom největším zlomu - prostě odjel. Celé čtyři měsíce jsem se cítil zrazený, ale nevyčítal jsem mu to. Nebyl ke mně nijak přivázaný. Nejhorší pro mě však bylo zjištění, že už je zpátky a všichni to věděli dávno před tím, než jsem ho potkal v baru, kde oblažoval svojí přítomností další návštěvníky a kolegy z práce... Vím, že je to blbé přirovnání, ale už je to tak. A už to nevrátíme a já mu to odpustil jen proto, že jsem se prostě nechtěl hrabat ve starým bahně. Vyřeš to tady a odjeď. Odjeď tam, kde je ti dobře, protože tady tě to akorát psychicky zabije..."

"Nejhorší věc, kterou můžeš udělat, je postavit se mezi něj a jeho sny. Jsi rozumný, Michale, vytahovat špínu na světlo je hnus pro obě strany. Já to teď zažívám u toho soudu. Miliony otázek na to, co by mělo být soukromé. Co bylo jen mezi mnou a Horstem. Otázky, jenom pořád otázky. Kdysi jsem si myslel, že bych se k němu mohl vrátit. Nemohl. Je to pryč. To, co mi udělal, to odpustit nedokážu. Musel jsem odjet v době, kdy jeden z mých přátel musel na vážnou operaci. Kvůli němu jsem nemohl být s ním." povzdechne si. "Začínám mít pocit, že se nemůžu vrátit ani do Čech."