Část třetí

Část třetí

---

Zahledí se přistiženě před sebe. Vzpomínky jsou pořád čerstvé, i když je to už celkem věčnost. "Vlastně je to blbost... byla... jel jsem na kole a sejmulo mě auto. Probral jsem se až v nemocnici. To auto byla dodávka. Nedal mi přednost. Řítil jsem se z kopce po hlavní a on vjížděl z vedlejší. Nejvíc přehledný úsek silnice u nás. Poslední, co si pamatuju je, jak jsem se snažil zmáčknout brzdy, ale bylo pozdě. Měsíc mě nechali v umělém spánku. To je asi tak všechno."

"Nemyslím si, že to byla blbost. Blbost to byla od toho kreténa za volantem." svraští obočí, jak přemýšlí, co na to říct. "Musel jsi toho dost zkusit. Kvůli nějakýmu kreténovi, co nezná dopravní předpisy. Ale když se na tebe tak dívám, je úžasné, že jsi nezahořkl a takhle cestuješ za prací. To by asi dost lidí na tvém místě nezvládlo. Je to obdivuhodné."

"Paradox je, že jsem měl i tu blbou přilbu, byť jsem proti ní protestoval celý mládí. Co taky jinýho? Bylo mi čtrnáct, puberta se mnou mlátila ze strany na stanu a ze dne na den něco takového... Měl jsem snad možnost zahořknout?" ušklíbne se, když mu v mysli proběhnou útržky z té doby. "Mí rodiče byli víc než přesvědčiví, abych cvičil. Měl jsem i vůli to zkoušet znovu a znovu, naděje pořád byla. Křičel jsem po všech kolem sebe a ubližoval. A potom z toho vzešlo to, že jsem nejvíc ubližoval sám sobě. Jo, mohl jsem zůstat doma zavřený a nevycházet ven. Jenže já jsem byl vždycky dobrodruh, co se o všechno zajímal. Takže cesta k osamostatnění vedla jen jedním směrem... Dodělat školu a odjet daleko od všech. Do nového života."

"O ubližování sobě sama toho vím dost." řekne tiše. "A je skvělý, že sis to dokázal uvědomit. Ono i to je způsob, jak se z toho nezbláznit, kopat kolem sebe. Znal jsem někoho, kdo to praktikoval opravdu brilantně. Ale ty ses s tím popral naprosto skvěle. Řeknu ti, že když ses dneska objevil na té schůzce, tak jsem byl chvilku na vážkách, jestli bylo od tvé firmy moudré poslat tebe. Jenže pak se na tebe člověk koukne a vidí sebevědomého chlapa, který si je jistý tím, co chce. Dokáže naprosto skvostně jednat... a to neříkám proto, žes vyjednal ten ústupek. Neskončil jsi jako zamindrákovaný chudáček a to je úžasný. Ty znáš svou cenu a to o sobě může říct jen málokdo."

"Je to jen maska, Lexi. Člověk má spoustu tváří, které ukazuje podle aktuálních nálad. Ve společnosti lidí nemám čas na nic takového myslet a ani při práci. Ale když jsem sám... přepadají mě podivné myšlenky, že ten někdo, pokud existuje, mě chtěl asi u sebe a tohle je jen pomsta za něco, co jsem snad někdy v minulém životě udělal. Přijít o schopnost chodit ve světě netolerantní společnosti, a že se to rok od roku lepší, není jednoduché. Všichni se umíme tvářit, ale uvnitř... Jasně, nemůžu být zase takový pesimista a musím uznat, že kdybych nebyl na vozíku, nepotkám svého nynějšího partnera a asi bychom ani nebyli spolu, takže jak se říká: všechno zlé, je k něčemu dobré. A všichni se s problémy nakonec naučíme žít. I když já už to nevidím jako problém, jen... omezení v bezbariérových místech," usměje se smířeně. "Život si přece musíme nějak vybojovat. Já jsem rád, že žiju, i když jsou dny, kdy bych nejraději nebyl."

Chvíli mlčí, soustředí se na jízdu a přemýšlí, co na tohle říct. Promluví, až když vyjedou na výpadovku z města. "Každý máme spoustu tváří, Michale. A samota nutí lidi myslet na to, nad čím by neměli vůbec přemýšlet. Ale je vidět, že ty to máš v hlavě velmi dobře srovnané." Dovolí si krátký pohled na něj a pousměje se. "Žiješ, což je jednoznačně skvělé. Umíš si vybojovat a obhájit svůj život, a jsi pro mě velmi zajímavý. Nikdo si nemůže dovolit být pesimista. To by bránilo si ten život pořádně užít. A nikdy nevíš, co život ještě přinese. Možná... kdo ví. Netolerantní společnost mi málem zabila kamaráda. A nejspíš se to v tomhle ohledu jen tak nezmění, ale rozhodně je pravda, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tohle rčení se mi velice líbí. Nějak to dává naději..."

"Představ si mrzáka na vozíku a ještě k tomu gaye. To už je trochu paradox, nemyslíš? Hned mají babky od vedle o čem povídat, že to má ten kluk za to smilství..." ušklíbne se, ale spíš ho to už baví. Lidská hloupost je do nebe volající. "Říkals, že ti netolerantní společnost málem zabila kamaráda? Čas trochu změnit téma od mých problémů na ty tvoje, když už jsme si tak bezplatně zařídili život drbající kroužek..." Divné, jak ve společnosti prakticky cizího člověka hned padají všechny pracně vystavené zdi a člověk má pocit, že se musí svěřit se všemi svými problémy... a přitom nemá nejmenší právo zahlcovat jimi někoho, kdo ho vůbec nezná. Ale tak... pro tuhle chvíli se rozhodne to neřešit. Po tomhle jednání se už stejně asi nikdy neuvidí.

