4. Kapitola

Abyste neřekli, že jsem sysel a sobeček.

4. Kapitola

---

"Ahoj, už jsem si říkal, jestli vůbec dorazíte…" objeví se Rosťa s úsměvem mezi dveřmi.

"Vím, máti říkala, že už ses po nás sháněl. Trochu se mi to protáhlo." pokrčí rameny.

Rosťa jen přikývne na srozuměnou a raději se otočí na Jakubovu matku. Jakub opravdu vypadá nějak zmoženě, třeba mu dobré jídlo zlepší náladu i ho probere. "Tak pojďte, seznámím vás…" řekne nakonec, když si odloží.

"Takže… tohle je můj syn Tomáš." přistrčí svého povedeného synka před Jakuba i jeho matku.

"Jakub, čau." natáhne Kuba před sebe ruku. Zase ji stáhne s poťouchlým úsměvem, když je ohodnocena opovrženým pohledem.

"Dobrej…"

"Tomáši." Jakub se pobaví nad tónem Rosťova hlasu. Tomáš vypadá jako pěkný fracek.

"No jasně… dobrý večer." protáhne znuděně. "Už můžu jít?"

"Koukej si dřepnout ke stolu a mlč, díky." usměje se na něj sladce. Jakuba tohle baví. Dokáže si vybavit, kdy se choval v jeho letech podobně. Nesnášel jakékoliv společenské akce s rodiči, i když u něj mu ještě nahrávala i orientace, kterou se snažil neprozradit, protože si sám nebyl stoprocentně jistý, i když to byli muži, kdo ho víc přitahovali už jakou dobu předtím. Rosťa zaujme jeho pozornost svými dalšími slovy. "No a Anet, naše au-pair. Pomáhá Tomášovi s věcmi do školy a tak různě se stará. Už je u nás skoro pět let. Je z Německa." řekne s úsměvem naprosto nenuceně a Jakub jen vyvalí oči. Potlačí nedospělé vyprsknutí smíchem. Vážně to zní legračně. Au-pairka v rodině s šestnáctiletým klukem? S ohledem na to, jak Tomáš v tuhle chvíli jednal… stojí to za zamyšlení. Rosťa byl zřejmě vytížený víc než si myslel. To ale nevysvětlovalo otázku, proč tady nebyla jeho žena. Jenže jak si všiml, neměl na ruce prsten. Takže jsou buď rozvedení nebo se přihodilo něco jiného… Ale i tak spořádaně podá té dívce ruku. Nemůže jí být víc než dvacet dva, možná dvacet tři. Zvláštní, že si toho nevšiml už když ji měl možnost na chvíli spatřit poprvé, při vystupování z auta. To mu přišlo, že je o hodně dospělejší. Alespoň se tak jevila. Oblečení, chůze, chování... A stejně to bylo divné. Přejede pohledem z dívky na Rosťu. Mají spolu něco?

Zarazí sám sebe ve svých myšlenkových pochodech. Měl by se dát dohromady a někoho si najít, protože už mu ta samota začínala lézt více či méně na mozek. A už při seznámení myslel na kdejaké prasárničky, které by se s druhým mužem mohly dělat. Sklouzne pohledem na Tomáše. Potřeboval by trochu zkrotit. Uchechtne se. Začíná být vážně mimo.

…

"Takže Jakub žije sám celou dobu?" Dolehne k němu od Rosti. Střetne se s jeho zaujatým pohledem. Takže matka už začala rozebírat i jeho vztahy? No potěš.

"Samozřejmě, že měl pár známostí, ale nikdy jim to nevydrželo dlouho. Vlastně se ani nedivím, když pořád chodí zmlácený z těch svých boxerských zápasů…" protáhne jeho máti jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Copak mohl za to, že mu to s ostatními prostě nevycházelo?

"Mami…" zkusí výhružně, ale je doslova sejmut zářivým úsměvem své matky. Zamračí se. "Nemyslím si, že by Rosťu zajímaly moje vztahy."

