Část šestá

Část šestá

---

"To je blbost, je tam spousta lidí, co tě mají rádi, Lexi. Jak myslíš, že by se cítili, kdyby ses už nikdy neukázal ani neozval? Nedopusť to, abys dělal stejné chyby, kterých se na tobě dopustili jiní. Buď sám sebou, nenech se ovládat. Chápu, že to musí být těžké. Znovu ho vidět a ještě vedle manželky s dítětem, bez pořádné odpovědi, proč se to vlastně stalo, ale už to je a podívej se na to z jiné stránky... co by se s tebou dělo, kdybys nyní žil s ním a vytáhla by se ta špína? Kde bys byl?"

"To je dost těžká otázka, Michale. Na to nedokážu odpovědět." pokrčí rameny. "Je to komplikované. Příliš složité. Udělal jsem sám plno chyb." narovná se. Začal se pod tíhou svých vlastních slov poněkud hrbit. "Musel jsem odjet dost na rychlo. Mám pocit, že mi to někteří nedokáží odpustit. Musel jsem na kamaráda hodit starost o bar, svého skoro-přítele jsem opustil prakticky na začátku celkem slibného vztahu... A už vůbec mě netěší, že jsem musel zmizet jak uličník. Jsou na tom sice jistá pozitiva, ale těch je tak málo..."

"Kdybys nedělal chyby, Lexi, myslel bych si, že nejsi člověk. O bar bych se nebál. Pokud svým přátelům můžeš věřit, určitě to zvládnou, jak nejlíp budou umět. Neodpustí ti, když se nevrátíš a neukážeš jim, že stále žiješ... Od toho přátelé jsou, ne? Umět odpouštět a společně procházet těžkostmi života. A kolikrát je mnohem důležitější mít partu opravdu dobrých přátel než jednoho človíčka, na kterého by ses navázal. Ten, kdo tě zná, ti musí odpustit všechno. Jsi strašně sympatický, Lexi." usměje se na něj v povzbudivém úsměvu. "Vyřeš ten humus tady a skoncuj s tím. I když je to těžké, určitě se pro tebe najde někdo pravý i někde jinde, nejen tady v Německu..."

"Jsi jako učená kniha, Michale." Pousměje se. "Řekl bych, že s tím máš dost zkušenosti. Nechme to, proč si kazit večer. A zrovna věcmi, které nemůžu nijak ovlivnit." Zahlédne číšníka a vstane. "Než to sem ten klučík donese, třikrát to rozsype. Jdu mu radši naproti." Na chvilku se odloučí od Michala, aby pomohl mladému, zřejmě učni, pobrat talíře, skleničky a příbory... a podobně. Začne to spolu s ním skládat na stůl a ještě mu něco říká v němčině.

Míšu ten pohled víc než baví. "Lexi, řekl bych, že máš trochu profesní deformaci... péruješ takhle i svoje zaměstnance?" culí se na něj.

"Kušuj." okřikne ho se smíchem. "Jestli bys radši ten steak měl servírovaný v klíně, stačí říct." Ještě pronese několik vět k tomu mladíkovi a usadí se u stolu. Podá Míšovi příbor a přisune mu talíř s obrovským steakem a horou zeleniny. "Minule mě ten šikula zlil od hlavy k patě pivem. Nehodlám nic riskovat. To mu radši pomůžu a promluvím k němu vlídným slůvkem." Sám si přivlastní druhý příbor a talíř. "Xittovi donese mističku za chvilku. Doufej, že ti ji nevyklopí za krk." pousměje se.

"Jestli mají dost ručníků, tak by mi taková sprcha ani nevadila, ale nerad bych ti umokřil potahy v autě, takže budu doufat, že se to nestane. Vypadá to dobře, nezklamal mě ani tvůj výběr odpoledne, tak věřím, že tentokrát to bude stejně skvělé. Tak si nech chutnat, Lexi."

"Já už z těch potahů dostával kde co. Vždycky si vzpomenu na Kubu, když to auto čistím." trošku se zamračí. "Voda by byla to nejmenší. Moment, ještě. Už se trošku ochladilo." Vstane. Přejde ke skříňce v rohu verandy a vytáhne dvě huňaté deky. Jednu přehodí Michalovi přes klín a s druhou udělá to samé u sebe. "Tak. Lepší. A mimochodem, já nikdy nezklamu. Každé rande se mnou je naprosto nezapomenutelné. Jen pro případ, že bys chtěl trošku popíchnout přítele." pousměje se. "Ono to občas neuškodí."

"Nemůžu si stěžovat na jeho kulinářský um, ale takovýhle luxus a servis bych si klidně nechal líbit každý den... to víš, na rozmazlování si člověk zvykne snadno. Horší je potom návrat do reality." prsty přejede po příjemném materiálu deky. Mobil uložený v kapse se mu rozvibruje do tónu vyzvánění. "A kruci, my o vlku a vlk už se po mě shání... Kolik je vůbec hodin? Asi jsem se zapomněl ozvat, že už jsem na místě a v pořádku." začne se štrachat v kapse, aby ten zpropadený přístroj vytáhl.

"Bude deset." oznámí mu Lex a pousměje se. "Je hezké, že má starost. Mám tě tu nechat? Abys měl soukromí?" zeptá se raději.

"Vůbec ne... klidně seď a pusť se do jídla, přidám se k tobě za okamžik." Odkloní se hlavou od stolu a zahledí se na tmavý horizont, který už je vidět jen slabým proužkem zapadlého slunce. "Ano, Alexi...?"