"Toho jsem se bál." přimhouří oči. Moc se mu o sobě mluvit nechce, ale když už se mu tenhle muž s takovou důvěrou vyzpovídal. Nebylo by fér mlčet. "Máš hodně času?" Pousměje se poněkud smutně. "Ono je to na dost dlouho."

"Já mám času, že bych ho mohl dneska rozdávat. Mám jednat jen s tebou. Je to všechno v tvojí režii."

"Ještě, abys jednal ještě s někým jiným. Cítil bych se podvedený." Pousměje se. "No, mluvil jsi o té netolerantní společnosti a já udělal tu poznámku. Asi bych to měl tedy vysvětlit." poněkud zvážní. "Slavili jsme narozeniny jednoho naše společného kamaráda. Já našeho opilého oslavence vezl domů a Kubu jsem tam nechal, aby vyhodil ten zbytek... a prostě to tam zavřel. Jenže jsem měl nějaké divné nutkání. Jednak jsem ho nikdy nenechával zavírat samotného a pak... Víš, tohle mě občas děsí ve snech. Dorazil jsem asi na poslední chvíli... počkala si na něho jedna homofóbní partička a pustila se do něj. Naštěstí jsem s sebou měl tu zbraň, tak jsem to nějak zvládl. Pak jsem se jen modlil, aby mi neumřel v autě. Kdybych měl ještě jednu možnost, neváhal bych střílet. Takhle jsem se jen snažil Kubu dostat co nejdřív do nemocnice. Když si uvědomím, že mohl umřít... Našel bych si jednoho po druhém a stáhl z nich kůži..." sevřenou pěstí praští do volantu. Ty emoce jsou až příliš silné a vzpomínky dost čerstvé. Tyhle asi nevyblednou nikdy.

Michal zůstane mlčet. Má slzy na krajíčku a asi by se neslušelo, kdyby se tu rozbrečel jako želva. Prostor auta se najednou zdál být tak malý a těsný. Naplněný až po strop emocemi, které vyvolávaly jen ty špatné vzpomínky. Ty, na které chtěli zapomenout. Potřeboval se nadechnout, jenže než stihl cokoliv udělat, Xitt, na kterého oba dosud zapomínali, mu položil hlavu se zakňučením na rameno. Nevýhoda psa, který vycítí emoce svého páníčka. Odkašle si, pohled vrhne z okýnka po svém boku. Jen se nepodívat na Lexe... už aby byli na místě. Nebyl zvyklý se takhle svěřovat. Takhle jitřit rány nejen svoje, ale i cizí. Co se to dělo? Lexova podivná aura uvolňovala zábrany a jak sám mohl vidět a slyšet v Lexově hlase, nebyl jediný...

Nadechne se a vydechne. Po očku zašilhá na Michala. Má ošklivý pocit, že ho vyděsil. Možná mu o tom prostě neměl říkat. Možná si to prostě měl nechat pro sebe… Ale nechtěl mlžit nebo lhát. To by nebylo fér. "Je v pořádku." řekne jen.

"To je dobře," odkašle si, ale ten hlas vůbec není jeho. "Už tam budeme?"

"Ještě pár minut." odvětí a pousměje se. "Jak jsi říkal, vše zlé je k něčemu dobré." Chce ho nějak uklidnit. Zdá se mu, že je Michal tím příběhem příliš otřesený. "Jeden pitomec si díky tomu uvědomil, že bez něj nemůže být." pousměje se jemně. "Kuba se z toho vylízal a teď, pokud vím, si zařizují společné bydlení. Myslím, že díky té... události oba dostali tak trošku rozum."

"To je jen dobře. Mám taky takovou zkušenost. A víckrát bych jí opakovat nechtěl..." usměje se. Konečně se dal trochu do kupy. "Nejhorší jsou na tom ty jizvy, které zůstavají... nejenom ty psychické, které si člověk nese, ale takové pocity snadno zatlačíš do pozadí a zadusíš to, což není dobré, ale tak... jde o ten princip na chvíli... ty fyzické, které jsou vidět a které ti to připomínají každý den, umí vyděsit víc než dost. Pokud to má dobré konce, dá se zapomenout na všechno, alespoň na oko. Ty, Lexi... ty znáš asi hodně lidí, že? Říkal jsi, že podnikáš, ale neřekl v čem. Každopádně ses trochu přeřekl v momentě, kdy jsi povídal o tom kamarádovi a zavíračce... Budu hádat, majitel?" culení si raději schová pro sebe.

"Máš postřeh." Pochválí ho a odbočí na další cestu, která vypadá o něco hůř než ta předchozí. "Ano, majitel. Musel jsem odsud zmizet a díky tomu, že mluvím obstojně česky, tak jsem zamířil tam. Vlastním v Čechách gaybar." připustí a očekává jeho reakci. "Teď ho spravuje můj... kamarád."

Michalovi vystřelí koutky vzhůru, než se začne pochechtávat nahlas. "A já si lámal hlavu s tím, že jsem se přeřekl s tím přítelem... Každopádně když jsi mě nevyhodil z auta hned, tak jsem očekával spíš jen normální přístup k menšinám... ale gaybar bych opravdu nečekal! Dostal jsi mě."

Pokrčí rameny. "Ale je to slušný podnik, aby bylo jasno." Pousměje se. "Vždycky to bylo spíš takové rodinné. Většinu těch kluků znám." Vynechá skutečnost, že s většinou taky někdy něco měl. "Je... bylo to takové odreagování."

"Proč bylo? Říkal jsi, že bys odtud chtěl už vypadnout... Nemáš v plánu se vracet?"