"Ale kdepak, mě to zajímá, vážně." vmísí se do jejich rozporu Rosťa nadšeně. Probodne ho pohledem.

"A proč se musím probírat zrovna já?" zeptá se věcně.

"Jsi velmi zajímavý člověk ke zkoumání." řekne Rosťa zcela vážně, na rtech úsměv. Jakub se stáhne. Nedokáže mu odpovědět tak, aniž by se po své odpovědi zvedl a prostě za sebou prásknul dveřmi. Pokud to byl účel toho všeho, tak jim nechtěl udělat radost. A pokud ne, nechtěl zase měsíce poslouchat matčiny výčitky, kterých se mu dostávalo už dost.

...

Nakonec ta večeře nepatřila mezi ty nejhorší, které už měl možnost zažít. Až na pár situací, samozřejmě. A nejvíc tu s probíráním jeho osoby. Rosťa se snažil udržovat konverzaci stále při chodu, což se mu i dařilo, díky jeho matce, samozřejmě. On mlčel, nezapojoval se, protože měl pocit, že cokoliv by řekl, mohlo by být použito proti němu. Nestěžoval si, ale byl rád, že už vypadli, protože Aneta ho co chvíli pozorovala. Nebyl z toho nervózní, to vůbec, ale příjemné to taky nebylo. Ta holka mu nějak neseděla. A ještě se na něj snažila v jednu chvíli dělat oči. O to víc zpozorněl, když začala vrhat stejné pohledy i k Rosťovi, který se na ni co chvíli usmál. A když se ohlédnul jeho směrem, tak vrhal zvláštní úsměvy i pohledy na něj.

Měl o čem přemýšlet.

A to se raději nevracel k tomu, jak ho pořád lustroval i Tomáš. Jelikož mu byl zabaven mobil, tak si prostě vybral jeden objekt na pozorování. Za celý večer z něj nespustil pohled.

Celá tahle rodina ho přiváděla na spoustu otázek se stejným podkladem. Co tady dělají? O co jim během téhle večeře šlo? Zírali na něj všichni. Možná byl jen paranoidní. Což by bylo pro tuhle chvíli celkem fajn, ale červíček uvnitř něj nepřestával hlodat. Nezpůsobil přece Rosťově matce žádné nepříjemnosti. Naopak, staral se o ní jako by to byla jeho vlastní rodina. Ta milejší část rodiny.

Ten večer nešel ani spát. Dřepěl na gauči a zíral před sebe dlouho do rána. Nemohl přijít na logický závěr toho, co z toho všeho mělo vzejít. Jistě, bylo tady pár faktorů… Rosťa byl policajt a on nelegálně zápasil. Jenže to nemusel být ten pravý úmysl. Nabádal by zbytek rodiny k tomu, aby z něj něco vykoukali? Nebo ano? Nikdo z nich se s ním nesnažil zapojit do rozhovoru. To na tom bylo to divné. Rozhodne se, že musí nějak nenápadně zjistit, co vlastně Rosťa dělá za policajta. Možností tu bylo hodně. A rozhodně si na ně musí dát pozor.

***

"Jakube, máme tady nového zákazníka, který velice dobře platí." ukáže se vedle něj jeden z členů, kteří tohle všechno obsatarávají.

Kuba se na něj překvapeně otočí . "Nového? Takže někdo významný?"

"To tě nemusí zajímat." odpoví mu zcela klidně potetovaná gorila. "Důležité je, že zaplatí a chce tebe. Jsi jeden z nejlepších, tak se koukej snažit. Jo a ještě něco… styl, jakým dostaneš protivníka, prý nechá na tobě. Když ho potěšíš, o to větší bude honorář."

Jakub se zadívá za odcházejícím mužem, který vypadá, že si koupil o dvě čísla menší tričko, jak mu všude lezou nahoněné svaly. Zápasil rád, ale potěšit nového klienta, když nevěděl o koho jde ani jaké má nároky? To bude ještě zajímavé.