Pustí se do masa, než vychladne. I pak je dobré, ale proč ho zbytečně nechat stydnout. Teplé je lepší. Nenápadně kousíček propašuje Xittovi. Snad ho za to potom Michal neseřve. Snaží se neposlouchat a docela se mu daří. Radši se potuluje ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách. Když si vzpomene na Romana, sousto mu v ústech zhořkne. Měl by se mu ozvat. Nechal mu přece na krku bar.

"Lexi? Jsi přítomen na téhle planetě?" Michal zandá mobil zpátky a s úsměvem se otočí na Lexe, který se zdá být hodně daleko...

"Co? No, víceméně ano. Už jsi skončil? Přítel uklidněn?" pousměje se a vloží do pusy další sousto.

"Pokud jako uklidnění přijmeš fakt, že jestli se mi něco stane, najde si tě, tak ano. Je klidný. Jen měli po náročném výjezdu a potřeboval se uklidnit..." vrhne se konečně na příbor, aby ochutnal dobře vonící maso. Olizujícího se Xitta raději ignoruje, ten kousek viděl, ale nemůže nic říct. Vlastně může, ale nechce.

"A kdo teď uklidní mě? Měl jsem pořád ještě v plánu ten les a tak." pousměje se šibalsky. "Teď abych to ještě přehodnotil. Doufám, že jsi ho ujistil, že tě vrátím zpátky do hotelu v pořádku, bez jediného zkřiveného vlásku a snad v dobré náladě."

"V dobré náladě bych prosil i já. Viděl jsi ten hotel, kde bydlím? Venku je to pozlátko jako prase, tak jsem si říkal, že to bude něco luxusnějšího, když už mi to firma zaplatila... a uvnitř... můj pokoj je sterilní a vystřižený jak z nějakého blbého hororu pro pamětníky. Kdybych tam došel v depresi, tak nevím, jak by ta noc dopadla..." málem že se nepokřižuje, když si na to vzpomene. "Jestli po dnešní noci nebudu mít noční můry, tak si normálně zaplatím jiný pokoj, v jiném hotelu..."

"Pořád máš ještě možnost strávit noc se mnou." pousměje se, v očích mu hrají veselé ohníčky. Navrhuje to zcela ve vší počestnosti, ale rád by věděl, jak Michal zareaguje na takovou nabídku.

"Nic proti tobě, Lexi, ale nemyslím si, že bys chtěl strávit noc se mnou..." odpoví pobaveně. Sice ještě nepili nic ostřejšího, ale Lex se zdá být v těhle tématech jako na kramflecích.

Změří si ho pobaveně pohledem. "Z čeho tak usuzuješ?" zeptá se zvědavě. "Podle mě jsi velmi pohledný a přitažlivý muž."

"Díky, nemůžu říct, že by mi to nelichotilo, ale tohle," ukáže na svoje nohy. "skýtá i dost problémů, co se společně strávených nocí týče."

"Problémů? Například? Já vidím třeba jedno pozitivum. Nemůžeš mě kopat ze spaní." pousměje se. "To velmi oceňuju. Jeden z mých milenců sebou při spaní příšerně házel." Zasměje se. "Nikdy jsem se vedle něj nedokázal pořádně vyspat. A další pozitivum mě napadá přímo teď. To, že bych tě nosil na rukou, bych mohl převést do reálu naprosto snadno. A ani by ses tomu nemohl moc bránit."

Michal se na něj zašklebí přes talíř, ale rázem je zpátky pobavení. Potom se zarazí. Jak se k tomu vůbec dostal? Lež mu tady neprojde a ani zrcadlená odpověď, tím si je jistý. "Od té bouračky po namáhavých dnech mívám dost neklidné spaní. Ne že bych kopal, ale spíš se celou noc budím s výkřiky a tak... a když je špatný den, tak se mi to stává taky. Jeden z nepříjemných pozůstatků toho... o dalších bych mohl jen vyprávět... Se mnou jako s nocležníkem, kterého si jen tak položíš vedle sebe, není zábava. Většinou spím klidně jedině v momentě, kdy cítím, že je někdo vedle mě dost blízko natolik, abych se ho mohl dotýkat," pokrčí rameny. A je to venku. Další věc, kterou Alex stále ještě netuší.

"Na tom není vůbec nic špatného. Každý máme noční můry. I já. A je nepříjemné vzbudit sám sebe vlastním křikem." pousměje se. "Ale to není zas tak hrozné. Už jsem myslel, že třeba slintáš ze spaní. Docela tvému příteli závidím, může se k tobě tulit a ani si nemusí vymýšlet, že je mu třeba zima."

"To máš pravdu, protože zima je většinou mně..." rozesměje se. "A slintáš i ty, Lexi, je to fyziologický proces přirozený pro polohu na boku." vyplázne na něj jazyk.

Pokrčí rameny. "Když už spím na boku, tak většinou s někým a můžu to slintání svést na něj." Nahodí nevinný úsměv. "Jinak mě to zas tak moc netrápí. Já jsem v posteli hodně tolerantní. A ještě nikdo si na mě nestěžoval." Kromě Gabriela, ale ten se nemůže řadit do kategorie normálních lidí. To je totiž vůl.

"Fajn, budeme předpokládat, že mě tvoje dvojsmysly vůbec neoslovují. Jsi schopný udělat dvojsmysl do každé druhé věty... začínám se tě bát, Lexi, opravdu. Nakonec mě budeš muset v náručí nosit celý týden, protože budu mít ruce ztuhlé strachy..." vrátí mu to alespoň trochu.

"Donesu tě kamkoliv si jen budeš přát. A třeba celý týden. Není problém." tímhle ho vážně nemůže rozhodit. "Říkal jsem přece, že s tebou dostává úsloví nosit někoho na rukou, naprosto jiný rozměr."