…

Nechal si ošetřit zraněný ret, když nevykryl jednu jedinou ránu, naopak za ní dal dvojnásobně větší. Protivník už nebyl tak nepřemožitelný, jak si říkal na začátku. Neznal ho, ale vypadalo to, že má dost zkušeností, aby je všechny strčil do kapsy. Jenže každý zápasník má slabiny a tenhle je ukázal téměř okamžitě.

Ano, byl v tomhle dobrý a věřil si. Kdyby si nevěřil, tak dávno skončil rozmlácený na kousíčky. Přimhouří oči, s rukama před obličejem zkoumá protivníkovy rysy. Snaží se z jeho pohybů vyčíst jeho poslední úder, protože měl v plánu se ho po další ráně zbavit. Už ho to začínalo nudit. Měl tyhle zápasy rád, ale tenhle typ protivníka, který naznačoval a potom nakonec udeřil stejně jako v předchozím útoku… to nebylo nic zajímavého. Zatímco on se snažil kombinovat všemožné údery. Musel zapůsobit a chtěl to udělat v co nejlepším světle.

Nový zákazník znamenal víc peněz.

"Jakube!" Zaslechne své jméno vykřiknuté někým v davu a má to přesně ten účinek, který to mít nemělo. Neotočí se, ale jen malé zaváhání stačí k tomu, aby to celé podělal. Ránu sice vykryje, ale má s ní co dělat. V hlavě si přehraje co chtěl udělat a již plně soustředěný se do soupeře pustí.

Ruku, kterou mu zvedne rozhodčí, je vítězná. Dav vře a jásá, on však místo toho lustruje pohledem tu stranu hlediště, ze kterého přišlo zavolání. Něco na tom hlase mu bylo povědomé. Jenže nikoho známého nevidí.

Tady mu říkali válečník. Nikde se o tu přezdívku neprosil. Prostě jí dostal jako nálepku. Tady jejich pravá jména znali jen lidé z úzkého kruhu pořádajících. Nikdo neměl zájem o to, aby ho policie vyhmátla tak snadno. Kdyby se jimi zabírala. Ale tyhle zápasy byly celkem neprůstřelné. Alespoň zatím během té doby, co se tak o tom přesvědčil za dobu, za kterou se do zápasů angažoval. A že to nebyla krátká doba.

Kdosi ho poplácá po rameni a podá mu župan, do kterého se navlékne. Potřebuje nutně led na ten prasklý ret, jinak bude zase vypadat. Ještě štěstí, že matka už odjela zpátky domů a on měl teď svůj dům zase jen pro sebe.

Nečeká, že by mohl přijít nějaký knockout. Ne od soupeře, kterého právě poslal k zemi a získal výhru. Pevná a jistá pěst najednou dopadne na jeho bedra. Vydechne, když jím projede ostrá bolest. Nesoustředit se, to znamenalo přijít k úrazu, ale tohle byl dost podlý zákrok. Nedá na sobě znát překvapení, nedbá ani toho, že na něj kdosi a cosi volá. Prostě se otočí a vrazí svou zatnutou pěst přímo do soupeřovy čelisti. Přísahal by, že cítil jak pod náporem tlaku praskla kost. Přimhouří oči. Nikdo ho nebude atakovat svými pozdními reakcemi, když už vyhrál. Vlna agresivity projede jeho tělem.

Sálem se již po druhé za krátkou dobu ozve vítězný výkřik všech, kteří na něj sázeli. Jenže on ví, že tohle nemusí dopadnout dobře. Měl to vzít a odejít. On se otočil a za to mohl nést následky.

Uchopí ho na ramenou ruce gorily, která zde vytvářela jakousi ochranku. Už to dál neřeší. Někdo mu strčí do ruky obálku. Velmi tlustou obálku. Otevře pusu, aby něco řekl, ale není mu to dovoleno. A v tomhle hluku by stejně asi nebyl ani slyšet. Pohlédne na balíček ve své ruce. Prsty se mimoděčně sevřou. Nový šéf byl hodně štědrý.